Poslední dny s Aram

Poté, co jsem včera odstrojila stromeček, mohu už definitivně říci, že jsou Vánoce za námi. Sníh slezl s přívalovými dešti 25.12. večer a tím opadly i ty poslední zbytky vánoční atmosféry.
Štědrý den jsem s Roseanne načala tradičními nákupy na poslední chvíli v K-martu. Roseanne koupila Mikovi košili s kravatou a ladící vestou a já za mě a Rachel dva svetry. Také jsem si konečně koupila diář na příští rok, který začíná být jako obvykle plný. Namátkou mě čeká ve středu 6. ledna konkurs na Model united nations konferenci ve Philadelphii, která se bude konat v datech 25. – 28. února. Konkurs se skládá z pětiminutového proslovu na téma FARC (revoluční ozbrojené síly Kolumbie) a případná řešení tamní situace a pět minut otázek od poroty složené z vedoucích a několik starších členů MUN a pár učitelů. Z důvodu poměrně vysoké ceny ubytování nám MUN klub poskytl katalog se sladkostmi, které můžeme za 6 dolarů prodávat a za každou se nám odečtou 3 dolary z celkové ceny (přes 200 dolarů) konference. Zatím jsem prodala sladkosti v ceně 102 dolarů, což se rovná 51 pro mě. V pátek 8. ledna se budeme fotit na plavání. Ve dnech 13. – 14.1. máme nácvik hry Romeo a Julie, kterou připravujeme se třídou Dance intermediate a Drama 4 už od ledna. Samotná hra bude prezentována v pátek 15. a v sobotu 16. ledna.
Po návratu z K-martu jsem začala s přípravou Štědrovečerní večeře. Jelikož jsme se chystali k Mikově sestře Mayře, která připravovala portorikánskou rýži s fazolemi a vepřovým, rozhodly jsme se přinést si něco, co „my bílé“ jíme. Obalila jsem tedy kuřecí řízky a uvařila těstoviny s Alfredo omáčkou. Na pátou hodinu jsme se s Roseanne a Rachel vydaly do našeho kostela. Pastor mluvil něco málo přes hodinu, nakonec jsme zapálili svíčky a už byl čas vyrazit zpět domu pro Mika, abychom byli včas u Mayry. Mike se opravdu nemohl dočkat rýže s fazolemi, a tak jsme byli u Mayry raz dva. K překvapení všech přítomných však Mayra upekla tradičního vánočního krocana („jídlo bílých“) a to Mika pěkně naštvalo.
Po jídle jsme začali rozbalovat dárky. Jako první přišly na řadu Mayřiny dvě dcery Maya a Myrna. Obě od nás dostaly pyžama s manikůrou a pantoflemi (Mickey Mouse a Tinker Bell), sukni, legíny, tričko a společenskou hru (Life a Twilight). Já s Rachel jsme dostaly plyšového Mickey Mouse a „sněhovou kouli“ Mickey Mouse 2009. Mike dostal tradičně prázdná DVD, kterých není nikdy dost a Roseanne stejně jako já a Rachel sněhovou kouli. Mayřin přítel Jaun dostal kosmetický balíček a Mayra pyžamo.
Poté, co jsme se všichni pokochali svými dárky, mě Maya a Myrna požádaly, jestli bych jim pomohla upéct cookies pro Santu. Na kuchyňské lince už měly připravené balíčky Nestlé s dopředu vykrojenými vzory. První pekáč jsem bohužel jako nezkušená pekařka předpřipraveného cukroví spálila, ale ostatní se mi už povedly. Holky je samy ozdobily a před spaním položily zřejmě za okno, aby k nim byl Santa štědrý.
Před spaním jsme si všichni sedli doma v obýváku a pochlubili se, co nám Santa nadělil do ponožek. Já jsem od Rachel Santy dostala tři malé tobleronky a od Roseanne lízátko, lesk na rty, zimní čelenku a vánoční ponožky. Po půlnoci jsme se všichni odebrali do postele nabrat síly na rozbalovaní dárků od Santy.
Ráno jsme jeli do IHOP (international house of pancakes) na snídani. Já jsem si objednala chocolate chip pancakes, které mě pěkně zklamaly. Před několika měsíci jsem si je objednala v IHOPu na Floridě a dostala jsem více chocolate chips než pancakes. Tentokrát mi byly přineseny obarvené palačinky na hnědo bez jakékoliv známky chocolate chips. Toto zklamání mi naštěstí brzo vynahradila vánoční nadílka pod stromečkem. Jako správný Santa jsem si nasadila červenou čepici s bílým lemem a začala s rozdáváním. Mike dostal batoh na notebook, spoustu oblečení a handsfree, Roseanne župan, šperky, šicí stroj, nové nádobí, vánoční tričko a pekáč, Rachel spoustu oblečení, deku a náramek a já stejné dárky jako Rachel, jen kromě náramku hodinky.
První polovinu odpoledne jsme strávili u rodiny Roseanninýho bratra Alfreda. Jeho žena Joanie upekla krocana s bramborovu kaší, houbami a zeleninou. Po obědě jsme si vyměnili dárky. Já s Rachel jsme dostali svetřík a rukavice, Mike opět prázdná DVD a Roseanne župan s pantoflemi. Joanie od nás dostala mikinu a masážní límec na krk. Její manžel dostal velikou krabici s bonbony a jejich obézní dcera Holly šálu nějakého sportovního týmu. Po cestě od Joanie jsme bleskově navštívili oba Mikovy bratry George a Miltona, dali jim dárky a vyrazili na naší poslední návštěvu, tentokrát k Roseanniný kamarádce z dětství Irmě. U Irmy už byli její rodiče (původem z Polska), několik dalších příbuzných a její dvacetidvouletý syn Mat. S Matem a Rachel jsme hráli Wii, které Irma dostala k Vánocům. Wii je letošním hitem Vánoc a Irma je zářným příkladem toho, že na věku ani na poměrně vysoké ceně (200 dolarů) nezáleží, Wii dostal letos skoro každý.
Zpět domů jsme dorazili těsně před půlnocí, ale já se rozhodla, že je nejlepší čas začít balit. Úterní odjezd se nezadržitelně blížil a já si nechtěla zkazit sobotu pomalým balením. Před druhou hodinou ranní jsme (nebo spíš jsem) měly hotovo a šly jsme do postele. V sobotu odvezla Roseanne Rachel zpět k Mayře, aby se rozloučila s její dcerou Melodie. Já jsem se domluvila s kamarády, že mě v 15 hodin kamarád vyzvedne a půjdeme všichni do kina. Dopoledne jsem tedy začala píct a když jsem se ve 14 hodin chtěla začít připravovat, někdo začal klepat na dveře. Opatrně jsem otevřela a jako bych to netušila, David přijel o hodinu dříve. Usadila jsem ho tedy do obýváku k Mikovi a utíkala shodit Snoopy pyžamo a oblíknout si něco slušného. Za rekordních 5 minut jsem se stihla i vysprchovat a my mohli na sraz s ostatními.
V neděli jsme vyrazili jako každý týden do kostela. Rachel se se všemi při odchodu naposledy rozloučila, protože netušila, že pro ní máme přichystanou párty na rozloučenou. Ve 13 hodin jsme dorazily do Lonestar steakhouse, kde už čekali lidé z kostela v místnosti, kterou jsme předem zarezervovali. Musely jsme Rachel vysvětlit, že je to párty pro ní, protože nás kupodivu předem neprokoukla a ani po příchodu to nepochopila. Během oběda jsem vybrala předem zmíněným 102 dolarů pro MUN.
Jelikož byla Rachel poslední dobou nastydlá, poslední den s ní jsme strávili doma nicneděláním. Dnes, v úterý, jsme vstali před 6 ráno a kolem 7 už jsme byli na letišti Newark. S námahou jsme vyložili její kufry s nadváhou a dopravili je na nalezeném vozíku k check-in. Po snídani v letištním Mc Donaldu jsme došli s Rachel ke gate 41, naposledy se objali, uronili pál slziček a vyslali jí směr Detroit – Tokyo – Busan. Před chvílí jsme dostali telefonát, že kvůli zpoždění v Newarku nestihla let z Detroitu do Tokya. Aerolinie jí tedy umístily do hotelu a my, bez jakéhokoliv kontaktu na ní (nemá s sebou telefon) můžeme jen doufat, že brzy dorazí zpět a hlavně v pořádku do své rodné Korey.

Vánoce jsou tady

Ani jsem se nenadála a na mém adventním kalendáři zbývají už jen 3 zavřená okýnka. Přestože jsem se zprvu na Vánoce příliš netěšila, s příchodem prvního pořádného sněhu, dolehla vánoční atmosféra i na mě.
 V pátek po tréninku mě Roseanne s Rachel vyzvedly u školy a všechny společně jsem vyrazily dokončit (já spíše začít) vánoční nkupy. Po cestě jsme vyzvedly Roseanninu švagrovou Joan a v samotném Woodbridge center jsme se sešly s jejich kamarádkou, kterou pět let neviděly. Po vynikající večeři ve Friendly´s jsme se rozdělily a vyrazily na lov. Rachel už měla své nakupy hotové, a tak jsme se mohly plně věnovat hledání mých dárků. Pro Roseanne jsem koupila stříbrný řetízek s přívěškem, tím však mé úspěchy skončily. Kupodivu jsem si nekoupila ani nic na sebe, nekonečná stání ve frontách mi za to prostě nestála.
 Po cestě domů se Roseanne ve své typické páteční náladě („Musíme něco podnikout!“) rozhodla zastavit ve Walmartu. Tam jsem s Rachel koupila Mikovi batoh na notebook a vánoční tričko pro Roseanne. Minulý týden jsem navíc na internetu objednala dva stolní kalendáře s fotkami mě a Rachel – jeden pro ní na památku a jeden pro Roseanne s Mikem. Domů jsme dorazily těsně před půlnocí, což mě však neodradilo od balení dárků. Zabalila jsem nejen ty ode mě, ale i ty od Roseanne pro Rachel, takže jsem plně v obraze, co dostane. Během balení začala Roseanne mluvit o sobotní vánici, před kterou varovaly snad všechny televizní i rádiové stanice. Dokonce jsme dostali telefonát ze školy, že je školní sobotní představení z důvodu špatného počasí zrušeno. V sobotu ráno jsem se probudila a po sněhu nebylo ani památky. Na jednu stranu jsem byla zklamaná, ale na druhou stranu jsem se pousmála nad zbytečným plašením. Během dne jsem se věnovala škole a pečení, a když jsem se k večeru podívala z okna, nevěřila jsem svým očím. Všude, kde jsem jen dohlídla bylo (sněho)bílo. Rachel byla u kamarádky přes noc, nicméně Mike se ještě ten samý večer vracel z kina, kam šel se svým bratrem Miltonem. Nasadila jsem tedy zimní boty, čepici a rukavice a šla odhrabávat sníh. Po hodině pro mě přišla Roseanne, ať jdu raději domu, protože sněžit nepřestávalo a má práce přicházela vniveč. Zbytek večera jsme strávily tříděním dárku pod naším už měsíc ozdobeným stromečkem, koukáním na Tři oříšky pro popelku a pojídáním cukroví.
 Nádherně slunečnou neděli jsem stejně jako zbytek ulice započala odhrabáváním sněhu z příjezdové cesty. Poté jsem s kamarády vyrazila do parku, kde jsem si zabobovala na igelitce a vyšlapala své jméno do sněhu. Nyní mi zbývá jen doufat, že sníh neroztaje a my budeme mít bílé Vánoce (I když bez cukroví, protože jsem ho všechno hned snědla.).

