úterý 29. prosince 2009

Poslední dny s Aram



Poté, co jsem včera odstrojila stromeček, mohu už definitivně říci, že jsou Vánoce za námi. Sníh slezl s přívalovými dešti 25.12. večer a tím opadly i ty poslední zbytky vánoční atmosféry.
Štědrý den jsem s Roseanne načala tradičními nákupy na poslední chvíli v K-martu. Roseanne koupila Mikovi košili s kravatou a ladící vestou a já za mě a Rachel dva svetry. Také jsem si konečně koupila diář na příští rok, který začíná být jako obvykle plný. Namátkou mě čeká ve středu 6. ledna konkurs na Model united nations konferenci ve Philadelphii, která se bude konat v datech 25. – 28. února. Konkurs se skládá z pětiminutového proslovu na téma FARC (revoluční ozbrojené síly Kolumbie) a případná řešení tamní situace a pět minut otázek od poroty složené z vedoucích a několik starších členů MUN a pár učitelů. Z důvodu poměrně vysoké ceny ubytování nám MUN klub poskytl katalog se sladkostmi, které můžeme za 6 dolarů prodávat a za každou se nám odečtou 3 dolary z celkové ceny (přes 200 dolarů) konference. Zatím jsem prodala sladkosti v ceně 102 dolarů, což se rovná 51 pro mě. V pátek 8. ledna se budeme fotit na plavání. Ve dnech 13. – 14.1. máme nácvik hry Romeo a Julie, kterou připravujeme se třídou Dance intermediate a Drama 4 už od ledna. Samotná hra bude prezentována v pátek 15. a v sobotu 16. ledna.
Po návratu z K-martu jsem začala s přípravou Štědrovečerní večeře. Jelikož jsme se chystali k Mikově sestře Mayře, která připravovala portorikánskou rýži s fazolemi a vepřovým, rozhodly jsme se přinést si něco, co „my bílé“ jíme. Obalila jsem tedy kuřecí řízky a uvařila těstoviny s Alfredo omáčkou. Na pátou hodinu jsme se s Roseanne a Rachel vydaly do našeho kostela. Pastor mluvil něco málo přes hodinu, nakonec jsme zapálili svíčky a už byl čas vyrazit zpět domu pro Mika, abychom byli včas u Mayry. Mike se opravdu nemohl dočkat rýže s fazolemi, a tak jsme byli u Mayry raz dva. K překvapení všech přítomných však Mayra upekla tradičního vánočního krocana („jídlo bílých“) a to Mika pěkně naštvalo.
Po jídle jsme začali rozbalovat dárky. Jako první přišly na řadu Mayřiny dvě dcery Maya a Myrna. Obě od nás dostaly pyžama s manikůrou a pantoflemi (Mickey Mouse a Tinker Bell), sukni, legíny, tričko a společenskou hru (Life a Twilight). Já s Rachel jsme dostaly plyšového Mickey Mouse a „sněhovou kouli“ Mickey Mouse 2009. Mike dostal tradičně prázdná DVD, kterých není nikdy dost a Roseanne stejně jako já a Rachel sněhovou kouli. Mayřin přítel Jaun dostal kosmetický balíček a Mayra pyžamo.
Poté, co jsme se všichni pokochali svými dárky, mě Maya a Myrna požádaly, jestli bych jim pomohla upéct cookies pro Santu. Na kuchyňské lince už měly připravené balíčky Nestlé s dopředu vykrojenými vzory. První pekáč jsem bohužel jako nezkušená pekařka předpřipraveného cukroví spálila, ale ostatní se mi už povedly. Holky je samy ozdobily a před spaním položily zřejmě za okno, aby k nim byl Santa štědrý.
Před spaním jsme si všichni sedli doma v obýváku a pochlubili se, co nám Santa nadělil do ponožek. Já jsem od Rachel Santy dostala tři malé tobleronky a od Roseanne lízátko, lesk na rty, zimní čelenku a vánoční ponožky. Po půlnoci jsme se všichni odebrali do postele nabrat síly na rozbalovaní dárků od Santy.
