Byla to "bomba"

Podobně jako před mou první konferencí, i té druhé a zároveň bohužel poslední předcházelo veliké drama a chaos. Tentokrát za to však nemohlo počasí, nýbrž sám člověk.
 Druhá konference jež jsem se učástnila je pojmenována po místní univerzitě – Rutgers Model Congress (RMC). Jak jste zřejmě z názvu odvodili, tentokrát se nejednalo o simulaci OSN (UN) ale přímo amerického kongresu. Stejně jako v opravdovém kongresu i náš simulovaný kongres byl rozdělen na moc zákonnou (senát a sněmovna reprezentantů), výkonnou (prezidenta vláda) a soudní. Já jsem si vybrala komisi spadající pod sněmovnu reprezentantů zabývající se vzděláváním a zaměstnaností, ve které jsem po čtyři dny vystupovala jako reprezentant Pennsylvanie za demokratickou stranu. Témata, kterým jsme se po dobu šesti zasedání věnovali byla „Ženy na pracovišti“ a „Vzdělávání ve městech“.
 RMC dala dohromady stejná organizace jako PHILMUN IDIA (Institute for Domestic and International Affairs) a tudíž i předsedové komisí byli víceméně stejní. Prostřednictvím facebooku jsem zkonaktovala přesedu mé komise z PHILMUN, který mě ujistil, že jak moje nová předsedkyně tak i její pomocnice jsou moc milé.
 Nyní něco málo k tomu, co konferenci předcházelo. Samotné přihlašování se dalo do pochodu na přelomu ledna a února. Většina delegátů z naší školy měla dilema, zdali zaplatit 125 dolarů a denně dojíždět na místo konání konference, či si za dvojnásobnou cenu dopřát pohodlí hotelu Hyatt. Po usilovném přemýšlení se z celkového počtu 41 účastníků rozhodlo pouhých osm zůstat přes noc. Přístup na webové stránky IDIA, kde jsou k dispozici ke stažení dokumenty s popisem daných témat jednotlivých komisí jsme dostali více než měsíc před konferencí, ale jak tomu tak bývá, ke psaní mé práce, popisující můj názor a možná řešení jsem se nedostala dříve než týden před datem odeslání. Na rozdíl od běžné konference Model UN, kde většina delegátů zastupuje jeden stát, či zemi ve dvojici, na RMC je každý sám za sebe. Která z možností je lepší, je vyloženě věcí názoru, nicméně já se přikláním ke rčení „Víc hlav víc ví“. Jedním z výrazných kladů debatování po dvojicích je psaní pouhé jedné práce za delegáta a možnost vzájemné výpomoci.
 Poslední středeční sraz před RMC byl zároveň i posledním srazem letošního školního roku, a tak jsme se kromě finálních příprav věnovali i troše zábavných debat. Demokraticky jsme si zvolili téma, které se nám zdálo zábavné a hlavně bychom ho nikdy v opravdové debatě nediskutovali a namísto států, či zemí jsme zastupovali celebrity jako Tiger Woods a Bill Clinton. Ve čtvrtek jsme ještě všichni dorazili do školy, jelikož úvodní ceremoniál začínal až v šest hodin večer. Přesně když se na hodinách ukázal čas 8:00 celou školou se rozezněl hlas naší nové ředitelky, informující o nutnosti okamžitého evakuování školy. Na různá požární cvičení jsem si od září již zvykla, a tak jsem se proti pravidlům školy vydala ke skříňce pro můj kabátek a učebnici na druhou hodinu, nechala tam ležet peněženku a líným krokem se začala šourat směrem k jednomu z východů. Všech 2500 studentů se nás seskupilo kolem školy a začalo čekat. Během běžného požárního cvičení bychom se do školy vrátili během deseti minut, ale tentokrát to dopadlo jinak. Během dvou hodin stání v okolí školy jsem si naivně dodělávala úkol na čtvrtou hodinu s doměním, že za chvíli už přece musíme jít zpět dovnitř. Namísto zpět do školy, kde si skoro každý nechal tašky, kabáty, telefony, nebo klíčky od auta nás vedení školy poslalo opačným směrem s tím, že to nebude více než půl míle. Náš „půl míle“ dlouhý pochod se nakonec prodloužil na hodinovou procházku po silnici (chodníky se tu nevedou). Všech 2500 studentů, tedy kromě těch těhotných, ty jely samozřejmě autem, nakonec došlo do vyprázděné čínské školy, která nám poskytla zázemí. Během čekání v této škole jsem se z konverzací spolužáků konečně dozvěděla, co se vlastně stalo. Údajně se nějaký vtipálek (terorista?) rozhodl napsat na zeď jednoho ze záchodů na třetím patře zprávu a hrozícícm bombovém útoku. Nehledě na sedm předchozích nenaplněných výhružek v okolních školách, to vedení naší školy muselo brát vážně, a tak nás evakuovali. Z čínské školy nás kolem dvanácté hodiny začaly vyzvedávat autobusy a my jeli zpět domů. To, že jste měli auto zaparkované před školou, kabelku ve třídě na zemi nebo peněženku ve skříňce byl váš problém. Já jsem brzký návart domů využila s Roseanne k nákupům posledních nutností na RMC.
 V pět hodin odpoledne mě Roseanne celou nervózní s tlustým šanonem v kabelce odvezla do jen deset minut vzdáleného hotelu Hyatt. Ve foyer už čekalo několik mých spolužáků a každý z nás hned dostal modré desky s rozvrhem celé konference, seznamem komisí, vzorovým zákonem a hlavně jmenovkou, kterou jsme museli nosit po celou dobu konference. Během úvodního ceremoniálu nám byli představeni předsedové všech komisí a tři hlavní organizátoři a byli jsme seznámeni s pravidly ohledně mimo jiné sexuálního obtěžování a oblékání. Mému sousedovi Johnovi začala přesně uprostřed proslovu hlavní organizátorky téct krev z nosu, takže o zábavu opravdu nebyla nouze.
 Po úvodním ceremoniálu následovala tzv. Schůze strany, která spočívala v různém vykřikování buď republikánských nebo demokratických hesel. V osm hodin přišlo to, čím začíná opravdová debata – první zasedání komise. První půlhodinku jsme strávili posloucháním představování naší předsedkyně Stacey a její pomocnice Jessicy, rozdáváním cedulí s názvem našeho státu a seznamováním se s pravidly. Postup debaty Model Congress se neliší od Model UN nijak rapidně, avšak drobné rozdíly tam jsou. Jedním z nich je jak už jsem dříve zmínila jednotliví delegáti, dalším je chybějící list mluvčích a časový limit proslovů. Z důvodu velkého množství absolutních nováčků se Stacey rozhodla ponechat časový limit, protože půlhodinovými proslovy o ničem bychom se asi nikam nedostali. Na konci našeho prvního zasedání, pouhou půlhodinu před půlnocí jsem odjížděla domů se smíšenými pocity. Mrzelo mě, že jsem se neodvážila předstoupit před ostatní a mluvit, ale těch pár otázek, které jsem položila mluvícím delegátům a pár krátkých proslovů během řízené schůze mě držely v dobré náladě. Po příjezdu domů jsem se posadila k počítači a začala připravovat kostru k našemu prvnímu zákonu o Vzdělávání ve městech. Na zákonu jsme netradičně pracovali ve skupinách, jejichž složení bylo oprvadu náhodně a naprosto nezaložené na politické straně, ke které jsme patřili. 
