Jaro je tu, lidí šílí!

 První změna ročních období roku 2010 byla v New Jersey opravdu velkolepá, přišly totiž povodně. Vše začalo silnými dešti a prudkým větrem v pátek 12. března. Toho večera naplánovala dcera pastora Michelle dívčí večer v podobě večeře v restauraci Applebees a následovně sledování filmu v jejím sklepě. Po večeři a hodinovém povídání se nás šest přesunulo ve dvou autech do obchodu s potravinami Stop and Shop, kde jsme do košíku naházely všechno, co ke správnému sledování filmu patří. Zmrzliny tisíce druhů, polevy, kornouty na zmrzliny a nezbytný popcorn. Michelle vybrala film Znovu sedmnáct, který rodhodně předčil má očekávání (ovlivněná předsudky vůči Zacu Efronovi). Po cestě domů začal meteorology předpovídaný déšť a my byly rády, že jsme doma, navíc s celým víkendem před námi. Během soboty se nám na zahradě vytvořila scenérie připomínající pohled na rybník z kuchyňského okna mojí babičky, jen s rozdílem, že na naší americké zahradě nemá rybík co dělat. K večeru se z venku ozval příšerný zvuk, který jsme přisoudili staré šňůře natažené přes celou zahradu. V neděli ráno jsme však zjistili, že jsme se pekelně mýlili. Ohromnou ránu zavinil strom padající na sousední dům. Ještě než jsme nasedly do auta, bylo nám jasné, že cesta do kostela nebude jen tak. Abychom se dostaly na dálnici vedoucí k našemu kostelu, musíme jet po silnici kopírující řeku vedoucí naším městem. Řeka a souběžně vedoucí uměle vybudovaný kanál vytvořily jednu širokou, divoce se valící řeku, rozlévající se po celém okolí. Na silnici vedoucí k naší dálnici jsme narazily na tři neprůjezdná, totálně zatopená místa a několik aut, ze kterých byla vidět jen střecha. Po příjezdu do kostela jsem vystřídala pastora a jeho ženu ve vytírání podlahy, a tak jsme mohli servírovat kávu a deserty jako každou jinou neděli v přízemí. V pondělí v půl šesté ráno nás probudil telefonát od školy o zrušení pondělního vyučování z důvodu výpadků elektřiny a částečného zatopení školy. Do úterý povodně přešly a celé město mohlo zase začít normálně fungovat. 
 Namísto navrácení studeného počasí nám povodně přinesly jarní teploty a odnesly vrstvy oblečení. Škola se začila plnit žabkami, sandály, kraťásky, minisukněmi a šaty a náš sklep zimními bundami a huculemi. Rána jsou sice stále chladná, ale ze školy všichni vycházíme jen v tílkách a se slunečními brýlemi. Díky teplým večerům jsem mohla začít znovu běhat a užívat si slníčko nejen pohledem z okna.
 Spolu se zimou jsme v uplynulém týdnu zakočnili i zimní sportovní sezónu. Ve čtvrtek naši tři plavečtí trenéři zorganizovali slavnostní večer pro studenty a jejich rodiče ve školní jídelně. Během večera jsme zhlédli dvacetiminutovou prezentaci s našimi fotkami, pochutnali si na desertech a hlavně dostali naše certifikáty, trička a objednané fotky. Z obavy, že žádný jiný sport by mě nebavil, tak jako plavání, jsem se rozhodla sportovat sama, kdykoliv si najdu čas.
 

PHILMUN 2010

 Po třech měsících usilovné přípravy to konečně přišlo. Byla středa 24. února, večer před plánovaným odjezdem na konferenci Model United Nations ve Philadelphii, a mě čekal poslední meeting, na kterém jsem se měla dozvědět všechny důležité předodjezdové informace. Ve škole každý mluvil o očekávané sněhové bouři a mě se hlavou začaly honit myšlenky, jestli vůbec odjedeme. Strachování mi v zápětí vyřešil telefonát ze školy, oznamující předčasný odjezd ještě ten samý den. Po prvotním šoku jsem se musela uklidnit, osprchovat, bleskově se sbalit a nakonec jsem měla radost, že si Philadelphii užiji déle, než jsem původně očkávala.
 Komunikace mezi členy MUN proběhla na jedničku a v osm hodin už jsme seděli v autobusech směrem Philadelphie. Po necelých dvou hodinách jsme se ubytovali v hotelu Holiday Inn a začali si užívat volný večer. Já jsem se po předchozí domluvě ubytovala s Lindsey, Jacque a Jaynou, s tím že manželskou postel jsem sdílela s kamarádkou z plavání Lindsey. Večer jsme strávily holčičím tlacháním a rozebíráním, co nás další den čeká.
 Ve čtvrtek jsme se s Lindsey probudily chvilku po sedmé a znuděně čekaly na ostatní, kteří by s námi vyrazili na snídani. Kolem deváté hodiny se konečně dalších sedm lidí připravilo a my vyrazili do recepční doporučeného dineru „Sněhurka“. K snídani jsem si objednala bagel a můj milovaný čaj, který mé americké kamarády přivedl k úsměvu říkajícím „Jak evropské.“. Z dineru jsme se vydali na procházku náhodnými ulicemi, které nás dovedly až na populární South street. Zpět do hotelu jsme se dostali po více než čtyřech hodinách a vedoucí G („dží“) nás hned svolal na úvodní sraz. Na začátek nás pochválil, jak skvěle jsme zvládli narychlo změněný odjezd a rozdal nám jmenovky, které jsme museli nosit po celou dobu konference. Po srazu jsme se všichni začali pomalu strojit do slavnostního oblečení a uspořádávat plány s debatními partnery. Po nekonečných dvou hodinách úvodního ceremoniálu jsem se s mým debatním partnerem Davidem přesunula do naší debatní místnosti Betsy Ross 1. K lepšímu pochopení našeho prvního zasedání naší komise vám popíši co samotné konferenci předcházelo.