Ráno jsme jeli do IHOP (international house of pancakes) na snídani. Já jsem si objednala chocolate chip pancakes, které mě pěkně zklamaly. Před několika měsíci jsem si je objednala v IHOPu na Floridě a dostala jsem více chocolate chips než pancakes. Tentokrát mi byly přineseny obarvené palačinky na hnědo bez jakékoliv známky chocolate chips. Toto zklamání mi naštěstí brzo vynahradila vánoční nadílka pod stromečkem. Jako správný Santa jsem si nasadila červenou čepici s bílým lemem a začala s rozdáváním. Mike dostal batoh na notebook, spoustu oblečení a handsfree, Roseanne župan, šperky, šicí stroj, nové nádobí, vánoční tričko a pekáč, Rachel spoustu oblečení, deku a náramek a já stejné dárky jako Rachel, jen kromě náramku hodinky.
První polovinu odpoledne jsme strávili u rodiny Roseanninýho bratra Alfreda. Jeho žena Joanie upekla krocana s bramborovu kaší, houbami a zeleninou. Po obědě jsme si vyměnili dárky. Já s Rachel jsme dostali svetřík a rukavice, Mike opět prázdná DVD a Roseanne župan s pantoflemi. Joanie od nás dostala mikinu a masážní límec na krk. Její manžel dostal velikou krabici s bonbony a jejich obézní dcera Holly šálu nějakého sportovního týmu. Po cestě od Joanie jsme bleskově navštívili oba Mikovy bratry George a Miltona, dali jim dárky a vyrazili na naší poslední návštěvu, tentokrát k Roseanniný kamarádce z dětství Irmě. U Irmy už byli její rodiče (původem z Polska), několik dalších příbuzných a její dvacetidvouletý syn Mat. S Matem a Rachel jsme hráli Wii, které Irma dostala k Vánocům. Wii je letošním hitem Vánoc a Irma je zářným příkladem toho, že na věku ani na poměrně vysoké ceně (200 dolarů) nezáleží, Wii dostal letos skoro každý.
Zpět domů jsme dorazili těsně před půlnocí, ale já se rozhodla, že je nejlepší čas začít balit. Úterní odjezd se nezadržitelně blížil a já si nechtěla zkazit sobotu pomalým balením. Před druhou hodinou ranní jsme (nebo spíš jsem) měly hotovo a šly jsme do postele. V sobotu odvezla Roseanne Rachel zpět k Mayře, aby se rozloučila s její dcerou Melodie. Já jsem se domluvila s kamarády, že mě v 15 hodin kamarád vyzvedne a půjdeme všichni do kina. Dopoledne jsem tedy začala píct a když jsem se ve 14 hodin chtěla začít připravovat, někdo začal klepat na dveře. Opatrně jsem otevřela a jako bych to netušila, David přijel o hodinu dříve. Usadila jsem ho tedy do obýváku k Mikovi a utíkala shodit Snoopy pyžamo a oblíknout si něco slušného. Za rekordních 5 minut jsem se stihla i vysprchovat a my mohli na sraz s ostatními.
V neděli jsme vyrazili jako každý týden do kostela. Rachel se se všemi při odchodu naposledy rozloučila, protože netušila, že pro ní máme přichystanou párty na rozloučenou. Ve 13 hodin jsme dorazily do Lonestar steakhouse, kde už čekali lidé z kostela v místnosti, kterou jsme předem zarezervovali. Musely jsme Rachel vysvětlit, že je to párty pro ní, protože nás kupodivu předem neprokoukla a ani po příchodu to nepochopila. Během oběda jsem vybrala předem zmíněným 102 dolarů pro MUN.
Jelikož byla Rachel poslední dobou nastydlá, poslední den s ní jsme strávili doma nicneděláním. Dnes, v úterý, jsme vstali před 6 ráno a kolem 7 už jsme byli na letišti Newark. S námahou jsme vyložili její kufry s nadváhou a dopravili je na nalezeném vozíku k check-in. Po snídani v letištním Mc Donaldu jsme došli s Rachel ke gate 41, naposledy se objali, uronili pál slziček a vyslali jí směr Detroit – Tokyo – Busan. Před chvílí jsme dostali telefonát, že kvůli zpoždění v Newarku nestihla let z Detroitu do Tokya. Aerolinie jí tedy umístily do hotelu a my, bez jakéhokoliv kontaktu na ní (nemá s sebou telefon) můžeme jen doufat, že brzy dorazí zpět a hlavně v pořádku do své rodné Korey.

