Po necelém půlroce ve Spojených státech jsem opravdu nečekala, že bych ještě narazila na něco, co by mě šokovalo nebo alespoň překvapilo. Nicméně jen co se můj pobyt 17. ledna přehoupl přes polovičku narazila jsem paradoxně na nejvíce překvapení za několik posledních týdnů, či dokonce měsíců.
 Vše začalo při pndělní hodině americké historie. Jako každý den jsme započali hodinu otázkou na tabuli, která se více, či méně týká tématu, které budeme danou hodinu probírat. Pondělní otázkou bylo:“Jaká byla nejdelší vzdálenost, kterou jste kdy ušli, jaké bylo počasí, s kým jste šli a jak jste se na závěr cítili?“. Jelikož poměrně výraznou část klasifikace na amerických středních školách tvoří aktivita, prakticky všichni studenti vystřelili své ruce nahoru, aby se mohli s ostatními podělit o své příběhy. První vyvolaný se pochlubils e vsým výkonem 5 mílí (7,5 km). V tu chvíli jsem si pomyslela, že hold ne každý si chůzi užívá, tak jako já. Ovšem po poslechnutí druhého, třetího, i destátého příběu typu „Mým životním výkonem byli 3 míle od nás z domu do Dunkin Donuts a zpět. Bylo fakt vedro a byla jsem naprosto zpocená a vyřízená, ale zároveň pyšná.“ jsem se neudržela a rozhodla se jim všem otevřít oči. V úvodu jsem vysvětlila, že my Evropané rozhodně nepoužíváme auta tak často jako tady v USA a tím pádem častěji a déle chodíme. Jako můj nejdelší pochod jsem uvedla Prčice 2008 – 30 km, protože u jiných pochodů, přestože mohly být delší, jsem si nebyla jsitá přesnou vzdáleností. Přestože 30 km není po Čechy nic zvláštního, mojí americkou třídou se ozvalo jedno velké:“Fááákt? Nepřepočítala ses? Kdo tě donutil to jít?“. Mého cíle otevřít jim oči jsem zřejmě nedosáhla, jediným výsledkem bylo rozvinutí mé charakteristiky z „Té z Československa“ na „Tu divnou z Československa“.
 Další překvapení mě čekalo hned následující hodinu na obědě. Jedna z mých afro-amerických přísedících se mě z ničeho nic zeptala, jestli máme v „té zemi odkaď pocházím“ afro-američany. Odpověděla jsem tedy, že skoro žádné (kromě turistů). Nevím, jestli opravdu čekala, že to ve střední Evropě vypadá jako v Africe, ale každopádně na mě vyštěkla:“Takže máš předsudky, jo?“. Její reakce mi vrtala hlavou ještě několik dalších dní, během kterých jsem si pokládála otázky typu:“Proč bych s ní a dalšími afro-americkými dětmi seděla u stolu, kdyby mi vadili? Je nizké procento určité rasy v zemi důvodem k předsudkům? Proč si není schopná zapamatovat odkuď jsem a následně si vyvodit, že většina populace je bílá?“. Pondělí bylo prostě dnem překvapení.
 Mé poslední zklamání přišlo v úterní hodině angličtiny. O inteligenci většiny mých spolužáků si už dávno iluze nedělám, jen o jedné spolužačce jsem si myslela, že je chytrá. Ovšem jen do doby, kdy se nám náš nový učitel snažil vysvětlit původy jazyků. Výše zmíněná dívka začala pokládat naprosto šokující otázky jako:“Takže oni se v Anglii zasekli na té staré angličtině (tj. doba Shakespeara)? A rozuměli bychom jim, kdybychom jeli do Anglie?“. Po uplynulém týdnu s novým učitelem, kterého jsme dostali po měsíční absenci naší učitelky, jsme se definitivně rozhodla požádat o přeložení do třídy s vyššími požadavky. Uvidíme, jak se to vyvine, určitě mi držte palce.
 Všeobecným problémem většiny amerických učitelů je jejich vášeň pro sport. Nekonečnými debatami o fotbalových, či basketbalových týmech jsou schopni vyplýtvat první polovinu hodiny a následně se k nim během výkladu několikrát vracet. Pokud už nenarušují hodinu debatami o sportu, dávájí proslovy o tom, jak jsou tu proto, aby nám pomohli uspět, v čem mají naprostou pravdu. Na nadcházející pololetní testy nám přinesli obecné shrnutí půlroční práce až pod nos a někteří učitelé studentům pomáhají natolik, že jim při testech nechávají učebnice a poznámky.