 V pátek ráno mě Roseanne odvezla do hotelu kolem osmé hodiny ranní, tedy hodinu před začátkem druhého zasedání, abych měla dostatek času pracovat na návrhu zákona. Po druhém zasedání jsem se unavená a hladová jsem se se Sheenou vydala do nedalekého Mexického fastfoodu. Sheena se mnou byla v komisi, zastupovala Massachusetts – demokrat a chodí se mnou do školy. K obědu jsme si daly tortilu plněnou vším možným i nemožným (rýže, steak, kukuřice, salát…) a pro zasloužený desert jsme vyrazily do Dunkin Donuts. Na oběd jsme měli celé dvě hodiny, takže nebylo a v podpatcích se ani nedalo kam spěchat.
 Od dvou do pěti odpoledne jsme měli naše třetí zasedání, na závěr kterého jsme hlasovali o zákonech. Náš bohužel neprošel, ale o to víc jsem měla důvod přidat při debatování našeho druhého tématu. Na opět dvouhodinovou večeři jsme vyrazili tentokrát do Burger King, kde jsem slupla mojí svačinu z domova. S klížícísema očima, rozmazaným make-upem a hlavou plnou myšlenek na nadýchanou peřinku jsme se usadili k našemu čtvrtému zasedání. Během těchto tří a půl hodin jsme úspěšně načali nové téma, tentokrát Ženy na pracovišti a utvořili skupinky se společnými názory. Těsně před půlnocí mě, Aubrie a Anisha vyzvedla Roseanne a odvezla nás domů. 
 V osm hodin ráno mě Aubrie s Anishou vyzvedly a my se vydaly dokončit, co jsme v předchozích dvou dnech načaly. Tříhodinové zasedání uběhlo v porovnání s těmi předešlými bleskově a my, šťastné z dokončení psaní druhého zákona, se vydaly do pizzerie na oběd. Spolu se mnou a Sheenou šla i další dívka naší školy, která s námi byla v komisi, Avatara. Pokud vás stejně jako 90% lidí, kteří jí znají napadá otázka, jestli je její jméno nějak spojené s tím filmem, tak vás mohu ujistit, že není. Během našeho úplně posledního zasedání jsme opět hlasovali o zákonech a tentokrát ten náš prošel. Dle mého názoru byl návrh našeho zákona značně nerealistický, ale tak krásně sliboval všechno, na co jsme si při jeho psaní jen mohli vzpomenout (placená mateřská dovolená pro obě pohlaví, dotace pro jesle a mateřské školky, vzdělávací programy ohledně sexuálního obtěžování na pracovišti atd.). Absolutně vyčerpaní z nedostatku spánku a 21 a půl hodin debatování v uplynulých třech dnech jsme se vydali do restaurace na večeři. Já, Sheena, Katherine, Aalok a Edward jsme se rozhodli pro Libanonskou kuchyni. Po probrání všech možných i nemožných témat jsme se pomalým krokem (holky stále v lodičkách) vydaly zpět do hotelu, ohodnotit úroveň „zábavného programu“. Program závěrečného večera se skládal z diskotéky, karaoke, povídání a hraní rockband (hraní na plastové hudební nástroje dle not v televizi). My jsme zvolili originální sezení v hotelovém pokoji a řešení nadcházejícího maturitního plesu neboli prom. Před půlnocí jsme se přesunuli zpět do foyer, kde jsme se zapojili do konverzace s ostatními spolužáky a mým profesorem dějepisu (Mr. Whitman). Mr. Whitman zrovna dával chlapské rady Collinovi jak má pozvat dívku na rande, což bylo přinejmenším komické. Collin (mimochodem naprosto zamilovaný do čehokoliv spojeného s Disney) se s námi později rozdělil o jeho „dojemný“ příběh o dece, kterou si vysloužil za boty sesbírané v Disney Worldu a kterou následně daroval jeho přítelkyni, která se s ním v pátek rozešla. Jeho příběh zakončil opravdu překvapivým „Takže teď nemám s kym jít na prom a ty, Emily jsi moje jediná kamarádka, půjdeš se mnou?“. Emily se samozřejmě začervenala a řekla, že se bude muset zeptat doma. V pondělí mi Aubrie napsala, že Collinova partnerka bude nakonec ona sama, jelikož Emily máma jí nepustí. Tak jako tak, nakupovat šaty půjdeme všechny společně.
 V neděli ráno jsme se opět sešli v místnosti, kde naše komise zasedala a tři hodiny různě rozebírali předešlé tři dny. Mimo jiné jsme se dostali k tomu, kdo nás vychovával a jak jsou jesle a mateřské školy důležité. Jedna dívka se přihlásila a řekla „já jsem byla vychována dvěma matkami“ atd. Opravdu si vážím toho, s jakou přirozeností to řekla, díky čemuž mě ani nenapadlo nad tím nějak hlouběji přemýšlet. Po obědě nás čekala úplně poslední část programu – závěrečný ceremoniál. Organizátorka pronesla na úvod pár slov a rychle se přesunula k vyhlášení výsledků. Z celkového počtu 41 delegátů jsme vyhráli 14 ocenění, což se nemusí na první pohled zdát vůbec špatné, ale nás to příliš nepotěšilo. RMC byla jediná konference v letošním školním roce, kde jsme jako škola nevyhráli.
 V pondělí jsme se jako chodící ospalci všichni vydali do školy, kde na nás čekaly novinky. Z důvodu výhružky bombového atentátu jsou na každém patře otevřeny jen jedny záchody pro každé pohlaví (jedny záchody na 400 dětí) a přede dveřmi sedí ochranka s papírem, na který musí každý student napsat své jméno, číslo školního průkazu a čas příchodu. 
 Přestože je MUN už skoro ukončeno, stále nás čekají volby nových vedoucích na příští rok, večeře maturantů, které se mohu zúčastnit a banket. Musím přiznat, že čas tu začíná ubíhat čím dál tím rychleji a někteří z nás exchange studentů už začínají létat domů. V sobotu jdu na rozlučkovou party exchange studentky z Arménie a potom už to bude ubíhat jen a jen rychleji.
 

„Raději budu znamenat pro pár lidí hodně, než nic pro davy.“

Na napsání dalšího článku jsem se jako vždy připravovala už týdny dopředu a právě když jsem se chystala vše přepsat do notebooku, narazila jsem na námět, který předčil všechna má plánovaná témata – banket školního klubu Amnesty International. Na úvod se vám pokusím stručně popsat o čem tento školní klub je a jak jsem se o něm dozvěděla.
Amnesty International je školní klub bojující za lidská práva v čele s presidentem Willem Beals, který je zároveň členem vedení klubu Franklin High School Model United Nations. Přestože je Amnesty International studenty vedený klub, na veškeré dění dohlíží dle školních pravidel učitelka sociálních věd Tovey-Rider. S paní Tovay-Rider jsem se měla možnost setkat ještě před mým samotným zapojením do Amnesty při mé prezentaci o sametové revoluci v její třídě „Světové problémy“, které bohužel nejsem členem, jelikož jako exchange student musím studovat předmět „Americká historie“ a každý student má právo jen na jednu hodinu historie ročně. O Amnesty International jsem se dozvěděla na jednom z prvních srazů MUN a jako správný zvědavý exchange student jsem vyrazila na první schůzi. Amnesty se schází každý čtvrtek po skončení vyučování v učebně Tovay-Rider. Přestože jsem byla kvůli každodenním plaveckým tréninkům nucena své členství na čas přerušit na tento neskutečně užitečný klub jsem nezanevřela (a oni nezanevřeli na mě) a při mé první příležitosti jsem se znovu začala ukazovat na schůzích. 
