Prázdniny

 Příjemných pět dní volna se nám díky středeční sněhové vánici (rozuměj 50 cm sněhu) prodloužilo na celých šest dní nicnedělání. Telefonát ze školy o zrušení středečního vyučování jsme obdrželi už v úterý večer, takže jsme ve středu mohli vylehávat v posteli jak dlouho se nám zachtělo. Já, zvyklá na brzké vstávání, jsem se nevydržela válet déle než do půl osmé, a tak jsem raději vstala a šla odhazovat sníh. Po hodině a půl jsem měla hotovo, a mohla jsem na rozdíl od sousedů, kteří začali později, zalézt zpět do tepla. Původní plán na středeční večer – benefiční večeře pro oběti zemětřesení na Haiti v jídelně Franklin High School (100% z ceny vstupenky, 7 dolarů, jde na konto UNICEF) byl z důvodu nepřízně počasí odložen na 23. února a já místo slavnostního hodování strávila večer odhrabáváním sněhu. Pokud jsem ve středu zrovna nepracovala venku, věnovala jsem se psaní práce na kvapem se blížící konferenci ve Philadelphii.
 Ve čtvrtek se počasí k radosti Američanů, odmítajících řídit, když sněží, umoudřilo a my, poté co jsem znovu odházela sníh z příjezdové cesty a aut, mohly vyrazit za Roseanninou neteří Sierrou do nemocnice. Sierra trpí neléčitelnou chorobou, kvůli které je už pět let upoutaná na invalidní vozík. Před několika dny si navíc při sprchování zlomila nohu a sádra jí neumožňuje sedět na jejím elektrickém vozíku, a tak musí zůstat v nemocnici celých 6 týdnů, dokud jí sádru nesundají. Po cestě domů jsme se stavily ve Walmartu zkouknout valentýnské zboží a večer strávily nad fotkami Roseanne z mládí.
 V pátek jsme měly tak jako každý měsíc sraz s Roseanninými sestřenicemi v pizzerii, tentokrát s balónky a čelenkou s nápisem Happy Birthday pro Roseanne, k jejím pondělním narozeninám. Roseanniny sestřenice, typické postarší dámy popíjející vínko, mě příjemně překvapily, když při konverzaci o jídle použily slovo palačinka. Později jsem se dozvěděla, že předci jedné z nich byli ze Slovenska. Poté, co si Roseanne vychválila mé pečení a avření, pozvaly mě na začátek června na opekání buřtů a smažení palačinek. Po příjezdu domů jsem zkoukla část úvodního ceremoniálu ZOH ve Vancouveru a vrhla se do pečení štrůdlu na víkendový sraz exchange studentů. Těsto se mi kupodivu povedlo vyválet tak dobře, že jsem z minima surovin upekla celé čtyři veliké štrůdly. Bohužel jsem se kvůli pečení nedostala do postele před 1 hodinou ránní.
 V sobotu ráno mě Roseanne odvezla na sraz s AYUSA koordinátorkou Pam, která mě a tři další studentky (Soukaina – Maroko, Yara – Libanon a Mariam – Arménie) a její dvanáctiletou dceru Victorii odvezla k hlavní koordinátorce Debbie. Tam už byli zbývající studenti (Debbiiny studentky (Iisa – Finsko, Nado – Libanon), Rafid – Bangladéš, Jonas a Lea – Německo a Monique – Brazílie). Jelikož jsem několik týdnů před naším srazem požádala pomocí emailu Debbie, jestli by mohla studentům napsat, aby připravili jejich typické národní jídlo, Debbiina kuchyň byla plná všemožných dobrůtek. Pochutnali jsme si na německých schnitzelech a dortu s pudinkem, českém štrůdlu, arménským jablkovým koláčem, finském desertu Pulla, bangladéšském desertu a libanonském salátu a placičkami se sezamem. V neděli jsem navíc s Iisou usmažila česko-finské palačinky. Přestože jsme použily stejné těsto, výsledky byly naprosto odlišné (oba samozřejmě stejně chutné :).
 V průběhu víkendového srazu jsme probrali vše možné i nemožné. Debbie se nás víceméně snažila připravit na blížící se odjezd, což zahrunuje sepsání seznamu věcí, které si chceme nakoupit a míst, které bychom rádi navštívili, zjištění podmínek našich aerolinek ohledně limitů váhy a rozměrů převážených zavazadel a nepříliš překvapivě shození případných kil navíc. U tohoto posledního bodu bych se vzhledem k frekvenci předodjezdových otázek typu „Jak asi budu po příjezdu vypadat?“ ráda pozastavila. Nevím, zdali se v Libanonu jí extrémně zdravě, každopádně americká nepříliš zdravá strava ovlivnila nejvíce studentky z Libanonu (a jednu Němku). Zmíněné studentky společně s Debbie to berou naštěstí s nadhledem a věří, že to hned po příjezdu a návratu k běžným stravovacím návykům shodí raz dva.