 Jsme zvědavá, v čem bude druhé pololetí jiné. Už teď vím, že mi zbývají jen dva týdny plavecké sezońy, kterou jsem pomyslně uzavřela už dnes, na mých nejspíše posledních závodech, kde jsem konečně jsem povýšila ze štafety 200 na štafetu 400 kraul. Pro sport na poslední sezóny uvažuji o v naší škole velice nepopulárním golfu. Už jsem mluvila s trenérem, který řekl že uvidí, jelikož neumím hrát anemám vlastní hole. Druhou změnou bude hodina tělocviku, kterou mi na 3. nebo 4. čtvrtletí nahradí hodina „Health“, což je víceméně hodina o zdravé výživě, dospívání a sexu.

Shakespearovský týden

V uplynulém týdnu se mi definitivně potvrdila slova pracovníků Student Agency „Američtí studenti zůstávají ve škole i po vyučování a tráví tam většinu svého volného času.“. Kvůli zkouškám hry Romeo a Julie zpracovanou třídami Drama 4 a Dance intermediate jsem se od úterý do pátku ze školy nedostala dříve než v 18 hodin. To znamená celých 11 hodin hodin strávených ve škole.
 Ve středu jsem po nacvičování zůstala na sraz mého oblíbeného klubu Model United Nations. Na tenhle jsem se obzvláště těšila, jelikož jsem se měla oficiálně dozvědět o mém úspěchu na konkurzu konaném o týden dříve. Před samotným srazem v jídelně si ke mně přisedla kamarádka Soloni (jedna z porotkyň) a rozpovídala se o mém výkonu na konkurzu. Prý kvůli mně vytvořila novou kategorii „roztomilost“ a dala mi 10 bodů z 10. Dokonce mě chtěla po mém proslovu obejmout, ale ostatní porotci, přestože jsou mými kamarády, by to asi neschvalovali. Já jsem se více než roztomile cítila vystresovaně. Svůj první proslov jsem si odbyla už dříve ve třídě Global issues na téma Sametová revoluce, nicméně tehdy o nic nešlo. Tentokrát můj pětiminutový proslov na téma FARC (revoluční ozbrojené síly Kolumbie) a 5 minut otázek rozhodovaly o mé účasti na únorové konferenci ve Philadelphii v sousední Pensylvánii.
 Jak jste asi vytušili, konkurzem jsem prošla a na konci února (konkrétně 25. – 28.2.) se podívám do Philadelphie. Z celkové ceny konference (250 dolarů) se mi odečte 75 dolarů, tedy polovina částky, kterou jsem vybrala pomocí typicky americké sbírky. Prakticky každá americká domácnost je nepřetržitě vybavena sušenky Girl scouts. Ty jsou obvykle prodávány členkami dívčího skautu (či jejich rodiči) v jejich kostele či sousedství. Moje sbírka byla velice podobná, s jediným rozdílem, že se nejednalo o dívčí skaut, ale Model united nations. V nabídce byly malé čokoládičky, gumové bonbóny a různé druhy ořechů. Mně se podařilo prodat 25 kusů po 6 dolarech a 3 dolary z každého prodaného kusu se mi odečítají z ceny konference. Nyní mi zbývá pořádně prostudovat postoj České republiky (shodou okolností je jedna ze zemí, kterou zastupujeme je právě Česká republika) k ochraně hranic a růstu terorismu.
 Ve čtvrtek se mi čekání po nácviku pěkně prodloužilo. Roseanne musela odvést Mika s infarktem do nemocnice, kde mu v sobotu voperovali kardiostimulátor. Od soboty jsme ho každý den navštěvovaly a zítra bychom ho snad mohly odvést zpět domů. Mike je naštěstí narozdíl od Roseanne pojištění. Kdyby nebyl, taková operace by ho vyšla na 600 000 korun a každý den v nemocnici na 40 000. Americký systém zdravotnictví je opravdu šílený, jsem ráda, že Roseanne netrpí ničím vážnějším než nachlazením.