 Na lednovém konkurzu na téma FARC = revoluční ozbrojené síly Kolumbie každý delegát sdělil vedoucím MUN partnera a komisi kterou preferují. Na výběr bylo osm komisí (které z obavy z nepřesného překladu vyjmenuji raději v angličtině) a skoro pod každou z nich spadala dvě témata
• Disarmament and International Security A 
o Téma č.1: Zabezpečení hranic
o Téma č.2: Nárust terorismu
• Disarmament and International Security B 
o Téma č.1: Zabezpečení hranic
o Téma č.2: Nárust terorismu
• Historic Security Council 
o Téma č.1: Palestina
• League of Arab States 
o Téma č.1: Izrael
o Téma č.2: Libanon 
• Legal Committee 
o Téma č.1: Práva médií 
o Téma č.2: Práva minorit
• UNESCO 
o Téma č.1: Urbanizace
o Téma č.2: Ženy ve vyšším vzdělávání
• United Nations Development Programme 
o Téma č.1: Práva na vodu 
o Téma č.2: Zesílení vlády na Středním východě 
• United Nations High Commission for Refugees 
o Téma č.1: Zdraví v uprchlických táborech 
o Téma č.2: Repatriace uprchlíků 
• World Bank 
o Téma č.1: Důsledky ekonomické krize
Jak jste již možná z výše vyjmenovaných témat vytušili, celý PHILMUN byl koncentrovaný na problémy středního východu. Franklin High School dostala tři země, které budou její delegáti reprezentovat. Shodou okolností se na seznamu kromě Kostariky a Jordánska obejvila i Česká republika. Delegáti na konferenci reprezentují politiku země jím přidělenou, což může například při reprezentaci Severní Korey být naprosto proti jejich vlastním názorům. Mým partnerem byl zvolen jeden z vedoucích MUN a zároveň můj kamarád David, naší komisí byl DiSec A a zemí, kterou jsme reprezentovali smaozřejmě Česká republika. Přibližně měsíc před konferencí jsme dostali přístupové heslo na stránku naší komise, odkuď jsme si stáhli dva dokumenty popisující naše témata a dali se do pátrání po informacích, na základě kterých jsme museli nejdéle týden před konferencí nahrát náš dokument s názorem státu, který reprezentujeme, a návrhy na vyřešení problému. Bez nahrání dokumentu se delegace nemůže ucházet o ocenění a přestože vítězství není hlavním účelem konference, kladné ohodnocení vždy potěší. S mým partnerem Davidem jsme si práci spravedlivě rozdělili a já se chopila zdánlivě jednoduššímu Nárustu terorismu. Jelikož cílem celé konference je dojít alespoň k jedné odhlasované rezoluci, součástí příprav je přečtení dokumentů nahraných od ostatních zemí. Přečtení dokumentů evropských delegací (Dánsko, Itálie) mi díky jejich směšně krátké délce a postrádání jakéhokoliv řešení zvedlo chybějící debatní seběvědomí. Na stránce naší komise jsme si zároveň mohli prohlédnout profil našeho předsedy, který se s Davidem setkal už na některé z jeho předchozích konferencí.
 Hned při otevření dvěři do Betsy Ross 1. se na mě vrhl dav lidí a začal se představovat jmény země, kterou reprezentují. Zároveň každý vyzvídal, které z témat by Česká republika ráda debatovala jako první. Z důvodu spožděného zveřejnění informací o Zabezpečení hranic každý očekával, že prvním tématem na řadě bude Nárust terorismu, tedy téma, které mi bylo bližší. Náš předseda Ian (Íjen) Liberty nám nekompromisně rozdal dokmenty, které jsme napsali na téma Zabezpečení hranic a my prostě neměli navýběr. Před samotným zahájením debaty nám rozdal cedule s názvem naší země, kterou jsme se po celou dobu debaty hlásili.
 Debata se zahajuje pokynem kteréhokoliv z debatujících k otevření seznamu řečníků s časem na mluvení obvykle minutou a půl. Navrhovatel je přidán na seznam a všichni ostatní delegáti automaticky vystřelí cedule do vzduchu, protože čím dříve se delegát dostane ke slovu, tím dříve si ho předseda všimne. Předtím než se delegáti, kteří jsou na řadě dostanou ke slovu, předseda se zeptá jak chtějí naložit se svým časem. Možnosti jsou tři:
1. to the points = ostatní delegáti pokládají otázky
2. to the chair = předseda smaže zbávající čas a delegáti se hned poté, co domluví, usadí
3. to another country = poté, co delegáti domluví si vezme řeč jiná země
Naši vedoucí mě vždy učili, že jedinou správnou odpovědí je č.1, tedy nechat ostatní delegáty položit vám otázky. Nechat předsedu smazat váš čas, ukazuje váš strach a věnování vašeho času jiné zemi, ukazuje zbytečně moc respektu. Pokud si mluvčí nechá čas na otázky, země toužící položit otázku zdvihne svou ceduli a čekají, dokud je předseda nevyvolá. Držení cedule nahoru v době, kdy někdo jiný mluví je vrcholně neslušné. Položení otázky předchází několik fromálních vět:
o předseda k tázajícícmu: Co potřebujete?
o Tázající k předsedovi: Mám otázku k mluvčímu.
o Předseda k otázanému: Mluvčí přijímáte?
o Otázaný: Ano (Ne je nepřístupné a po třech ne vás předseda pošle sednout)
o Tázající: Položí stručně otázku a posadí se a čas na odpověď se začíná odpočítávat.
