Dnešním dnem nám končí poslední volno před Vánocemi – Thanksgiving holidays. Prázdniny nám začaly zkráceným školním dnem ve středu, což znamenalo konec vyučovaní ve 12:00. Ve 12:30 nás vyzvedl autobus a my, plavecký tým, jsme se vydali na dvouhodinový trénink. Po tréninku jsem se u školy sešla se zbytkem rodiny a vyrazili jsme na nákup nezbytností pro nadcházející Den díkuvzdání a také Vánoce.
Krocan už nám doma několik dní rozmrzal, z hlavních jídel tedy zbývaly už jen sladké brambory. Jelikož jsme byli kupodivu v nakupovací náladě (což já jsem osttaně vždycky, rozhodli jsme se koupit i vánoční stromeček a světla. Navečer jsem se sešla s kamarády a ani jsem se nenadála a byl tu Den díkuvzdání.
Ráno jsme vstaly s Roseanne brzy a vydaly jsme se dokončit nákupy. Tentokrát jsme sháněly tradiční dýňový koláč a několik dalších dortů. Jeden by nám nestačil – čekali jsme totiž rdinu pěstounského syna Mika a Roseanne se čtyřmi dětmi (2 hyperaktivní kluci a 2 holky, z nich 1 šestnáctiletá ve druhém měsíci těhotenství). Hold jsme se měli na co těšit.
Dopoledne jsem strávila pečením cheesecaku, škrábáním brambor a dalšími přípravami. Okolo 15. hodiny konečně dorazila naše návštěva. Poté co se všichni hyperaktivní, potetovaní, opiercingovaní a těhotní usadili nakrájel Mike krocana a my se dali do hodování a debatování. Hlavním tématem bylo chtě nechtě těhotenství. Celá dívčina rodina mluvila o jejím požehnaném stavu se šťasným výrazem „Jupí, budeme mít miminko!“, což mě přinejmenším vyděsilo.
Druhou důležitou atrakcí Thanksgiving holidays je tzv. Černý pátek. Všichni nákupůchtiví lidé po celé Americe vstávají kolem 3. hodiny ranní a vyrážejí stát fronty u obchodů plných slev jako např. Walmart, K-mart, Target, či Best Buy. Já, Rachel a Roseanne jsme dům opustily ve 3:30 ráno a ve 4 jsme se už řadily do fronty (přibližně 100. v pořadí). Během čekání jsme vyfasovaly mapu připomínající zadání bojovky, zobrazující jednotlivá oddělení Walmartu a konkrétní místa, kam zaměstnanci umístili ve velice omezeném množství zlevněnou elektroniku.V 5 hodin se dveře konečně otevřely a my vyrazily na lov. První destinací bylo oddělení elektroniky. Předchozí den jsem si na internetu vyhlídla foťák a k mé radosti ho měli. Výběr barvy mi usnadnilsám Walmart, jelikož měli jen jednu, a to modrou. Protože Roseanne letos neměla peníze na nic velikého jako TV nebo PC, odebraly jsme se rovnou do oddělení oblečení a hraček, pro dárky jejím neteřím. Za 10 dolarů koupila dvě stoln hry (New Moon a LIFE), po 3 dolarech sukně a za stejně přívětivou cenu termoprádlo/termopyžamo s disney motivy (Mickey Mouse, Tinker Bell, Snoopy…). Jedno takové na mě a Rachl čeká pod stromečkem, za 3 dolary místo původních 11 to tam Roseanne přeci nemohla nechat.
Z Wallmartu jsme se přesunuly do Targetu, kde jsem si koupila pantofle Paul Frank a Rachel červený iPod nano za 145 dolarů, ke kterému jako dárek dostala dárkový kupón s 15 dolary.Jelikož jsme začínaly být pěkně unavené, odebraly jsme se zpět domů do postele.
Odpoledne jsme znovu v plné síle vyrazily do obchodního centra. Po cestě jsme se stavily v domě Mikovýho bratra pro jeho manželku a handicapovanou dveru na vozíku. Aby cesta na nákupy proběhla co nejsnadněji, nechaly jsme naše auto u nich a použily jejich auto podomácku předělané na auto pro handicapované. Přední dvě sedadla jsou ponechána v původní podobě a zbylé, pravděpodobně 2, řady jsou odmontovány, čímž vznká prostor pro elektrický vozík. Poté, co jsme Sierru i s vozíkem naložily do prostoru za předními sedadly, usadily jsme se já a Rachel na sedadla bokem dopředu. A proč to všechno tak podrobně popisuji?
