Jak jste z mých předchozích článků o amerických školách zřejmě vytušili, školní den většiny amerických studentů zdaleka nekončí se zvoněním oznamujícím konec poslední vyučující hodiny. Konkrétně moje škola, Franklin High School (FHS), nabízí širokou škálu akademických i sportovních klubů. Obecně platí čím větší škola, tím větší výběr. 
Pro účast ve školních klubech a sportovních týmech mají studenti různé důvody. Jedním z těch nejprostějších je styk s kamarády. Jelikož většina studentů nemá až do poloviny jedenáctého ročníku řidičský průkaz a veřejná doprava tu pomalu neexistuje prostory školy se nabízejí jako nejjednodušší místo k setkávání se s přáteli. Dalším důvodem pro zapojení se do některých ze školních aktivit je pocit, že někam patříte. Každý sportovní tým a většina akademických klubů má vlastní trička, mikiny i tepláky, podle kterých se kluby rozeznávají. Toto oblečení si pokud se jedná o sport obvykle vypůjčíte, ale nabídka na objednání vlastních není vyjímkou. Já spolu s ostatními členy plaveckého týmu jsme zadarmo dostali plavky nike, které jsme si mohli ponechat a byly nám vypůjčeny teplákové soupravy adidas za několik tisíc korun, které jsme nosili ve dnech závodů. Za přibližně tisíc korun jsme si mohli objednat mikinu, tepláky, tričko a kraťasy s nápisem Franklin swimming. Ve Spojených Státech není nezvyklé potkat děti v oblečení s názvem jejich školy i na veřejných místech (v kině, v obchodním centru…).
Jedním z těch praktičtějších důvodů proč nestrávit každé odpoledne doma na pohovce jsou americké vysoké školy. Narozdíl od českých vysokých škol, ty americké si na svých přihláškach potrpí na pokud možno nekonečný výpis vaší „středoškolské kariéry“. Kromě známek by měla obsahovat výčet aktivit, jimž se student na střední škole věnoval. Přestože by se mohlo zdát, že „čím více tím lépe“, občas zapůsobí více čtyřletá účast ve dvou klubech než každoroční střídání všeho možného. Aby vedení klubů nebylo jen na učitelích a trenérech, pomáhají jim sami studenti. V případě sportů zvolí trenéři jednoho ze sportovců za kapitána a kohokoliv ze školy, kdo se přihlásí, za manažera. U akademických klubů si sami studenti demokraticky zvolí své „vedoucí“. Výměnou za nesení odpovědnosti dostanou kapitáni a vedoucí klubů pomyslné body k dobru na přihlášce na vysokou školu. 
Ve stejném týdnu, kdy si češi volili novou vládu si studenti FHS volili vedoucí Amnesty International a Model UN pro školní rok 2010/2011. Z důvodu nedostatku času jsme se s ostatními členy Amnesty rozhodli spojit volby se závěrečnou „párty“ a také trochu rozlučkou se mnou. Jako obvykle jsme se sešli ve čtvrtek po škole ve třídě učitelky Tovay-Rider. Na oslavu jsem upekla bublaninu s jahodami, která se díky pravému českému prášku do pečiva povedla na výtečnou. Letošní místopředsedkyně Amnesty Daniela vybrala od každého dva až pět dolarů na čokoládový dort. Někteří členové přinesli tzv. brownies (hutný čokoládový dort) a cookies (sušenky). Vzhledem k nízkému počtu členů a tím pádem i zájemců o post vedoucích jsme se přesunuli rovnou k proslovům. Jak A.J., tak Victoria se s ostatními rozdělili o své plány pro příští rok, ujistili nás jak moc jsou Amnesty oddaní atd. Letošní prezident Will a Daniela nám rozdali kousíčky papíru, na který každý napsal jedno ze jmen. Po sečtení hlasů vyhlásil Will vítěze Victorii, což byl opravdu šok. Victoria je tak trochu blázen a o jejích schopnostech vést klub by se dalo diskutovat. Bohužel je zároveň jedním z těch lidí, se kterými nechce mít nikdo nic společného, ale je jim jich až moc líto, na to, aby jim to řekli. A.J. by byl za normálních okolností přidán k ostatním kandidátům na místnopředsedu, ale on se rozhodl tuto šanci jako správný gentleman odmítnout a post místopředsedy přenechat mojí kamarádce Alice (sestře Willa). Z A.J. se nakonec stal pokladník. Po všech formalitách jsme se konečně mohli přesunout k servírování dobrot. Bublanina zmizela ještě než jsme stihli nakrájet Danielin dort, až mě zamrzelo, že kousíček nezbyl. Pravou českou bublaninu jsem neměla už skoro rok. Během hodování jsme si postupně vystřídali několikastránkové přáníčko pro paní Tovay-Rider s osobními poděkováními a vzkazy. Před odchodem na pozdní autobus mi Daniela předala obálku formátu A4 s velikým nápisem „Otevřít až v letadle.“ Kupodivu jsem to vydržela, uložila jí do šuplíku a jsem odhodlaná vydržet až do odletu. Přeci jen mi zbývá už jen třicet dní.