Paní Tovay-Rider a vedení Amnesty International jsou v elektronickém spojení s členy té „opravdové“ organizace Amnesty International, od kterých dostáváme různé dokumenty jako například tzv. „Urgentní jednání“. Cílem těchto  dokumentů je získat v co nejkratším čase co největší pozornost veřejnosti a s její přispěním (podepisování dopisů, šíření informací…) pomoci oběti, jejíž lidská práva jsou omezována. Na našich schůzích si většinou na úvod řekneme, co je nového, jestli nám Amnesty International zasalo nějaké Urgentní jednání a pokud ne, věnujeme se některým z našich dlouhodobějších projektů. V poslední době to byla zejména příprava našeho banketu s názvem „Vyjádři svůj názor!“, plánovaný měsíce dopředu.
I přes naše dlouhodobé plánování se v jeho načasování našel problém. Městský spolek nazvaný „Rada mládeže“ se rozhodl uspořádat slavnostní večer přesně ve stejný den, a tak jsme si nedělali přehnané představy o počtu účastníků našeho banketu. I přes jednu velikou výhodu a to cenu naší akce (vstup zdarma oproti pěti dolarům za slavostní večer Rady mládeže) se počet účastníků nepřehoupl přes třicítku.
Jak jsem již výše zmínila téma banketu bylo vyjádření vlastního názoru. K tomuto námětu nás přivedl dokument zveřejněný na webu Amnesty International o politických vězních v Barmě a konkrétně vítezce Nobelovy ceny míru z roku 1991 Aung San Suu Kyi. Barma namísto osvobozování politických vězňů schvaluje nesmyslné zákony jako „Muž ženatý/žena vdaná za příslušníka cizího státu nemá právo kandidovat při volbách“ a pokračuje v uvězňování a mnohokrát i týrání lidí, kteří pokojně bojovali za svá práva. Aung San Suu Ky provázel opravdu tragický život. Její otec, premiér Barmské vlády, byl zavražden když byly Aung pouhé dva roky a samotná Aung byla celkem třikrát odsouzena k domácímu vězení po celkovou dobu přibližně patnácti let a to vše jen kvůli snaze o demokratické vedení státu a dodržování lidských práv.
Abychom návštěvníky něčím nalákali, rozhodli jsme se servírovat hlavní chod, deserty, nápoje a oslovit ostatní školní kluby s žádostí o vystoupení. I přes nešťastné načasování se nám podařilo získat dostatek vystupujících na zaplnění tříhodinového programu. Začátek byl naplánován na šestou hodinu, ovšem jak tomu tak bývá lidé se courali až do půl sedmé, a tak jsme úvod o půl hodinu odloužili. Ve volném čase jsme připravili občerstvení a rozprostřeli po stolech informační letáky.
 Úvodního slova se ujal president Will, vícepresidentka Daniela a dva další členové. Společnými silami vysvětlili čemu se jako klub věnujeme, jeho stručnou historii a hlavně program dnešního večera. Po úvodu přišla na řadu první vystupující Alyea, která sloučila tři různé básně spojené s vyjadřováním vlastního názoru a s nadšením je přednesla. Na Alyino mluvené slovo navázalo pět členů klubu African Island United s jejich africkým tancem. Před sedmou hodinou dorazil rapper Osa, který však potřeboval několik minut na přípravu reproduktorů a DJ pultu, a tak se Daniela ujala mikrofonu a přečetla profil jednoho z bojovníků za lidská práva, jehož životní příběh jí zaujal a ona mu tak chtěla vzdát hold.
S Osou jsem se seznámila při mé první hodině tance spojenou s hodinou dramatu, kde si mě vybral za partnera pro naší první aktivitu – představování našeho partnera zbytku třídy. Upřímně řečeno Osu jako rappera jsem popisovala s mírným despektem, čehož zpětně lituji. Osovo vystoupení nejen předčilo má očekávání, ale dokonce bych si ho ráda poslechla znovu. Jeho přednes byl kultivovaný a bez jakýchkoliv vulgárních slov.
V sedm hodin a deset minut přišlo na řadu jídlo. K nabídce byly zapečené těstoviny, zeleninové i masové lasagne, kuřecí stehýnka a rýže. Z desertů to byly dobroty, které jsem pekla celé čtvrteční odpoledne - sušenky, vanilkové a čokoládové dortíky, štrůdl a cheesecake. Všichni návštěvníci a obzvláště Willova maminka vychovaná na jablečné farmě se zamilovali do mého štrůdlu a cheesecake zmizel dříve než jsem ho stačila položit na stůl. 
Přibližně po hodině hodování jsme se vrátili zpět k programu, tentokrát byl na řadě nejdůležitější host večera, student posledního ročníku Rutgers univerzity Ghalib Mahmoud. Ghalib je momentálně kromě studií politologie na praxi u United Nations, což je snem nejspíš každého člena MUN. Ghalib navštívil mimo jiné devět uprchlických táboru a spolupracoval s Amnesty International a Světovou zdravotnickou organizací (WHO), se kterou pojede na velkou srpnovou konferenci v Austrálii. To, co v životě zatím dokázal je opravdu obdivuhodné a já jsem vděčná, že jsem mohla někoho takového potkat.
Na závěr večera jsme si připravili malou satirickou scénku simulující politickou situaci v zemích jako je právě Barma. Daniela představující vojenského utiskovatele postupně zatkla všechny „ohrožovatele státní politiky“, kteří debatovali o možných mírových reformách vlády. Na scénku navazovala krátká diskuze o jiných možnostech vyřešení takové situace. Přesně v devět hodin jsme celý banket uzavřeli slavnostním ceremoniálem, kde jsme předali Willovi plakát nakreslený na počest tohoto banketu s malými vzkazy od všech členů. Srolovaný plakát převázaný stužkou, kterou jsem náhodou přidělala víko od jednoho z dortů a atmosféra končícího posledního roku střední školy přivedla Willa, jeho maminku a Danielu k slzám. Já jsem k nim taky neměla daleko, ale udržela jsem se.
Atmosféra celého banketu byla komorní a jak řekl Will na začátku „Raději budu znamenat pro pár lidí hodně, než nic pro davy.“ Večery jako byl ten dnešní dokazují jak důležitý tenhle rok je a i přes to všechno, co se mi na spojených státech nelíbí, schopnost sejít a upřímně se bavit u debatování důležitých témat američanům nikdo nevezme.  

Jaro je tu, lidí šílí!