 V neděli, na svátek Svatého Valentýna a Čínský Nový rok se u Debbie v domě stavil přítel finské studentky Iisy Steve. Někteří z vás teď možná kroutí nevěřícně hlavou, jaktože tu studenti randí, přestože je to proti pravidlům exchange programu. Já k tomu bohužel nemám konkrétní odpověď, zřejmě záleží na jednotlivých studentech, rodinách a vztahu mezi nimi. Tak jako já si domu odvezu spoustu zážitků, nových zkušeností ( a ano, také oblečení) Iisa se v červnu vrací do Finska i se Stevem, který letos maturuje. Jak se říká, „Láska hory přenáší“, tak proč ne i oceán?
 V neděli večer jsem se po předchozí domluvě s Roseanne sbalila a vyrazila s Pam a jejími studentkami k ní domů. K večeři mi Soukie připravila tradiční marocký mátový čaj s medem (jako od maminky) a po zhlédnutí americké verze reality show Trosečník jsem se ve sklepě vybaveném lépe než leckterý obývací pokoj uložila s Mariam ke spánku.
 Budík mě v pondělí vzbudil už v 6 hodin ráno, čekal mě totiž dlouhý den v New York City. V sedm jsem já se sSoukie, Mariam a Chiarou z Itálie nasedla do auta a Pam manžel Joe nás po cestě na Wall Street, kde pracuje, vysadil na Union square. V osm hodin ráno jsme zalezly do nejbližší restaurace, sluply bagel a vyrazily vstříc New Yorským obchodům. Ty však k našemu zklamání otevíraly až v 9 hodin, a tak jsme se odebraly do nedalekého Starbucks. Přesně v devět jsme naběhly do našeho oblíbeného obchodu Forever 21, odkud jsme se nedostaly dříve než v půl jedenácté. Z Union square jsme se napojily na slavnou Broadway, která nás dovedla až na Times Square. Z Times Square jsme se nedopatřením napojily místo zpět na Broadway na 7. avenue, po které jsme došly skoro až k Central Park. Naprosto vyřízené jsme zalezly do přecpaného McDonaldu, kde se holky najedly a já si přinesla pizzu ze sousedního Sbarro. Před zpáteční cestou jsme zavolaly Joe, který nám bohužel oznámil, že odjíždí dříve a my musíme domů autobusem. Vystresované změnou plánu jsme se pomalu začaly přesouvat z křižovatky 38. street a 5. avenue na roh 8. avenue a 42. street k autobusovému nádraží Port Authority. Tam jsme si po nekonečných dvaceti minutách hledání správné pokladny zakoupily za necelých 7 dolarů lístky zpět do Verony a odebraly se k nástupišti 410. V autobusu jsme všechny naprosto vyřízené po devíti hodinách chůze po NYC usnuly a probudily se až ve Veroně. Od autobusu jsme popošly ještě 15 minut k domu Pam, která mě hned vzápetí odvezla na sraz s Roseanne.
 A na závěr malá rada pro ty z vás, kteří se do Spojených Států teprve chystáte. Nestrachujte se v jaké části Spojených Států, či v jaké rodině budete umístěni. Při rozhovoru s Debbie jsem dostala šanci nahlédnout do databáze studentů na příští rok, přístupné jen zaměstnancům AYUSA a vyslechla si její komentáře. Petonecionální hostielskou rodinu ovlivní každá maličkost vaší přihlášky a samozřejmě první věc, na kterou se rodina kouká je vaše fotka, takže rozhodně nezpomeňte na sympatický úsměv. Všeobecně bych doporučila příliš se nezmiňovat z jaké sociální vrstvy pocházíte, jelikož většina hostitelských rodin se obává poskytnout zázemí dětem z bohatých rodin, ze strachu, že by se jim nemuselo v rodině s (pod)průmernými příjmy líbit. Jak asi tušíte, každá rodina, škola, město i stát má svá pro a proti, takže nemá cenu přijíždět s hlavou plnou jak už špatných, či dobrých očekávání, protože realita může být naprosto odlišná a každému řeci vyhovuje něco jiného, nebo ne?

Konec poloeltí a zimní sezóny

Přestože většinu mých článků píši v pondělí, tentokrát jsem se vzhledem ke zvolenému tématu rozhodla počkat do středy, tedy posledního dne prvního pololetí nebo jak se v americká škole říká „druhého známkovacího období/1. semestru“.
Tak jako v Čechách i v Americe se píší pololetní práce. Průběh tohoto testování se pravděpodobně liší školu od školy, já vám popíši to na Franklin High School ve městě Somerset, New Jersey, kde trávím svůj junior year (druhý ročník střední školy). Přestože oficiální psaní testů a s nimi spojený zkrácený rozvrh začal ve čtvrtek, já jsem si první polovinu mé pololetní práce z angličtiny odbyla už ve středu. Zadáním byla esej na téma:“Porovnej všechna manželství hlavní hrdinky.“ Spojené s knihou Their eyes were watching god, povinnou četbou ze začátku roku. Na pomoc jsme si mohli připravit pidikartičku s poznámkami, na kterou se mi kupodivu hravě vešlo vše, co jsem potřebovala.