Doma jsme si na grilu připravili večeři a v šest hodin mě vyzvedla kamarádka Sheena, se kterou jsem jela na MUN. Po cestě jsme zajeli do myčky na auta a pak vhodily do automatu několik čtvrťáků a auto pořádně vyluxovaly. To, že necelou hodinu poté přišla bouřka a déšť bílé auto znovu ušpinil se nám už tolik nelíbilo. Jelikož jsme měly pořád spoustu času, zajely jsme do Dunkin Donuts vyzkoušet jejich jahodovou ledovou tříšť. Ve vestibulu školy už čekalo několik desítek lidí, převážně lidé ucházející se o některý z postů vedoucích. Uvnitř jídelny, kde se obvykle scházíme se konala předvolební debata letošních vedoucích. Přesně v sedm hodin nás G (učitel starající se o MUN) konečně vpustil dovnitř a vše mohlo začít. Na začátek nám G vysvětlil jak máme používat celkově tři volební lístky. Na prvním se nacházela jen jména uchazečů o post nejvyšší a to pozice generálního tajemníka (Model Ban Ki-moon). Na druhém volebním lístku se nacházela tři další jména spolu se jmény předcházejícími (nově zvolený generální tajemník bude vyškrtnut). A nakonec na třetím volebním lístku byla vypsána jména všech uchazečů o jakýkoliv post. 
Abybychom nevolili jen na základě osobních sympatií každý uchazeč pronesl proslov. Jeden z potencionálních generálních tajemníků si nebyl jist, jak dlouho má mluvit, a tak se zeptal. Letošními vedoucími mu bylo řečeno „Když budeš mluvit moc dlouho, nikdo pro tebe nebude volit.“, a tak se toho naštěstí každý řídil. Justice, který nakonec vyhrál, nezapoměl zmínit důležitý bod, že se nebude snažit být jako letošní generální tajemník Varshil. Varshil momentálně drží rekord v počtu individuálních ocenění a možnost, že ho někdo v nejblžší době překoná je opravdu mizivá. Ani jeden z odpadlíků nevyhrál v boji o druhou nejvyšší pozici, nicméně s prázdnou neodešli a byli zvoleni na té třetí, nejnižší úrovni. Ani jedna ze čtyř dívek ucházející se o nejnižší post se neumístila, a tak má FHS MUN pro příští rok čistě mužské vedení. Nakonec nám G prozradil definitivní datum a cenu závěrečného červnového banketu, na kterém každý delegát oceněný na koneferenci obdrží certifikát od místního úřadu vzdělávání. 
S pátkem oficiálně začal jeden z nejdůležitějších amerických svátků Memorial Weekend. Samotný Memorial Day, den vzpomínání na oběti válek, je v pondělí a považuje se za neoficiální začátek léta, což obzvláště dnešní počasí, pohybující se nad hranicí třicítky, jen potvrdilo. Na počest právě Memorial Day a Dnu nezávislosti, který je čtvrtého července se všechny obchody naplnili zbožím s motivy americké vlajky. K sehnání jsou tradiční ubrusy, ubrousky, papírové nádobí, trička i plavky. Na první den prodlouženého víkendu jsme se s Maishou, Roseanne a jejími dvěmi neteřemi vydali do kempu v severním New Jersey. Do tohoto kempu jsme jeli na víkendové kempování s lidmi z kostela v srpnu loňského roku a Roseannina nejlepší kamarádka s manželem si tam koupili přívěs sloužící jako maličká chata. Ovšem narozdíl od českých chatařů, kteří jezdí na chatu za přírodou a čerstvým vzduchem, američtí „chataři“ dělají první poslední, aby jejich hnízdečko uprostřed lesa nemělo s přírodou společného ani to nejmenší. Na pomoc jim slouží obří síťované altány, chránící rekreanty proti hmyzu, ploché televize s videohrami proti nudě a přenosné mrazáky a grily pro co nejbližší simulaci jedení ve fastfoodu (limonáda s ledem a cokoliv tučného na grilu). Vstup do kempu byl osm dolarů, ale vzhledem k možnosti využití místního bazénu to byla cena poměrně rozumná. Poprvé od konce plavecké sezóny jsem dostala šanci zaplavat si a zároveň se alespoň pokusit o náznak opálení. 