 První změna ročních období roku 2010 byla v New Jersey opravdu velkolepá, přišly totiž povodně. Vše začalo silnými dešti a prudkým větrem v pátek 12. března. Toho večera naplánovala dcera pastora Michelle dívčí večer v podobě večeře v restauraci Applebees a následovně sledování filmu v jejím sklepě. Po večeři a hodinovém povídání se nás šest přesunulo ve dvou autech do obchodu s potravinami Stop and Shop, kde jsme do košíku naházely všechno, co ke správnému sledování filmu patří. Zmrzliny tisíce druhů, polevy, kornouty na zmrzliny a nezbytný popcorn. Michelle vybrala film Znovu sedmnáct, který rodhodně předčil má očekávání (ovlivněná předsudky vůči Zacu Efronovi). Po cestě domů začal meteorology předpovídaný déšť a my byly rády, že jsme doma, navíc s celým víkendem před námi. Během soboty se nám na zahradě vytvořila scenérie připomínající pohled na rybník z kuchyňského okna mojí babičky, jen s rozdílem, že na naší americké zahradě nemá rybík co dělat. K večeru se z venku ozval příšerný zvuk, který jsme přisoudili staré šňůře natažené přes celou zahradu. V neděli ráno jsme však zjistili, že jsme se pekelně mýlili. Ohromnou ránu zavinil strom padající na sousední dům. Ještě než jsme nasedly do auta, bylo nám jasné, že cesta do kostela nebude jen tak. Abychom se dostaly na dálnici vedoucí k našemu kostelu, musíme jet po silnici kopírující řeku vedoucí naším městem. Řeka a souběžně vedoucí uměle vybudovaný kanál vytvořily jednu širokou, divoce se valící řeku, rozlévající se po celém okolí. Na silnici vedoucí k naší dálnici jsme narazily na tři neprůjezdná, totálně zatopená místa a několik aut, ze kterých byla vidět jen střecha. Po příjezdu do kostela jsem vystřídala pastora a jeho ženu ve vytírání podlahy, a tak jsme mohli servírovat kávu a deserty jako každou jinou neděli v přízemí. V pondělí v půl šesté ráno nás probudil telefonát od školy o zrušení pondělního vyučování z důvodu výpadků elektřiny a částečného zatopení školy. Do úterý povodně přešly a celé město mohlo zase začít normálně fungovat. 
 Namísto navrácení studeného počasí nám povodně přinesly jarní teploty a odnesly vrstvy oblečení. Škola se začila plnit žabkami, sandály, kraťásky, minisukněmi a šaty a náš sklep zimními bundami a huculemi. Rána jsou sice stále chladná, ale ze školy všichni vycházíme jen v tílkách a se slunečními brýlemi. Díky teplým večerům jsem mohla začít znovu běhat a užívat si slníčko nejen pohledem z okna.
 Spolu se zimou jsme v uplynulém týdnu zakočnili i zimní sportovní sezónu. Ve čtvrtek naši tři plavečtí trenéři zorganizovali slavnostní večer pro studenty a jejich rodiče ve školní jídelně. Během večera jsme zhlédli dvacetiminutovou prezentaci s našimi fotkami, pochutnali si na desertech a hlavně dostali naše certifikáty, trička a objednané fotky. Z obavy, že žádný jiný sport by mě nebavil, tak jako plavání, jsem se rozhodla sportovat sama, kdykoliv si najdu čas.
 

PHILMUN 2010

 Po třech měsících usilovné přípravy to konečně přišlo. Byla středa 24. února, večer před plánovaným odjezdem na konferenci Model United Nations ve Philadelphii, a mě čekal poslední meeting, na kterém jsem se měla dozvědět všechny důležité předodjezdové informace. Ve škole každý mluvil o očekávané sněhové bouři a mě se hlavou začaly honit myšlenky, jestli vůbec odjedeme. Strachování mi v zápětí vyřešil telefonát ze školy, oznamující předčasný odjezd ještě ten samý den. Po prvotním šoku jsem se musela uklidnit, osprchovat, bleskově se sbalit a nakonec jsem měla radost, že si Philadelphii užiji déle, než jsem původně očkávala.
 Komunikace mezi členy MUN proběhla na jedničku a v osm hodin už jsme seděli v autobusech směrem Philadelphie. Po necelých dvou hodinách jsme se ubytovali v hotelu Holiday Inn a začali si užívat volný večer. Já jsem se po předchozí domluvě ubytovala s Lindsey, Jacque a Jaynou, s tím že manželskou postel jsem sdílela s kamarádkou z plavání Lindsey. Večer jsme strávily holčičím tlacháním a rozebíráním, co nás další den čeká.
 Ve čtvrtek jsme se s Lindsey probudily chvilku po sedmé a znuděně čekaly na ostatní, kteří by s námi vyrazili na snídani. Kolem deváté hodiny se konečně dalších sedm lidí připravilo a my vyrazili do recepční doporučeného dineru „Sněhurka“. K snídani jsem si objednala bagel a můj milovaný čaj, který mé americké kamarády přivedl k úsměvu říkajícím „Jak evropské.“. Z dineru jsme se vydali na procházku náhodnými ulicemi, které nás dovedly až na populární South street. Zpět do hotelu jsme se dostali po více než čtyřech hodinách a vedoucí G („dží“) nás hned svolal na úvodní sraz. Na začátek nás pochválil, jak skvěle jsme zvládli narychlo změněný odjezd a rozdal nám jmenovky, které jsme museli nosit po celou dobu konference. Po srazu jsme se všichni začali pomalu strojit do slavnostního oblečení a uspořádávat plány s debatními partnery. Po nekonečných dvou hodinách úvodního ceremoniálu jsem se s mým debatním partnerem Davidem přesunula do naší debatní místnosti Betsy Ross 1. K lepšímu pochopení našeho prvního zasedání naší komise vám popíši co samotné konferenci předcházelo.
 Na lednovém konkurzu na téma FARC = revoluční ozbrojené síly Kolumbie každý delegát sdělil vedoucím MUN partnera a komisi kterou preferují. Na výběr bylo osm komisí (které z obavy z nepřesného překladu vyjmenuji raději v angličtině) a skoro pod každou z nich spadala dvě témata
• Disarmament and International Security A 
o Téma č.1: Zabezpečení hranic
o Téma č.2: Nárust terorismu
• Disarmament and International Security B 
o Téma č.1: Zabezpečení hranic
o Téma č.2: Nárust terorismu
• Historic Security Council 
o Téma č.1: Palestina
• League of Arab States 
o Téma č.1: Izrael
o Téma č.2: Libanon 
• Legal Committee 
o Téma č.1: Práva médií 
o Téma č.2: Práva minorit
• UNESCO 
o Téma č.1: Urbanizace
o Téma č.2: Ženy ve vyšším vzdělávání
• United Nations Development Programme 
o Téma č.1: Práva na vodu 
o Téma č.2: Zesílení vlády na Středním východě 
• United Nations High Commission for Refugees 
o Téma č.1: Zdraví v uprchlických táborech 
o Téma č.2: Repatriace uprchlíků 
• World Bank 
o Téma č.1: Důsledky ekonomické krize
Jak jste již možná z výše vyjmenovaných témat vytušili, celý PHILMUN byl koncentrovaný na problémy středního východu. Franklin High School dostala tři země, které budou její delegáti reprezentovat. Shodou okolností se na seznamu kromě Kostariky a Jordánska obejvila i Česká republika. Delegáti na konferenci reprezentují politiku země jím přidělenou, což může například při reprezentaci Severní Korey být naprosto proti jejich vlastním názorům. Mým partnerem byl zvolen jeden z vedoucích MUN a zároveň můj kamarád David, naší komisí byl DiSec A a zemí, kterou jsme reprezentovali smaozřejmě Česká republika. Přibližně měsíc před konferencí jsme dostali přístupové heslo na stránku naší komise, odkuď jsme si stáhli dva dokumenty popisující naše témata a dali se do pátrání po informacích, na základě kterých jsme museli nejdéle týden před konferencí nahrát náš dokument s názorem státu, který reprezentujeme, a návrhy na vyřešení problému. Bez nahrání dokumentu se delegace nemůže ucházet o ocenění a přestože vítězství není hlavním účelem konference, kladné ohodnocení vždy potěší. S mým partnerem Davidem jsme si práci spravedlivě rozdělili a já se chopila zdánlivě jednoduššímu Nárustu terorismu. Jelikož cílem celé konference je dojít alespoň k jedné odhlasované rezoluci, součástí příprav je přečtení dokumentů nahraných od ostatních zemí. Přečtení dokumentů evropských delegací (Dánsko, Itálie) mi díky jejich směšně krátké délce a postrádání jakéhokoliv řešení zvedlo chybějící debatní seběvědomí. Na stránce naší komise jsme si zároveň mohli prohlédnout profil našeho předsedy, který se s Davidem setkal už na některé z jeho předchozích konferencí.