New York City

 Do odjezdu Rachel zbývá už jen 15 dní, a tak přišel nejvyší čas udělat vše důležité, co se během roku nestihlo. Za jednu takovou nezbytnost se dá jistě považovat návštěva nedalekého New York City, kterou jsme vyplnily páteční volno. Roseanne s Mikem se ve městě nevyznají a ani ho rádi nemají, takže nám tento výlet naplánovala Roseannina kamarádka Maria.
 Původním plánem bylo vyrazit kolem 9. hodiny ranní, z čehož se nakonec vyklubalo 11:45. Po cestě do Jersey city nám Maria zastavila u vyhlídky, ze které je vidět zadní strana sochy svobody. V Jersey City jsme za 13 dolarů zaparkovaly a vydaly se na nádraží.  Prostor vestibulu vypadal jako letištní hala spojená s anglickým, či francouzským metrem. Maria koupila jízdenku v podobě karty za 20 dolarů (+ 3 zdarma), kterou jsme použily při průchodu turniketem. Patnáctiminutová cesta do NYC stála každou z nás přibližně 2 dolary. Vlak vypadal podobně jako naše metro, jen nejezdil pouze pod zemí, ale střídavě se vynořoval a zanořoval.
 Z vlaku jsme vylezly skrz v Americe velice populární obchod JCPenny na 33. ulici. Po naší levé straně zářil obrovský nápis Macy´s a Maria nám oznámila, že NYC nemůžeme opustit aniž bychom Macy´s navštívily. Tento v Americe všudypřítomný obchod byl narvaný k prasknutí, a to jak lidmi, tak i značkami. Obchody, do kterých bych se v Praze neodvážila vejít (Dior, Guess…) tu v Macy´s prodávají své produkty jako Tesco rohlíky. Nikdo na vás nekouká pohledem „Ta si stejně nic nekoupí…“, protože tady si takový luxus mohou díky nižším cenám a chození do práce dovolit i teenageři.
 Po Broadwayi jsme došly na Timesquare, který ve svém názvu nese slovo náměstí stejně bezdůvodně, jako třeba náměstí Karlovo. Silnice jsou všude, kde se podíváte. Maria nám neustále opakovala, že tu je kvůli nám a ne sobě, a tak jsem se nemusela bát zeptat, jestli by jí nevadilo zajít do Quiksilveru. I přestože se v celém New Yorku platí daně na oblečení a ceny jsou celkově vyšší, neodolala jsem a koupila si jako vzpomínku tričko Roxy NYC.
 Od Timesquare jsme se svižným krokem promrzlé na kost vydaly k Rockefellerovu centru zkouknout ten populární vánoční strom, ozdobený už od Díkuvzdání. Pokud toužíte po srovnatelném zážitku, zajeďte si na pražský Anděl a i tak budete nejspíš uchváceni víc. Vánoční strom před Rockefellerovým centrem nebyl úplný prcek, ale pokud vezmeme v potaz americkou megalomanii, jeho výška nás prostě neuchvátí. Hned vedle tohoto skvostu si můžete za pouhých 200 korun propůjčit lední brusle a za dalších 400 si na nich i zabruslit. Tento zážitek jsem s klidem oželela. Při procházení 5. avenue, naší poslední zastávky, jsme náhodou narazily na slavnou New Yorskou knihovnu, ve které, pokud se nepletu, byla natočena (skoro) svatební scéna filmu Sex and the City. Kupodivu jsem na 5. avenue nenarazila na ani jeden luxusní obchod, zato jsem Rachel a sobě koupila mikinu I love NY. Jelikož se začala blížit 6. hodina, kdy se místo, kde jsme zaparkovaly, zavírá, musely jsme rychle dokončit náš okruh a chytit vlak na 33. ulici.
 Během Vánočních prázdnin se vydávám do NYC znovu, tentokrát s kamarádem ze školy, jeho starší sestrou a jejími kamarády. Nemůžu se dočkat, až se tam znovu podívám, i když tentokrát bez Rachel. 
P.S. Po klikntí na tenhle odkaz: http://www.facebook.com/album.php?aid=2033217&id=1588965020 by se vám pravděpodobně měl zobrazit zbytek mých fotek z NYC.

Dnešním článkem bych ráda navázala na poslední příspěvek o plavání. Jelikož jsme poslední dva týdny strávili den co den v bazénu, přišel čas ukázat, co jsme se od začátku sezóny naučili. První taková příležitost se nám naskytla včera, tedy v pátek, na závodech v půl hodiny vzdálené Montgomery High School.
 Závody nám byly oznámeny přibližně týden dopředu, s tím ať se zapíšeme, co bychom rádi plavali. Já jsem zprvu nevěděla, jestli se mám jít vůbec zapsat, ale jelikož šli všichni ostatní, rozhodla jsem se nevybočovat z řady, a dobře jsem udělala. Přestože jsem se zapsala na můj zatím nejrychlejší styl, prsa, kouč mě přihlásil na štafetu „čtyřikrát 50“ kraul. Aby moje první závody neskončily jako totální propadák, rozhodla jsem se soustředit opravdu jen na kraul. Avšak samotný styl nebyl jediným požadavkem. Ve čtvrtek před závodem nám kouč jen tak mimochodem oznámil, že musíme umět šipku a tzv. „flip turn“ neboli kotrmelec, kterým se odrazíte od stěny bazénu při otočce a ať si to jdeme, alespoň jednou vyzkoušet. Všichni (kromě dvou nejrychlejších skupin) jsme se seřadili do řady u bloku a jeden po druhém jsme skákali šipku. Na mě se dostala řada jen dvakrát, což mě znejistilo tak, že jsem se po cestě domů rozbrečela.
 Páteční ráno mi ulehčil koučův příkaz:“Oblečte si do školy týmové teplákovky, jinak neplavete.“ Nově koupenou sportovní soupravu adidas skládající se z mikiny a kalhot jsme dostali ve středu ještě s cenovkou 110 dolarů. Musíme jí nosit pokaždé, když máme závody, stejně jako například roztleskávačky nosí jejich sukně a topy a na konci roku jí zase vrátíme. Součástí našeho plaveckého vybavení jsou samozřejmě týmové plavky, které jsme však v pátek stále neměli. Ihned po skončení vyučování jsme se všichni sešli u zadního vchodu, rozdělili se na holky a kluky a vyrazili směr Montgomery High School. Během cesty nám kouč rozdal nové plavky Nike (66 dolarů – nevím, kde na to ta škola bere…) ve školních barvách (žlutá a modrá) a žluté plavací čepice s nápisem Franklin na rozplavání a zlaté čepice na samotný závod.
 Po příjezdu na místo konání jsme se přesunuli do šatny, kde nám ostatní týmy pochválily nové sportovní soupravy a my poprvé nandaly naše nové plavky. Naštěstí mi mé plavky seděly, čímž jsem měla o problém méně. Bohužel mi stále zbýval jeden velký problém „Stihnu se naučit „flip turn“, když závod začíná přibližně za hodinu? Abych se neokradla ani o minutku tréniku, odebrala jsem se bleskově do bazénu příjemně ozvučeného hudbou, kde nám byly přiděleny dva pruhy. Při běžném tréninku plaveme v sedmi, takže si nejspíš dokážete představit, kolik prostoru jsme na rozplavání měli. Poté, co skoro všichni z bazénu vylezli a mě zbývalo asi 10 minut, přišel nejvyšší čas zkusit můj první „flip turn“. Po několika totálně neúspěšných pokusech začala moje otočka plnit svůj účel urychlit otáčení a ne mě naprosto zmást, a tak jsem vylezla.
 Poté, co jsem našla mé tři spoluplavkyně, byl pomalu čas odebrat se na druhou stranu bazénu k blokům. V průběhu čekání jsem se zkušenějších ptala na otázky neustále mi vrtající hlavou jako „Co když se mi dostane voda pod brýle? Mám se ke konci koukat dopředu místo do strany, abych věděla, že jsem u zdi? Atd.“. První z nás odstartovala a já věděla, že teď už neuteču. Kylie se dotkla zdi, Emily jí přeskočila a přišel můj čas. Stoupla jsem si na blok a chvějícíma se rukama přichycující se bloku čekala, kdy se Emiliny ruce dotknou zdi a já můžu skočit. Za několik málo sekund byla Emily zpět, já skočila, po chvíli se vynořila, avšak místo stoprocentní koncentrace na plavání jsem s ezačala soustředit na úplně něco jiného – brýle kolem krku, místo na očích. Pamatuji si, jak se mě před startem ptaly, jestli kdyžtak umím koukat pod vodou a já si nebyla jistá. Nervy ze zkažení závodu ostatním mě koukat prostě donutily, já do zdi nenarazila, krásně se otočila a z posledních sil se vrátila zpět. Po pouhém 1 bazénu mě nohy bolely víc než po dvouhodinovém tréninku a mě bylo do breku. Nejen mé spoluplavkyně, ale překvapivě i celý tým, se mě zeptali jestli jsem v pořádku a pochválili mě typicky americkým „Good job!“ = „Dobrá práce!“. Pro příště jsem si slíbila, že si brýle určitě utáhnu. Večerní bolest hlavy byla skoro tak nepříjemná, jako samotný závod.
 Po cestě domů jsme dostali papír, který musíme dát podepsat učiteli 8. hodiny, abychom mohli v úterý jet na závody před koncem vyučování. Tentokrát bude plavat jen 20 plavců, ale podívat se jedeme všichni. Nemůžu se dočkat na další závody, tentokrát s brýlemi na očích!