Z rozhovorů spolužáků jsem pochytila, že každý se při testech chce cítit pohodlně, a tak jsem ve čtvrtek vyrazila do školy v typicky americkém modelu – legíny, hucule (UGGs) a velká mikina školního týmu (plavání). Překvapení se nekonalo, opravdu jsem do školy plné legín, tepláků a občas i pyžam zapadla. Ve čtvrtek byly studenti testováni z předmětů, které mají 1. a 5. hodinu a každému z nich byly věnovány dvě hodiny. Mým prvním předmětem byl Principles of business law a jako vždy jsme mohli používat učebnici a poznámky. Možná se teď ptáte, k čemu nám takové testování schopnosti listování učebnicí je a já musím přiznat, že tomu také nerozumím. Druhým testem bylo psaní článku v předmětu Journalism na základě shlédnutí úryvku z filmu o čarodějnictví ve městě Salem. Úkolem bylo vtělit se do pozice reportéra sedícího v soudní síni, dělat si poznámky, sepsat seznam lidí, se kterými bychom bývali udělali rozhovor a nakonec napsat článek. Ve 12 zabzučel školní zvonko-bzučák a já se vyjímečně vydala rovnou domů, jelikož plavecký trénink byl zrušen.
V pátek se proces písemek opakoval, jen předměty se obměnily. Mým prvním předmětem byla matematika – Precalculus. Američtí učitelé obvykle zůstávají jednou, či dvakrát v týdnu ve škole déle, čehož jsem v úterý a ve středu využila a zašla na opakování z matematiky, které mi, alespoň doufám, pomohlo při testu. Druhým předmětem byla americká historie, ke které jsme dostali dopředu 50 otázek a téma eseje. Náš učitel nakonec vybral otázek jen 8 a oznámkoval nejlepších 7. Paradoxně ani k jedné z 50 otázek se nevázala žádná data, což je na jednu stranu oproti českému dějepisu úleva, ale na stranu druhou by pár dat americkým dětem vůbec neuškodilo. Třeba by se potom neptali, jestli by Alexandr Veliký ta samá osobnost jako Alexandr Hamilton. Ve 12 mě a Maishu vyzvedla Roseanne, abych nemusela ve škole čekat až do 14:30, kdy nám odjížděl autobus na závody. Volné dvě hodiny jsme se rozhodly strávit návštěvou pastorovy ženy Debbie, žijící kousek od školy. Jen co jsme se v kuchyni usadily, Roseanne vyndala dva subway sendviče, které dostala zdarma za nasbírané subway body. Už už jsem se chtěla zakousnout do mého oblíbeného sendviče a Debbie vyjekla:“Roseanne, řekneš modlitbu ty nebo to mám udělat já?“. Musím přiznat, že už jsem si několikrát vyslechla modlitbu v Mc Donaldu, ale doma nad sendvičem v papíru jsem se ještě nemodlila a Roseanne zjevně také ne, protože vypadala přinejmenším překvapeně. Jak se říká – Jiný kraj, jiný mrav.
Zbytek dne jsem strávila na mých posledních velkých závodech, shodou okolností na tom samém místě, kde jsem sezónu započala. Vzhledem k velké účasti (10 škol) nemohl plavat každý, a tak jsem se pohodlně usadila na tribunu a sledovala ostatní. V tu chvíli ke mně přišla trenérka s informací, že chce, abych plavala štafetu 200 a navíc jako první plavec. Shlédnutí několik neúspěšných startů v podobě předčasného a trapného pádu do vody mě trochu znervóznilo, ale vše jsem nakonec zvládla a dokonce zaplavala nejlepší čas z naší čtveřice. Po šesti hodinách závodů jsme se v devět hodin večer konečně vydali zpět ke škole.
V sobotu mě Roseanne vzala na nákupy elegantního oblečení, které potřebuji na rychle se blížící PHILMUN – Model United Nations konferenci ve Philadelphii. Kalhoty jsem pořídila v akci 1+1 zdarma, avšak s jakýmkoliv zimním zbožím jako kabát, či kozačky jsem měla smůlu. Obchody jsou už plné plavek a letních šatů. Už teď vám mohu prozradit, že nadcházející sezónu to vypadá na námořnické barvy a vzory.
Jelikož mi na pondělí vyšly pololetky z tance, které jsem předvedla už minulý týden (minutová choreografie ve skupinkách) a oběd, zůstala jsem doma a do školy přišla až na 14. hodinu, abych odjela s ostatními na naše poslední závody. Plavala jsem klasicky štafetu 200, ale čas jsem si kvůli naprosto ledovému bazénu spíše zhoršila.
Od zítřka nám začíná druhé poloeltí, což pro některé studenty znamená změnu rozvrhu. Mně se změní jen Principles of business law na Applied business law a tělocvik v posledním čtvrtletí na Health class. Příští středu se půjdu podívat na sraz golfového klubu a uvidím, jestli by mi hraní stálo za každodenní tréninky a pozdní příchody domů. Zpětně mohu říci, že první polovina utekla poměrně rychle a já pomalu začínám odpočítávat zbývající týdny.