pondělí 21. prosince 2009

Vánoce jsou tady



Ani jsem se nenadála a na mém adventním kalendáři zbývají už jen 3 zavřená okýnka. Přestože jsem se zprvu na Vánoce příliš netěšila, s příchodem prvního pořádného sněhu, dolehla vánoční atmosféra i na mě.
 V pátek po tréninku mě Roseanne s Rachel vyzvedly u školy a všechny společně jsem vyrazily dokončit (já spíše začít) vánoční nkupy. Po cestě jsme vyzvedly Roseanninu švagrovou Joan a v samotném Woodbridge center jsme se sešly s jejich kamarádkou, kterou pět let neviděly. Po vynikající večeři ve Friendly´s jsme se rozdělily a vyrazily na lov. Rachel už měla své nakupy hotové, a tak jsme se mohly plně věnovat hledání mých dárků. Pro Roseanne jsem koupila stříbrný řetízek s přívěškem, tím však mé úspěchy skončily. Kupodivu jsem si nekoupila ani nic na sebe, nekonečná stání ve frontách mi za to prostě nestála.
 Po cestě domů se Roseanne ve své typické páteční náladě („Musíme něco podnikout!“) rozhodla zastavit ve Walmartu. Tam jsem s Rachel koupila Mikovi batoh na notebook a vánoční tričko pro Roseanne. Minulý týden jsem navíc na internetu objednala dva stolní kalendáře s fotkami mě a Rachel – jeden pro ní na památku a jeden pro Roseanne s Mikem. Domů jsme dorazily těsně před půlnocí, což mě však neodradilo od balení dárků. Zabalila jsem nejen ty ode mě, ale i ty od Roseanne pro Rachel, takže jsem plně v obraze, co dostane. Během balení začala Roseanne mluvit o sobotní vánici, před kterou varovaly snad všechny televizní i rádiové stanice. Dokonce jsme dostali telefonát ze školy, že je školní sobotní představení z důvodu špatného počasí zrušeno. V sobotu ráno jsem se probudila a po sněhu nebylo ani památky. Na jednu stranu jsem byla zklamaná, ale na druhou stranu jsem se pousmála nad zbytečným plašením. Během dne jsem se věnovala škole a pečení, a když jsem se k večeru podívala z okna, nevěřila jsem svým očím. Všude, kde jsem jen dohlídla bylo (sněho)bílo. Rachel byla u kamarádky přes noc, nicméně Mike se ještě ten samý večer vracel z kina, kam šel se svým bratrem Miltonem. Nasadila jsem tedy zimní boty, čepici a rukavice a šla odhrabávat sníh. Po hodině pro mě přišla Roseanne, ať jdu raději domu, protože sněžit nepřestávalo a má práce přicházela vniveč. Zbytek večera jsme strávily tříděním dárku pod naším už měsíc ozdobeným stromečkem, koukáním na Tři oříšky pro popelku a pojídáním cukroví.
 Nádherně slunečnou neděli jsem stejně jako zbytek ulice započala odhrabáváním sněhu z příjezdové cesty. Poté jsem s kamarády vyrazila do parku, kde jsem si zabobovala na igelitce a vyšlapala své jméno do sněhu. Nyní mi zbývá jen doufat, že sníh neroztaje a my budeme mít bílé Vánoce (I když bez cukroví, protože jsem ho všechno hned snědla.).


