Jelikož je letošní září ve znamení prodloužených víkendů, rozhodla se naše rodina vyrazit na dvoudenní výlet do sousední Pensylvánie. Hned poté, co nás (mě a Rachel) rodiče vyzvedli v pátek u školy, vyrazili jsme na tříhodinovou cestu. Naším cílem bylo turistické centrum v okolí města Lancaster, bydliště tzv. Aimish lidí. Aimish je původně švýcarská křesťanská komunita lidí, vedoucí život našich pra prapředků – nepoužívají elektřinu a vyrábějí si co nejvíce věcí doma – ať už jde o jídlo, či oblečení.
K večeru jsme se ubytovali v předem zarezervovaném hotelu, za který jsem já, ani Rachel nemusela platit, děti do 17 let mají pobyt zdarma. V našem původním plánu byla večeře v Texaské restauraci situované hned v sousedství hotelu, ale třicetiminutová čekací lhůta na stůl nás přiměla dát zavděk obyčejnému motorestu (tzv. diner). Cestou z večeře jsme zastavili u pro mě atrakce, pro americký zbytek rodiny zřejmě něco běžného – „Bible outlet“. Obchod plný náboženské literatury, obalů na bible, dětské „princess“ bible, CD s dětskými náboženskými písněmi, přívěsky, tužky, trička… prostě vše, na co se dá vtěsnat alespoň slovo Ježíš. Mika, jakožto pastora, tento obchod zaujal natolik, že jsme zde strávili pomalu více času než když jdu nakupovat já.
Sobotní den jsme započali v hotelové jídelně typicky americkou snídaní – vafle, mufiny, bakels, párky, vajíčka, toasty… Já jsem si s radostí odnesla několik jablek a pár čokoládových mufinů, jako náhražku českého perníku.
Od hotelu jsme jen popojeli do městečka s neobvyklým názvem Intercourse (=pohlavní styk). Roseanne mi ještě před odjezdem vyjmenovala názvy přilehlých vesnic s podobně laděnými názvy, takže mě trička s nápisy I love Intercourse ani moc nepřekvapila. Naší první zastávkou v Intercourse bylo farmářské tržiště s bio produkty. K dostání bylo ovoce, zelenina, uzeniny, sýry, zavařeniny, laskominy a k mé radosti i hladká mouka, ze které jsem hned v pondělí usmažila pravé české palačinky. Co mě ale zaujalo nejvíce, byla těhotná dívka, které nemohlo být více než 17 procházející se se svým mladším bratrem a maminkou (doufám, že to byl sourozenec a ne první syn).
Po úspěšném nákupu a mírném šoku jsme nasedli do vozu taženého koňmi, řídícího Aimish dívkou s oholenýma nohama. Upřímně řečeno, jen stěží jsem odolávala pokušení, zeptat se jak si ty nohy holí. Koňské povozy jsou v této „Aimish“ oblasti Pensylvánie běžnou součástí silniční dopravy, což můžete vidět na výše umístěných fotkách. Přibližně v polovině cesty jsme zastavili u stánku s domácí citronádou a pečivem. Při placení občerstvení dala Roseanne jak se sluší a patří malému Aimish chlapci dýžko (v restauracích se mimochodem pohybuje mezi 5 až 10 dolary) a chlapec nemohl uvěřit, že ty peníze jsou opravdu pro něj.
Po skončení jízdy v koňském povozu jsme měli šanci zhlédnout další konfrontaci Aimish dětí s běžným světem – dva chlapci v kavárně sledující televizi s neobvyklým zaujetím. Zatímco si chlapci užívali svou neobvyklou chvilku, já jsem se nepřestávala divit nad mým neobvyklým obědem. Jelikož jsem už přijala hranolky jako jedinou v Americe existující přílohu, velice mě překvapilo, že může existovat ještě něco horšího a to chipsy! Přátelsky jsem je tedy nabídla ostatním členům rodiny, která je s chutí slupla. Fuj!
Po (ne)chutném obědě jsme se odebrali do hotelu relaxovat. Roseanne v posteli, Mike a Rachel u počítače a já v hotelové posilovně s výhledem na bazén. Přestože jediný stroj, který jsem dokázala spustit byl běhací pás, uvítala jsem změnu cvičebního prostředí. Po zasloužené sprše jsme navštívili outlet č.2, tentokrát adidas. Mým cílem bylo sehnat mé první opravdové boty na běhání a svůj cíl jsem splnila. Za pouhých 40 dolarů si nyní dopřávám stokrát pohodlnější běh než kdy jindy. Do košíku jsem ještě přihodila druhý produkt za 50% - tenisky do školy (17 dolarů). Výhodou permanentního vysedávání v autě a prakticky minima chůze je, že vaše boty vypadají i po 10 letech jako nové, a tak se nemusím bát, že mi nevydrží do Čech.
Svůj úspěšný úlovek jsem si tajně přála oslavit večeří v mé oblíbené restauraci Olive garden, ve které však byla čekací lhůta 50-60 minut, což nám za to opravdu nestálo. Místo v turistických sítích restaurací, jakou je právě Olive garden, jsme se raději najedli v dalším z motorestů. Velice mě potěšila nabídka „All you can eat“ salátový a desertový bar za 7 dolarů. Naložila jsem si plné dva talíře čerstvé zeleniny a celé hodování zakončila otestováním všech dostupných desertů.