Pokud tázající potřebuje stručný úvod musí o něj předsedu požádat. Ideální otázka je ta, na kterou se nedá odpovědět ano/ne. Když mluvčímu zbývá posledních deset sekund předseda tiše poklepe na znamení kladívkem a při vypršení času poklepe hlasitěji.
 Pokud jsou delegáti unaveni posloucháním dlouhých proslovů nabízejí se jim požádat o jednu ze dvou možností: Schůze vedená, či nevedená předsedou. Shůze vedená předsedou většinou trvá pět minut se třiceti sekundami pro každou delegaci. Pro vedenou schůzi se nezakládá seznam mluvčích, delegáti se jednoduše hlásí. Schůze nevedená předsedou obvykle trvá od pěti do deseti minut a využívá se ke konverzaci s ostatními zeměmi, jedení, pití, využítí toalety, či pracování na psaní rezolucí. Naše zasedání obvykle trvala tři a půl hodiny a měli jsme jich celkově sedm (jedno ve čtvrtek, tři v pátek, dvě v sobotu, a jedno společné s DiSec B v neděli).
 Během našeho úvodního proslovu na čtvrtečním zasedání jsem řekla několik vět v češtině, které David následovně přeložil. Bohužel jsem neměla odvahu mluvit o blbostech, a tak jsem se zbytečně stresovala s vymýšlením smysluplných vět v češtině, odpovídajících Davidovu následovnému překladu. Ve výsledku jsem z nervozity opakovala jednu a tu samou větu dokola, jen s přeházeným slovosledem. Člověk by řekl, že mluvení v jeho rodném jazyce bude nejpohodlenější, ale pokud mluvíte před lidmi, kteří vám nerozumí a navíc s vámi víceméně soupeří, tak byste raději mluvili v jejich jazyce. Na závěr mi Davidovi nezbyl žádný čas pro mě, a tak jsem zanechala dojem, že mluvím jen česky (kterého jsem se naštěstí brzy zbavila při předsedou řízené schůzi a pokládání otázek).
 V pátek nás čekal nejnáročnější den. První dvě zasedání jsme se ještě stále věnovali Zabezpečení hranic a hlasování o rezoluci. Během psaní rezoluce nás navštívila falešná uprchlice údajně z Afgánistánu, která nám měla pomoci vtělit se do pocitů pravého uprchlíka.
Naší rezoluci jsme založili více na zlepšení životních podmínek v jednotlivých zemích (vzdělávání, zdravotnictví…) než na samotném hlídání hranic. Hlavním rozdílem mezi jednotlivými rezolucemi bylo (ne)podporování využití biometrickýcch pasů. Naše skupina byla jednoznačně proti, jelikož dle našeho názoru je rozumější investovat peníze do zlepšení životní úrovně než do hlídání hranic a s nimi spojených dokumentů. 
 Při třetím pátečním zasedání jsme začali mluvit o Nárustu terorismu. Přestože jsem toto téma původně preferovala, když přišlo k samotnému debatování nevěděla jsem co říct. Náladu mi ještě zhoršilo nedorozumění s Davidem, jestli jsme pro, či proti univerzální definici terorismu navržené v Rezoluci 1566 z roku 2004. Jelikož jsou obě temata vzájemně propojena debata se motala opět kolem vzdělávání a eliminace extrémistických škol Mandrasas. Při psaní rezoluce jsme se spojili s Jordánskem a Kostarikou z naší školy a Indonésií a Pákistánem. Z nedostatku času jsme byli donuceni spojit naší rezoluci s dalšími zeměmi jako Francie a Burundi. Díky tomuto spojení byla naše rezoluce schválena jako jediná a nám nezbývalo nic jiného než jen čekat na rozhodnutí předsedy, která že země se neodchylovala od její politiky a tím pádem byla v debatování nejlepší.
 Pokud jsme zrovna nedebatovali, zaplétala jsem kamarádkam cop, nebo jsme vyrazili na rychlý oběd v nedalekém obchodním centru. Po hlasování o rezolucích na naše druhé téma se celá delegace naší školy sebrala a vyrazila na procházku na South street, kde jsem si dala můj první typický cheesestake.
 V neděli ráno nás čekalo poslední zasedání, kde jsme si společně s DiSec B a oběma předsedy shrnuli uplynulé tři dny. Ze zasedání jsme s holkama vyrazily na rychlý oběd v nedaleké pizzerii a bleskově se celé nervózní vrátily do místnosti, kde se konal závěrečný ceremoniál. Po krátkém proslovu jedné z organizátorek a zároveň sestry jedné z vedoucích MUN na naší škole jsme se přesunuli k rozdávání ocenění. První na řadu přišel náš DiSec A. Poté co moje a Davidovo jméno nebylo vyřčeno při čtrvtém, třetím, ani druhém místě, začala jsem být nervózní, jestli vůbec něco dostaneme. Naštěstí se Davidovo očekávání naplnilo a my opravdu uslyšeli naše jména (tedy spíše jen jeho, protože moje bylo na řadě až druhé a to už jsem se přestala koncentrovat). Kromě naší ceny za nejlepší delegaci naše škola vyhrála další čtyři nejlepší delegace, dvě druhá místa, dvě třetí místa, dvě čtvrtá místa a hlavně trofej za nejlepší školní delegaci. Vzhledem k tomu, že to byla má první konference si neuvědomuji, jakého úspěchu jsme dosáhli a že jsem oprvadu první v naší škole, kdo vyhrál svojí první konferenci. Jedním z kritérií k vyhrání prvního místa je rovnocennost partnerů, což bylo v případě mě a třemi roky debatování zkušeného Davida opravdu výzva.