pondělí 14. prosince 2009

New York City


 Do odjezdu Rachel zbývá už jen 15 dní, a tak přišel nejvyší čas udělat vše důležité, co se během roku nestihlo. Za jednu takovou nezbytnost se dá jistě považovat návštěva nedalekého New York City, kterou jsme vyplnily páteční volno. Roseanne s Mikem se ve městě nevyznají a ani ho rádi nemají, takže nám tento výlet naplánovala Roseannina kamarádka Maria.
 Původním plánem bylo vyrazit kolem 9. hodiny ranní, z čehož se nakonec vyklubalo 11:45. Po cestě do Jersey city nám Maria zastavila u vyhlídky, ze které je vidět zadní strana sochy svobody. V Jersey City jsme za 13 dolarů zaparkovaly a vydaly se na nádraží.  Prostor vestibulu vypadal jako letištní hala spojená s anglickým, či francouzským metrem. Maria koupila jízdenku v podobě karty za 20 dolarů (+ 3 zdarma), kterou jsme použily při průchodu turniketem. Patnáctiminutová cesta do NYC stála každou z nás přibližně 2 dolary. Vlak vypadal podobně jako naše metro, jen nejezdil pouze pod zemí, ale střídavě se vynořoval a zanořoval.
 Z vlaku jsme vylezly skrz v Americe velice populární obchod JCPenny na 33. ulici. Po naší levé straně zářil obrovský nápis Macy´s a Maria nám oznámila, že NYC nemůžeme opustit aniž bychom Macy´s navštívily. Tento v Americe všudypřítomný obchod byl narvaný k prasknutí, a to jak lidmi, tak i značkami. Obchody, do kterých bych se v Praze neodvážila vejít (Dior, Guess…) tu v Macy´s prodávají své produkty jako Tesco rohlíky. Nikdo na vás nekouká pohledem „Ta si stejně nic nekoupí…“, protože tady si takový luxus mohou díky nižším cenám a chození do práce dovolit i teenageři.
 Po Broadwayi jsme došly na Timesquare, který ve svém názvu nese slovo náměstí stejně bezdůvodně, jako třeba náměstí Karlovo. Silnice jsou všude, kde se podíváte. Maria nám neustále opakovala, že tu je kvůli nám a ne sobě, a tak jsem se nemusela bát zeptat, jestli by jí nevadilo zajít do Quiksilveru. I přestože se v celém New Yorku platí daně na oblečení a ceny jsou celkově vyšší, neodolala jsem a koupila si jako vzpomínku tričko Roxy NYC.
 Od Timesquare jsme se svižným krokem promrzlé na kost vydaly k Rockefellerovu centru zkouknout ten populární vánoční strom, ozdobený už od Díkuvzdání. Pokud toužíte po srovnatelném zážitku, zajeďte si na pražský Anděl a i tak budete nejspíš uchváceni víc. Vánoční strom před Rockefellerovým centrem nebyl úplný prcek, ale pokud vezmeme v potaz americkou megalomanii, jeho výška nás prostě neuchvátí. Hned vedle tohoto skvostu si můžete za pouhých 200 korun propůjčit lední brusle a za dalších 400 si na nich i zabruslit. Tento zážitek jsem s klidem oželela. Při procházení 5. avenue, naší poslední zastávky, jsme náhodou narazily na slavnou New Yorskou knihovnu, ve které, pokud se nepletu, byla natočena (skoro) svatební scéna filmu Sex and the City. Kupodivu jsem na 5. avenue nenarazila na ani jeden luxusní obchod, zato jsem Rachel a sobě koupila mikinu I love NY. Jelikož se začala blížit 6. hodina, kdy se místo, kde jsme zaparkovaly, zavírá, musely jsme rychle dokončit náš okruh a chytit vlak na 33. ulici.
 Během Vánočních prázdnin se vydávám do NYC znovu, tentokrát s kamarádem ze školy, jeho starší sestrou a jejími kamarády. Nemůžu se dočkat, až se tam znovu podívám, i když tentokrát bez Rachel. 

P.S. Po klikntí na tenhle odkaz: http://www.facebook.com/album.php?aid=2033217&id=1588965020 by se vám pravděpodobně měl zobrazit zbytek mých fotek z NYC.