Dnešním dnem nám končí poslední volno před Vánocemi – Thanksgiving holidays. Prázdniny nám začaly zkráceným školním dnem ve středu, což znamenalo konec vyučovaní ve 12:00. Ve 12:30 nás vyzvedl autobus a my, plavecký tým, jsme se vydali na dvouhodinový trénink. Po tréninku jsem se u školy sešla se zbytkem rodiny a vyrazili jsme na nákup nezbytností pro nadcházející Den díkuvzdání a také Vánoce.
Krocan už nám doma několik dní rozmrzal, z hlavních jídel tedy zbývaly už jen sladké brambory. Jelikož jsme byli kupodivu v nakupovací náladě (což já jsem osttaně vždycky, rozhodli jsme se koupit i vánoční stromeček a světla. Navečer jsem se sešla s kamarády a ani jsem se nenadála a byl tu Den díkuvzdání.
Ráno jsme vstaly s Roseanne brzy a vydaly jsme se dokončit nákupy. Tentokrát jsme sháněly tradiční dýňový koláč a několik dalších dortů. Jeden by nám nestačil – čekali jsme totiž rdinu pěstounského syna Mika a Roseanne se čtyřmi dětmi (2 hyperaktivní kluci a 2 holky, z nich 1 šestnáctiletá ve druhém měsíci těhotenství). Hold jsme se měli na co těšit.
Dopoledne jsem strávila pečením cheesecaku, škrábáním brambor a dalšími přípravami. Okolo 15. hodiny konečně dorazila naše návštěva. Poté co se všichni hyperaktivní, potetovaní, opiercingovaní a těhotní usadili nakrájel Mike krocana a my se dali do hodování a debatování. Hlavním tématem bylo chtě nechtě těhotenství. Celá dívčina rodina mluvila o jejím požehnaném stavu se šťasným výrazem „Jupí, budeme mít miminko!“, což mě přinejmenším vyděsilo.
Druhou důležitou atrakcí Thanksgiving holidays je tzv. Černý pátek. Všichni nákupůchtiví lidé po celé Americe vstávají kolem 3. hodiny ranní a vyrážejí stát fronty u obchodů plných slev jako např. Walmart, K-mart, Target, či Best Buy. Já, Rachel a Roseanne jsme dům opustily ve 3:30 ráno a ve 4 jsme se už řadily do fronty (přibližně 100. v pořadí). Během čekání jsme vyfasovaly mapu připomínající zadání bojovky, zobrazující jednotlivá oddělení Walmartu a konkrétní místa, kam zaměstnanci umístili ve velice omezeném množství zlevněnou elektroniku.V 5 hodin se dveře konečně otevřely a my vyrazily na lov. První destinací bylo oddělení elektroniky. Předchozí den jsem si na internetu vyhlídla foťák a k mé radosti ho měli. Výběr barvy mi usnadnilsám Walmart, jelikož měli jen jednu, a to modrou. Protože Roseanne letos neměla peníze na nic velikého jako TV nebo PC, odebraly jsme se rovnou do oddělení oblečení a hraček, pro dárky jejím neteřím. Za 10 dolarů koupila dvě stoln hry (New Moon a LIFE), po 3 dolarech sukně a za stejně přívětivou cenu termoprádlo/termopyžamo s disney motivy (Mickey Mouse, Tinker Bell, Snoopy…). Jedno takové na mě a Rachl čeká pod stromečkem, za 3 dolary místo původních 11 to tam Roseanne přeci nemohla nechat.
Z Wallmartu jsme se přesunuly do Targetu, kde jsem si koupila pantofle Paul Frank a Rachel červený iPod nano za 145 dolarů, ke kterému jako dárek dostala dárkový kupón s 15 dolary.Jelikož jsme začínaly být pěkně unavené, odebraly jsme se zpět domů do postele.
Odpoledne jsme znovu v plné síle vyrazily do obchodního centra. Po cestě jsme se stavily v domě Mikovýho bratra pro jeho manželku a handicapovanou dveru na vozíku. Aby cesta na nákupy proběhla co nejsnadněji, nechaly jsme naše auto u nich a použily jejich auto podomácku předělané na auto pro handicapované. Přední dvě sedadla jsou ponechána v původní podobě a zbylé, pravděpodobně 2, řady jsou odmontovány, čímž vznká prostor pro elektrický vozík. Poté, co jsme Sierru i s vozíkem naložily do prostoru za předními sedadly, usadily jsme se já a Rachel na sedadla bokem dopředu. A proč to všechno tak podrobně popisuji?
Po skvělém nakupování (konečně jsem sehnala zimní bundu, takže už nemusím mrznout) byl čas vydat se na cestu zpět. Opět jsme Sieře pomohly, usadily jsme se, na poněkolikáté zavřely dvěře kufru, kterými jsme vešly a rozjely se. Po přibližně 5 minutách jízdy po dálnici se z ničehonic dveře kufru otevřely, rampa se vyklopila a já, sedící hned u dvěří, začala z dnešního pohledu histericky ječet. Jediné na co jsem se po chvíli zmohla bylo:“Je to otveřenýýý!“, a tak jsme zastavily a kufr spravily. Po zbytek cesty jsme sice musely dveře přidržovat, ale dorazily jsme v pořádku.
Sobotní dopoledne mě Roseanne vyslala s kamarády do K-martu pro vánoční ozdoby, zatímco oni šli do kina, kam se mi moc nechtělo. Zdobení stromečku je přeci jen jednou do roka a do kina můžu jít kdykoliv. 
Příští týden načínám svůj adventní kalendář a můžu pomalu začít odpočítávat dny do Vánoc a také bohužel do odjezdu Rachel. Musím přiznat, že se mi bude nejspíš stýskat, ale na druhou stranu jsme vděčná za šanci vyzkoušet si oboje.

Nevím čím to, ale zdá se, že tu čas začal běžet mnohem rychleji, než tomu bylo doposud. Z Floridy jsme doma už skoro týden a já se dostávám k dalšímu příspěvku na můj poněkud zanedbávaný blog až nyní. Z důvodu nedostatku času a částečně mé lenosti jsem se rozhodla vynechat příspěvek o dovolené na Floridě a rozepsat se až o hlavním programu uplynulého týdne, začátku zimní sportovní sezóny. Nabídka pro toto období zněla následovně: kluci basketbal, holky basketbal, plavání, atletika (v tělocvičně), roztleskávačky a wrestling. Já jsem ještě před odjezdem na Floridu navštívila srazy dvou týmů – roztleskávaček a plavání. Po zvážení všech pro a proti obou sportů vyhrálo jednoznačně plavání. Konkurz pro oba týmy se konal ve stejném termínu, takže pokoušet se o umístění do obou nepřipadalo v úvahu.
Samotný výběr nových členů (plavci z předchozích sezón jsou do týmu zařazeni automaticky) začal hned v pondělí 16.11. Po 8. hodině jsme se sešli u zadního vchodu, kde už byly přistaveny dva žluté školní autobusy. Po 20 minutách jízdy jsme dorazili do areálu místní univerzity Rutgers a vydali se do šaten. V naší dámské šatně už stála trenérka s výrazem policisty odpočítávající 2 minuty, které nám velkoryse dopřála na převlečení. Pro následující dny jsem se poučila, že si mám plavky obléci už ve škole, jako většina ostatních děvčat.
U bazénu si nás hlavné trenér po docházce rozdělil na staré a nové členy a nás nové začal v abecedním pořadí volat k okraji bazénu. I přestože jsem si byla v pondělí naprosto jistá, že jeho zadání nikdy nezapomenu, dnes mi v hlavě jen splývají. Jedním z prvních úkolů byly dva bazény volným stylem, z čehož vyplynulo já jako jediná prsa a ostatní kraul. Z prvotní nejistoty mě dostal fakt, že jsem byla i tak rychlejší.
V úterý se proces opakoval, jen náplň tréninku byla jiná. Jen co volný styl nahradil kraul, já věděla, že je zle. Kouč si lehnul v teplácích na okraj bazénu a názorně nám předvedl, co po nás chce. Po nějakých 2 bazénech naprosté nejistoty jsem přestala mít pocit a vypadat, jako že se topím, jen po mé pondělní rychlosti se mi mohlo jen zdát. Po příjezdu ke škole si vzal slovo hlavní kouč a předal nám několik důležitých informací – přestat pít vodu z bazénu (pokud nechceme mít průjem:) a připravit se na čtvrtek, kdy začnou opravdové tréninky.
Středeční, tedy poslední den výběru se nijak výrazně nelišil od předchozích, ovšem až na velkolepé zakončení výběru nových členů. Po skončení tréninku jsme se z autobusu přesunuli rovnou do místnosti na wrestling, kde nám byl předán tréninkový plán na celou sezónu. Tréninky máme od pondělí do čtvrtka 90 minut a v pátek 120 minut. Na rozvrhu se vyskytují i naprosto šílená data jako 23.12., kdy samozřejmě nemáme školu. Na konci si k sobě trenér zavolal několik nováčků a zbytek rozpustil. Těžko říci, jestli to byli ti, co neprošli, ale ve čtvrtek nás bylo na tréninku o poznání méně.
Se čtvrtkem přišlo, jak nás kouč ostatně varoval, opravdové trénování. Na „rozcvičenou“ jsme si dali asi tolik bazénů, kolik jsem plavala doma a myslela si, že je to víc než dost a zbytek tréninku jsme se věnovali pilování stylu a rychlosti. Na závěr si na nás připravili poněkud překvapivě šlapání vody. Nikdy jsem si nemyslela, že je na šlapání vody něco těžkého, ale desektrát 30 sekund s rukama nad hlavou po 90 minutách tréninku bolelo víc, než bych očekávala.
Na páteční prodloužený trénink nás autobus odvezl do jiného bazénu jen se 4 pruhy místo běžných 7. Po přibližně hodině trénování z ničeho nic vypnul proud a my museli z bezpečnostních důvodů z vody. Namísto očekávaného relaxu jsme si však museli lehnout na rozprostřené ručníky a posilovat (60 kliků, sedy-lehy, vzpory atd a to vše v plavkách:). Jako zakončení týdenního dření jsem si protrpěla svůj první závod. Ostuda jako blázen, ale jelikož pomalejší už být nemůžu, čekají mě jen lepší časy.