 Hned při otevření dvěři do Betsy Ross 1. se na mě vrhl dav lidí a začal se představovat jmény země, kterou reprezentují. Zároveň každý vyzvídal, které z témat by Česká republika ráda debatovala jako první. Z důvodu spožděného zveřejnění informací o Zabezpečení hranic každý očekával, že prvním tématem na řadě bude Nárust terorismu, tedy téma, které mi bylo bližší. Náš předseda Ian (Íjen) Liberty nám nekompromisně rozdal dokmenty, které jsme napsali na téma Zabezpečení hranic a my prostě neměli navýběr. Před samotným zahájením debaty nám rozdal cedule s názvem naší země, kterou jsme se po celou dobu debaty hlásili.
 Debata se zahajuje pokynem kteréhokoliv z debatujících k otevření seznamu řečníků s časem na mluvení obvykle minutou a půl. Navrhovatel je přidán na seznam a všichni ostatní delegáti automaticky vystřelí cedule do vzduchu, protože čím dříve se delegát dostane ke slovu, tím dříve si ho předseda všimne. Předtím než se delegáti, kteří jsou na řadě dostanou ke slovu, předseda se zeptá jak chtějí naložit se svým časem. Možnosti jsou tři:
1. to the points = ostatní delegáti pokládají otázky
2. to the chair = předseda smaže zbávající čas a delegáti se hned poté, co domluví, usadí
3. to another country = poté, co delegáti domluví si vezme řeč jiná země
Naši vedoucí mě vždy učili, že jedinou správnou odpovědí je č.1, tedy nechat ostatní delegáty položit vám otázky. Nechat předsedu smazat váš čas, ukazuje váš strach a věnování vašeho času jiné zemi, ukazuje zbytečně moc respektu. Pokud si mluvčí nechá čas na otázky, země toužící položit otázku zdvihne svou ceduli a čekají, dokud je předseda nevyvolá. Držení cedule nahoru v době, kdy někdo jiný mluví je vrcholně neslušné. Položení otázky předchází několik fromálních vět:
o předseda k tázajícícmu: Co potřebujete?
o Tázající k předsedovi: Mám otázku k mluvčímu.
o Předseda k otázanému: Mluvčí přijímáte?
o Otázaný: Ano (Ne je nepřístupné a po třech ne vás předseda pošle sednout)
o Tázající: Položí stručně otázku a posadí se a čas na odpověď se začíná odpočítávat.
Pokud tázající potřebuje stručný úvod musí o něj předsedu požádat. Ideální otázka je ta, na kterou se nedá odpovědět ano/ne. Když mluvčímu zbývá posledních deset sekund předseda tiše poklepe na znamení kladívkem a při vypršení času poklepe hlasitěji.
 Pokud jsou delegáti unaveni posloucháním dlouhých proslovů nabízejí se jim požádat o jednu ze dvou možností: Schůze vedená, či nevedená předsedou. Shůze vedená předsedou většinou trvá pět minut se třiceti sekundami pro každou delegaci. Pro vedenou schůzi se nezakládá seznam mluvčích, delegáti se jednoduše hlásí. Schůze nevedená předsedou obvykle trvá od pěti do deseti minut a využívá se ke konverzaci s ostatními zeměmi, jedení, pití, využítí toalety, či pracování na psaní rezolucí. Naše zasedání obvykle trvala tři a půl hodiny a měli jsme jich celkově sedm (jedno ve čtvrtek, tři v pátek, dvě v sobotu, a jedno společné s DiSec B v neděli).
 Během našeho úvodního proslovu na čtvrtečním zasedání jsem řekla několik vět v češtině, které David následovně přeložil. Bohužel jsem neměla odvahu mluvit o blbostech, a tak jsem se zbytečně stresovala s vymýšlením smysluplných vět v češtině, odpovídajících Davidovu následovnému překladu. Ve výsledku jsem z nervozity opakovala jednu a tu samou větu dokola, jen s přeházeným slovosledem. Člověk by řekl, že mluvení v jeho rodném jazyce bude nejpohodlenější, ale pokud mluvíte před lidmi, kteří vám nerozumí a navíc s vámi víceméně soupeří, tak byste raději mluvili v jejich jazyce. Na závěr mi Davidovi nezbyl žádný čas pro mě, a tak jsem zanechala dojem, že mluvím jen česky (kterého jsem se naštěstí brzy zbavila při předsedou řízené schůzi a pokládání otázek).
 V pátek nás čekal nejnáročnější den. První dvě zasedání jsme se ještě stále věnovali Zabezpečení hranic a hlasování o rezoluci. Během psaní rezoluce nás navštívila falešná uprchlice údajně z Afgánistánu, která nám měla pomoci vtělit se do pocitů pravého uprchlíka.
Naší rezoluci jsme založili více na zlepšení životních podmínek v jednotlivých zemích (vzdělávání, zdravotnictví…) než na samotném hlídání hranic. Hlavním rozdílem mezi jednotlivými rezolucemi bylo (ne)podporování využití biometrickýcch pasů. Naše skupina byla jednoznačně proti, jelikož dle našeho názoru je rozumější investovat peníze do zlepšení životní úrovně než do hlídání hranic a s nimi spojených dokumentů. 
 Při třetím pátečním zasedání jsme začali mluvit o Nárustu terorismu. Přestože jsem toto téma původně preferovala, když přišlo k samotnému debatování nevěděla jsem co říct. Náladu mi ještě zhoršilo nedorozumění s Davidem, jestli jsme pro, či proti univerzální definici terorismu navržené v Rezoluci 1566 z roku 2004. Jelikož jsou obě temata vzájemně propojena debata se motala opět kolem vzdělávání a eliminace extrémistických škol Mandrasas. Při psaní rezoluce jsme se spojili s Jordánskem a Kostarikou z naší školy a Indonésií a Pákistánem. Z nedostatku času jsme byli donuceni spojit naší rezoluci s dalšími zeměmi jako Francie a Burundi. Díky tomuto spojení byla naše rezoluce schválena jako jediná a nám nezbývalo nic jiného než jen čekat na rozhodnutí předsedy, která že země se neodchylovala od její politiky a tím pádem byla v debatování nejlepší.
 Pokud jsme zrovna nedebatovali, zaplétala jsem kamarádkam cop, nebo jsme vyrazili na rychlý oběd v nedalekém obchodním centru. Po hlasování o rezolucích na naše druhé téma se celá delegace naší školy sebrala a vyrazila na procházku na South street, kde jsem si dala můj první typický cheesestake.