Konečně jsme se dočkali

Dění uplynulého týdne bylo z velké části ovlivněno čekáním. V pondělí 28.12. (den před odjezdem Rachel) mi z ničeho nic napsala koordinátorka pro AYUSA New Jersey Debbie. Nejdříve se zeptala, kdy Rachel odlítá, a když se dozvěděla, že hned následující den, zajímala se, jestli Roseanne s Mikem uvažují o dalším studentovi. Mike s Roseanne řekli jen:“ Proč ne?“, a tak nám Debbie prozradila, o co jde. Holandská stzdentka (adoptovaná z Tanzánie) Maisha má problémy s její host rodinou a hledá se pro ní nová host rodina. Maishy host táta zemřel těsně před jejím příjezdem, host máma pracuje od rána do večera a pokud už se s Maishou vidí, nezajímá se o ní. Maishu jsem si moc dobře pamatovala ze srpnového srazu exchange studentů, jelikož mi byla jako snowboardistka a tanečnice ze všech exchange studentů nejsympatičtější.
 Aby mohl být student přestěhován, musí se vyřídit vše ve škole. Vzhledem k vánočním prázdninám jsme se vším museli počkat až do pondělí 4. ledna. Ve čtvrtek jsme měli všechny papíry podpesané a debbie mohla Maishe oznámit, kdy a kam se stěhuje. V pátek jsem jako každý den vyrazila do školy a Mike s Roseanne směr Rutheford vyzvednout jejich novou dceru. Z tréninku mě odvezl táta kamarádky Lindsey, já si dala sprchu a zrovna když jsem se zabalovala do ručníku mi zavolal Mike, ať jim jdu pomoci s kufry. Nasadila jsem tedy bleskově tepláky a mikinu a začala nosit Maishiny věci dovnitř. V rychlosti jsem Maishe ukázala, kde co je a vrátila se k přípravě na pasta party s plaveckým týmem.
 Party se konala tradičně ve sklepě jednoho z členů. Zatímco většina týmu hrála nějakou hru s úchylnými úkoly, já, Lindsey a několik dalších jsme se věnovali hře Aples to Apples. Tato hra se skládá ze zelených kartiček s přídavnými jmény a červených s podtstnými jmény. Každý z hráčů dostane 7 červených kartiček a doprostřed se položí 1 kartička zelená. Všichni, kromě jednoho položí červenou kartičku s podstatným jménem, které se nejvíce hodí k přídavnému jménu na zelené kartičce uprostřed, slovem dolů. Hráč, který nepoložil žádnou kartičku, rozsoudí, která 2 slova se k sobě hodí nejvíce. Vítěz získává zelenou kartičku a stává se soudcem pro následující kolo. Cílem je získat 5 zelených kartiček.
 V sobotu jsme si s Maishou a Roseanne udělaly dívčí den tvořený klasicky nákupy. Tentokrát jsem ovšem musela koukat po věcech potřebných pro hru Romeo a Julie (podprsenka bez ramínek, legíny…) , ve které v pátek a sobotu tančím. Na závěr nákupů jsme se zašly najíst do Friendly´s. Maisha našla v posledním soustě kousek plastu, a tak své jídlo po domluvě s manažerkou restaurace dostala zadarmo. Příjemný první den v Somerset, co říkáte?
 V neděli jsme šly s Maishou poprvé do kostela, kde si zahrála na bubny, kytaru a piáno. V kostele nás vyzvednul Mike a společně jsme jeli do jeho kostela, kde oddával jeho kamaráda, se kterým pracoval jako pastor ve vězení. Obřadu se účastnili jen nevěsta se ženichem, ženichovy děti (dcera a syn) a 2 nejbližší kamarádi. Já jsem celý obřad trapně probrečela, i přestože jsem nevěstu s eženichem nidky předtím neviděla. Obzvlášť dojemná byla ta část, kde si novomanželé navzájem vyznávali lásku.
 Po obřadu nás všechny pozvali na večeři. Já jsem si objednala kalamáry s pestem a ořechy. Více než 200 let stará retaurace měla jednu z nekrásnějších koupelen, jakou jsem kdy viděla, a tak jsem se musela s Maishou smaozřejmě vyfotit. 
 Zítra nás s Maishou čeká první společný den ve škole a navíc dvě společné hodiny – oběd a tělocvík. Zítřkem mi zároveň začíná odpolední příáprava Roema a Julie, kvůli které zmeškám troje plavecké závody.