Po necelém půlroce ve Spojených státech jsem opravdu nečekala, že bych ještě narazila na něco, co by mě šokovalo nebo alespoň překvapilo. Nicméně jen co se můj pobyt 17. ledna přehoupl přes polovičku narazila jsem paradoxně na nejvíce překvapení za několik posledních týdnů, či dokonce měsíců.
 Vše začalo při pndělní hodině americké historie. Jako každý den jsme započali hodinu otázkou na tabuli, která se více, či méně týká tématu, které budeme danou hodinu probírat. Pondělní otázkou bylo:“Jaká byla nejdelší vzdálenost, kterou jste kdy ušli, jaké bylo počasí, s kým jste šli a jak jste se na závěr cítili?“. Jelikož poměrně výraznou část klasifikace na amerických středních školách tvoří aktivita, prakticky všichni studenti vystřelili své ruce nahoru, aby se mohli s ostatními podělit o své příběhy. První vyvolaný se pochlubils e vsým výkonem 5 mílí (7,5 km). V tu chvíli jsem si pomyslela, že hold ne každý si chůzi užívá, tak jako já. Ovšem po poslechnutí druhého, třetího, i destátého příběu typu „Mým životním výkonem byli 3 míle od nás z domu do Dunkin Donuts a zpět. Bylo fakt vedro a byla jsem naprosto zpocená a vyřízená, ale zároveň pyšná.“ jsem se neudržela a rozhodla se jim všem otevřít oči. V úvodu jsem vysvětlila, že my Evropané rozhodně nepoužíváme auta tak často jako tady v USA a tím pádem častěji a déle chodíme. Jako můj nejdelší pochod jsem uvedla Prčice 2008 – 30 km, protože u jiných pochodů, přestože mohly být delší, jsem si nebyla jsitá přesnou vzdáleností. Přestože 30 km není po Čechy nic zvláštního, mojí americkou třídou se ozvalo jedno velké:“Fááákt? Nepřepočítala ses? Kdo tě donutil to jít?“. Mého cíle otevřít jim oči jsem zřejmě nedosáhla, jediným výsledkem bylo rozvinutí mé charakteristiky z „Té z Československa“ na „Tu divnou z Československa“.
 Další překvapení mě čekalo hned následující hodinu na obědě. Jedna z mých afro-amerických přísedících se mě z ničeho nic zeptala, jestli máme v „té zemi odkaď pocházím“ afro-američany. Odpověděla jsem tedy, že skoro žádné (kromě turistů). Nevím, jestli opravdu čekala, že to ve střední Evropě vypadá jako v Africe, ale každopádně na mě vyštěkla:“Takže máš předsudky, jo?“. Její reakce mi vrtala hlavou ještě několik dalších dní, během kterých jsem si pokládála otázky typu:“Proč bych s ní a dalšími afro-americkými dětmi seděla u stolu, kdyby mi vadili? Je nizké procento určité rasy v zemi důvodem k předsudkům? Proč si není schopná zapamatovat odkuď jsem a následně si vyvodit, že většina populace je bílá?“. Pondělí bylo prostě dnem překvapení.
 Mé poslední zklamání přišlo v úterní hodině angličtiny. O inteligenci většiny mých spolužáků si už dávno iluze nedělám, jen o jedné spolužačce jsem si myslela, že je chytrá. Ovšem jen do doby, kdy se nám náš nový učitel snažil vysvětlit původy jazyků. Výše zmíněná dívka začala pokládat naprosto šokující otázky jako:“Takže oni se v Anglii zasekli na té staré angličtině (tj. doba Shakespeara)? A rozuměli bychom jim, kdybychom jeli do Anglie?“. Po uplynulém týdnu s novým učitelem, kterého jsme dostali po měsíční absenci naší učitelky, jsme se definitivně rozhodla požádat o přeložení do třídy s vyššími požadavky. Uvidíme, jak se to vyvine, určitě mi držte palce.
 Všeobecným problémem většiny amerických učitelů je jejich vášeň pro sport. Nekonečnými debatami o fotbalových, či basketbalových týmech jsou schopni vyplýtvat první polovinu hodiny a následně se k nim během výkladu několikrát vracet. Pokud už nenarušují hodinu debatami o sportu, dávájí proslovy o tom, jak jsou tu proto, aby nám pomohli uspět, v čem mají naprostou pravdu. Na nadcházející pololetní testy nám přinesli obecné shrnutí půlroční práce až pod nos a někteří učitelé studentům pomáhají natolik, že jim při testech nechávají učebnice a poznámky.