 Upřímně řečeno když mi při mém prvním srazu Model United Nations v září bylo řečeno, že budu muset debatovat, byla jsem si naprosto jistá, že k tomu mě nikdo v žádném případě nedokope. Nyní, po sedmi měsících ve Spojených státech jsem nejen debatovala, ale i dokázala, že nebýt rodilý Američan může být v případě debatování mezinárodní politiky spíše výhoda.

Prázdniny

 Příjemných pět dní volna se nám díky středeční sněhové vánici (rozuměj 50 cm sněhu) prodloužilo na celých šest dní nicnedělání. Telefonát ze školy o zrušení středečního vyučování jsme obdrželi už v úterý večer, takže jsme ve středu mohli vylehávat v posteli jak dlouho se nám zachtělo. Já, zvyklá na brzké vstávání, jsem se nevydržela válet déle než do půl osmé, a tak jsem raději vstala a šla odhazovat sníh. Po hodině a půl jsem měla hotovo, a mohla jsem na rozdíl od sousedů, kteří začali později, zalézt zpět do tepla. Původní plán na středeční večer – benefiční večeře pro oběti zemětřesení na Haiti v jídelně Franklin High School (100% z ceny vstupenky, 7 dolarů, jde na konto UNICEF) byl z důvodu nepřízně počasí odložen na 23. února a já místo slavnostního hodování strávila večer odhrabáváním sněhu. Pokud jsem ve středu zrovna nepracovala venku, věnovala jsem se psaní práce na kvapem se blížící konferenci ve Philadelphii.
 Ve čtvrtek se počasí k radosti Američanů, odmítajících řídit, když sněží, umoudřilo a my, poté co jsem znovu odházela sníh z příjezdové cesty a aut, mohly vyrazit za Roseanninou neteří Sierrou do nemocnice. Sierra trpí neléčitelnou chorobou, kvůli které je už pět let upoutaná na invalidní vozík. Před několika dny si navíc při sprchování zlomila nohu a sádra jí neumožňuje sedět na jejím elektrickém vozíku, a tak musí zůstat v nemocnici celých 6 týdnů, dokud jí sádru nesundají. Po cestě domů jsme se stavily ve Walmartu zkouknout valentýnské zboží a večer strávily nad fotkami Roseanne z mládí.
 V pátek jsme měly tak jako každý měsíc sraz s Roseanninými sestřenicemi v pizzerii, tentokrát s balónky a čelenkou s nápisem Happy Birthday pro Roseanne, k jejím pondělním narozeninám. Roseanniny sestřenice, typické postarší dámy popíjející vínko, mě příjemně překvapily, když při konverzaci o jídle použily slovo palačinka. Později jsem se dozvěděla, že předci jedné z nich byli ze Slovenska. Poté, co si Roseanne vychválila mé pečení a avření, pozvaly mě na začátek června na opekání buřtů a smažení palačinek. Po příjezdu domů jsem zkoukla část úvodního ceremoniálu ZOH ve Vancouveru a vrhla se do pečení štrůdlu na víkendový sraz exchange studentů. Těsto se mi kupodivu povedlo vyválet tak dobře, že jsem z minima surovin upekla celé čtyři veliké štrůdly. Bohužel jsem se kvůli pečení nedostala do postele před 1 hodinou ránní.
 V sobotu ráno mě Roseanne odvezla na sraz s AYUSA koordinátorkou Pam, která mě a tři další studentky (Soukaina – Maroko, Yara – Libanon a Mariam – Arménie) a její dvanáctiletou dceru Victorii odvezla k hlavní koordinátorce Debbie. Tam už byli zbývající studenti (Debbiiny studentky (Iisa – Finsko, Nado – Libanon), Rafid – Bangladéš, Jonas a Lea – Německo a Monique – Brazílie). Jelikož jsem několik týdnů před naším srazem požádala pomocí emailu Debbie, jestli by mohla studentům napsat, aby připravili jejich typické národní jídlo, Debbiina kuchyň byla plná všemožných dobrůtek. Pochutnali jsme si na německých schnitzelech a dortu s pudinkem, českém štrůdlu, arménským jablkovým koláčem, finském desertu Pulla, bangladéšském desertu a libanonském salátu a placičkami se sezamem. V neděli jsem navíc s Iisou usmažila česko-finské palačinky. Přestože jsme použily stejné těsto, výsledky byly naprosto odlišné (oba samozřejmě stejně chutné :).
 V průběhu víkendového srazu jsme probrali vše možné i nemožné. Debbie se nás víceméně snažila připravit na blížící se odjezd, což zahrunuje sepsání seznamu věcí, které si chceme nakoupit a míst, které bychom rádi navštívili, zjištění podmínek našich aerolinek ohledně limitů váhy a rozměrů převážených zavazadel a nepříliš překvapivě shození případných kil navíc. U tohoto posledního bodu bych se vzhledem k frekvenci předodjezdových otázek typu „Jak asi budu po příjezdu vypadat?“ ráda pozastavila. Nevím, zdali se v Libanonu jí extrémně zdravě, každopádně americká nepříliš zdravá strava ovlivnila nejvíce studentky z Libanonu (a jednu Němku). Zmíněné studentky společně s Debbie to berou naštěstí s nadhledem a věří, že to hned po příjezdu a návratu k běžným stravovacím návykům shodí raz dva.
 V neděli, na svátek Svatého Valentýna a Čínský Nový rok se u Debbie v domě stavil přítel finské studentky Iisy Steve. Někteří z vás teď možná kroutí nevěřícně hlavou, jaktože tu studenti randí, přestože je to proti pravidlům exchange programu. Já k tomu bohužel nemám konkrétní odpověď, zřejmě záleží na jednotlivých studentech, rodinách a vztahu mezi nimi. Tak jako já si domu odvezu spoustu zážitků, nových zkušeností ( a ano, také oblečení) Iisa se v červnu vrací do Finska i se Stevem, který letos maturuje. Jak se říká, „Láska hory přenáší“, tak proč ne i oceán?