Poslední dny s Aram

Poté, co jsem včera odstrojila stromeček, mohu už definitivně říci, že jsou Vánoce za námi. Sníh slezl s přívalovými dešti 25.12. večer a tím opadly i ty poslední zbytky vánoční atmosféry.
Štědrý den jsem s Roseanne načala tradičními nákupy na poslední chvíli v K-martu. Roseanne koupila Mikovi košili s kravatou a ladící vestou a já za mě a Rachel dva svetry. Také jsem si konečně koupila diář na příští rok, který začíná být jako obvykle plný. Namátkou mě čeká ve středu 6. ledna konkurs na Model united nations konferenci ve Philadelphii, která se bude konat v datech 25. – 28. února. Konkurs se skládá z pětiminutového proslovu na téma FARC (revoluční ozbrojené síly Kolumbie) a případná řešení tamní situace a pět minut otázek od poroty složené z vedoucích a několik starších členů MUN a pár učitelů. Z důvodu poměrně vysoké ceny ubytování nám MUN klub poskytl katalog se sladkostmi, které můžeme za 6 dolarů prodávat a za každou se nám odečtou 3 dolary z celkové ceny (přes 200 dolarů) konference. Zatím jsem prodala sladkosti v ceně 102 dolarů, což se rovná 51 pro mě. V pátek 8. ledna se budeme fotit na plavání. Ve dnech 13. – 14.1. máme nácvik hry Romeo a Julie, kterou připravujeme se třídou Dance intermediate a Drama 4 už od ledna. Samotná hra bude prezentována v pátek 15. a v sobotu 16. ledna.
Po návratu z K-martu jsem začala s přípravou Štědrovečerní večeře. Jelikož jsme se chystali k Mikově sestře Mayře, která připravovala portorikánskou rýži s fazolemi a vepřovým, rozhodly jsme se přinést si něco, co „my bílé“ jíme. Obalila jsem tedy kuřecí řízky a uvařila těstoviny s Alfredo omáčkou. Na pátou hodinu jsme se s Roseanne a Rachel vydaly do našeho kostela. Pastor mluvil něco málo přes hodinu, nakonec jsme zapálili svíčky a už byl čas vyrazit zpět domu pro Mika, abychom byli včas u Mayry. Mike se opravdu nemohl dočkat rýže s fazolemi, a tak jsme byli u Mayry raz dva. K překvapení všech přítomných však Mayra upekla tradičního vánočního krocana („jídlo bílých“) a to Mika pěkně naštvalo.
Po jídle jsme začali rozbalovat dárky. Jako první přišly na řadu Mayřiny dvě dcery Maya a Myrna. Obě od nás dostaly pyžama s manikůrou a pantoflemi (Mickey Mouse a Tinker Bell), sukni, legíny, tričko a společenskou hru (Life a Twilight). Já s Rachel jsme dostaly plyšového Mickey Mouse a „sněhovou kouli“ Mickey Mouse 2009. Mike dostal tradičně prázdná DVD, kterých není nikdy dost a Roseanne stejně jako já a Rachel sněhovou kouli. Mayřin přítel Jaun dostal kosmetický balíček a Mayra pyžamo.
Poté, co jsme se všichni pokochali svými dárky, mě Maya a Myrna požádaly, jestli bych jim pomohla upéct cookies pro Santu. Na kuchyňské lince už měly připravené balíčky Nestlé s dopředu vykrojenými vzory. První pekáč jsem bohužel jako nezkušená pekařka předpřipraveného cukroví spálila, ale ostatní se mi už povedly. Holky je samy ozdobily a před spaním položily zřejmě za okno, aby k nim byl Santa štědrý.
Před spaním jsme si všichni sedli doma v obýváku a pochlubili se, co nám Santa nadělil do ponožek. Já jsem od Rachel Santy dostala tři malé tobleronky a od Roseanne lízátko, lesk na rty, zimní čelenku a vánoční ponožky. Po půlnoci jsme se všichni odebrali do postele nabrat síly na rozbalovaní dárků od Santy.