 Jsme zvědavá, v čem bude druhé pololetí jiné. Už teď vím, že mi zbývají jen dva týdny plavecké sezońy, kterou jsem pomyslně uzavřela už dnes, na mých nejspíše posledních závodech, kde jsem konečně jsem povýšila ze štafety 200 na štafetu 400 kraul. Pro sport na poslední sezóny uvažuji o v naší škole velice nepopulárním golfu. Už jsem mluvila s trenérem, který řekl že uvidí, jelikož neumím hrát anemám vlastní hole. Druhou změnou bude hodina tělocviku, kterou mi na 3. nebo 4. čtvrtletí nahradí hodina „Health“, což je víceméně hodina o zdravé výživě, dospívání a sexu.

Shakespearovský týden

V uplynulém týdnu se mi definitivně potvrdila slova pracovníků Student Agency „Američtí studenti zůstávají ve škole i po vyučování a tráví tam většinu svého volného času.“. Kvůli zkouškám hry Romeo a Julie zpracovanou třídami Drama 4 a Dance intermediate jsem se od úterý do pátku ze školy nedostala dříve než v 18 hodin. To znamená celých 11 hodin hodin strávených ve škole.
 Ve středu jsem po nacvičování zůstala na sraz mého oblíbeného klubu Model United Nations. Na tenhle jsem se obzvláště těšila, jelikož jsem se měla oficiálně dozvědět o mém úspěchu na konkurzu konaném o týden dříve. Před samotným srazem v jídelně si ke mně přisedla kamarádka Soloni (jedna z porotkyň) a rozpovídala se o mém výkonu na konkurzu. Prý kvůli mně vytvořila novou kategorii „roztomilost“ a dala mi 10 bodů z 10. Dokonce mě chtěla po mém proslovu obejmout, ale ostatní porotci, přestože jsou mými kamarády, by to asi neschvalovali. Já jsem se více než roztomile cítila vystresovaně. Svůj první proslov jsem si odbyla už dříve ve třídě Global issues na téma Sametová revoluce, nicméně tehdy o nic nešlo. Tentokrát můj pětiminutový proslov na téma FARC (revoluční ozbrojené síly Kolumbie) a 5 minut otázek rozhodovaly o mé účasti na únorové konferenci ve Philadelphii v sousední Pensylvánii.
 Jak jste asi vytušili, konkurzem jsem prošla a na konci února (konkrétně 25. – 28.2.) se podívám do Philadelphie. Z celkové ceny konference (250 dolarů) se mi odečte 75 dolarů, tedy polovina částky, kterou jsem vybrala pomocí typicky americké sbírky. Prakticky každá americká domácnost je nepřetržitě vybavena sušenky Girl scouts. Ty jsou obvykle prodávány členkami dívčího skautu (či jejich rodiči) v jejich kostele či sousedství. Moje sbírka byla velice podobná, s jediným rozdílem, že se nejednalo o dívčí skaut, ale Model united nations. V nabídce byly malé čokoládičky, gumové bonbóny a různé druhy ořechů. Mně se podařilo prodat 25 kusů po 6 dolarech a 3 dolary z každého prodaného kusu se mi odečítají z ceny konference. Nyní mi zbývá pořádně prostudovat postoj České republiky (shodou okolností je jedna ze zemí, kterou zastupujeme je právě Česká republika) k ochraně hranic a růstu terorismu.
 Ve čtvrtek se mi čekání po nácviku pěkně prodloužilo. Roseanne musela odvést Mika s infarktem do nemocnice, kde mu v sobotu voperovali kardiostimulátor. Od soboty jsme ho každý den navštěvovaly a zítra bychom ho snad mohly odvést zpět domů. Mike je naštěstí narozdíl od Roseanne pojištění. Kdyby nebyl, taková operace by ho vyšla na 600 000 korun a každý den v nemocnici na 40 000. Americký systém zdravotnictví je opravdu šílený, jsem ráda, že Roseanne netrpí ničím vážnějším než nachlazením.

Konečně jsme se dočkali

Dění uplynulého týdne bylo z velké části ovlivněno čekáním. V pondělí 28.12. (den před odjezdem Rachel) mi z ničeho nic napsala koordinátorka pro AYUSA New Jersey Debbie. Nejdříve se zeptala, kdy Rachel odlítá, a když se dozvěděla, že hned následující den, zajímala se, jestli Roseanne s Mikem uvažují o dalším studentovi. Mike s Roseanne řekli jen:“ Proč ne?“, a tak nám Debbie prozradila, o co jde. Holandská stzdentka (adoptovaná z Tanzánie) Maisha má problémy s její host rodinou a hledá se pro ní nová host rodina. Maishy host táta zemřel těsně před jejím příjezdem, host máma pracuje od rána do večera a pokud už se s Maishou vidí, nezajímá se o ní. Maishu jsem si moc dobře pamatovala ze srpnového srazu exchange studentů, jelikož mi byla jako snowboardistka a tanečnice ze všech exchange studentů nejsympatičtější.