 V neděli večer jsem se po předchozí domluvě s Roseanne sbalila a vyrazila s Pam a jejími studentkami k ní domů. K večeři mi Soukie připravila tradiční marocký mátový čaj s medem (jako od maminky) a po zhlédnutí americké verze reality show Trosečník jsem se ve sklepě vybaveném lépe než leckterý obývací pokoj uložila s Mariam ke spánku.
 Budík mě v pondělí vzbudil už v 6 hodin ráno, čekal mě totiž dlouhý den v New York City. V sedm jsem já se sSoukie, Mariam a Chiarou z Itálie nasedla do auta a Pam manžel Joe nás po cestě na Wall Street, kde pracuje, vysadil na Union square. V osm hodin ráno jsme zalezly do nejbližší restaurace, sluply bagel a vyrazily vstříc New Yorským obchodům. Ty však k našemu zklamání otevíraly až v 9 hodin, a tak jsme se odebraly do nedalekého Starbucks. Přesně v devět jsme naběhly do našeho oblíbeného obchodu Forever 21, odkud jsme se nedostaly dříve než v půl jedenácté. Z Union square jsme se napojily na slavnou Broadway, která nás dovedla až na Times Square. Z Times Square jsme se nedopatřením napojily místo zpět na Broadway na 7. avenue, po které jsme došly skoro až k Central Park. Naprosto vyřízené jsme zalezly do přecpaného McDonaldu, kde se holky najedly a já si přinesla pizzu ze sousedního Sbarro. Před zpáteční cestou jsme zavolaly Joe, který nám bohužel oznámil, že odjíždí dříve a my musíme domů autobusem. Vystresované změnou plánu jsme se pomalu začaly přesouvat z křižovatky 38. street a 5. avenue na roh 8. avenue a 42. street k autobusovému nádraží Port Authority. Tam jsme si po nekonečných dvaceti minutách hledání správné pokladny zakoupily za necelých 7 dolarů lístky zpět do Verony a odebraly se k nástupišti 410. V autobusu jsme všechny naprosto vyřízené po devíti hodinách chůze po NYC usnuly a probudily se až ve Veroně. Od autobusu jsme popošly ještě 15 minut k domu Pam, která mě hned vzápetí odvezla na sraz s Roseanne.
 A na závěr malá rada pro ty z vás, kteří se do Spojených Států teprve chystáte. Nestrachujte se v jaké části Spojených Států, či v jaké rodině budete umístěni. Při rozhovoru s Debbie jsem dostala šanci nahlédnout do databáze studentů na příští rok, přístupné jen zaměstnancům AYUSA a vyslechla si její komentáře. Petonecionální hostielskou rodinu ovlivní každá maličkost vaší přihlášky a samozřejmě první věc, na kterou se rodina kouká je vaše fotka, takže rozhodně nezpomeňte na sympatický úsměv. Všeobecně bych doporučila příliš se nezmiňovat z jaké sociální vrstvy pocházíte, jelikož většina hostitelských rodin se obává poskytnout zázemí dětem z bohatých rodin, ze strachu, že by se jim nemuselo v rodině s (pod)průmernými příjmy líbit. Jak asi tušíte, každá rodina, škola, město i stát má svá pro a proti, takže nemá cenu přijíždět s hlavou plnou jak už špatných, či dobrých očekávání, protože realita může být naprosto odlišná a každému řeci vyhovuje něco jiného, nebo ne?

Konec poloeltí a zimní sezóny

Přestože většinu mých článků píši v pondělí, tentokrát jsem se vzhledem ke zvolenému tématu rozhodla počkat do středy, tedy posledního dne prvního pololetí nebo jak se v americká škole říká „druhého známkovacího období/1. semestru“.
Tak jako v Čechách i v Americe se píší pololetní práce. Průběh tohoto testování se pravděpodobně liší školu od školy, já vám popíši to na Franklin High School ve městě Somerset, New Jersey, kde trávím svůj junior year (druhý ročník střední školy). Přestože oficiální psaní testů a s nimi spojený zkrácený rozvrh začal ve čtvrtek, já jsem si první polovinu mé pololetní práce z angličtiny odbyla už ve středu. Zadáním byla esej na téma:“Porovnej všechna manželství hlavní hrdinky.“ Spojené s knihou Their eyes were watching god, povinnou četbou ze začátku roku. Na pomoc jsme si mohli připravit pidikartičku s poznámkami, na kterou se mi kupodivu hravě vešlo vše, co jsem potřebovala.
Z rozhovorů spolužáků jsem pochytila, že každý se při testech chce cítit pohodlně, a tak jsem ve čtvrtek vyrazila do školy v typicky americkém modelu – legíny, hucule (UGGs) a velká mikina školního týmu (plavání). Překvapení se nekonalo, opravdu jsem do školy plné legín, tepláků a občas i pyžam zapadla. Ve čtvrtek byly studenti testováni z předmětů, které mají 1. a 5. hodinu a každému z nich byly věnovány dvě hodiny. Mým prvním předmětem byl Principles of business law a jako vždy jsme mohli používat učebnici a poznámky. Možná se teď ptáte, k čemu nám takové testování schopnosti listování učebnicí je a já musím přiznat, že tomu také nerozumím. Druhým testem bylo psaní článku v předmětu Journalism na základě shlédnutí úryvku z filmu o čarodějnictví ve městě Salem. Úkolem bylo vtělit se do pozice reportéra sedícího v soudní síni, dělat si poznámky, sepsat seznam lidí, se kterými bychom bývali udělali rozhovor a nakonec napsat článek. Ve 12 zabzučel školní zvonko-bzučák a já se vyjímečně vydala rovnou domů, jelikož plavecký trénink byl zrušen.