Ráno jsme jeli do IHOP (international house of pancakes) na snídani. Já jsem si objednala chocolate chip pancakes, které mě pěkně zklamaly. Před několika měsíci jsem si je objednala v IHOPu na Floridě a dostala jsem více chocolate chips než pancakes. Tentokrát mi byly přineseny obarvené palačinky na hnědo bez jakékoliv známky chocolate chips. Toto zklamání mi naštěstí brzo vynahradila vánoční nadílka pod stromečkem. Jako správný Santa jsem si nasadila červenou čepici s bílým lemem a začala s rozdáváním. Mike dostal batoh na notebook, spoustu oblečení a handsfree, Roseanne župan, šperky, šicí stroj, nové nádobí, vánoční tričko a pekáč, Rachel spoustu oblečení, deku a náramek a já stejné dárky jako Rachel, jen kromě náramku hodinky.
První polovinu odpoledne jsme strávili u rodiny Roseanninýho bratra Alfreda. Jeho žena Joanie upekla krocana s bramborovu kaší, houbami a zeleninou. Po obědě jsme si vyměnili dárky. Já s Rachel jsme dostali svetřík a rukavice, Mike opět prázdná DVD a Roseanne župan s pantoflemi. Joanie od nás dostala mikinu a masážní límec na krk. Její manžel dostal velikou krabici s bonbony a jejich obézní dcera Holly šálu nějakého sportovního týmu. Po cestě od Joanie jsme bleskově navštívili oba Mikovy bratry George a Miltona, dali jim dárky a vyrazili na naší poslední návštěvu, tentokrát k Roseanniný kamarádce z dětství Irmě. U Irmy už byli její rodiče (původem z Polska), několik dalších příbuzných a její dvacetidvouletý syn Mat. S Matem a Rachel jsme hráli Wii, které Irma dostala k Vánocům. Wii je letošním hitem Vánoc a Irma je zářným příkladem toho, že na věku ani na poměrně vysoké ceně (200 dolarů) nezáleží, Wii dostal letos skoro každý.
Zpět domů jsme dorazili těsně před půlnocí, ale já se rozhodla, že je nejlepší čas začít balit. Úterní odjezd se nezadržitelně blížil a já si nechtěla zkazit sobotu pomalým balením. Před druhou hodinou ranní jsme (nebo spíš jsem) měly hotovo a šly jsme do postele. V sobotu odvezla Roseanne Rachel zpět k Mayře, aby se rozloučila s její dcerou Melodie. Já jsem se domluvila s kamarády, že mě v 15 hodin kamarád vyzvedne a půjdeme všichni do kina. Dopoledne jsem tedy začala píct a když jsem se ve 14 hodin chtěla začít připravovat, někdo začal klepat na dveře. Opatrně jsem otevřela a jako bych to netušila, David přijel o hodinu dříve. Usadila jsem ho tedy do obýváku k Mikovi a utíkala shodit Snoopy pyžamo a oblíknout si něco slušného. Za rekordních 5 minut jsem se stihla i vysprchovat a my mohli na sraz s ostatními.
V neděli jsme vyrazili jako každý týden do kostela. Rachel se se všemi při odchodu naposledy rozloučila, protože netušila, že pro ní máme přichystanou párty na rozloučenou. Ve 13 hodin jsme dorazily do Lonestar steakhouse, kde už čekali lidé z kostela v místnosti, kterou jsme předem zarezervovali. Musely jsme Rachel vysvětlit, že je to párty pro ní, protože nás kupodivu předem neprokoukla a ani po příchodu to nepochopila. Během oběda jsem vybrala předem zmíněným 102 dolarů pro MUN.
Jelikož byla Rachel poslední dobou nastydlá, poslední den s ní jsme strávili doma nicneděláním. Dnes, v úterý, jsme vstali před 6 ráno a kolem 7 už jsme byli na letišti Newark. S námahou jsme vyložili její kufry s nadváhou a dopravili je na nalezeném vozíku k check-in. Po snídani v letištním Mc Donaldu jsme došli s Rachel ke gate 41, naposledy se objali, uronili pál slziček a vyslali jí směr Detroit – Tokyo – Busan. Před chvílí jsme dostali telefonát, že kvůli zpoždění v Newarku nestihla let z Detroitu do Tokya. Aerolinie jí tedy umístily do hotelu a my, bez jakéhokoliv kontaktu na ní (nemá s sebou telefon) můžeme jen doufat, že brzy dorazí zpět a hlavně v pořádku do své rodné Korey.