 Aby mohl být student přestěhován, musí se vyřídit vše ve škole. Vzhledem k vánočním prázdninám jsme se vším museli počkat až do pondělí 4. ledna. Ve čtvrtek jsme měli všechny papíry podpesané a debbie mohla Maishe oznámit, kdy a kam se stěhuje. V pátek jsem jako každý den vyrazila do školy a Mike s Roseanne směr Rutheford vyzvednout jejich novou dceru. Z tréninku mě odvezl táta kamarádky Lindsey, já si dala sprchu a zrovna když jsem se zabalovala do ručníku mi zavolal Mike, ať jim jdu pomoci s kufry. Nasadila jsem tedy bleskově tepláky a mikinu a začala nosit Maishiny věci dovnitř. V rychlosti jsem Maishe ukázala, kde co je a vrátila se k přípravě na pasta party s plaveckým týmem.
 Party se konala tradičně ve sklepě jednoho z členů. Zatímco většina týmu hrála nějakou hru s úchylnými úkoly, já, Lindsey a několik dalších jsme se věnovali hře Aples to Apples. Tato hra se skládá ze zelených kartiček s přídavnými jmény a červených s podtstnými jmény. Každý z hráčů dostane 7 červených kartiček a doprostřed se položí 1 kartička zelená. Všichni, kromě jednoho položí červenou kartičku s podstatným jménem, které se nejvíce hodí k přídavnému jménu na zelené kartičce uprostřed, slovem dolů. Hráč, který nepoložil žádnou kartičku, rozsoudí, která 2 slova se k sobě hodí nejvíce. Vítěz získává zelenou kartičku a stává se soudcem pro následující kolo. Cílem je získat 5 zelených kartiček.
 V sobotu jsme si s Maishou a Roseanne udělaly dívčí den tvořený klasicky nákupy. Tentokrát jsem ovšem musela koukat po věcech potřebných pro hru Romeo a Julie (podprsenka bez ramínek, legíny…) , ve které v pátek a sobotu tančím. Na závěr nákupů jsme se zašly najíst do Friendly´s. Maisha našla v posledním soustě kousek plastu, a tak své jídlo po domluvě s manažerkou restaurace dostala zadarmo. Příjemný první den v Somerset, co říkáte?
 V neděli jsme šly s Maishou poprvé do kostela, kde si zahrála na bubny, kytaru a piáno. V kostele nás vyzvednul Mike a společně jsme jeli do jeho kostela, kde oddával jeho kamaráda, se kterým pracoval jako pastor ve vězení. Obřadu se účastnili jen nevěsta se ženichem, ženichovy děti (dcera a syn) a 2 nejbližší kamarádi. Já jsem celý obřad trapně probrečela, i přestože jsem nevěstu s eženichem nidky předtím neviděla. Obzvlášť dojemná byla ta část, kde si novomanželé navzájem vyznávali lásku.
 Po obřadu nás všechny pozvali na večeři. Já jsem si objednala kalamáry s pestem a ořechy. Více než 200 let stará retaurace měla jednu z nekrásnějších koupelen, jakou jsem kdy viděla, a tak jsem se musela s Maishou smaozřejmě vyfotit. 
 Zítra nás s Maishou čeká první společný den ve škole a navíc dvě společné hodiny – oběd a tělocvík. Zítřkem mi zároveň začíná odpolední příáprava Roema a Julie, kvůli které zmeškám troje plavecké závody.

Poslední dny s Aram

Poté, co jsem včera odstrojila stromeček, mohu už definitivně říci, že jsou Vánoce za námi. Sníh slezl s přívalovými dešti 25.12. večer a tím opadly i ty poslední zbytky vánoční atmosféry.
Štědrý den jsem s Roseanne načala tradičními nákupy na poslední chvíli v K-martu. Roseanne koupila Mikovi košili s kravatou a ladící vestou a já za mě a Rachel dva svetry. Také jsem si konečně koupila diář na příští rok, který začíná být jako obvykle plný. Namátkou mě čeká ve středu 6. ledna konkurs na Model united nations konferenci ve Philadelphii, která se bude konat v datech 25. – 28. února. Konkurs se skládá z pětiminutového proslovu na téma FARC (revoluční ozbrojené síly Kolumbie) a případná řešení tamní situace a pět minut otázek od poroty složené z vedoucích a několik starších členů MUN a pár učitelů. Z důvodu poměrně vysoké ceny ubytování nám MUN klub poskytl katalog se sladkostmi, které můžeme za 6 dolarů prodávat a za každou se nám odečtou 3 dolary z celkové ceny (přes 200 dolarů) konference. Zatím jsem prodala sladkosti v ceně 102 dolarů, což se rovná 51 pro mě. V pátek 8. ledna se budeme fotit na plavání. Ve dnech 13. – 14.1. máme nácvik hry Romeo a Julie, kterou připravujeme se třídou Dance intermediate a Drama 4 už od ledna. Samotná hra bude prezentována v pátek 15. a v sobotu 16. ledna.