Po skvělém nakupování (konečně jsem sehnala zimní bundu, takže už nemusím mrznout) byl čas vydat se na cestu zpět. Opět jsme Sieře pomohly, usadily jsme se, na poněkolikáté zavřely dvěře kufru, kterými jsme vešly a rozjely se. Po přibližně 5 minutách jízdy po dálnici se z ničehonic dveře kufru otevřely, rampa se vyklopila a já, sedící hned u dvěří, začala z dnešního pohledu histericky ječet. Jediné na co jsem se po chvíli zmohla bylo:“Je to otveřenýýý!“, a tak jsme zastavily a kufr spravily. Po zbytek cesty jsme sice musely dveře přidržovat, ale dorazily jsme v pořádku.
Sobotní dopoledne mě Roseanne vyslala s kamarády do K-martu pro vánoční ozdoby, zatímco oni šli do kina, kam se mi moc nechtělo. Zdobení stromečku je přeci jen jednou do roka a do kina můžu jít kdykoliv. 
Příští týden načínám svůj adventní kalendář a můžu pomalu začít odpočítávat dny do Vánoc a také bohužel do odjezdu Rachel. Musím přiznat, že se mi bude nejspíš stýskat, ale na druhou stranu jsme vděčná za šanci vyzkoušet si oboje.

Nevím čím to, ale zdá se, že tu čas začal běžet mnohem rychleji, než tomu bylo doposud. Z Floridy jsme doma už skoro týden a já se dostávám k dalšímu příspěvku na můj poněkud zanedbávaný blog až nyní. Z důvodu nedostatku času a částečně mé lenosti jsem se rozhodla vynechat příspěvek o dovolené na Floridě a rozepsat se až o hlavním programu uplynulého týdne, začátku zimní sportovní sezóny. Nabídka pro toto období zněla následovně: kluci basketbal, holky basketbal, plavání, atletika (v tělocvičně), roztleskávačky a wrestling. Já jsem ještě před odjezdem na Floridu navštívila srazy dvou týmů – roztleskávaček a plavání. Po zvážení všech pro a proti obou sportů vyhrálo jednoznačně plavání. Konkurz pro oba týmy se konal ve stejném termínu, takže pokoušet se o umístění do obou nepřipadalo v úvahu.
Samotný výběr nových členů (plavci z předchozích sezón jsou do týmu zařazeni automaticky) začal hned v pondělí 16.11. Po 8. hodině jsme se sešli u zadního vchodu, kde už byly přistaveny dva žluté školní autobusy. Po 20 minutách jízdy jsme dorazili do areálu místní univerzity Rutgers a vydali se do šaten. V naší dámské šatně už stála trenérka s výrazem policisty odpočítávající 2 minuty, které nám velkoryse dopřála na převlečení. Pro následující dny jsem se poučila, že si mám plavky obléci už ve škole, jako většina ostatních děvčat.
U bazénu si nás hlavné trenér po docházce rozdělil na staré a nové členy a nás nové začal v abecedním pořadí volat k okraji bazénu. I přestože jsem si byla v pondělí naprosto jistá, že jeho zadání nikdy nezapomenu, dnes mi v hlavě jen splývají. Jedním z prvních úkolů byly dva bazény volným stylem, z čehož vyplynulo já jako jediná prsa a ostatní kraul. Z prvotní nejistoty mě dostal fakt, že jsem byla i tak rychlejší.
V úterý se proces opakoval, jen náplň tréninku byla jiná. Jen co volný styl nahradil kraul, já věděla, že je zle. Kouč si lehnul v teplácích na okraj bazénu a názorně nám předvedl, co po nás chce. Po nějakých 2 bazénech naprosté nejistoty jsem přestala mít pocit a vypadat, jako že se topím, jen po mé pondělní rychlosti se mi mohlo jen zdát. Po příjezdu ke škole si vzal slovo hlavní kouč a předal nám několik důležitých informací – přestat pít vodu z bazénu (pokud nechceme mít průjem:) a připravit se na čtvrtek, kdy začnou opravdové tréninky.