Vánoce jsou tady

Ani jsem se nenadála a na mém adventním kalendáři zbývají už jen 3 zavřená okýnka. Přestože jsem se zprvu na Vánoce příliš netěšila, s příchodem prvního pořádného sněhu, dolehla vánoční atmosféra i na mě.
 V pátek po tréninku mě Roseanne s Rachel vyzvedly u školy a všechny společně jsem vyrazily dokončit (já spíše začít) vánoční nkupy. Po cestě jsme vyzvedly Roseanninu švagrovou Joan a v samotném Woodbridge center jsme se sešly s jejich kamarádkou, kterou pět let neviděly. Po vynikající večeři ve Friendly´s jsme se rozdělily a vyrazily na lov. Rachel už měla své nakupy hotové, a tak jsme se mohly plně věnovat hledání mých dárků. Pro Roseanne jsem koupila stříbrný řetízek s přívěškem, tím však mé úspěchy skončily. Kupodivu jsem si nekoupila ani nic na sebe, nekonečná stání ve frontách mi za to prostě nestála.
 Po cestě domů se Roseanne ve své typické páteční náladě („Musíme něco podnikout!“) rozhodla zastavit ve Walmartu. Tam jsem s Rachel koupila Mikovi batoh na notebook a vánoční tričko pro Roseanne. Minulý týden jsem navíc na internetu objednala dva stolní kalendáře s fotkami mě a Rachel – jeden pro ní na památku a jeden pro Roseanne s Mikem. Domů jsme dorazily těsně před půlnocí, což mě však neodradilo od balení dárků. Zabalila jsem nejen ty ode mě, ale i ty od Roseanne pro Rachel, takže jsem plně v obraze, co dostane. Během balení začala Roseanne mluvit o sobotní vánici, před kterou varovaly snad všechny televizní i rádiové stanice. Dokonce jsme dostali telefonát ze školy, že je školní sobotní představení z důvodu špatného počasí zrušeno. V sobotu ráno jsem se probudila a po sněhu nebylo ani památky. Na jednu stranu jsem byla zklamaná, ale na druhou stranu jsem se pousmála nad zbytečným plašením. Během dne jsem se věnovala škole a pečení, a když jsem se k večeru podívala z okna, nevěřila jsem svým očím. Všude, kde jsem jen dohlídla bylo (sněho)bílo. Rachel byla u kamarádky přes noc, nicméně Mike se ještě ten samý večer vracel z kina, kam šel se svým bratrem Miltonem. Nasadila jsem tedy zimní boty, čepici a rukavice a šla odhrabávat sníh. Po hodině pro mě přišla Roseanne, ať jdu raději domu, protože sněžit nepřestávalo a má práce přicházela vniveč. Zbytek večera jsme strávily tříděním dárku pod naším už měsíc ozdobeným stromečkem, koukáním na Tři oříšky pro popelku a pojídáním cukroví.
 Nádherně slunečnou neděli jsem stejně jako zbytek ulice započala odhrabáváním sněhu z příjezdové cesty. Poté jsem s kamarády vyrazila do parku, kde jsem si zabobovala na igelitce a vyšlapala své jméno do sněhu. Nyní mi zbývá jen doufat, že sníh neroztaje a my budeme mít bílé Vánoce (I když bez cukroví, protože jsem ho všechno hned snědla.).

New York City

 Do odjezdu Rachel zbývá už jen 15 dní, a tak přišel nejvyší čas udělat vše důležité, co se během roku nestihlo. Za jednu takovou nezbytnost se dá jistě považovat návštěva nedalekého New York City, kterou jsme vyplnily páteční volno. Roseanne s Mikem se ve městě nevyznají a ani ho rádi nemají, takže nám tento výlet naplánovala Roseannina kamarádka Maria.
 Původním plánem bylo vyrazit kolem 9. hodiny ranní, z čehož se nakonec vyklubalo 11:45. Po cestě do Jersey city nám Maria zastavila u vyhlídky, ze které je vidět zadní strana sochy svobody. V Jersey City jsme za 13 dolarů zaparkovaly a vydaly se na nádraží.  Prostor vestibulu vypadal jako letištní hala spojená s anglickým, či francouzským metrem. Maria koupila jízdenku v podobě karty za 20 dolarů (+ 3 zdarma), kterou jsme použily při průchodu turniketem. Patnáctiminutová cesta do NYC stála každou z nás přibližně 2 dolary. Vlak vypadal podobně jako naše metro, jen nejezdil pouze pod zemí, ale střídavě se vynořoval a zanořoval.