Po návratu z K-martu jsem začala s přípravou Štědrovečerní večeře. Jelikož jsme se chystali k Mikově sestře Mayře, která připravovala portorikánskou rýži s fazolemi a vepřovým, rozhodly jsme se přinést si něco, co „my bílé“ jíme. Obalila jsem tedy kuřecí řízky a uvařila těstoviny s Alfredo omáčkou. Na pátou hodinu jsme se s Roseanne a Rachel vydaly do našeho kostela. Pastor mluvil něco málo přes hodinu, nakonec jsme zapálili svíčky a už byl čas vyrazit zpět domu pro Mika, abychom byli včas u Mayry. Mike se opravdu nemohl dočkat rýže s fazolemi, a tak jsme byli u Mayry raz dva. K překvapení všech přítomných však Mayra upekla tradičního vánočního krocana („jídlo bílých“) a to Mika pěkně naštvalo.
Po jídle jsme začali rozbalovat dárky. Jako první přišly na řadu Mayřiny dvě dcery Maya a Myrna. Obě od nás dostaly pyžama s manikůrou a pantoflemi (Mickey Mouse a Tinker Bell), sukni, legíny, tričko a společenskou hru (Life a Twilight). Já s Rachel jsme dostaly plyšového Mickey Mouse a „sněhovou kouli“ Mickey Mouse 2009. Mike dostal tradičně prázdná DVD, kterých není nikdy dost a Roseanne stejně jako já a Rachel sněhovou kouli. Mayřin přítel Jaun dostal kosmetický balíček a Mayra pyžamo.
Poté, co jsme se všichni pokochali svými dárky, mě Maya a Myrna požádaly, jestli bych jim pomohla upéct cookies pro Santu. Na kuchyňské lince už měly připravené balíčky Nestlé s dopředu vykrojenými vzory. První pekáč jsem bohužel jako nezkušená pekařka předpřipraveného cukroví spálila, ale ostatní se mi už povedly. Holky je samy ozdobily a před spaním položily zřejmě za okno, aby k nim byl Santa štědrý.
Před spaním jsme si všichni sedli doma v obýváku a pochlubili se, co nám Santa nadělil do ponožek. Já jsem od Rachel Santy dostala tři malé tobleronky a od Roseanne lízátko, lesk na rty, zimní čelenku a vánoční ponožky. Po půlnoci jsme se všichni odebrali do postele nabrat síly na rozbalovaní dárků od Santy.
Ráno jsme jeli do IHOP (international house of pancakes) na snídani. Já jsem si objednala chocolate chip pancakes, které mě pěkně zklamaly. Před několika měsíci jsem si je objednala v IHOPu na Floridě a dostala jsem více chocolate chips než pancakes. Tentokrát mi byly přineseny obarvené palačinky na hnědo bez jakékoliv známky chocolate chips. Toto zklamání mi naštěstí brzo vynahradila vánoční nadílka pod stromečkem. Jako správný Santa jsem si nasadila červenou čepici s bílým lemem a začala s rozdáváním. Mike dostal batoh na notebook, spoustu oblečení a handsfree, Roseanne župan, šperky, šicí stroj, nové nádobí, vánoční tričko a pekáč, Rachel spoustu oblečení, deku a náramek a já stejné dárky jako Rachel, jen kromě náramku hodinky.
První polovinu odpoledne jsme strávili u rodiny Roseanninýho bratra Alfreda. Jeho žena Joanie upekla krocana s bramborovu kaší, houbami a zeleninou. Po obědě jsme si vyměnili dárky. Já s Rachel jsme dostali svetřík a rukavice, Mike opět prázdná DVD a Roseanne župan s pantoflemi. Joanie od nás dostala mikinu a masážní límec na krk. Její manžel dostal velikou krabici s bonbony a jejich obézní dcera Holly šálu nějakého sportovního týmu. Po cestě od Joanie jsme bleskově navštívili oba Mikovy bratry George a Miltona, dali jim dárky a vyrazili na naší poslední návštěvu, tentokrát k Roseanniný kamarádce z dětství Irmě. U Irmy už byli její rodiče (původem z Polska), několik dalších příbuzných a její dvacetidvouletý syn Mat. S Matem a Rachel jsme hráli Wii, které Irma dostala k Vánocům. Wii je letošním hitem Vánoc a Irma je zářným příkladem toho, že na věku ani na poměrně vysoké ceně (200 dolarů) nezáleží, Wii dostal letos skoro každý.
Zpět domů jsme dorazili těsně před půlnocí, ale já se rozhodla, že je nejlepší čas začít balit. Úterní odjezd se nezadržitelně blížil a já si nechtěla zkazit sobotu pomalým balením. Před druhou hodinou ranní jsme (nebo spíš jsem) měly hotovo a šly jsme do postele. V sobotu odvezla Roseanne Rachel zpět k Mayře, aby se rozloučila s její dcerou Melodie. Já jsem se domluvila s kamarády, že mě v 15 hodin kamarád vyzvedne a půjdeme všichni do kina. Dopoledne jsem tedy začala píct a když jsem se ve 14 hodin chtěla začít připravovat, někdo začal klepat na dveře. Opatrně jsem otevřela a jako bych to netušila, David přijel o hodinu dříve. Usadila jsem ho tedy do obýváku k Mikovi a utíkala shodit Snoopy pyžamo a oblíknout si něco slušného. Za rekordních 5 minut jsem se stihla i vysprchovat a my mohli na sraz s ostatními.