Poslední sobotní akcí byla návštěva outletového centra č.3 s mými oblíbenými obchody jako nike, zumiez nebo Američan eagle. S úderem 21 hodiny všechny obchody zavřeli a my se odebrali do postelí nabrat síly na nedělní cestu domů.
K večeru jsme se ubytovali v předem zarezervovaném hotelu, za který jsem já, ani Rachel nemusela platit, děti do 17 let mají pobyt zdarma. V našem původním plánu byla večeře v Texaské restauraci situované hned v sousedství hotelu, ale třicetiminutová čekací lhůta na stůl nás přiměla dát zavděk obyčejnému motorestu (tzv. diner). Cestou z večeře jsme zastavili u pro mě atrakce, pro americký zbytek rodiny zřejmě něco běžného – „Bible outlet“. Obchod plný náboženské literatury, obalů na bible, dětské „princess“ bible, CD s dětskými náboženskými písněmi, přívěsky, tužky, trička… prostě vše, na co se dá vtěsnat alespoň slovo Ježíš. Mika, jakožto pastora, tento obchod zaujal natolik, že jsme zde strávili pomalu více času než když jdu nakupovat já.
Sobotní den jsme započali v hotelové jídelně typicky americkou snídaní – vafle, mufiny, bakels, párky, vajíčka, toasty… Já jsem si s radostí odnesla několik jablek a pár čokoládových mufinů, jako náhražku českého perníku.
Od hotelu jsme jen popojeli do městečka s neobvyklým názvem Intercourse (=pohlavní styk). Roseanne mi ještě před odjezdem vyjmenovala názvy přilehlých vesnic s podobně laděnými názvy, takže mě trička s nápisy I love Intercourse ani moc nepřekvapila. Naší první zastávkou v Intercourse bylo farmářské tržiště s bio produkty. K dostání bylo ovoce, zelenina, uzeniny, sýry, zavařeniny, laskominy a k mé radosti i hladká mouka, ze které jsem hned v pondělí usmažila pravé české palačinky. Co mě ale zaujalo nejvíce, byla těhotná dívka, které nemohlo být více než 17 procházející se se svým mladším bratrem a maminkou (doufám, že to byl sourozenec a ne první syn).
Po úspěšném nákupu a mírném šoku jsme nasedli do vozu taženého koňmi, řídícího Aimish dívkou s oholenýma nohama. Upřímně řečeno, jen stěží jsem odolávala pokušení, zeptat se jak si ty nohy holí. Koňské povozy jsou v této „Aimish“ oblasti Pensylvánie běžnou součástí silniční dopravy, což můžete vidět na výše umístěných fotkách. Přibližně v polovině cesty jsme zastavili u stánku s domácí citronádou a pečivem. Při placení občerstvení dala Roseanne jak se sluší a patří malému Aimish chlapci dýžko (v restauracích se mimochodem pohybuje mezi 5 až 10 dolary) a chlapec nemohl uvěřit, že ty peníze jsou opravdu pro něj.
Po skončení jízdy v koňském povozu jsme měli šanci zhlédnout další konfrontaci Aimish dětí s běžným světem – dva chlapci v kavárně sledující televizi s neobvyklým zaujetím. Zatímco si chlapci užívali svou neobvyklou chvilku, já jsem se nepřestávala divit nad mým neobvyklým obědem. Jelikož jsem už přijala hranolky jako jedinou v Americe existující přílohu, velice mě překvapilo, že může existovat ještě něco horšího a to chipsy! Přátelsky jsem je tedy nabídla ostatním členům rodiny, která je s chutí slupla. Fuj!
Po (ne)chutném obědě jsme se odebrali do hotelu relaxovat. Roseanne v posteli, Mike a Rachel u počítače a já v hotelové posilovně s výhledem na bazén. Přestože jediný stroj, který jsem dokázala spustit byl běhací pás, uvítala jsem změnu cvičebního prostředí. Po zasloužené sprše jsme navštívili outlet č.2, tentokrát adidas. Mým cílem bylo sehnat mé první opravdové boty na běhání a svůj cíl jsem splnila. Za pouhých 40 dolarů si nyní dopřávám stokrát pohodlnější běh než kdy jindy. Do košíku jsem ještě přihodila druhý produkt za 50% - tenisky do školy (17 dolarů). Výhodou permanentního vysedávání v autě a prakticky minima chůze je, že vaše boty vypadají i po 10 letech jako nové, a tak se nemusím bát, že mi nevydrží do Čech.
Svůj úspěšný úlovek jsem si tajně přála oslavit večeří v mé oblíbené restauraci Olive garden, ve které však byla čekací lhůta 50-60 minut, což nám za to opravdu nestálo. Místo v turistických sítích restaurací, jakou je právě Olive garden, jsme se raději najedli v dalším z motorestů. Velice mě potěšila nabídka „All you can eat“ salátový a desertový bar za 7 dolarů. Naložila jsem si plné dva talíře čerstvé zeleniny a celé hodování zakončila otestováním všech dostupných desertů.
Poslední sobotní akcí byla návštěva outletového centra č.3 s mými oblíbenými obchody jako nike, zumiez nebo Američan eagle. S úderem 21 hodiny všechny obchody zavřeli a my se odebrali do postelí nabrat síly na nedělní cestu domů.
Žádné komentáře:
Okomentovat