 V neděli ráno nás čekalo poslední zasedání, kde jsme si společně s DiSec B a oběma předsedy shrnuli uplynulé tři dny. Ze zasedání jsme s holkama vyrazily na rychlý oběd v nedaleké pizzerii a bleskově se celé nervózní vrátily do místnosti, kde se konal závěrečný ceremoniál. Po krátkém proslovu jedné z organizátorek a zároveň sestry jedné z vedoucích MUN na naší škole jsme se přesunuli k rozdávání ocenění. První na řadu přišel náš DiSec A. Poté co moje a Davidovo jméno nebylo vyřčeno při čtrvtém, třetím, ani druhém místě, začala jsem být nervózní, jestli vůbec něco dostaneme. Naštěstí se Davidovo očekávání naplnilo a my opravdu uslyšeli naše jména (tedy spíše jen jeho, protože moje bylo na řadě až druhé a to už jsem se přestala koncentrovat). Kromě naší ceny za nejlepší delegaci naše škola vyhrála další čtyři nejlepší delegace, dvě druhá místa, dvě třetí místa, dvě čtvrtá místa a hlavně trofej za nejlepší školní delegaci. Vzhledem k tomu, že to byla má první konference si neuvědomuji, jakého úspěchu jsme dosáhli a že jsem oprvadu první v naší škole, kdo vyhrál svojí první konferenci. Jedním z kritérií k vyhrání prvního místa je rovnocennost partnerů, což bylo v případě mě a třemi roky debatování zkušeného Davida opravdu výzva.
 Upřímně řečeno když mi při mém prvním srazu Model United Nations v září bylo řečeno, že budu muset debatovat, byla jsem si naprosto jistá, že k tomu mě nikdo v žádném případě nedokope. Nyní, po sedmi měsících ve Spojených státech jsem nejen debatovala, ale i dokázala, že nebýt rodilý Američan může být v případě debatování mezinárodní politiky spíše výhoda.

Prázdniny

 Příjemných pět dní volna se nám díky středeční sněhové vánici (rozuměj 50 cm sněhu) prodloužilo na celých šest dní nicnedělání. Telefonát ze školy o zrušení středečního vyučování jsme obdrželi už v úterý večer, takže jsme ve středu mohli vylehávat v posteli jak dlouho se nám zachtělo. Já, zvyklá na brzké vstávání, jsem se nevydržela válet déle než do půl osmé, a tak jsem raději vstala a šla odhazovat sníh. Po hodině a půl jsem měla hotovo, a mohla jsem na rozdíl od sousedů, kteří začali později, zalézt zpět do tepla. Původní plán na středeční večer – benefiční večeře pro oběti zemětřesení na Haiti v jídelně Franklin High School (100% z ceny vstupenky, 7 dolarů, jde na konto UNICEF) byl z důvodu nepřízně počasí odložen na 23. února a já místo slavnostního hodování strávila večer odhrabáváním sněhu. Pokud jsem ve středu zrovna nepracovala venku, věnovala jsem se psaní práce na kvapem se blížící konferenci ve Philadelphii.
 Ve čtvrtek se počasí k radosti Američanů, odmítajících řídit, když sněží, umoudřilo a my, poté co jsem znovu odházela sníh z příjezdové cesty a aut, mohly vyrazit za Roseanninou neteří Sierrou do nemocnice. Sierra trpí neléčitelnou chorobou, kvůli které je už pět let upoutaná na invalidní vozík. Před několika dny si navíc při sprchování zlomila nohu a sádra jí neumožňuje sedět na jejím elektrickém vozíku, a tak musí zůstat v nemocnici celých 6 týdnů, dokud jí sádru nesundají. Po cestě domů jsme se stavily ve Walmartu zkouknout valentýnské zboží a večer strávily nad fotkami Roseanne z mládí.
 V pátek jsme měly tak jako každý měsíc sraz s Roseanninými sestřenicemi v pizzerii, tentokrát s balónky a čelenkou s nápisem Happy Birthday pro Roseanne, k jejím pondělním narozeninám. Roseanniny sestřenice, typické postarší dámy popíjející vínko, mě příjemně překvapily, když při konverzaci o jídle použily slovo palačinka. Později jsem se dozvěděla, že předci jedné z nich byli ze Slovenska. Poté, co si Roseanne vychválila mé pečení a avření, pozvaly mě na začátek června na opekání buřtů a smažení palačinek. Po příjezdu domů jsem zkoukla část úvodního ceremoniálu ZOH ve Vancouveru a vrhla se do pečení štrůdlu na víkendový sraz exchange studentů. Těsto se mi kupodivu povedlo vyválet tak dobře, že jsem z minima surovin upekla celé čtyři veliké štrůdly. Bohužel jsem se kvůli pečení nedostala do postele před 1 hodinou ránní.
 V sobotu ráno mě Roseanne odvezla na sraz s AYUSA koordinátorkou Pam, která mě a tři další studentky (Soukaina – Maroko, Yara – Libanon a Mariam – Arménie) a její dvanáctiletou dceru Victorii odvezla k hlavní koordinátorce Debbie. Tam už byli zbývající studenti (Debbiiny studentky (Iisa – Finsko, Nado – Libanon), Rafid – Bangladéš, Jonas a Lea – Německo a Monique – Brazílie). Jelikož jsem několik týdnů před naším srazem požádala pomocí emailu Debbie, jestli by mohla studentům napsat, aby připravili jejich typické národní jídlo, Debbiina kuchyň byla plná všemožných dobrůtek. Pochutnali jsme si na německých schnitzelech a dortu s pudinkem, českém štrůdlu, arménským jablkovým koláčem, finském desertu Pulla, bangladéšském desertu a libanonském salátu a placičkami se sezamem. V neděli jsem navíc s Iisou usmažila česko-finské palačinky. Přestože jsme použily stejné těsto, výsledky byly naprosto odlišné (oba samozřejmě stejně chutné :).
 V průběhu víkendového srazu jsme probrali vše možné i nemožné. Debbie se nás víceméně snažila připravit na blížící se odjezd, což zahrunuje sepsání seznamu věcí, které si chceme nakoupit a míst, které bychom rádi navštívili, zjištění podmínek našich aerolinek ohledně limitů váhy a rozměrů převážených zavazadel a nepříliš překvapivě shození případných kil navíc. U tohoto posledního bodu bych se vzhledem k frekvenci předodjezdových otázek typu „Jak asi budu po příjezdu vypadat?“ ráda pozastavila. Nevím, zdali se v Libanonu jí extrémně zdravě, každopádně americká nepříliš zdravá strava ovlivnila nejvíce studentky z Libanonu (a jednu Němku). Zmíněné studentky společně s Debbie to berou naštěstí s nadhledem a věří, že to hned po příjezdu a návratu k běžným stravovacím návykům shodí raz dva.
 V neděli, na svátek Svatého Valentýna a Čínský Nový rok se u Debbie v domě stavil přítel finské studentky Iisy Steve. Někteří z vás teď možná kroutí nevěřícně hlavou, jaktože tu studenti randí, přestože je to proti pravidlům exchange programu. Já k tomu bohužel nemám konkrétní odpověď, zřejmě záleží na jednotlivých studentech, rodinách a vztahu mezi nimi. Tak jako já si domu odvezu spoustu zážitků, nových zkušeností ( a ano, také oblečení) Iisa se v červnu vrací do Finska i se Stevem, který letos maturuje. Jak se říká, „Láska hory přenáší“, tak proč ne i oceán?