 Z vlaku jsme vylezly skrz v Americe velice populární obchod JCPenny na 33. ulici. Po naší levé straně zářil obrovský nápis Macy´s a Maria nám oznámila, že NYC nemůžeme opustit aniž bychom Macy´s navštívily. Tento v Americe všudypřítomný obchod byl narvaný k prasknutí, a to jak lidmi, tak i značkami. Obchody, do kterých bych se v Praze neodvážila vejít (Dior, Guess…) tu v Macy´s prodávají své produkty jako Tesco rohlíky. Nikdo na vás nekouká pohledem „Ta si stejně nic nekoupí…“, protože tady si takový luxus mohou díky nižším cenám a chození do práce dovolit i teenageři.
 Po Broadwayi jsme došly na Timesquare, který ve svém názvu nese slovo náměstí stejně bezdůvodně, jako třeba náměstí Karlovo. Silnice jsou všude, kde se podíváte. Maria nám neustále opakovala, že tu je kvůli nám a ne sobě, a tak jsem se nemusela bát zeptat, jestli by jí nevadilo zajít do Quiksilveru. I přestože se v celém New Yorku platí daně na oblečení a ceny jsou celkově vyšší, neodolala jsem a koupila si jako vzpomínku tričko Roxy NYC.
 Od Timesquare jsme se svižným krokem promrzlé na kost vydaly k Rockefellerovu centru zkouknout ten populární vánoční strom, ozdobený už od Díkuvzdání. Pokud toužíte po srovnatelném zážitku, zajeďte si na pražský Anděl a i tak budete nejspíš uchváceni víc. Vánoční strom před Rockefellerovým centrem nebyl úplný prcek, ale pokud vezmeme v potaz americkou megalomanii, jeho výška nás prostě neuchvátí. Hned vedle tohoto skvostu si můžete za pouhých 200 korun propůjčit lední brusle a za dalších 400 si na nich i zabruslit. Tento zážitek jsem s klidem oželela. Při procházení 5. avenue, naší poslední zastávky, jsme náhodou narazily na slavnou New Yorskou knihovnu, ve které, pokud se nepletu, byla natočena (skoro) svatební scéna filmu Sex and the City. Kupodivu jsem na 5. avenue nenarazila na ani jeden luxusní obchod, zato jsem Rachel a sobě koupila mikinu I love NY. Jelikož se začala blížit 6. hodina, kdy se místo, kde jsme zaparkovaly, zavírá, musely jsme rychle dokončit náš okruh a chytit vlak na 33. ulici.
 Během Vánočních prázdnin se vydávám do NYC znovu, tentokrát s kamarádem ze školy, jeho starší sestrou a jejími kamarády. Nemůžu se dočkat, až se tam znovu podívám, i když tentokrát bez Rachel. 
P.S. Po klikntí na tenhle odkaz: http://www.facebook.com/album.php?aid=2033217&id=1588965020 by se vám pravděpodobně měl zobrazit zbytek mých fotek z NYC.

Dnešním článkem bych ráda navázala na poslední příspěvek o plavání. Jelikož jsme poslední dva týdny strávili den co den v bazénu, přišel čas ukázat, co jsme se od začátku sezóny naučili. První taková příležitost se nám naskytla včera, tedy v pátek, na závodech v půl hodiny vzdálené Montgomery High School.
 Závody nám byly oznámeny přibližně týden dopředu, s tím ať se zapíšeme, co bychom rádi plavali. Já jsem zprvu nevěděla, jestli se mám jít vůbec zapsat, ale jelikož šli všichni ostatní, rozhodla jsem se nevybočovat z řady, a dobře jsem udělala. Přestože jsem se zapsala na můj zatím nejrychlejší styl, prsa, kouč mě přihlásil na štafetu „čtyřikrát 50“ kraul. Aby moje první závody neskončily jako totální propadák, rozhodla jsem se soustředit opravdu jen na kraul. Avšak samotný styl nebyl jediným požadavkem. Ve čtvrtek před závodem nám kouč jen tak mimochodem oznámil, že musíme umět šipku a tzv. „flip turn“ neboli kotrmelec, kterým se odrazíte od stěny bazénu při otočce a ať si to jdeme, alespoň jednou vyzkoušet. Všichni (kromě dvou nejrychlejších skupin) jsme se seřadili do řady u bloku a jeden po druhém jsme skákali šipku. Na mě se dostala řada jen dvakrát, což mě znejistilo tak, že jsem se po cestě domů rozbrečela.