Community service aneb co dávám americe já

Ještě než se vůbec dostanu k mému dnešnímu tématu community service, ráda bych objasnila dění po homecomingu z minulého článku. Namísto zdlouhavého překladu přikládám odkaz na místní internetové noviny a stránky franklin high school s informacemi o incidentu: http://www.nj.com/news/index.ssf/2009/10/five_adults_7_juveniles_arrest.html http://www.franklinboe.org/fhs/lib/fhs/10_28_09_update_letter.pdf . 
 Nyní něco o velice podstatné části exchange programu – community service. Od mé agentury AYUSA jsem při prvním srazu s místní koordinátorkou dostala papír se seznamem čiností, se kterými bych své komunitě mohla pomáhat. V nabídce se nachází uklízení parků a pláží, dobrovolničení v muzeích, pomáhání v útulcích, práce uvaděče na konzertech, pomáhání s vysazováním nových stromků, start recyklace ve škole, navštěvy seniorů, práce s dětmi po škole, podávání jídla v kostele, práce v místní nemocnici, pomáhání v knihovně, doučování mladších studentů, povídání o své vlasti na základních školách, či jednoduše býti členem školního Key clubu. Zpočátku jsem se community service poměrně obávala, ale s postupem času mé obavy opadly a já pomáhám více než bych původně očekávala.
 První oficální akce s dobrovolnickým Key clubem, které jsem se zúčastnila se konala minulou sobotu, tedy 24.10.2009 a dala by se přirovnat k české tombole. V 18 hodin večer nás (mě a Rachel) Roseanne i přes televizní varování před tornádem odvezla do místní základní školy. V tělocvičně, kde už byly od „denní směny“ Key clubu rozmístěné stoly s více než 400 dárkovými koši, jsme dostaly stejné tričko jako všichni ostatní dobrovolníci a vše mohlo začít. Každý z přibližně 20 dobrovolníků se ujal jednoho koše a k němu přiloženému kyblíku plném papírků s čísly zájemců, seřadili jsme se do řady a moderátor začal losovat čísla. Poté, co se zájemce přihlásil, se člověk držící koš rozběhl zkontrolovat pravost čísla a následně koš předal. Po předání se proces opakoval (vzít koš a kyblík – jít do řady – běžet – zkontrolovat číslo – předat) dvacetkrát. Zajímavými cenami byl koš plný kosmetiky v hodnotě nejméně 4000, debitní karta s 10 tisíci a hlavní cena – televizor. K mému překvapení jsme si mohli dobrovolnická trička ponechat a navrch nám byl věnován poukaz na snídani a hlavní jídlo v McDonalds platný do března 2010. Skoro jsem měla špatný pocit, že jsem více dostala, než udělala.
 Další community service mě čekal hned v zápětí a to ve středu 28.10., při příležitosti třídních schůzek. Se štrůdlem, cookies a cupcakes v rukou jsem se v 18 hodin sešla s ostatními dobrovolníky z model united nations ve školní hale. Na nám přidělený stůl jsme vyskládali upečené dobrůtky, limonády, vánoční koule s motivem školy a sošky školního maskota a určili ceny (dobrůtky za 9 Kč, štrůdl za 14, kelímek limonády za 9, vánoční koule 1 za 34, dvě za 51 a soška školního maskota za necelých 100 Kč). Jelikož jsem toho napekla nejvíce, nemusela jsem skoro vůbec pomáhat a večer jsem strávila příjemně povídáním s kamarády a prohlížením programů ostatních klubů. Při tomto poflakování jsem objevila velice zajímavý klub, o kterém jsem do té doby neměla ani ponětí – National honors society. Klub výhradně pro maturanty, sdružující studenty studující honors třídy s průměrem přibližně 90% (záleží na počtu honors tříd) a s minimálně 20 hodinami community service, neboli klub chytrých. S radostí jsem zjistila, že vlastně všichni moji kamarádi jsou jeho členy, popř. lídry. Ve čtvrtek se třídní schůzky opakovaly, my se opět sešli, prodávali a vydělávali. Za dva dny jsme vydělali něco málo přes 240 dolarů, které se členům model un následně odečtou z ceny konferencí.
 Třetím a zároveň posledním community service uplynulého týdne byl páteční „Safe Halloween“. Každému klubu (já jsem se opět zúčastnila za model un a Rachel za key club) byla přidělena jedna třída, kterou si členové společnými silami a z vlastních zdrojů vyzdobili. Naším programem pro malé „koledníky“ byla dekorace cookies. Děti se mohli usadit ke stolu, natřít si vanilkovou sušenku čokoládou a ozdobit barevným posypem. Jelikož jsme s mým kamarádem Davidem před začátkem zajeli do obchodu koupit barvy na obličej, děti si mohli také nechat ozdobit tvářičky Halloweenskými mativy jako dýněmi, netopýry, či duchy. V 18 hodin mě a Rachel vyzvedla Roseanne a jeli jsme do pizza hut nečekaně na pizzu. Pizzu jsem měla následně druhý den k obědu i k večeři a den poté opět k večeři. Tomu se říká zdravá strava.
 Na závěr něco málo o Halloweenu, tedy mimo téma community service. Při příležitosti pomáhání na Safe halloweenu mě kamarád Ricky pozval na jeho Halloweenskou party. Přestože jsem byla původně pozvána na typickou Sweet sixteen party, pozvání na Halloween, který je přeci jen jednou do roka, jsem nemohla odolat. Můj a Rickyho společný kamarád David mě vyzvedl v 17:45, byl podroben nezbytnému a hlavně důkladnému výslechu od Mika (argument, že je David synem pastora a jen mě vyzvedává mu zdaleka nestačil) a před 18 hodinou jsme byli propuštěni. David mi po cestě prozradil, že Rickyho dům je malý, ale to se pěkně mýlil. Dům byl více než postačující a všech 9 se nás pohodlně vešlo do sklepa, kde tráví většinu svého času snad všichni američtí teennageři. David přivezl hru Rockband, kterou připojíte k televizi a dále jen hrajete na bubny a kytaru, či zpíváte podle not na televizní obrazovce. Po snědení objednané pizzy jsme ku příležitosti Haloweenu pustili film Drag me to the hell neboli Stáhni mě do pekla. Nevím čím to, ale na rozdíl od prvního sledování tohoto filmu jsme vydržela sedět s očima otevřenýma a více než příšer jsem se bála nudy. Roseanne mi velkoryse nabídla příchod ve 12, kterého jsem naplno využila a přišla opravdu „za pět dvanáct“.

Jak se vše v dobré obrátilo

V úvodu tohoto článku bych ráda vyjádřila svoje nadšení z uplynulého týdne. Události ve škole se konečně daly do pohybu, já poznala mnoho nových lidí a užila si spoustu zábavy.
Tento týden se jako příprava na páteční homecoming konal tzv. spirit week. Školní rada připravila zadání jak se mají studenti každý den obléci a pondělním úkolem bylo: 9 třída – bílé oblečení, 10. ročník – žluté oblečení, 11. ročník – modré oblečení a 12. ročník černé oblečení. Jelikož jsem ve čtvrtek a pátek předchozího týdne chyběla z důvodu zánětu spojivek, o pondělním zadání jsem příliš nevěděla, a tak jsem se aktivně neúčastnila. Úterní zadání, osmdesátá léta, mi pro změnu v americkém podání nic moc neříkala, takže z mé účasti opět nic nebylo. O vtipné kostýmy ostatních studentů však nebyla nouze. Nejčastějším prvkem byly barevné podkolenky a široké pestrobarevné opasky v pase, k vidění však byly i typické šusťákovky, či trvalá v kombinaci s koženou bundičkou a červenou rtěnkou. Na čtvrtek byl připraven den slunečních brýlí, kterého jsem se solidárně zúčastnila. Přeci jen se ráda cítím jako součást školy.
Kromě dne slunečních brýlí pro celou školu byl speciálně pro mě a Rachel na čtvrtek připraven exchange students meeting. Moje spolužačka ze žurnalistiky a zároveň rRachel spolužačka z orchestru Jellisa požádala několik holek a profesorů, aby si udělali po škole čas. Při cestě do učebny C 218 jsem se i po dvouměsíčním navštěvování Franklin high school dokázala ztratit, ale i přesto jsem dorazila jako jedna z prvních. Během čekání na ostatní jsme s Jellisou a prezidentkou školní rady Zoey rozbalily mini koblížky z Dunkin Donuts, tzv. munchkins a americkou verzi pitíček Capri sone – Capri Sun. První, stmelovací hra byla zaměřená na zapamatování našich jmen. V kroužku jsme si vzájemně házely míčky a vykřikovaly jména lidí, kterým házíme. Věc, která mě zaujala ohledně amerických jmen je ta, že ne všechny děti se jmenují jako hvězdy v čechách známých seriálů, tj. Brendon, Dave, Brad, Amanda, Kelly, či Rachel. Takováto jména má jen bílá menšina, hispánská a afroamerická většina školy má jména naprosto nevyslovitelná, natož zapamatovatelná. V druhé části našeho srazu jsme se dostaly k tématu nadcházejícího homecoming. Dívky se nám rozhodly vysvětlit, jak to na takové školní párty chodí, abychom se vyhnuly případnému šoku, či trapasu. Ukázaly nám různé taneční styly, o kterých jsem neměla ani tušení a už byl pomalu čas odebrat se k zadnímu východu, kde každý den v 16 hodin čeká pozdní autobus. Ještě před odchodem se mi jedna z mých nových kamarádek, Courtney – šéfredaktorka školních novin a zároveň roztleskávačka, stihla nabídnout, že by mě v úterý mohla vzít na jejich trénink a pak mě hodit autem domů. Na základě tohoto přátelského srazu jsem se definitivně rozhodla zakoupit vstupenku na homecoming.
Pátečním zadáním oblečení bylo jakékoliv tričko, tepláky, či mikina s nápisem školy. Já jsem si od Rachel zapůjčila tepláky FHS 2011 (rok, kdy maturujete) a celý den jsem reprezentovala náš „juniors“ ročník. Možná vás právě napadají myšlenky, jetsli to myslím vážně chodit v teplácích do školy, ale to neznáte místní módu. Typickým školním oblečením jsou zimní boty UGG „boots“ a do nich zastrčené tepláky. Další příjemnou záležitostí (kromě pohodlí v teplácích) byl zkrácený rozvrh. Každá hodina trvala jen krásných 40 minut, čímž jsme nastřádali volnou hodinku a půl po 8. hodině na školní sraz v tělocvičně. Dle ročníků, do kterých patříme, jsme se usadili do jedné ze čtyř sekcí lavic, v dolních řadách se usadily školní týmy, na židlích se rozmístili členové kapely a vše mohlo začít. Všechny sporotvní týmy byly jeden po druhém představeny jejich trenéry a v dobách pauz jsme měli šanci zhlédnout představení roztleskávaček, tanečního týmu nebo např. „marching band“. V čase běžného konce 8. hodiny, tedy kolem půl třetí, jsme se „neprodleně odebrali do našich školních autobusů“ a vyrazili směrem ke svým domovům, připravovat se na večer.
V 18 hodin se začali všichni studenti shromažďovat před školou a přibližně v 18:15 se brány školy otevřely, studenti vytasili své ID karty a vstupenky, seřadili se podle ročníků a pomalu se dostávali do školy. Proces kontroly vstupenek byl značně prodloužen kontrolou formulářů se spoustou ne úplně nutných informací jako jméno zaměstnavatele rodičů, či adresa vašeho doktora. Prním cílem všech návštěvníků byla školní jídelna s připraveným teplým jídlem. Jídlo bylo vzhledem k vysoké ceně vstupenky (20 dolarů) v ceně a docela jsem si pochutnala. Na výběr byly dva druhy kuřat, masové kuličky a makarony se sýrem. S příchodem 19 hodiny se všichni s plnými žaludky vydali zpět do vestibulu, kde objednaný DJ začal pouštět americké hity. Prakticky všechny přítomné dívky sudnaly boty na podpatku, některé nandaly ponožky a začalo se tančit. Přestože mě Jellisa a Zoey na místní taneční zvyky připravily neubránila jsem se udivenému výrazu. Typickým stylem je 2 a více lidí v zástupu vrtící boky a třející se vzájemně pánvemi. Na čtvrtečním srazu jsem se zapřísahala, že takhle mě tedy tančit neuvidí, ale hádejte jak to dopadlo.
Na celou akci dohlížela školní ochranka a dva policisté. Po dobu mé přítomnosti se naštěstí nic nestalo a já jsem spolu s Rachel a jedním kamarádem odebrala do Somerset dineru, kde jsme se sešli s ostatními. Po necelé čtvrthodině mi zavolala Roseanne a vystrašeným hlasem mi oznámila, že sedí před školou třesoucí se v autě a kde prý jsme. Zanedlouho se s námi sešla před dinerem a my si všechno vyjasnily. Naše zprávy jí nedošly, protože měla vypnuté vyzvánění oznamující přicházející zprávy a tak vystrašeně zněla, jelikož před školou bylo více než 20 policejních aut, děti i rodiče ležící na mokré zemi hlavami dolů spoutáni s rukami za zády. Dnes je sobota a já stále nevím, co se ve škole stalo. Důležité je, že jsem stihla odjet ze školy včas.