Středeční, tedy poslední den výběru se nijak výrazně nelišil od předchozích, ovšem až na velkolepé zakončení výběru nových členů. Po skončení tréninku jsme se z autobusu přesunuli rovnou do místnosti na wrestling, kde nám byl předán tréninkový plán na celou sezónu. Tréninky máme od pondělí do čtvrtka 90 minut a v pátek 120 minut. Na rozvrhu se vyskytují i naprosto šílená data jako 23.12., kdy samozřejmě nemáme školu. Na konci si k sobě trenér zavolal několik nováčků a zbytek rozpustil. Těžko říci, jestli to byli ti, co neprošli, ale ve čtvrtek nás bylo na tréninku o poznání méně.
Se čtvrtkem přišlo, jak nás kouč ostatně varoval, opravdové trénování. Na „rozcvičenou“ jsme si dali asi tolik bazénů, kolik jsem plavala doma a myslela si, že je to víc než dost a zbytek tréninku jsme se věnovali pilování stylu a rychlosti. Na závěr si na nás připravili poněkud překvapivě šlapání vody. Nikdy jsem si nemyslela, že je na šlapání vody něco těžkého, ale desektrát 30 sekund s rukama nad hlavou po 90 minutách tréninku bolelo víc, než bych očekávala.
Na páteční prodloužený trénink nás autobus odvezl do jiného bazénu jen se 4 pruhy místo běžných 7. Po přibližně hodině trénování z ničeho nic vypnul proud a my museli z bezpečnostních důvodů z vody. Namísto očekávaného relaxu jsme si však museli lehnout na rozprostřené ručníky a posilovat (60 kliků, sedy-lehy, vzpory atd a to vše v plavkách:). Jako zakončení týdenního dření jsem si protrpěla svůj první závod. Ostuda jako blázen, ale jelikož pomalejší už být nemůžu, čekají mě jen lepší časy.

Community service aneb co dávám americe já

Ještě než se vůbec dostanu k mému dnešnímu tématu community service, ráda bych objasnila dění po homecomingu z minulého článku. Namísto zdlouhavého překladu přikládám odkaz na místní internetové noviny a stránky franklin high school s informacemi o incidentu: http://www.nj.com/news/index.ssf/2009/10/five_adults_7_juveniles_arrest.html http://www.franklinboe.org/fhs/lib/fhs/10_28_09_update_letter.pdf . 
 Nyní něco o velice podstatné části exchange programu – community service. Od mé agentury AYUSA jsem při prvním srazu s místní koordinátorkou dostala papír se seznamem čiností, se kterými bych své komunitě mohla pomáhat. V nabídce se nachází uklízení parků a pláží, dobrovolničení v muzeích, pomáhání v útulcích, práce uvaděče na konzertech, pomáhání s vysazováním nových stromků, start recyklace ve škole, navštěvy seniorů, práce s dětmi po škole, podávání jídla v kostele, práce v místní nemocnici, pomáhání v knihovně, doučování mladších studentů, povídání o své vlasti na základních školách, či jednoduše býti členem školního Key clubu. Zpočátku jsem se community service poměrně obávala, ale s postupem času mé obavy opadly a já pomáhám více než bych původně očekávala.
 První oficální akce s dobrovolnickým Key clubem, které jsem se zúčastnila se konala minulou sobotu, tedy 24.10.2009 a dala by se přirovnat k české tombole. V 18 hodin večer nás (mě a Rachel) Roseanne i přes televizní varování před tornádem odvezla do místní základní školy. V tělocvičně, kde už byly od „denní směny“ Key clubu rozmístěné stoly s více než 400 dárkovými koši, jsme dostaly stejné tričko jako všichni ostatní dobrovolníci a vše mohlo začít. Každý z přibližně 20 dobrovolníků se ujal jednoho koše a k němu přiloženému kyblíku plném papírků s čísly zájemců, seřadili jsme se do řady a moderátor začal losovat čísla. Poté, co se zájemce přihlásil, se člověk držící koš rozběhl zkontrolovat pravost čísla a následně koš předal. Po předání se proces opakoval (vzít koš a kyblík – jít do řady – běžet – zkontrolovat číslo – předat) dvacetkrát. Zajímavými cenami byl koš plný kosmetiky v hodnotě nejméně 4000, debitní karta s 10 tisíci a hlavní cena – televizor. K mému překvapení jsme si mohli dobrovolnická trička ponechat a navrch nám byl věnován poukaz na snídani a hlavní jídlo v McDonalds platný do března 2010. Skoro jsem měla špatný pocit, že jsem více dostala, než udělala.