Dnes v neděli jsme se po příjezdu z kostela vydali do pobřežního městečka Keansburg, které má jako jedno z mála pláž bez placeného vstupného. Na oslavu Memorial weekend jsem oblékla plavky se vzorem americké vlajky a poprvé se vykoupala v Atlantickém oceánu. Keansburg leží v zálivu, a tak tam žádné vlny nebyly, voda byla špinavá a mělká a výhled jsme měli netypicky na New York City (konkrétně Brooklyn). Během opalování a přemýšlení nad dnešním článkem jsem usnula a probudila mě až Roseanne s informací, že jdeme na pizzu na promenádu. Léto je konečně tady a já si můžu naplno užívat svůj poslední měsíc v New Jersey.

Studenti amerických středních škol musí v průběhu čtyřletého středoškolského studia nasbírat určitý počet kreditů v mnoha okruzích. Kromě povinných tří let matematiky a čtyř let angličtiny si mohou každoročně vybrat dva volitelné předměty. Já jsem si v srpnu minulého roku vybrala půlroční kurz s názvem Principy business práva a na něj navazující Aplikované business právo. V pololetí se mi pár spolužáků změnilo, ale učebnice, učitel, i styl výuky zůstal vesměs nezměněný. 
 V průběhu druhého pololetí navštívilo naší třídu celkem šest pracovníků americké telekomunikační společnosti Verizon. Hosté přicházeli ve dvojicích v přibližně čtrnáctidenních odstupech. Pokaždé se jim povedlo trefit do látky, kterou jsme zrovna probírali, což udělalo jejich lekce ještě zajímavějšími. Postupně jsme se seznámili se základy psaní kontraktů, patentování vynálezů a ochranných známek. Poslední dvojice přišla s vylepšením v podobě pytle plného čokoládiček Hershey´s. Za každou zodpovězenou otázku dostal student jednu; bohužel s přibývajícím počtem odpovědí z úst jedněch a těch samých studentů počet odměn se snížil.
 V úterý 18. května jsme byli spolu se třídou Mr. G pozváni na exkurzi do budovy Verizon. V 7:30 ráno jsme se sešli ve vestibulu školy, nicméně něco zjevně nebylo v pořádku. Všichni studenti ze třídy Mr. G vypadali, jako by jeli na konferenci MUN, zatímco naše třída byla oblečena neformálně. Mr. Pett(inelli) očividně zapoměl tento „detail“ ohledně oblečení zmínit. Obzvláště mě a mou kamarádku z MUN Katherine to zamrzelo, jelikož máme formálního oblečení z konferencí více než dost. Jediné štěští bylo, že jsem se ráno na poslední chvílí rozhodla nechat holinky, i přes silný déšť, doma.
 Po osmé hodině zastavil náš žlutý autobus u závory chránící vjezd do komplexu šesti budov, pracoviště více než tří tisíců zaměstnanců. Auto ochranky nás dovedlo bludištěm uliček ke vchodu do jedné z budov. Při opouštění autobusu dostal každý z nás jmenovku a papír se základními pravidly exkurze. Ve skupině jsme se přesunuli do jídelny, kde na nás čekala bohatá snídaně. V nabídce byly donuty, bagely s máslem, sýrem i marmeládou, jogurty a k pití dva druhy džusů, mléko a káva. Na jídle jsme si mohli pochutnat u malých stolečků spolu s pracovníku Verizon, kteří byli ochotni konverzovat na jekékoliv téma.
 Jelikož druhá škola, která se měla exkurze zúčastnit měla zpoždení, rozhodlo se vedení Verizon provést nás nově zrekonstruovaným křídlem budovy. Kromě nás studentů vyrazila i početná skupinka zaměstnanců toužící po spatření nových pracovních prostorů.
 V první místnosti jsme si pohráli s mapou mezinárodního pokrytí a poté se rozdělili do dvou skupin. Každá skupina se usadila do jedné z dvou konferenčních místností s bonbony na stole a show mohla začít. Na jedné ze stěn se z ničeho nic objevila obrazovka a z ní se na nás usmívala skupina z vedlejší místnosti. Nejen, že jsme mohli vidět jejich místnost, ale i jsme si je mohli přiblížit a účastnit se videokonference.
 Okouzleni moderní technikou jsme se vrátili zpět do jídelny pochutnat si na více dobrůtkách. S plnými žaludky a menšící se nadějí, že New Brunswick High School vůbec dorazí jsme se rozešli směrem k posluchárně. Po cestě jsem zahlédla ceduli „Sushi 11:30 – 13:30“ a pomyslela si, že takovým obědem bych jen tak nepohrdla. Těsně před vchodem do posluchárny mě čekalo překvapení – obří posilovna, kterou mají zaměstnanci Verizon k dispozici hodinu denně v pracovní době a neomezeně po práci. To vše za neuvěřitelných patnáct dolarů měsíčně. Tomu se říká dobrá motivace k dobrým studijním výsledkům.