Novinky z "domova" domů

Jak jste si nejspíš všichni všimli, už jsem se nějakou dobu neozvala. Z počátečního objevování mého nového domova jsem se přesunula do fáze stereotypu, kdy je těžké najít dobré téma na článek. Ani dnes mě nic převratného nenapadlo, ale svědomí mi nedalo a rozhodla jsem se napsat. S úsměvem jsem zjistila, že na mé rozhodnutí měla s největší pravděpodobností dnešní návštěva Marshalls – nakupování se zdá býti lékem i na spisovatelský blok.
V jednom z předchozích článků jsem se zmiňovala o školních klubech a i kus tohoto článku bych ráda využila k rozvedení tohoto tématu. Během posledních dvou týdnů jsem navštívila hned 3 nové kluby. Pvním byl FBLA (future business leaders of america) neboli business klub. O klubu jsem se dozvěděla v hodině „Principles of business law“ a v touze rozšířit si své znalosti a poznat studenty se stejnými zájmy jsem se vydala na sraz do jídelny. Rozlehlá místnost se poměrně brzy zaplnila, avšak k mému zklamání samými „freshmany“ = studenty 9. ročníku. Studenti vedoucí klub byli oblečeni ve společenském stylu, nicméně tím jakákoliv spojitost s business světem končila. Sraz probíhal velice chaoticky a vcelku jedinou aktivitou byla pantomimická hra „předveďte ve skupině domácí spotřebič“ bez většího ohlasu. Abych klubu jen nekřivdila, musím uznat, že mě zaujal jejich podnět oblékat se každý čtvrtek do formálního oblečení. Nápad vzkutku originální, avšak ne natolik, abych se stala jedním z „budoucích business lídrů ameriky“.
Jelikož jsem nechtěla své čtvrtky nechat volné, hned v zápětí jsem prázdné odpoledne vyplnila klubem amnesty international. Tento klub inzeroval jeden ze studentů vedoucích klub model UN, který je zároveň prezidentem amnesty international. S pohou desítkou ostatních členů jsme se netradičně sešli, zřejmě z důvodu malého počtu účastníků, v mé bývalé učebně americké historie. Před začátkem samotného programu jsem zaslechla koverzaci dívek v zadní části třídy dohadující se, která část Korey je komunistická. Je hezké, že se chtějí stát členy klubu amnesty international, ale jak chtějí zachraňovat svět, když o něm nic nevědí? Prezident klubu s podobnými problémy nejspíše počítal, a tak se podrobně věnoval vysvětlování, co amnesty international je, jejím hlavním cílům a několika konkrétním případům, kterým se budeme v nadcházejících týdnech věnovat. Jedním z nich byla teroristická skupina na Srí Lance, místě, o němž neměl jediný student ani ponětí. Smutné.
Třetím a posledním klubem byl konečně klub sportovní a to plavání. Sraz měl být původně už minulý týden, ale k mé radosti (musela jsem na konzultace kvůli matematice) se vše přesunulo na tuto středu. Do tělocvičny jsem dorazila jako první a zpočátku to vypadalo, že o členy bude nouze. To jsem se však já i kouč velice mýlila. Do 10 minut tělocvičnu zahrnulo více než 6 desítek studentů a já se začala o své místo v týmu obávat. Kouč představil sebe a trenérku dívek, bývalou plavkyni za naší školu a nyní učitelku na základní škole, a přešel k požadavkům. 16. – 18.11. se koná výběr členů do týmu, předpokládaný počet je něco okolo 20 chlapců a přibližně 35 dívek (maximální počet členů je 56), na zkoušky potřebujeme klasicky brýle, jednodílné! plavky a potvrzení od doktora, čímž se dostávám k druhé části mého článku – lékařská péče v US.
Toto potvrzení už po mě žádala školní sestra a jsou dva způsoby jak si ho sehnat. Prvním je zajít k jakémukoliv doktorovi, nechat se prohlédnout, zaplatit minimálně 100 dolarů a přinést potvrzení do školy. Tímto způsobem riskujete, že vám to pojišťovna neproplatí a i kdyby ano, komu se chce lítat po doktorech kvůli potvrzení? Druhým a značně jednodušším způsobem je zachytit doktora ve škole. Ve škole jsou denně přítomny sestry, ale doktor provádějící „physicals“ chodí jen na objednání. Já jsem ho prošvihla už v začátku školního roku při sportovních zápisech a jeho další návštěva je naplánována na 10.11, kdy se s ním opět minu – jsme na Floridě. Jelikož o členství v plaveckém týmu opravdu stojím, rozhodla jsem se navštívit školní sestru a odevzdat jí povolení od rodičů, provést „physicals“ ve škole. Při této příležitosti jsem jí ukázala své už 2 dny zarudlé „zombie“ oko. Dala mi na něj studený obklad, který nezabral a k mému překvapení mě poslala domu. Do hodiny přijela Roseanne a my musely k doktorovi. Zatímco se mi začalo přetvářet do zombie podoby i mé druhé oko, vyhledala jsem své dokumenty k pojištění, abych měla u lékaře co nejméně potíží. 
V luxusně vybavené čekárně s plochou obrazovkou jsem vyplnila štos papírů o mém zdravotním stavu a mých osobních údajích. Přestože jsem přišla s problémem s očima musela jsem odpovídat na otázky jestli mám rakovinu, vředy, či tuberkolózu. Z čekárny jsem se přesunula do kanceláře, kde si mě zvážili (výsledek neoznámili v kilogramech, a tak jsem se ho raději rozhodla ignorovat) a cílovou stanicí byla ordinace, v podobě kumbálu.
Místnost s hnědým kobercem, skříňkou, třemi židlemi a mutací gynekologického a zubařského křesla. Nejdříve přišla sestra, zeptala se mě kolik měřím (to jsem věděla jen v centimetrech, takže jí to moc nepomohlo) a jaké mám symptomy a zase odkráčela. Druhým v pořadí byl doktor, opět se tázající na symptomy. Samotné vyšetření probíhalo prohmatáváním (lechtáním) krku a mačkáním okolí očí. Výsledkem bylo očekávané pink eye (v mém případě pink eyes) neboli zánět spojivek (jak jsem se až teď dozvěděla ze slovníku), dostala jsem recept na kapky a už byl čas odchodu.
Na cestě z ordinace jsme se stavily u jedné z úřednic vyjednat otázku pojištění. Mé pojištění patří zřejmě k těm méně známým, a tak jsem musela za tuto návštěvu zaplatit 120 dolarů. Vyžádala jsem si doklad o zaplacení, který zašlu své pojiš´tovně a budu doufat, že se mi většina investované sumy vrátí. Kapičky jsem si vyzvedla na doporučení Roseanne ve Walmartu, kde většina předpisů stojí jen 4 dolary. Kapičky mi připravili asi za 30 minut, které jsem příjemně strávila jak jinak než nakupováním. Ráda bych k dnešnímu článku přiložila foto, ale žádné jsem v poslední době díky mému zombie vzhledu nepořídila.

Kimchi Hana

Jak zřemě všichni víte, hlavním cílem exchange programů je poznat americkou kulturu. Avšak už ne tolik lidí ví, z jakého důvodu se americké domácnosti stávají dobrovolnickými hostitelskými rodinami. Jedním z důvodů, proč se americké rodiny starají o děti ze všech koutů světa je jejich touha poznat naopak kulturu cizí. Moji host rodiče si toto objevování každoročně ještě zdvojnásobují ubytováváním 2 studentů místo 1.
Jelikož se 2. října v Koree slaví Chu-seuk, neboli oslava konce léta, rozhodla se Roseanne v rámci poznávání korejské kultury tento svátek neignorovat a vyrazit na večeři do korejské restaurace. Rachel se vystrojila do tradičních korejských šatů, upletla si copánky, nasadila čelenku a mohly jsme vyrazit. Mike byl bohužel v práci, a tak se jednalo o výhradně dámskou jízdu.
Po 20 minutách v autě jsme dorazily k restauraci s názvem „Kimchi Hana“. Cíl naší cesty jsem poznala okamžitě, protože korejské jídlo „Kimchi“ je Rachel oblíbené a máme ho doma v ledničce. Při vstupu jsem vzorně a hlavně po domácku pozdravila „Aňjó“ (=ahoj), korejský personál nás usadil a přišel 1. kámen úrazu – výběr jídla. Menu bylo sice přeložené do angličtiny, ale způsobem, že autor přeložil korejské znaky do běžného písma a tím překlad končil. Pokud jsme si tedy nechtěly náhodně vybrat něco z názvů: Mandu, Janguogue, či Ddukbokgi a riskovat, že vám naservírují „Bóbika“, musely jsme výběr přenechat na „domorodci“. Rachel nás naštěstí poučila o korejských zvycích týkajících se stravování a jedním z nich je právě zvyk objednat jídla dohromady a jíst od všeho kousek. Během objednávání „Bibimbab, Tuenjangjjigae, Bulgogi a Sangchussam“ si Rachel popovídala v korejštině o svých slušivých šatech a než jsme se nadály na stole přistály přílohy v podobě více než tuctu malinkých mističek. V mističkách by okurky, zelí, brambory a spousta neznámých druhů korejských rostlin. Kupodivu hned v zápětí přibylo k přílohám i hlavní menu – rizoto (Bibimbab), polívka s tofu (Tuenjangjjigae) a korejské barbecue (Bulgogi).
Kromě výše zmíněného rizota mi velice zachutnalo tzv. Sangchussam. K přípravě této pochoutky potřebujete list salátu, rýži a barbecue. Na list salátu umístíte kopeček rýže, plátek masa, vše vzorně zabalíte a…
A právě s tímto krokem jsme narazily na 2. kámen úrazu. K pozření tohoto pokrmu můžete využít 2 způsoby. 1., korejský, „Otevřít pusu a celou zelenou kuličku strčit do pusy.“ zní sice jednoduše, ale o to hůře se provádí. Já jsem zvolila evropský styl (12 kousnutí místo 1), z čehož Rachel vstávaly vlasy hrůzou na hlavě.
Jako desert jsme obdržely pomeranč, Rachel se nabídla, že za všechny zaplatí a my se s plným žaludkem spokojeně odebraly do obchodů.

Back to school night

První měsíc ve škole je za námi, a tak přišel čas na první rodičovské schůzky. Rodičovské schůzky v naší škole se dělí na dva druhy. První je setkání učitelů se všemi rodiči a druhým typem je přímá konverzace mezi učiteli a jednotlivými rodiči. Já se včera zúčastnila jako dobrovolník v rámci klubu Model United Nations 1. typu rodičovských schůzek neboli Back to school night.
Žádost o pomoc na rodičovských schůzkách mi přišla stejně jako všem ostatním členům MUN o víkendu emailem spolu s dokumenty na naší první konferenci. V emailu stálo, že drobné příspěvky v podobě pečiva, kávy, či plastového nádobí jsou vítány a do školy se máme dostavit v 17:45. Roseanne s Mikem se rozhodli jako správní (host) rodiče školu také navštívit, a tak jsem neměla problém s odvozem.
Přestože jsem do školy dorazila skoro až v 18 hodin z MUN jsme byli zatím tři. S postupem času a příchodem dalších členů se k mým kokosovým a čokoládovým cupcakes nahromadila spousta cookies a muffinů a my mohli začít vykládat vše na stůl nám přiřazený. K mému překvapení jsme naše dobroty nerozdávali, nýbrž prodávali. Laskominy byly prodávány po 50 centech za kus (8 Kč), káva Dunkin Donuts za 1 dolar a limonády s neomezenou možností doplnění za 75 centů.
A jaký byl program pro rodiče? Návštěva první třídy, kterou jednotlivé děti studují, byla naplánována na 18:15. Dále se rodiče přesunovali do ostatních tříd po přibližně 10 minutách. Jelikož jsem zapoměla Roseanne vysvětlit systém budov A, B, C a čísla učeben 100 = 1. patro, 200 = 2. patro, 300 = 3. patro, tak se s Mikem pěkně naběhali, než zjistili, že A neznamená první patro, ale budova A.
Rodiče, kteří „zatáhli“ některé hodiny (např. tělocvik) se zastavovali u stolků školních klubů a nakupovali laskominky. Díky jejich štědrosti jsme vydělali přes 110 dolarů, které využijeme jako finanční pomoc při platbě konferencí. Užila jsem si spoustu zábavy a poznala chytré děti, kterým nevadí trávit svůj volný čas ve škole.