 Další community service mě čekal hned v zápětí a to ve středu 28.10., při příležitosti třídních schůzek. Se štrůdlem, cookies a cupcakes v rukou jsem se v 18 hodin sešla s ostatními dobrovolníky z model united nations ve školní hale. Na nám přidělený stůl jsme vyskládali upečené dobrůtky, limonády, vánoční koule s motivem školy a sošky školního maskota a určili ceny (dobrůtky za 9 Kč, štrůdl za 14, kelímek limonády za 9, vánoční koule 1 za 34, dvě za 51 a soška školního maskota za necelých 100 Kč). Jelikož jsem toho napekla nejvíce, nemusela jsem skoro vůbec pomáhat a večer jsem strávila příjemně povídáním s kamarády a prohlížením programů ostatních klubů. Při tomto poflakování jsem objevila velice zajímavý klub, o kterém jsem do té doby neměla ani ponětí – National honors society. Klub výhradně pro maturanty, sdružující studenty studující honors třídy s průměrem přibližně 90% (záleží na počtu honors tříd) a s minimálně 20 hodinami community service, neboli klub chytrých. S radostí jsem zjistila, že vlastně všichni moji kamarádi jsou jeho členy, popř. lídry. Ve čtvrtek se třídní schůzky opakovaly, my se opět sešli, prodávali a vydělávali. Za dva dny jsme vydělali něco málo přes 240 dolarů, které se členům model un následně odečtou z ceny konferencí.
 Třetím a zároveň posledním community service uplynulého týdne byl páteční „Safe Halloween“. Každému klubu (já jsem se opět zúčastnila za model un a Rachel za key club) byla přidělena jedna třída, kterou si členové společnými silami a z vlastních zdrojů vyzdobili. Naším programem pro malé „koledníky“ byla dekorace cookies. Děti se mohli usadit ke stolu, natřít si vanilkovou sušenku čokoládou a ozdobit barevným posypem. Jelikož jsme s mým kamarádem Davidem před začátkem zajeli do obchodu koupit barvy na obličej, děti si mohli také nechat ozdobit tvářičky Halloweenskými mativy jako dýněmi, netopýry, či duchy. V 18 hodin mě a Rachel vyzvedla Roseanne a jeli jsme do pizza hut nečekaně na pizzu. Pizzu jsem měla následně druhý den k obědu i k večeři a den poté opět k večeři. Tomu se říká zdravá strava.
 Na závěr něco málo o Halloweenu, tedy mimo téma community service. Při příležitosti pomáhání na Safe halloweenu mě kamarád Ricky pozval na jeho Halloweenskou party. Přestože jsem byla původně pozvána na typickou Sweet sixteen party, pozvání na Halloween, který je přeci jen jednou do roka, jsem nemohla odolat. Můj a Rickyho společný kamarád David mě vyzvedl v 17:45, byl podroben nezbytnému a hlavně důkladnému výslechu od Mika (argument, že je David synem pastora a jen mě vyzvedává mu zdaleka nestačil) a před 18 hodinou jsme byli propuštěni. David mi po cestě prozradil, že Rickyho dům je malý, ale to se pěkně mýlil. Dům byl více než postačující a všech 9 se nás pohodlně vešlo do sklepa, kde tráví většinu svého času snad všichni američtí teennageři. David přivezl hru Rockband, kterou připojíte k televizi a dále jen hrajete na bubny a kytaru, či zpíváte podle not na televizní obrazovce. Po snědení objednané pizzy jsme ku příležitosti Haloweenu pustili film Drag me to the hell neboli Stáhni mě do pekla. Nevím čím to, ale na rozdíl od prvního sledování tohoto filmu jsme vydržela sedět s očima otevřenýma a více než příšer jsem se bála nudy. Roseanne mi velkoryse nabídla příchod ve 12, kterého jsem naplno využila a přišla opravdu „za pět dvanáct“.