 V neděli večer jsem se po předchozí domluvě s Roseanne sbalila a vyrazila s Pam a jejími studentkami k ní domů. K večeři mi Soukie připravila tradiční marocký mátový čaj s medem (jako od maminky) a po zhlédnutí americké verze reality show Trosečník jsem se ve sklepě vybaveném lépe než leckterý obývací pokoj uložila s Mariam ke spánku.
 Budík mě v pondělí vzbudil už v 6 hodin ráno, čekal mě totiž dlouhý den v New York City. V sedm jsem já se sSoukie, Mariam a Chiarou z Itálie nasedla do auta a Pam manžel Joe nás po cestě na Wall Street, kde pracuje, vysadil na Union square. V osm hodin ráno jsme zalezly do nejbližší restaurace, sluply bagel a vyrazily vstříc New Yorským obchodům. Ty však k našemu zklamání otevíraly až v 9 hodin, a tak jsme se odebraly do nedalekého Starbucks. Přesně v devět jsme naběhly do našeho oblíbeného obchodu Forever 21, odkud jsme se nedostaly dříve než v půl jedenácté. Z Union square jsme se napojily na slavnou Broadway, která nás dovedla až na Times Square. Z Times Square jsme se nedopatřením napojily místo zpět na Broadway na 7. avenue, po které jsme došly skoro až k Central Park. Naprosto vyřízené jsme zalezly do přecpaného McDonaldu, kde se holky najedly a já si přinesla pizzu ze sousedního Sbarro. Před zpáteční cestou jsme zavolaly Joe, který nám bohužel oznámil, že odjíždí dříve a my musíme domů autobusem. Vystresované změnou plánu jsme se pomalu začaly přesouvat z křižovatky 38. street a 5. avenue na roh 8. avenue a 42. street k autobusovému nádraží Port Authority. Tam jsme si po nekonečných dvaceti minutách hledání správné pokladny zakoupily za necelých 7 dolarů lístky zpět do Verony a odebraly se k nástupišti 410. V autobusu jsme všechny naprosto vyřízené po devíti hodinách chůze po NYC usnuly a probudily se až ve Veroně. Od autobusu jsme popošly ještě 15 minut k domu Pam, která mě hned vzápetí odvezla na sraz s Roseanne.
 A na závěr malá rada pro ty z vás, kteří se do Spojených Států teprve chystáte. Nestrachujte se v jaké části Spojených Států, či v jaké rodině budete umístěni. Při rozhovoru s Debbie jsem dostala šanci nahlédnout do databáze studentů na příští rok, přístupné jen zaměstnancům AYUSA a vyslechla si její komentáře. Petonecionální hostielskou rodinu ovlivní každá maličkost vaší přihlášky a samozřejmě první věc, na kterou se rodina kouká je vaše fotka, takže rozhodně nezpomeňte na sympatický úsměv. Všeobecně bych doporučila příliš se nezmiňovat z jaké sociální vrstvy pocházíte, jelikož většina hostitelských rodin se obává poskytnout zázemí dětem z bohatých rodin, ze strachu, že by se jim nemuselo v rodině s (pod)průmernými příjmy líbit. Jak asi tušíte, každá rodina, škola, město i stát má svá pro a proti, takže nemá cenu přijíždět s hlavou plnou jak už špatných, či dobrých očekávání, protože realita může být naprosto odlišná a každému řeci vyhovuje něco jiného, nebo ne?

Konec poloeltí a zimní sezóny

Přestože většinu mých článků píši v pondělí, tentokrát jsem se vzhledem ke zvolenému tématu rozhodla počkat do středy, tedy posledního dne prvního pololetí nebo jak se v americká škole říká „druhého známkovacího období/1. semestru“.
Tak jako v Čechách i v Americe se píší pololetní práce. Průběh tohoto testování se pravděpodobně liší školu od školy, já vám popíši to na Franklin High School ve městě Somerset, New Jersey, kde trávím svůj junior year (druhý ročník střední školy). Přestože oficiální psaní testů a s nimi spojený zkrácený rozvrh začal ve čtvrtek, já jsem si první polovinu mé pololetní práce z angličtiny odbyla už ve středu. Zadáním byla esej na téma:“Porovnej všechna manželství hlavní hrdinky.“ Spojené s knihou Their eyes were watching god, povinnou četbou ze začátku roku. Na pomoc jsme si mohli připravit pidikartičku s poznámkami, na kterou se mi kupodivu hravě vešlo vše, co jsem potřebovala.
Z rozhovorů spolužáků jsem pochytila, že každý se při testech chce cítit pohodlně, a tak jsem ve čtvrtek vyrazila do školy v typicky americkém modelu – legíny, hucule (UGGs) a velká mikina školního týmu (plavání). Překvapení se nekonalo, opravdu jsem do školy plné legín, tepláků a občas i pyžam zapadla. Ve čtvrtek byly studenti testováni z předmětů, které mají 1. a 5. hodinu a každému z nich byly věnovány dvě hodiny. Mým prvním předmětem byl Principles of business law a jako vždy jsme mohli používat učebnici a poznámky. Možná se teď ptáte, k čemu nám takové testování schopnosti listování učebnicí je a já musím přiznat, že tomu také nerozumím. Druhým testem bylo psaní článku v předmětu Journalism na základě shlédnutí úryvku z filmu o čarodějnictví ve městě Salem. Úkolem bylo vtělit se do pozice reportéra sedícího v soudní síni, dělat si poznámky, sepsat seznam lidí, se kterými bychom bývali udělali rozhovor a nakonec napsat článek. Ve 12 zabzučel školní zvonko-bzučák a já se vyjímečně vydala rovnou domů, jelikož plavecký trénink byl zrušen.
V pátek se proces písemek opakoval, jen předměty se obměnily. Mým prvním předmětem byla matematika – Precalculus. Američtí učitelé obvykle zůstávají jednou, či dvakrát v týdnu ve škole déle, čehož jsem v úterý a ve středu využila a zašla na opakování z matematiky, které mi, alespoň doufám, pomohlo při testu. Druhým předmětem byla americká historie, ke které jsme dostali dopředu 50 otázek a téma eseje. Náš učitel nakonec vybral otázek jen 8 a oznámkoval nejlepších 7. Paradoxně ani k jedné z 50 otázek se nevázala žádná data, což je na jednu stranu oproti českému dějepisu úleva, ale na stranu druhou by pár dat americkým dětem vůbec neuškodilo. Třeba by se potom neptali, jestli by Alexandr Veliký ta samá osobnost jako Alexandr Hamilton. Ve 12 mě a Maishu vyzvedla Roseanne, abych nemusela ve škole čekat až do 14:30, kdy nám odjížděl autobus na závody. Volné dvě hodiny jsme se rozhodly strávit návštěvou pastorovy ženy Debbie, žijící kousek od školy. Jen co jsme se v kuchyni usadily, Roseanne vyndala dva subway sendviče, které dostala zdarma za nasbírané subway body. Už už jsem se chtěla zakousnout do mého oblíbeného sendviče a Debbie vyjekla:“Roseanne, řekneš modlitbu ty nebo to mám udělat já?“. Musím přiznat, že už jsem si několikrát vyslechla modlitbu v Mc Donaldu, ale doma nad sendvičem v papíru jsem se ještě nemodlila a Roseanne zjevně také ne, protože vypadala přinejmenším překvapeně. Jak se říká – Jiný kraj, jiný mrav.