Jeden ze způsobů, jak vybočit z řady při přijímacím řízení na univerzitu...

Jako většina amerických škol, i ta naše má mnoho školních klubů. Studenti se mohou stát členy klubů sportovních (fotbal, basketbal, roztleskávačky, pozemní hokej, softbal, americký fotbal, tenis, přespolní běh, tanec…), či klubů „pasivních“ – Key klub = dobrovolnické práce, klub ochránců přírody, klub odpůrců kouření a klub Model united nations, o kterém bude můj dnešní článek.
O klubu imitujícím OSN jsem se dozvěděla ještě před začátkem školního roku od Rachel, která ho zná z Jižní Korey. Později jsem ve škole narazila na letáčky hlásající:“Diskutujete rádi globální témata? Chcete navštívit New York City, Washington D.C. a Philadelphii? Přijďte na náš 1. sraz v úterý 23.9.2009 v 19 hodin do školní jídelny!“ a bylo rozhodnuto. Na příležitost poznat studenty, kteří se alespoň trochu zajímají o dění ve světě, jsem čekala od 1. dne školy. Před 7. hodinou večerní nás Roseanne vysadila u školy a my se plny očekávání vydaly do jídelny. Tato obrovská místnost byla už poměrně zaplněna a jak jsme se následně dozvěděli, sešlo se nás na 6 desítek.
Po stručném představení sedmičlenné studentské rady MUN jsme se rozdělili na dvě skupiny (noví a staří členové) a naše čtyřiceti pětičlenná skupina se odebrala do jedné z učeben. První si vzal slovo vedoucí tohoto klubu „Mr G“. Pokusím se vám předat informace, o které se s námi podělil on.
Členové MUN se scházejí pravidelně každou středu od 19:00 do 20:30 a před konferencemi i častěji. Konference se konají přibližně pětkrát do roka a studenti si svá místa musejí vybojovat vybojovat před porotou. Výměnou za tvrdou práci v podobě výzkumu, psaní esejů a proslovů, přicházejí 4 dny v těch nejvýznamnějších městech Spojených států amerických s dětmi z nejlepších škol USA diskutující na témata týkající se celého světa. Přestože je naše škola státní a mezi ty elitní by se dala zařadit jen stěží, studentům se v předchozích letech podařilo porazit děti i ze střední školy, kam musíte dělat talentové zkoušky už v 1. třídě.
Jako druhý v pořadí se ujal slova jeden ze členů rady s podrobnějším popisem konferencí. 1. konference se koná v datech 12.-15.11.2009 v místní univerzitě Rutgers a jako jediné se jí může účastnit každý člen klubu. Roseanne s Mikem už “bohužel“ zarezervovali hotel na Floridě, a tak nám 1. a pro Rachel zároveň jediná konference unikne. 2. a poněkud velkolepější konference je situována ve Philadelphii na konci měsíce ledna. Následující dvě březnové konference v New York City a Washington D.C. jsou ty nejvýznamnější. V NYC se nesejdou jen studenti ze Států, ale z celého světa. Vloni se k debatnímu týmu MUN Franklin high school podařilo probojovat do 1. desítky. Přestože se dlouhodobí členové MUN snaží využít každé příležitosti k získání peněz na ubytování a stravu během konferencí, musí si účastníci pobyt částečně financovat sami.
Naší schůzku zakončila má spolužačka ze žurnalistiky a zároveň členka MUN rady (Mr. G jí objevil již v 9. ročníku) s prezentací s fotkami z konferencí. Tým MUN si říká „Foster family“ na základě příjmení asistenta Mr. G. Díky spolupráci a vydřeným výsledkům se jimi vytvořený kolektiv pravidelně řadí na 1. příčku žebříčku kvality, náročnosti a důležitosti klubů. Chcete zaimponovat při přijímacím řízení na univerzitu? Staňte se členem Model united nations!

How to dream in english...

Tento víkend, v datech 18.-20.9.2009 proběhl první oficiální sraz (tzv. orientation) všech exchange studentů umístěných organizací AYUSA ve státě New Jersey. Celkem se nás sešlo 20 studentů z 15 zemí světa a ze 3 různých programů organizace AYUSA. První a druhý program jsou stipendijní a třetí, kterého se účastním já, si účastníci financují z vlastních zdrojů. První druh stipendia je poskytován studentům z muslimských zemí, za účelu dokázat americkým občanům, že muslim se nerovná terorista. Druhý druh stipendia je součástí programu pomoci bývalým členům Sovětského svazu vést demokratický stát. Dost bylo obecných informací, nyní něco o tom, jak celý sraz probíhal.
Jelikož byl Michael během našeho srazu v Minessotě a Roseanne v Pensylvánii, úkolem bylo zajistit místo pro Rachel, což naštěstí nebyl žádný problém, přestože tu není s organizací AYUSA. V pátek po škole nás moje koordinátora Elaine vyzvedla u našeho domu a spolu s jejím manželem, čtyřletou dcerkou a další exchange studentkou Boube z Jižní Korey jsme se vydali na několikahodinovou cestu s cílem Ponderosa campground - http://www.ponderosacampground.com/ - v jižním cípu New Jersey. Silnice byly zacpané typicky pátečními kolonami, a tak jsme do kempu dorazili skoro poslední, až kolem deváté hodiny večer. Poté, co dorazilo poslední auto jsme začali s představováním. Sesedli jsme si do kroužku kolem ohně a jeden po druhém jsme prozradili naše jméno, věk, školu, kterou navštěvujeme a část NJ, ve které bydlíme. V naší skupině jsou:
• 1 studentka z Maroka
• 1 studentka z Libanonu
• 1 student z Bangladéše
• 3 studenti a 1 studentka z Německa
• 1 studentka z Finska
• 1 studentka z Gruzie
• 1 studentka z Arménie
• 1 studentka z Thajwanu
• 1 student ze Švédska
• 3 studentky z Jižní Korey
• 1 studentka z Číny
• 1 studentka ze Španělska
• 1 studentka z Nizozemí
• 1 studentka z Vietnamu
A já :) Ptáte se, proč je 75% naší skupiny ženského pohlaví? Debbie, koordinátorka naší skupiny v Roxy balerínkách, nám prozradila, že hostitelské rodiny se obvykle o chlapce nezajímají. Tento rok byl navíc za celou skoro třicetiletou existenci AYUSA tím nejtěžším pro umisťování studentů z důvodu zhoršujících se finančních situací amerických domácností. Dobrou zprávou je, že Roseanne s Mikem si příští rok plánují vzít 2 exchange studenty, ne studentky!
Po táhlém představování jsme se konečně pustili do normálních konverzací. Já jsem poněkud naivně doufala, jak skvěle si budu rozumět se studenty z Německa, když jsme vlastně sousedy. Opak byl pravdou. Na mojí otázku, jestli někdy byli v Praze se místo očekávané kladné odpovědi dostavil pohled říkající:“A co bych tam jako dělal?“. Situaci jsem se snažila zachránit náhradní otázkou, jak daleko od českých hranic bydlí, avšak místo záchrany jsem konverzaci naprosto zazdila. Odpovědí bylo buď „Nevím.“ nebo „Jak to mám vědět?“. Lea z Německa mi alespoň solidárně slíbila, že Prahu určitě jednou navštíví. Náladu mi mírně zvedla 1 z mých 4 spolubydlících v chatce, Holanďanka Maisha. Tanec a snowboarding jsou našimi společnými zájmy, máme rády stejné značky oblečení, obě se brzy staneme tetou a pozor – víme, kde je Praha a obě jsme tam byly!
Přestože se může zdát, že Česká republika byla ze všech států exchange studentů ta nejméně známá, s Gruzií se nemůžu srovnávat. Upřímně řečeno, i mně chvíli zabralo přemýšlení, co Marie myslí státem „Georgia“, a tak jsem se jí zeptala na hlavní město. Tbilisi bylo klíčem k úspěchu! Takže poté, co jsem si konečně vzpomněla na český překlad Georgie – Gruzie, jsme byly tři, které věděli, odkaď Marie pochází (já, ona a dívka ze sousední Arménie).
Druhý den už jsme hromadně vzdali konverzace ohledně našeho původu a věnovali se samotné orientation. K mému překvapení nás nebylo jen očekávaných 20, ale dorazilo i několik studentů ze sousedních států a mezi nimi i dívka z Jindřichova Hradce. Mluvily jsme spolu zásadně anglicky a to nejen proto, že jsme vzorné exchange studentky :), ale hlavně kvůli Debbie, která vybírala 1 dolar od každého, koho přistihla mluvit rodným jazykem. Po sklizení všech chemicky obarvených a přeslazených cereálií ze stolů jsme se posadili, rozdali si obálky s dokumenty a Debbie započala svůj proslov. Z velké části se věnovala pravidlům našeho programu „4D: NO drinking, NO driving, NO dating, NO Ds in school“ a typicky po americku zmínila několik pravidel ohledně hygieny. Dozvěděli jsme se, že deodorant nestačí, každý musí používat antiperspirant, máme se mýt denně a nemáme zapomínat používat žiletku:D Také nám bylo prozrazeno, co znamená zkratka TMI – too much information (příliš mnoho informací). Jedna z hostitelských rodin má bohužel zkušenost se studentem z Německa, který se neváhal svým novým sourozencům pochlubit se svými sexuálními zážitky, a tak nemáme být až příliš upřímní. Debbie také věnovala několik minut informacím ohledně školy. Jako exchange studenti, kteří předem prošli testem z angličtiny, nemáme právo studovat předmět ESL (angličtina pro cizince), jelikož to americkou vládu stojí více peněz než jen naše samotná výuka. Bohužel i přesto, že bylo několika asijským studentkám školou doporučeno tento předmět studovat, budou muset svou angličtinu zlepšit bez pomoci ze strany školy. Němečtí studenti využili příležitosti a neváhali tvrdit studentce z Číny, že jméno jednoho z nich je Adolf Hitler atd. Zřejmě z důvodu mezery ve vzdělání jim to spolkla i s navijákem a po zbytek večera volala „Adolf! Adolf!“.
Po kupodivu normální večeři (těstoviny a salát) následovala americká specialita marshmallows opečené na ohni podávané s oplatkou a čtverečkem čokolády. Ráda jsem to ochutnala, ale denně to jíst nemusím:)
Následující den ráno po stejné chemicko-cereální snídani jsme se opět já, Rachel, Boube, Elaine, její dcera a manžel sbalili a vydali na dlouhou cestu zpět do severní části New Jersey. Cestu jsme si s Rachel zpříjemňovaly hledáním ostatních exchange studentů na facebooku pomocí Elaininýho iPhonu a obědem na pobřeží oceánu. Po 43 dnech v USA jsem konečně spatřila (a ochutnala :) oceán! Nyní jsem opět doma a těším se na druhý, lednový sraz s ostatními exchange studenty.
K nadpisu: Od Debbie jsem se dozvěděla, že jedním z cílů našeho pobytu je snít v angličtině. Když začneme snít v angličtině, máme napůl vyhráno. Schválně hádejte, v jakém jazyce mě Rachel slýchává brebentit, když spím!