V pátek se proces písemek opakoval, jen předměty se obměnily. Mým prvním předmětem byla matematika – Precalculus. Američtí učitelé obvykle zůstávají jednou, či dvakrát v týdnu ve škole déle, čehož jsem v úterý a ve středu využila a zašla na opakování z matematiky, které mi, alespoň doufám, pomohlo při testu. Druhým předmětem byla americká historie, ke které jsme dostali dopředu 50 otázek a téma eseje. Náš učitel nakonec vybral otázek jen 8 a oznámkoval nejlepších 7. Paradoxně ani k jedné z 50 otázek se nevázala žádná data, což je na jednu stranu oproti českému dějepisu úleva, ale na stranu druhou by pár dat americkým dětem vůbec neuškodilo. Třeba by se potom neptali, jestli by Alexandr Veliký ta samá osobnost jako Alexandr Hamilton. Ve 12 mě a Maishu vyzvedla Roseanne, abych nemusela ve škole čekat až do 14:30, kdy nám odjížděl autobus na závody. Volné dvě hodiny jsme se rozhodly strávit návštěvou pastorovy ženy Debbie, žijící kousek od školy. Jen co jsme se v kuchyni usadily, Roseanne vyndala dva subway sendviče, které dostala zdarma za nasbírané subway body. Už už jsem se chtěla zakousnout do mého oblíbeného sendviče a Debbie vyjekla:“Roseanne, řekneš modlitbu ty nebo to mám udělat já?“. Musím přiznat, že už jsem si několikrát vyslechla modlitbu v Mc Donaldu, ale doma nad sendvičem v papíru jsem se ještě nemodlila a Roseanne zjevně také ne, protože vypadala přinejmenším překvapeně. Jak se říká – Jiný kraj, jiný mrav.
Zbytek dne jsem strávila na mých posledních velkých závodech, shodou okolností na tom samém místě, kde jsem sezónu započala. Vzhledem k velké účasti (10 škol) nemohl plavat každý, a tak jsem se pohodlně usadila na tribunu a sledovala ostatní. V tu chvíli ke mně přišla trenérka s informací, že chce, abych plavala štafetu 200 a navíc jako první plavec. Shlédnutí několik neúspěšných startů v podobě předčasného a trapného pádu do vody mě trochu znervóznilo, ale vše jsem nakonec zvládla a dokonce zaplavala nejlepší čas z naší čtveřice. Po šesti hodinách závodů jsme se v devět hodin večer konečně vydali zpět ke škole.
V sobotu mě Roseanne vzala na nákupy elegantního oblečení, které potřebuji na rychle se blížící PHILMUN – Model United Nations konferenci ve Philadelphii. Kalhoty jsem pořídila v akci 1+1 zdarma, avšak s jakýmkoliv zimním zbožím jako kabát, či kozačky jsem měla smůlu. Obchody jsou už plné plavek a letních šatů. Už teď vám mohu prozradit, že nadcházející sezónu to vypadá na námořnické barvy a vzory.
Jelikož mi na pondělí vyšly pololetky z tance, které jsem předvedla už minulý týden (minutová choreografie ve skupinkách) a oběd, zůstala jsem doma a do školy přišla až na 14. hodinu, abych odjela s ostatními na naše poslední závody. Plavala jsem klasicky štafetu 200, ale čas jsem si kvůli naprosto ledovému bazénu spíše zhoršila.
Od zítřka nám začíná druhé poloeltí, což pro některé studenty znamená změnu rozvrhu. Mně se změní jen Principles of business law na Applied business law a tělocvik v posledním čtvrtletí na Health class. Příští středu se půjdu podívat na sraz golfového klubu a uvidím, jestli by mi hraní stálo za každodenní tréninky a pozdní příchody domů. Zpětně mohu říci, že první polovina utekla poměrně rychle a já pomalu začínám odpočítávat zbývající týdny.

Po necelém půlroce ve Spojených státech jsem opravdu nečekala, že bych ještě narazila na něco, co by mě šokovalo nebo alespoň překvapilo. Nicméně jen co se můj pobyt 17. ledna přehoupl přes polovičku narazila jsem paradoxně na nejvíce překvapení za několik posledních týdnů, či dokonce měsíců.
 Vše začalo při pndělní hodině americké historie. Jako každý den jsme započali hodinu otázkou na tabuli, která se více, či méně týká tématu, které budeme danou hodinu probírat. Pondělní otázkou bylo:“Jaká byla nejdelší vzdálenost, kterou jste kdy ušli, jaké bylo počasí, s kým jste šli a jak jste se na závěr cítili?“. Jelikož poměrně výraznou část klasifikace na amerických středních školách tvoří aktivita, prakticky všichni studenti vystřelili své ruce nahoru, aby se mohli s ostatními podělit o své příběhy. První vyvolaný se pochlubils e vsým výkonem 5 mílí (7,5 km). V tu chvíli jsem si pomyslela, že hold ne každý si chůzi užívá, tak jako já. Ovšem po poslechnutí druhého, třetího, i destátého příběu typu „Mým životním výkonem byli 3 míle od nás z domu do Dunkin Donuts a zpět. Bylo fakt vedro a byla jsem naprosto zpocená a vyřízená, ale zároveň pyšná.“ jsem se neudržela a rozhodla se jim všem otevřít oči. V úvodu jsem vysvětlila, že my Evropané rozhodně nepoužíváme auta tak často jako tady v USA a tím pádem častěji a déle chodíme. Jako můj nejdelší pochod jsem uvedla Prčice 2008 – 30 km, protože u jiných pochodů, přestože mohly být delší, jsem si nebyla jsitá přesnou vzdáleností. Přestože 30 km není po Čechy nic zvláštního, mojí americkou třídou se ozvalo jedno velké:“Fááákt? Nepřepočítala ses? Kdo tě donutil to jít?“. Mého cíle otevřít jim oči jsem zřejmě nedosáhla, jediným výsledkem bylo rozvinutí mé charakteristiky z „Té z Československa“ na „Tu divnou z Československa“.