sobota 5. prosince 2009


Dnešním článkem bych ráda navázala na poslední příspěvek o plavání. Jelikož jsme poslední dva týdny strávili den co den v bazénu, přišel čas ukázat, co jsme se od začátku sezóny naučili. První taková příležitost se nám naskytla včera, tedy v pátek, na závodech v půl hodiny vzdálené Montgomery High School.
 Závody nám byly oznámeny přibližně týden dopředu, s tím ať se zapíšeme, co bychom rádi plavali. Já jsem zprvu nevěděla, jestli se mám jít vůbec zapsat, ale jelikož šli všichni ostatní, rozhodla jsem se nevybočovat z řady, a dobře jsem udělala. Přestože jsem se zapsala na můj zatím nejrychlejší styl, prsa, kouč mě přihlásil na štafetu „čtyřikrát 50“ kraul. Aby moje první závody neskončily jako totální propadák, rozhodla jsem se soustředit opravdu jen na kraul. Avšak samotný styl nebyl jediným požadavkem. Ve čtvrtek před závodem nám kouč jen tak mimochodem oznámil, že musíme umět šipku a tzv. „flip turn“ neboli kotrmelec, kterým se odrazíte od stěny bazénu při otočce a ať si to jdeme, alespoň jednou vyzkoušet. Všichni (kromě dvou nejrychlejších skupin) jsme se seřadili do řady u bloku a jeden po druhém jsme skákali šipku. Na mě se dostala řada jen dvakrát, což mě znejistilo tak, že jsem se po cestě domů rozbrečela.
 Páteční ráno mi ulehčil koučův příkaz:“Oblečte si do školy týmové teplákovky, jinak neplavete.“ Nově koupenou sportovní soupravu adidas skládající se z mikiny a kalhot jsme dostali ve středu ještě s cenovkou 110 dolarů. Musíme jí nosit pokaždé, když máme závody, stejně jako například roztleskávačky nosí jejich sukně a topy a na konci roku jí zase vrátíme. Součástí našeho plaveckého vybavení jsou samozřejmě týmové plavky, které jsme však v pátek stále neměli. Ihned po skončení vyučování jsme se všichni sešli u zadního vchodu, rozdělili se na holky a kluky a vyrazili směr Montgomery High School. Během cesty nám kouč rozdal nové plavky Nike (66 dolarů – nevím, kde na to ta škola bere…) ve školních barvách (žlutá a modrá) a žluté plavací čepice s nápisem Franklin na rozplavání a zlaté čepice na samotný závod.
 Po příjezdu na místo konání jsme se přesunuli do šatny, kde nám ostatní týmy pochválily nové sportovní soupravy a my poprvé nandaly naše nové plavky. Naštěstí mi mé plavky seděly, čímž jsem měla o problém méně. Bohužel mi stále zbýval jeden velký problém „Stihnu se naučit „flip turn“, když závod začíná přibližně za hodinu? Abych se neokradla ani o minutku tréniku, odebrala jsem se bleskově do bazénu příjemně ozvučeného hudbou, kde nám byly přiděleny dva pruhy. Při běžném tréninku plaveme v sedmi, takže si nejspíš dokážete představit, kolik prostoru jsme na rozplavání měli. Poté, co skoro všichni z bazénu vylezli a mě zbývalo asi 10 minut, přišel nejvyšší čas zkusit můj první „flip turn“. Po několika totálně neúspěšných pokusech začala moje otočka plnit svůj účel urychlit otáčení a ne mě naprosto zmást, a tak jsem vylezla.
 Poté, co jsem našla mé tři spoluplavkyně, byl pomalu čas odebrat se na druhou stranu bazénu k blokům. V průběhu čekání jsem se zkušenějších ptala na otázky neustále mi vrtající hlavou jako „Co když se mi dostane voda pod brýle? Mám se ke konci koukat dopředu místo do strany, abych věděla, že jsem u zdi? Atd.“. První z nás odstartovala a já věděla, že teď už neuteču. Kylie se dotkla zdi, Emily jí přeskočila a přišel můj čas. Stoupla jsem si na blok a chvějícíma se rukama přichycující se bloku čekala, kdy se Emiliny ruce dotknou zdi a já můžu skočit. Za několik málo sekund byla Emily zpět, já skočila, po chvíli se vynořila, avšak místo stoprocentní koncentrace na plavání jsem s ezačala soustředit na úplně něco jiného – brýle kolem krku, místo na očích. Pamatuji si, jak se mě před startem ptaly, jestli kdyžtak umím koukat pod vodou a já si nebyla jistá. Nervy ze zkažení závodu ostatním mě koukat prostě donutily, já do zdi nenarazila, krásně se otočila a z posledních sil se vrátila zpět. Po pouhém 1 bazénu mě nohy bolely víc než po dvouhodinovém tréninku a mě bylo do breku. Nejen mé spoluplavkyně, ale překvapivě i celý tým, se mě zeptali jestli jsem v pořádku a pochválili mě typicky americkým „Good job!“ = „Dobrá práce!“. Pro příště jsem si slíbila, že si brýle určitě utáhnu. Večerní bolest hlavy byla skoro tak nepříjemná, jako samotný závod.
 Po cestě domů jsme dostali papír, který musíme dát podepsat učiteli 8. hodiny, abychom mohli v úterý jet na závody před koncem vyučování. Tentokrát bude plavat jen 20 plavců, ale podívat se jedeme všichni. Nemůžu se dočkat na další závody, tentokrát s brýlemi na očích!