Boot camp

V tomto článku bych se ráda věnovala naším sportovním hodinám, ať už těm povinným, či volitelným.
 Mou první sportovní hodinou je tanec. Tanec patří mezi volitelné předměty spolu s dalšími 66 uměleckými předměty, rozdělenými do sekcí s názvy: umění, tanec, drama, hudba a televizní produkce. Samozřejmě nebudu vyjmenovávat všech 66 předmětů, ale ráda bych zmínila alespoň těchto několik: kreslení komiksů a animace, ilustrace, sochání, tvoření backstage pro divadlo, příprava na hraní v televizi a filmech a mnoho dalších včetně 20 čistě hudebních předmětů. Jelikož jsou tyto předměty čistě dobrovolné, očekává se od studentů maximální zápal pro danou činnost. Mnoho uměleckých předmětů má několik úrovní, a proto studenti, kteří mají zájem o studium vyšší úrovně, si musejí své místo vybojovat před porotou. Můj councillor mě na základě mých předchozích tanečních zkušeností velkoryse umístil do jedné z výběrových skupin. Zpočátku jsem se bála, na jaké úrovni můj tanec v porovnání s mými spolužáky bude, ale má profesorka mě po dvou hodinách ujistila, že tančím stejně jako ostatní dívky.
 Ptáte se, jak samotná hodina probíhá? V tanečním sále se všechny převlečené dívky sejdou do 5 minut po zvonění. První půlku roku budeme věnovat přípravě na divadelní hru Romeo a Julie, tedy moderně. Zvolenému tanečnímu stylu je přizpůsobeno i naše oblečení a obuv. Ideální jsou legíny, tričko a bosé nohy, či piškoty. Na základě naší účasti a výkonu v Romeovi a Julii dostaneme naší pololetní známku a naše závěrečné ohodnocení závisí na 2 skupinových vystoupeních v květnu. Pro dobrovolníky se nabízí šance připravit si vlastní vystoupení (solo, duo…) pro únorovou taneční show. Data všech vystoupení jsou oznámena rok dopředu, takže absence studentů je vyloučena.
 Na dnešní hodině nám čerstvě vdaná Ms. Dugan rozdala pravidla týkající se naší hodiny a překvapivě dodala několik detailů ohledně osobní hygieny. Prý by nám nerada oznamovala, že páchneme, a tak nám doporučuje holit si podpaždí a prát si taneční oblečení :) Také by nerada odvracela hlavu, při každém našem zvednutí nohy a žádá nás tedy, ať nenosíme kraťásky.
 Ať už vás naše taneční pravidla pobavila, či nikoli, pravidla ohledně tělesné výchovy vás jistě nerozesmějí. První z pravidel je tzv. dress code neboli zúžený výběr oblečení. Přestože můžeme nosit zatraceně krátké kraťásky (nebo alespoň většina dívek tak činí), nemůžeme nosit tílka. Naše trička mohou mít pouze jednu z těchto 3 barev: modrá, šedá nebo bílá. Opravdu netuším, jak barvy ovlivňují náš fyzický výkon, ale budiž.
 Musím přiznat, že mě proslov Ms. Dugan o hygieně poněkud pobavil, jelikož jsem zmíněné hygienické návyky považovala za automatické, ale prvních pár minut v dívčí šatně 9. a 11. ročníků mě přesvědčil o opaku. Ještě před naší vůbec první hodinou mi v šatně na hlavě přistálo tričko mé afroamerické spolužačky se značnou nadváhou očividně neprané po několik generací.
 Po převlečení do našich modro šedobílých úborů se předuneme do obří tělocvičny, jejíž fotku jsem zveřejnila v předchozím článku. Nedokážu odhadnout, kolik studentů se v tělocvičně nachází, ale jelikož má celá škola 8 hodin a přibližně 2000 studentů, bude to něco kolem 250.
 6 profesorů korzujících po tělocvičně střídavě křičí:“Choďte dokola! Běžte! Choďte! Běžte!“ U prvního povelu „Choďtě!“ jsem si vzpomněla na vyprávění mé mámy, jak oni museli kroužit o každé přestávce na chodbách. Při etapě „Běž!“ jsem měla problém udržet se na svém místě, protože všichni moji spolužáci mají úžasnou schopnost běžet tak pomalým tempem, že jsem je prostě musela obíhat. A to nejsem bůh ví jaký sprinter.
 Když naši profesoři usoudí, že chůze a běhu bylo dost, vyhledá každý student jednoho z 6 profesorů, který je jejich master teacher. Před svým master teacherem se seřadíme do řady v abecedním pořadí a společně provedeme několik kliků a sedů - lehů a stretching. Během stretchingu jsem byla spolužačkou označena za „extra flexible“ (extra pružná), jen proto, že ve stoje dosáhnu na zem s nataženýma nohama. Aha…
 Já a zbytek protažených studentů se společně přesuneme do wrestlingové místnosti, kde se vykonává docházka č.2, tentokrát s profesorem, který vyučuje námi zvolenou kombinaci sportů. Po docházce si rozdáme podložky, spustí se americký popík a boot camp může začít. Úkolem.1 byl vzpor na předloktí po co nejdelší dobu. Při pojmu „co nejdelší dobu“ mi hlavou běžela myšlenka, jestli mě tu opravdu hodlají nechat po škole, protože vzpor trénuji každý den :D K mému štěstí byl maximální limit snížen na 2 minuty 30 sekund a vydržela jsem já a několik chlapců. Jedna ze spolužaček mi polichotila frází „good job“ neboli dobrá práce, zatleskali jsme si a dali se do posilování břišního svalstva. Můj master teacher a zároveň cvičitelka počítala do mikrofonu a zároveň makala s námi. Stejně jako ve všech ostatních hodinách na nás profesoři nekřičí (Nechtějí? Nesmějí? Kdoví…), a to je možná důvodem, proč tlouštíci zůstávají tlouštíky.
  Po 6 týdnech vyměníme střídavé posilování na zemi a běh za 3 týdny v posilovně a poté za úplně jiné sporty. S mou nynější kombinací sportů jsem maximálně spokojená a doufám, že v další nabídce bude jóga a aerobic, které byly v nabídce loňské. Sportu zdar! ;)

Běžný chod FHS...