V neděli jsme vyrazili jako každý týden do kostela. Rachel se se všemi při odchodu naposledy rozloučila, protože netušila, že pro ní máme přichystanou párty na rozloučenou. Ve 13 hodin jsme dorazily do Lonestar steakhouse, kde už čekali lidé z kostela v místnosti, kterou jsme předem zarezervovali. Musely jsme Rachel vysvětlit, že je to párty pro ní, protože nás kupodivu předem neprokoukla a ani po příchodu to nepochopila. Během oběda jsem vybrala předem zmíněným 102 dolarů pro MUN.
Jelikož byla Rachel poslední dobou nastydlá, poslední den s ní jsme strávili doma nicneděláním. Dnes, v úterý, jsme vstali před 6 ráno a kolem 7 už jsme byli na letišti Newark. S námahou jsme vyložili její kufry s nadváhou a dopravili je na nalezeném vozíku k check-in. Po snídani v letištním Mc Donaldu jsme došli s Rachel ke gate 41, naposledy se objali, uronili pál slziček a vyslali jí směr Detroit – Tokyo – Busan. Před chvílí jsme dostali telefonát, že kvůli zpoždění v Newarku nestihla let z Detroitu do Tokya. Aerolinie jí tedy umístily do hotelu a my, bez jakéhokoliv kontaktu na ní (nemá s sebou telefon) můžeme jen doufat, že brzy dorazí zpět a hlavně v pořádku do své rodné Korey.

Vánoce jsou tady

Ani jsem se nenadála a na mém adventním kalendáři zbývají už jen 3 zavřená okýnka. Přestože jsem se zprvu na Vánoce příliš netěšila, s příchodem prvního pořádného sněhu, dolehla vánoční atmosféra i na mě.
 V pátek po tréninku mě Roseanne s Rachel vyzvedly u školy a všechny společně jsem vyrazily dokončit (já spíše začít) vánoční nkupy. Po cestě jsme vyzvedly Roseanninu švagrovou Joan a v samotném Woodbridge center jsme se sešly s jejich kamarádkou, kterou pět let neviděly. Po vynikající večeři ve Friendly´s jsme se rozdělily a vyrazily na lov. Rachel už měla své nakupy hotové, a tak jsme se mohly plně věnovat hledání mých dárků. Pro Roseanne jsem koupila stříbrný řetízek s přívěškem, tím však mé úspěchy skončily. Kupodivu jsem si nekoupila ani nic na sebe, nekonečná stání ve frontách mi za to prostě nestála.
 Po cestě domů se Roseanne ve své typické páteční náladě („Musíme něco podnikout!“) rozhodla zastavit ve Walmartu. Tam jsem s Rachel koupila Mikovi batoh na notebook a vánoční tričko pro Roseanne. Minulý týden jsem navíc na internetu objednala dva stolní kalendáře s fotkami mě a Rachel – jeden pro ní na památku a jeden pro Roseanne s Mikem. Domů jsme dorazily těsně před půlnocí, což mě však neodradilo od balení dárků. Zabalila jsem nejen ty ode mě, ale i ty od Roseanne pro Rachel, takže jsem plně v obraze, co dostane. Během balení začala Roseanne mluvit o sobotní vánici, před kterou varovaly snad všechny televizní i rádiové stanice. Dokonce jsme dostali telefonát ze školy, že je školní sobotní představení z důvodu špatného počasí zrušeno. V sobotu ráno jsem se probudila a po sněhu nebylo ani památky. Na jednu stranu jsem byla zklamaná, ale na druhou stranu jsem se pousmála nad zbytečným plašením. Během dne jsem se věnovala škole a pečení, a když jsem se k večeru podívala z okna, nevěřila jsem svým očím. Všude, kde jsem jen dohlídla bylo (sněho)bílo. Rachel byla u kamarádky přes noc, nicméně Mike se ještě ten samý večer vracel z kina, kam šel se svým bratrem Miltonem. Nasadila jsem tedy zimní boty, čepici a rukavice a šla odhrabávat sníh. Po hodině pro mě přišla Roseanne, ať jdu raději domu, protože sněžit nepřestávalo a má práce přicházela vniveč. Zbytek večera jsme strávily tříděním dárku pod naším už měsíc ozdobeným stromečkem, koukáním na Tři oříšky pro popelku a pojídáním cukroví.
 Nádherně slunečnou neděli jsem stejně jako zbytek ulice započala odhrabáváním sněhu z příjezdové cesty. Poté jsem s kamarády vyrazila do parku, kde jsem si zabobovala na igelitce a vyšlapala své jméno do sněhu. Nyní mi zbývá jen doufat, že sníh neroztaje a my budeme mít bílé Vánoce (I když bez cukroví, protože jsem ho všechno hned snědla.).