 Další překvapení mě čekalo hned následující hodinu na obědě. Jedna z mých afro-amerických přísedících se mě z ničeho nic zeptala, jestli máme v „té zemi odkaď pocházím“ afro-američany. Odpověděla jsem tedy, že skoro žádné (kromě turistů). Nevím, jestli opravdu čekala, že to ve střední Evropě vypadá jako v Africe, ale každopádně na mě vyštěkla:“Takže máš předsudky, jo?“. Její reakce mi vrtala hlavou ještě několik dalších dní, během kterých jsem si pokládála otázky typu:“Proč bych s ní a dalšími afro-americkými dětmi seděla u stolu, kdyby mi vadili? Je nizké procento určité rasy v zemi důvodem k předsudkům? Proč si není schopná zapamatovat odkuď jsem a následně si vyvodit, že většina populace je bílá?“. Pondělí bylo prostě dnem překvapení.
 Mé poslední zklamání přišlo v úterní hodině angličtiny. O inteligenci většiny mých spolužáků si už dávno iluze nedělám, jen o jedné spolužačce jsem si myslela, že je chytrá. Ovšem jen do doby, kdy se nám náš nový učitel snažil vysvětlit původy jazyků. Výše zmíněná dívka začala pokládat naprosto šokující otázky jako:“Takže oni se v Anglii zasekli na té staré angličtině (tj. doba Shakespeara)? A rozuměli bychom jim, kdybychom jeli do Anglie?“. Po uplynulém týdnu s novým učitelem, kterého jsme dostali po měsíční absenci naší učitelky, jsme se definitivně rozhodla požádat o přeložení do třídy s vyššími požadavky. Uvidíme, jak se to vyvine, určitě mi držte palce.
 Všeobecným problémem většiny amerických učitelů je jejich vášeň pro sport. Nekonečnými debatami o fotbalových, či basketbalových týmech jsou schopni vyplýtvat první polovinu hodiny a následně se k nim během výkladu několikrát vracet. Pokud už nenarušují hodinu debatami o sportu, dávájí proslovy o tom, jak jsou tu proto, aby nám pomohli uspět, v čem mají naprostou pravdu. Na nadcházející pololetní testy nám přinesli obecné shrnutí půlroční práce až pod nos a někteří učitelé studentům pomáhají natolik, že jim při testech nechávají učebnice a poznámky.
 Jsme zvědavá, v čem bude druhé pololetí jiné. Už teď vím, že mi zbývají jen dva týdny plavecké sezońy, kterou jsem pomyslně uzavřela už dnes, na mých nejspíše posledních závodech, kde jsem konečně jsem povýšila ze štafety 200 na štafetu 400 kraul. Pro sport na poslední sezóny uvažuji o v naší škole velice nepopulárním golfu. Už jsem mluvila s trenérem, který řekl že uvidí, jelikož neumím hrát anemám vlastní hole. Druhou změnou bude hodina tělocviku, kterou mi na 3. nebo 4. čtvrtletí nahradí hodina „Health“, což je víceméně hodina o zdravé výživě, dospívání a sexu.

Shakespearovský týden

V uplynulém týdnu se mi definitivně potvrdila slova pracovníků Student Agency „Američtí studenti zůstávají ve škole i po vyučování a tráví tam většinu svého volného času.“. Kvůli zkouškám hry Romeo a Julie zpracovanou třídami Drama 4 a Dance intermediate jsem se od úterý do pátku ze školy nedostala dříve než v 18 hodin. To znamená celých 11 hodin hodin strávených ve škole.
 Ve středu jsem po nacvičování zůstala na sraz mého oblíbeného klubu Model United Nations. Na tenhle jsem se obzvláště těšila, jelikož jsem se měla oficiálně dozvědět o mém úspěchu na konkurzu konaném o týden dříve. Před samotným srazem v jídelně si ke mně přisedla kamarádka Soloni (jedna z porotkyň) a rozpovídala se o mém výkonu na konkurzu. Prý kvůli mně vytvořila novou kategorii „roztomilost“ a dala mi 10 bodů z 10. Dokonce mě chtěla po mém proslovu obejmout, ale ostatní porotci, přestože jsou mými kamarády, by to asi neschvalovali. Já jsem se více než roztomile cítila vystresovaně. Svůj první proslov jsem si odbyla už dříve ve třídě Global issues na téma Sametová revoluce, nicméně tehdy o nic nešlo. Tentokrát můj pětiminutový proslov na téma FARC (revoluční ozbrojené síly Kolumbie) a 5 minut otázek rozhodovaly o mé účasti na únorové konferenci ve Philadelphii v sousední Pensylvánii.