Je sobotní deštivé ráno, já sedím s Mikem na pohovce a konečně se dostávám k psaní článku o mém prvním týdnu ve škole. Podklady k tomuto článku si připravuji už od pondělka a dokonce jsem si na moje poznámky vyhradila speciální blok s nápisem New York od mé sestry, do kterého horlivě zapisuji během hodin. Bohužel i přesto, jak dlouho jsem tento článek připravovala, bude zřejmě směs informací působit chaoticky. Než přejdu k samotnému obsahu bych ráda dodala, že tato „školní rubrika“ se nejspíše stane pravidelnou a bude prokládána články o mém běžném životě v US. Nyní k samotnému článku.
 Během uplynulých 4 školních dnů se naši profesoři snažili pomalu najet na normální školní režim. Dostali jsme učebnice, rozvážené po škole ve speciálních vozících, které si díkybohu můžeme nechat doma a budeme je obvykle používat jen na domácí úkoly. Jedna knížka stojí okolo 1800 Kč, takže na ně musíme být extrémně opatrní, abychom v závěru roku nemuseli zmíněnou částku platit. Dále nám byla ve čtvrtek rozdána americká verze žákovské knížky skombinovaná se školním řádem. První polovina knížky je věnována školním pravidlům, dopisům od vedení, rozvrhem s časy, kdy zvoní a druhá polovina je ve formě kalendáře, kam vám profesor napíše povolení, že můžete opustit třídu, když jdete na záchod nebo k vašemu councillorovi (úředník tvořící váš rozvrh).
 V mé první hodině (principles of business law - 7:27 – 8:17) jsme pokročili ze všech předmětů asi nejvíce. Došli jsme do dvou třetin první kapitoly s názvem právo a právní systémy. Během hodin střídavě posloucháme poutavý výklad prokládaný praktickými ukázkami a střídavě čteme články s názvy: Jaký je tvůj verdikt? nebo Přemýšlej kriticky o tomto případu; a následně o nich debatujeme. Za domácí úkol obvykle máme vypsat si zvýrazněná slova z učebnice s jejich významem. Já si pod každý anglický pojem píši český ekvivalent jinou barvou. Za můj první domácí úkol jsem dostala 20 bodů z 20 a byly mi zapsány do univerzálního školního počítačového systému, kam se zapisuje i absence.
 Má druhá hodina (US history – 8:22 – 9:10) byla po celý týden naprosto ovlivněna současnými událostmi v US, že jsme se k samotné látce ani nedostali. Jediná věc, která spadá do normálního amerického školního systému bylo tzv. „Do now“ neboli „Udělej nyní“. Každý den, po příchodu do třídy, je na tabuli nadepsáno „Do now“ a několik otázek k tématu probíranému daný den. Na tyto úkoly máme vyhrazenou speciální stránku a po 1 týdnu nás profesor obejde a rozdá body.
V úterý jsme vyplnili papír s kontaktními informacemi, jménem profesora a závěrečnou známkou „social studies“ z našeho 10. ročníku. Jelikož „social studies“ zahrnuje český zeměpis, dějepis a základy společenských věd, napsala jsem mu tam tři česká jména a tři A (jedničky) :) Následující den jsme hodinu započali úkolem: Vysvětli slova zodpovědnost, vytrvalost a cíle, na který jsme plynule navázali projevem amerického prezidenta Baracka Obamy ke studentům high school (7-12 ročník) http://www.youtube.com/watch?v=3iqsxCWjCvI . Tento projev jsem shlédla již v úterý na hodině dance/drama, ale tentokrát jsem neměla za úkol jen sledovat, nýbrž napsat příklady ke slovům z úkolu č. 1, které prezident zmínil. President pronesl svůj projev ve škole Wakefield high school ve městě Arlington, Virginia a předcházel mu krátký projev zástupce studentů, který presidenta představil. Obsahem bylo ve zkratce, že osud Ameriky je na studentech a povinností každého studenta by mělo být hledání v čem jsme dobří a nepřenášet naše osobní problémy na školu. To, že nezáleží na tom, kolik máte peněz nebo z jaké sociální vrstvy pocházíte dokázal několika příklady o chudých, či handicapovaných dětech, které to někam dotáhly. Upřímně řečeno i mně, jako neamerickému občanovi mi jeho slova vhrnuly slzy do očí.
Na začátku čtvrteční hodiny mi jeden ze spolužáků připomněl mou českou školu, když se otázal:“Budeme se koukat na film?“. Přestože jsou americké děti vesměs úplně jiné, takovéhle otázky máme společné.
Páteční hodinu jsme věnovali tématu 9/11 aneb 11. září 2001, o kterém bylo i „Do now“. Za úkol bylo zodpovědět otázky: Co si pamatuješ o útocích 11. září 2001? Kdo byl za útoky zodpovědný? Co se vlastně stalo? a Proč bychom si měli tento den pamatovat?. V následné diskuzi nám profesor vyjmenoval státy, ze kterých teroristé pocházeli a položil otázku: Proč byli zrovna ze středního východu?. Správná odpověď samozřejmě byla protože zastupovali islámské radikály, což ale nezabránilo mé spolužačce vyřknout nahlas myšlenku:“ Protože je to blízko New Yorku?“. Profesor je zřejmě na podobně hloupé odpovědi zvyklý, ale já jsem se smíchu neubránila a hned jsem to tajně zapsala do mých poznámek :) Teď z té vážnější strany. V 8:46 ze z rozhlasu ozval hlas z vedení, s informacemi o třech studentech Franklin High Schoul, kteří při těchto útocích zahynuli a s žádostí o minutu ticha.
Ve třetí hodině (dance – 9:15 – 10:03) jsme byli společně se studenty dramatu rozděleni do skupinek po 5 a měli jsme za úkol zahrát pantomimou scénku ze scénáře, který nám rozdala profesorka dramatu : Ms. Little (paní Malá). Po ukončení každé scénky zbytek studentů hádal, ze které že to Shakespearovy hry bylo. Po té, co jedna skupinka odehrála scénku z mé oblíbené hry Večer tříkrálový a nikdo nevěděl odpověď, jsem se stydlivě přihlásila, že vím odpověď, ale jen česky :D. Nakonec jsme se s paní Malou dostaly ke stejnému názvu v angličtině a byla jsem pochválena. Musím říct, že jsem vděčná za naší povinnou četbu v ČR, bez ní bych byla na Shakespearovsky laděných třetích hodinách naprosto ztracená. V páteční hodině jsme začali s přípravou tanečního prologu pro naší (převážně afroamerickou) verzi hry Romeo a Julie. Na pondělí máme za úkol přinést si taneční oblečení, které si budeme moci uložit do speciálních skříněk u tanečního sálu a začneme se soustředit více na tanec než na drama.
Mou čtvrtou hodinou je angličtina (10:08 – 10:56), ve které jsme se celý týden věnovali eposu o Gilgamešovi. Profesorka napsala na tabuli otázky k desetistránkovému textu, na které musíme do pondělka na základě našeho čtení odpovědět. Protože samotné vyučování angličtiny není nijak extra zajímavé, o zábavu se starají děti samy. 90% studentů sedí s batohem na stole místo sešitů (samozřejmě pokud nemají batoh na zádech), za který skrývají mobilní telefon a naprosto ignorují zadanou práci. Jeden ze studentů předstírající čtení otázek na tabuli nemohl něco přečíst, a tak se zeptal profesorky. Ta se ho zeptala jestli nepotřebuje/nenosí brýle, na což jí student odvětil:“Vidíte je snad na mně?“. Oslovování profesorky angličtiny oblíbenou frází amerických teenagerů „hej jou mama“ také není výjimkou.
Na pátou hodinu (11:01 – 11:49) se přesunuji do učebny žurnalistiky, která je má oblíbená. Na žurnalistiku jsme spojení juniors a seniors (11 a 12 ročník), přičemž většina 12. ročníku pracuje ve školních novinách. Z jejich funkcí vyplývá, že to jsou děti, které na rozdíl od ostatních ovládají spelling (profesorka angličtiny nevěděla jak vyspelovat „pronounciation“) a vědí, kde leží Česká republika. Zároveň se mě nesnaží přesvědčovat, že Československo stále existuje a neptají se mě, jestli mluvím Československy, jako můj spolužák na matematiku. Redaktor věnující se mezinárodním vztahům je díky svým evropským předkům velkým fanouškem Německa, které dokonce v červenci navštívil. Při společném obědě jsme se domluvili na interview, které chce udělat se mnou a Rachel.
Během týdne jsme konzultovali na základě našeho domácího úkolu z minulého víkendu (Vymysli námět na příběh do školních novin.) naše nápady. Moje téma: Jak jsem se stala exchange studentkou. zaujal mojí „poradkyni“ z 12. ročníku, tak třeba z toho něco bude.
Moji „6 period“ (11:54 – 12:42) trávím v jídelně, kde jsem zatím každý den seděla s jinými lidmi. V úterý si ke mně přisedla skupinka kluků, přičemž jeden z nich zná holku ze školy, která má rodiče ze Slovenska. Během tělocviku nás představil, ale česko – slovensky jsme si bohužel nepopovídali, protože nerozumí češtině. Zatím zůstáváme u pozdravu na chodbě v kombinaci Ahoj – Hi. V jednom z dalších dnů jsem se usadila k volnému stolu a věnovala se eposu o Gilgamešovi, když si ke mně přisedla skupinka afroamerických dětí. Namísto pozdravu na mě zahuhlali:“Who are you?/Kdo jsi?“, tak jsem jim slušně odpověděla, kdo a odkaď jsem, zjistila jsem, že netuší, že Česká republika existuje a tiše jsem se přesunula k bezpečnějšímu stolu ke studentům, kteří se také věnovali škole. Některé děti se zdají být až nebezpečné a ze svých stolů se vytvářejí taková gangsterská teritoria. Když jsem od svého úkolu na angličtinu občas zvedla hlavu viděla jsem afroameričanku řvoucí na spolužáka, ať okamžitě vypadne od jejich stolu, že ho tam nikdo nechce atd. Její „bodyguard“ si všiml mé pozornosti, oznámil jí to, ona si mě sjela pohledem a naštěstí se vrátila zpět ke své původní oběti.
Předposlední hodinou je matematika (algebra – 12:47 – 13:35), kde jsme se celý týden věnovali opakování z předchozích ročníků. V páteční hodině se mě spolužák sedící za mnou zeptal, jestli nemám tužku. Tužku jsem mu půjčila, načež se mě naprosto směšně zeptal, jestli jí chci zpátky. Jasně, že jsem jí chtěla zpátky, copak můžu každý den někomu dávat tužku?
Školní den pravidelně zakončuji v tělocvičně (Gym – 13:40 – 14:28), kde nám během týdne rozdali skříňky, do kterých při troše snahy narvu jednu botu a vybrali jsme si sporty. V mé třídě je na tento semestr na výběr buď ABS (/posilování břicha), cardio a posilovací stroje nebo chůze a běh, ABS a posilovací stroje. Já jsem si vybrala první možnost, protože po škole budu mít crosscountry (přespolní běh), tak nemusím běhat i o tělocviku.
Omlouvám se za až přespříliš obsáhlý článek, snad vám pomohl udělat si představu o amerických školách a jejich studentech. Příští týden mě čeká první test z Principles of business law, tak držte palce :)

Pensylvánie

Jelikož je letošní září ve znamení prodloužených víkendů, rozhodla se naše rodina vyrazit na dvoudenní výlet do sousední Pensylvánie. Hned poté, co nás (mě a Rachel) rodiče vyzvedli v pátek u školy, vyrazili jsme na tříhodinovou cestu. Naším cílem bylo turistické centrum v okolí města Lancaster, bydliště tzv. Aimish lidí. Aimish je původně švýcarská křesťanská komunita lidí, vedoucí život našich pra prapředků – nepoužívají elektřinu a vyrábějí si co nejvíce věcí doma – ať už jde o jídlo, či oblečení.
K večeru jsme se ubytovali v předem zarezervovaném hotelu, za který jsem já, ani Rachel nemusela platit, děti do 17 let mají pobyt zdarma. V našem původním plánu byla večeře v Texaské restauraci situované hned v sousedství hotelu, ale třicetiminutová čekací lhůta na stůl nás přiměla dát zavděk obyčejnému motorestu (tzv. diner). Cestou z večeře jsme zastavili u pro mě atrakce, pro americký zbytek rodiny zřejmě něco běžného – „Bible outlet“. Obchod plný náboženské literatury, obalů na bible, dětské „princess“ bible, CD s dětskými náboženskými písněmi, přívěsky, tužky, trička… prostě vše, na co se dá vtěsnat alespoň slovo Ježíš. Mika, jakožto pastora, tento obchod zaujal natolik, že jsme zde strávili pomalu více času než když jdu nakupovat já.
Sobotní den jsme započali v hotelové jídelně typicky americkou snídaní – vafle, mufiny, bakels, párky, vajíčka, toasty… Já jsem si s radostí odnesla několik jablek a pár čokoládových mufinů, jako náhražku českého perníku.
Od hotelu jsme jen popojeli do městečka s neobvyklým názvem Intercourse (=pohlavní styk). Roseanne mi ještě před odjezdem vyjmenovala názvy přilehlých vesnic s podobně laděnými názvy, takže mě trička s nápisy I love Intercourse ani moc nepřekvapila. Naší první zastávkou v Intercourse bylo farmářské tržiště s bio produkty. K dostání bylo ovoce, zelenina, uzeniny, sýry, zavařeniny, laskominy a k mé radosti i hladká mouka, ze které jsem hned v pondělí usmažila pravé české palačinky. Co mě ale zaujalo nejvíce, byla těhotná dívka, které nemohlo být více než 17 procházející se se svým mladším bratrem a maminkou (doufám, že to byl sourozenec a ne první syn).
Po úspěšném nákupu a mírném šoku jsme nasedli do vozu taženého koňmi, řídícího Aimish dívkou s oholenýma nohama. Upřímně řečeno, jen stěží jsem odolávala pokušení, zeptat se jak si ty nohy holí. Koňské povozy jsou v této „Aimish“ oblasti Pensylvánie běžnou součástí silniční dopravy, což můžete vidět na výše umístěných fotkách. Přibližně v polovině cesty jsme zastavili u stánku s domácí citronádou a pečivem. Při placení občerstvení dala Roseanne jak se sluší a patří malému Aimish chlapci dýžko (v restauracích se mimochodem pohybuje mezi 5 až 10 dolary) a chlapec nemohl uvěřit, že ty peníze jsou opravdu pro něj.
Po skončení jízdy v koňském povozu jsme měli šanci zhlédnout další konfrontaci Aimish dětí s běžným světem – dva chlapci v kavárně sledující televizi s neobvyklým zaujetím. Zatímco si chlapci užívali svou neobvyklou chvilku, já jsem se nepřestávala divit nad mým neobvyklým obědem. Jelikož jsem už přijala hranolky jako jedinou v Americe existující přílohu, velice mě překvapilo, že může existovat ještě něco horšího a to chipsy! Přátelsky jsem je tedy nabídla ostatním členům rodiny, která je s chutí slupla. Fuj!
Po (ne)chutném obědě jsme se odebrali do hotelu relaxovat. Roseanne v posteli, Mike a Rachel u počítače a já v hotelové posilovně s výhledem na bazén. Přestože jediný stroj, který jsem dokázala spustit byl běhací pás, uvítala jsem změnu cvičebního prostředí. Po zasloužené sprše jsme navštívili outlet č.2, tentokrát adidas. Mým cílem bylo sehnat mé první opravdové boty na běhání a svůj cíl jsem splnila. Za pouhých 40 dolarů si nyní dopřávám stokrát pohodlnější běh než kdy jindy. Do košíku jsem ještě přihodila druhý produkt za 50% - tenisky do školy (17 dolarů). Výhodou permanentního vysedávání v autě a prakticky minima chůze je, že vaše boty vypadají i po 10 letech jako nové, a tak se nemusím bát, že mi nevydrží do Čech.
Svůj úspěšný úlovek jsem si tajně přála oslavit večeří v mé oblíbené restauraci Olive garden, ve které však byla čekací lhůta 50-60 minut, což nám za to opravdu nestálo. Místo v turistických sítích restaurací, jakou je právě Olive garden, jsme se raději najedli v dalším z motorestů. Velice mě potěšila nabídka „All you can eat“ salátový a desertový bar za 7 dolarů. Naložila jsem si plné dva talíře čerstvé zeleniny a celé hodování zakončila otestováním všech dostupných desertů.
Poslední sobotní akcí byla návštěva outletového centra č.3 s mými oblíbenými obchody jako nike, zumiez nebo Američan eagle. S úderem 21 hodiny všechny obchody zavřeli a my se odebrali do postelí nabrat síly na nedělní cestu domů.