Zbytek dne jsem strávila na mých posledních velkých závodech, shodou okolností na tom samém místě, kde jsem sezónu započala. Vzhledem k velké účasti (10 škol) nemohl plavat každý, a tak jsem se pohodlně usadila na tribunu a sledovala ostatní. V tu chvíli ke mně přišla trenérka s informací, že chce, abych plavala štafetu 200 a navíc jako první plavec. Shlédnutí několik neúspěšných startů v podobě předčasného a trapného pádu do vody mě trochu znervóznilo, ale vše jsem nakonec zvládla a dokonce zaplavala nejlepší čas z naší čtveřice. Po šesti hodinách závodů jsme se v devět hodin večer konečně vydali zpět ke škole.
V sobotu mě Roseanne vzala na nákupy elegantního oblečení, které potřebuji na rychle se blížící PHILMUN – Model United Nations konferenci ve Philadelphii. Kalhoty jsem pořídila v akci 1+1 zdarma, avšak s jakýmkoliv zimním zbožím jako kabát, či kozačky jsem měla smůlu. Obchody jsou už plné plavek a letních šatů. Už teď vám mohu prozradit, že nadcházející sezónu to vypadá na námořnické barvy a vzory.
Jelikož mi na pondělí vyšly pololetky z tance, které jsem předvedla už minulý týden (minutová choreografie ve skupinkách) a oběd, zůstala jsem doma a do školy přišla až na 14. hodinu, abych odjela s ostatními na naše poslední závody. Plavala jsem klasicky štafetu 200, ale čas jsem si kvůli naprosto ledovému bazénu spíše zhoršila.
Od zítřka nám začíná druhé poloeltí, což pro některé studenty znamená změnu rozvrhu. Mně se změní jen Principles of business law na Applied business law a tělocvik v posledním čtvrtletí na Health class. Příští středu se půjdu podívat na sraz golfového klubu a uvidím, jestli by mi hraní stálo za každodenní tréninky a pozdní příchody domů. Zpětně mohu říci, že první polovina utekla poměrně rychle a já pomalu začínám odpočítávat zbývající týdny.

Po necelém půlroce ve Spojených státech jsem opravdu nečekala, že bych ještě narazila na něco, co by mě šokovalo nebo alespoň překvapilo. Nicméně jen co se můj pobyt 17. ledna přehoupl přes polovičku narazila jsem paradoxně na nejvíce překvapení za několik posledních týdnů, či dokonce měsíců.
 Vše začalo při pndělní hodině americké historie. Jako každý den jsme započali hodinu otázkou na tabuli, která se více, či méně týká tématu, které budeme danou hodinu probírat. Pondělní otázkou bylo:“Jaká byla nejdelší vzdálenost, kterou jste kdy ušli, jaké bylo počasí, s kým jste šli a jak jste se na závěr cítili?“. Jelikož poměrně výraznou část klasifikace na amerických středních školách tvoří aktivita, prakticky všichni studenti vystřelili své ruce nahoru, aby se mohli s ostatními podělit o své příběhy. První vyvolaný se pochlubils e vsým výkonem 5 mílí (7,5 km). V tu chvíli jsem si pomyslela, že hold ne každý si chůzi užívá, tak jako já. Ovšem po poslechnutí druhého, třetího, i destátého příběu typu „Mým životním výkonem byli 3 míle od nás z domu do Dunkin Donuts a zpět. Bylo fakt vedro a byla jsem naprosto zpocená a vyřízená, ale zároveň pyšná.“ jsem se neudržela a rozhodla se jim všem otevřít oči. V úvodu jsem vysvětlila, že my Evropané rozhodně nepoužíváme auta tak často jako tady v USA a tím pádem častěji a déle chodíme. Jako můj nejdelší pochod jsem uvedla Prčice 2008 – 30 km, protože u jiných pochodů, přestože mohly být delší, jsem si nebyla jsitá přesnou vzdáleností. Přestože 30 km není po Čechy nic zvláštního, mojí americkou třídou se ozvalo jedno velké:“Fááákt? Nepřepočítala ses? Kdo tě donutil to jít?“. Mého cíle otevřít jim oči jsem zřejmě nedosáhla, jediným výsledkem bylo rozvinutí mé charakteristiky z „Té z Československa“ na „Tu divnou z Československa“.
 Další překvapení mě čekalo hned následující hodinu na obědě. Jedna z mých afro-amerických přísedících se mě z ničeho nic zeptala, jestli máme v „té zemi odkaď pocházím“ afro-američany. Odpověděla jsem tedy, že skoro žádné (kromě turistů). Nevím, jestli opravdu čekala, že to ve střední Evropě vypadá jako v Africe, ale každopádně na mě vyštěkla:“Takže máš předsudky, jo?“. Její reakce mi vrtala hlavou ještě několik dalších dní, během kterých jsem si pokládála otázky typu:“Proč bych s ní a dalšími afro-americkými dětmi seděla u stolu, kdyby mi vadili? Je nizké procento určité rasy v zemi důvodem k předsudkům? Proč si není schopná zapamatovat odkuď jsem a následně si vyvodit, že většina populace je bílá?“. Pondělí bylo prostě dnem překvapení.
 Mé poslední zklamání přišlo v úterní hodině angličtiny. O inteligenci většiny mých spolužáků si už dávno iluze nedělám, jen o jedné spolužačce jsem si myslela, že je chytrá. Ovšem jen do doby, kdy se nám náš nový učitel snažil vysvětlit původy jazyků. Výše zmíněná dívka začala pokládat naprosto šokující otázky jako:“Takže oni se v Anglii zasekli na té staré angličtině (tj. doba Shakespeara)? A rozuměli bychom jim, kdybychom jeli do Anglie?“. Po uplynulém týdnu s novým učitelem, kterého jsme dostali po měsíční absenci naší učitelky, jsme se definitivně rozhodla požádat o přeložení do třídy s vyššími požadavky. Uvidíme, jak se to vyvine, určitě mi držte palce.
 Všeobecným problémem většiny amerických učitelů je jejich vášeň pro sport. Nekonečnými debatami o fotbalových, či basketbalových týmech jsou schopni vyplýtvat první polovinu hodiny a následně se k nim během výkladu několikrát vracet. Pokud už nenarušují hodinu debatami o sportu, dávájí proslovy o tom, jak jsou tu proto, aby nám pomohli uspět, v čem mají naprostou pravdu. Na nadcházející pololetní testy nám přinesli obecné shrnutí půlroční práce až pod nos a někteří učitelé studentům pomáhají natolik, že jim při testech nechávají učebnice a poznámky.
 Jsme zvědavá, v čem bude druhé pololetí jiné. Už teď vím, že mi zbývají jen dva týdny plavecké sezońy, kterou jsem pomyslně uzavřela už dnes, na mých nejspíše posledních závodech, kde jsem konečně jsem povýšila ze štafety 200 na štafetu 400 kraul. Pro sport na poslední sezóny uvažuji o v naší škole velice nepopulárním golfu. Už jsem mluvila s trenérem, který řekl že uvidí, jelikož neumím hrát anemám vlastní hole. Druhou změnou bude hodina tělocviku, kterou mi na 3. nebo 4. čtvrtletí nahradí hodina „Health“, což je víceméně hodina o zdravé výživě, dospívání a sexu.