 Jak jste asi vytušili, konkurzem jsem prošla a na konci února (konkrétně 25. – 28.2.) se podívám do Philadelphie. Z celkové ceny konference (250 dolarů) se mi odečte 75 dolarů, tedy polovina částky, kterou jsem vybrala pomocí typicky americké sbírky. Prakticky každá americká domácnost je nepřetržitě vybavena sušenky Girl scouts. Ty jsou obvykle prodávány členkami dívčího skautu (či jejich rodiči) v jejich kostele či sousedství. Moje sbírka byla velice podobná, s jediným rozdílem, že se nejednalo o dívčí skaut, ale Model united nations. V nabídce byly malé čokoládičky, gumové bonbóny a různé druhy ořechů. Mně se podařilo prodat 25 kusů po 6 dolarech a 3 dolary z každého prodaného kusu se mi odečítají z ceny konference. Nyní mi zbývá pořádně prostudovat postoj České republiky (shodou okolností je jedna ze zemí, kterou zastupujeme je právě Česká republika) k ochraně hranic a růstu terorismu.
 Ve čtvrtek se mi čekání po nácviku pěkně prodloužilo. Roseanne musela odvést Mika s infarktem do nemocnice, kde mu v sobotu voperovali kardiostimulátor. Od soboty jsme ho každý den navštěvovaly a zítra bychom ho snad mohly odvést zpět domů. Mike je naštěstí narozdíl od Roseanne pojištění. Kdyby nebyl, taková operace by ho vyšla na 600 000 korun a každý den v nemocnici na 40 000. Americký systém zdravotnictví je opravdu šílený, jsem ráda, že Roseanne netrpí ničím vážnějším než nachlazením.

Konečně jsme se dočkali

Dění uplynulého týdne bylo z velké části ovlivněno čekáním. V pondělí 28.12. (den před odjezdem Rachel) mi z ničeho nic napsala koordinátorka pro AYUSA New Jersey Debbie. Nejdříve se zeptala, kdy Rachel odlítá, a když se dozvěděla, že hned následující den, zajímala se, jestli Roseanne s Mikem uvažují o dalším studentovi. Mike s Roseanne řekli jen:“ Proč ne?“, a tak nám Debbie prozradila, o co jde. Holandská stzdentka (adoptovaná z Tanzánie) Maisha má problémy s její host rodinou a hledá se pro ní nová host rodina. Maishy host táta zemřel těsně před jejím příjezdem, host máma pracuje od rána do večera a pokud už se s Maishou vidí, nezajímá se o ní. Maishu jsem si moc dobře pamatovala ze srpnového srazu exchange studentů, jelikož mi byla jako snowboardistka a tanečnice ze všech exchange studentů nejsympatičtější.
 Aby mohl být student přestěhován, musí se vyřídit vše ve škole. Vzhledem k vánočním prázdninám jsme se vším museli počkat až do pondělí 4. ledna. Ve čtvrtek jsme měli všechny papíry podpesané a debbie mohla Maishe oznámit, kdy a kam se stěhuje. V pátek jsem jako každý den vyrazila do školy a Mike s Roseanne směr Rutheford vyzvednout jejich novou dceru. Z tréninku mě odvezl táta kamarádky Lindsey, já si dala sprchu a zrovna když jsem se zabalovala do ručníku mi zavolal Mike, ať jim jdu pomoci s kufry. Nasadila jsem tedy bleskově tepláky a mikinu a začala nosit Maishiny věci dovnitř. V rychlosti jsem Maishe ukázala, kde co je a vrátila se k přípravě na pasta party s plaveckým týmem.
 Party se konala tradičně ve sklepě jednoho z členů. Zatímco většina týmu hrála nějakou hru s úchylnými úkoly, já, Lindsey a několik dalších jsme se věnovali hře Aples to Apples. Tato hra se skládá ze zelených kartiček s přídavnými jmény a červených s podtstnými jmény. Každý z hráčů dostane 7 červených kartiček a doprostřed se položí 1 kartička zelená. Všichni, kromě jednoho položí červenou kartičku s podstatným jménem, které se nejvíce hodí k přídavnému jménu na zelené kartičce uprostřed, slovem dolů. Hráč, který nepoložil žádnou kartičku, rozsoudí, která 2 slova se k sobě hodí nejvíce. Vítěz získává zelenou kartičku a stává se soudcem pro následující kolo. Cílem je získat 5 zelených kartiček.
 V sobotu jsme si s Maishou a Roseanne udělaly dívčí den tvořený klasicky nákupy. Tentokrát jsem ovšem musela koukat po věcech potřebných pro hru Romeo a Julie (podprsenka bez ramínek, legíny…) , ve které v pátek a sobotu tančím. Na závěr nákupů jsme se zašly najíst do Friendly´s. Maisha našla v posledním soustě kousek plastu, a tak své jídlo po domluvě s manažerkou restaurace dostala zadarmo. Příjemný první den v Somerset, co říkáte?
 V neděli jsme šly s Maishou poprvé do kostela, kde si zahrála na bubny, kytaru a piáno. V kostele nás vyzvednul Mike a společně jsme jeli do jeho kostela, kde oddával jeho kamaráda, se kterým pracoval jako pastor ve vězení. Obřadu se účastnili jen nevěsta se ženichem, ženichovy děti (dcera a syn) a 2 nejbližší kamarádi. Já jsem celý obřad trapně probrečela, i přestože jsem nevěstu s eženichem nidky předtím neviděla. Obzvlášť dojemná byla ta část, kde si novomanželé navzájem vyznávali lásku.
 Po obřadu nás všechny pozvali na večeři. Já jsem si objednala kalamáry s pestem a ořechy. Více než 200 let stará retaurace měla jednu z nekrásnějších koupelen, jakou jsem kdy viděla, a tak jsem se musela s Maishou smaozřejmě vyfotit. 
 Zítra nás s Maishou čeká první společný den ve škole a navíc dvě společné hodiny – oběd a tělocvík. Zítřkem mi zároveň začíná odpolední příáprava Roema a Julie, kvůli které zmeškám troje plavecké závody.