 Páteční ráno mi ulehčil koučův příkaz:“Oblečte si do školy týmové teplákovky, jinak neplavete.“ Nově koupenou sportovní soupravu adidas skládající se z mikiny a kalhot jsme dostali ve středu ještě s cenovkou 110 dolarů. Musíme jí nosit pokaždé, když máme závody, stejně jako například roztleskávačky nosí jejich sukně a topy a na konci roku jí zase vrátíme. Součástí našeho plaveckého vybavení jsou samozřejmě týmové plavky, které jsme však v pátek stále neměli. Ihned po skončení vyučování jsme se všichni sešli u zadního vchodu, rozdělili se na holky a kluky a vyrazili směr Montgomery High School. Během cesty nám kouč rozdal nové plavky Nike (66 dolarů – nevím, kde na to ta škola bere…) ve školních barvách (žlutá a modrá) a žluté plavací čepice s nápisem Franklin na rozplavání a zlaté čepice na samotný závod.
 Po příjezdu na místo konání jsme se přesunuli do šatny, kde nám ostatní týmy pochválily nové sportovní soupravy a my poprvé nandaly naše nové plavky. Naštěstí mi mé plavky seděly, čímž jsem měla o problém méně. Bohužel mi stále zbýval jeden velký problém „Stihnu se naučit „flip turn“, když závod začíná přibližně za hodinu? Abych se neokradla ani o minutku tréniku, odebrala jsem se bleskově do bazénu příjemně ozvučeného hudbou, kde nám byly přiděleny dva pruhy. Při běžném tréninku plaveme v sedmi, takže si nejspíš dokážete představit, kolik prostoru jsme na rozplavání měli. Poté, co skoro všichni z bazénu vylezli a mě zbývalo asi 10 minut, přišel nejvyšší čas zkusit můj první „flip turn“. Po několika totálně neúspěšných pokusech začala moje otočka plnit svůj účel urychlit otáčení a ne mě naprosto zmást, a tak jsem vylezla.
 Poté, co jsem našla mé tři spoluplavkyně, byl pomalu čas odebrat se na druhou stranu bazénu k blokům. V průběhu čekání jsem se zkušenějších ptala na otázky neustále mi vrtající hlavou jako „Co když se mi dostane voda pod brýle? Mám se ke konci koukat dopředu místo do strany, abych věděla, že jsem u zdi? Atd.“. První z nás odstartovala a já věděla, že teď už neuteču. Kylie se dotkla zdi, Emily jí přeskočila a přišel můj čas. Stoupla jsem si na blok a chvějícíma se rukama přichycující se bloku čekala, kdy se Emiliny ruce dotknou zdi a já můžu skočit. Za několik málo sekund byla Emily zpět, já skočila, po chvíli se vynořila, avšak místo stoprocentní koncentrace na plavání jsem s ezačala soustředit na úplně něco jiného – brýle kolem krku, místo na očích. Pamatuji si, jak se mě před startem ptaly, jestli kdyžtak umím koukat pod vodou a já si nebyla jistá. Nervy ze zkažení závodu ostatním mě koukat prostě donutily, já do zdi nenarazila, krásně se otočila a z posledních sil se vrátila zpět. Po pouhém 1 bazénu mě nohy bolely víc než po dvouhodinovém tréninku a mě bylo do breku. Nejen mé spoluplavkyně, ale překvapivě i celý tým, se mě zeptali jestli jsem v pořádku a pochválili mě typicky americkým „Good job!“ = „Dobrá práce!“. Pro příště jsem si slíbila, že si brýle určitě utáhnu. Večerní bolest hlavy byla skoro tak nepříjemná, jako samotný závod.
 Po cestě domů jsme dostali papír, který musíme dát podepsat učiteli 8. hodiny, abychom mohli v úterý jet na závody před koncem vyučování. Tentokrát bude plavat jen 20 plavců, ale podívat se jedeme všichni. Nemůžu se dočkat na další závody, tentokrát s brýlemi na očích!