 V posluchárně jsme se sešli se studenty New Brunswick High School, kteří byli naštěstí také oblečení neformálně. Myslela jsem , že Franklin High School je ta s nejmenším počtem bílých studentů v celém Jersey, ale New Brunswick mě vyvedl z omylu – tam nejsou totiž žádní. 
 Slova se ujal pan Milch a rozdělil se s námi o svůj životní příběh. Zajímavá byla jeho zmínka o promoci – pan Milch promoval v době podobné ekonomické krize jaká probíhá teď. Přesože se mu přechod do Verizon z postu partnera u právnické firmy zdál jako krok zpět, nakonec toho nelituje. 
 Dle čísel na našich jmenovkách jsme se rozdělili do tří skupin a vydali se do místností, kde se konaly naše kurzy. V místnosti, kde jsem byla zařazena já byly čtyři stoly s připravenými bloky a tužkami. Každý stů dostal zadání vyrobit něčím zajímavý produkt, pojmenovat ho a náležitě ho ochránit. Na výběr byl energetický nápoj, tenisky, džíny a hodinky. Po prezentaci a vyluštění křížovky jsme se společně přesunuli do místnosti, kde se konal náš druhý kurz.
 Tentokrát se jednalo o simulaci soudního procesu. Zaměstnanci nás rozdělili do tří skupin – žalující, obhájce a soudci – jedním ze soudců jsem byla i já. Nyní se vám pokusím stručně vysvětlit kauzu, kterou jsme měli rozsoudit.
 Ava a tři muži pracují v bazénu patřícímu Tropical Pool Company. Dva pacovníci vždy sedí u bazénu a dva buď uklízejí šatny nebo sedí v kanceláři. Pokud nejsou u bazénu mají možnost přehodit si přes sebe ručník, či si obléci tričko. Jeden z pracovníků, Jakob, je závodním plavcem a rád nosí klasické upnuté plavky miniaturních rozměrů. Nehledě na to, kterou službu zrovna slouží, plavky nikdy nezahaluje.
 Po několika měsících se Ava rozhodne jít za spolupracovníkem Georgem, který je zároveň manažerem Tropical Pool Company. George na základě její stížnosti požádá Jakoba o nošení „koupáků“ a sundání plakátů modelů Sports Illustrated ze stěn v kanceláři. Jakob tak učiní a následně se o svůj příběh rozdělí se čtvrtým pracovníkem Stevem, který začne solidárně také nosit upnuté plavky . Pokaždé když Steve s Jakobem vejdou do kanceláře, nandají si ručník a zakroutí u toho boky. Navíc začnou Avu oslovovat „Plavkový fanatik“. Přestože to Avu obtěžuje, rozhodne se Georgovi nic neříci a to i přestože jí minule vyšel vstříc. Vše vyvrcholí slovní přestřelkou mezi Stevem, Jakobem a Avou, ve které Jakob označí Avu za homosexuálku a oznámí ji, že její bikiny taky nejsou dvakrát decentní. Ava se rozhodne žalovat Tropical Cool Company pro sexuální obtěžování.
 Pokud vezmeme v úvahu, že do mnoha českých bazénů je vstup v „koupácích“ zakázaný, tak je tahle kauza paradoxní. Jeden z mých spolužáků z MUN obhajoval Avu jak to jen šlo, ale Tropical Pool Company u nás soudců přeci jen vyhrála. 
 Po vynesení verdiktu byl na řadě oběd. Překvapení v podobě sushi se nekonalo, ale i tak jsme si pochutnali. Na výběr byly čytři druhy baget v balíčku s ovocem, sušenkami a chipsy. Z nápojů byl v nabídce ledový čaj, voda a zbylé nápoje od snídaně.
 Během hodování a debatování se několik zaměstnanců posadilo do řady vepředu jídelny a postupně se s námi rozdělili o jejich kariérní příběhy. Většina z nich vystudovala prestižní americké univerzity, nicméně zmínka o jakékoliv „ivy league“ škole se neobjevila. Po promoci šla valná většina z nich pracovat a sbírat zkušenosti do právnických firem, ze kterých pak přešli do Verizon. Zajímavý byl příběh ženy, která do svých deseti let žila v Jihoafrické republice. Jako Indka byla denně diskriminována, což její rodinu nakonec přinutilo přestěhovat se do Spojených Států, konkrétně Texasu. Druhou „cizinkou“ byla portugalka, jejíž rodina se do USA přestěhovala, když jí bylo pouhých šest měsíců. Na můj vkus se až moc litovala kvůli jazykové bariéře. Myslím, že by se našlo hodně lidí, co by s ní rádi měnili. Navíc většina mých amerických spolužáků doma nemluví anglicky, takže její situace nebyla nijak vyjímečná.
 Po příbězích přišly na řadu otázky studentů. David (můj partner z konference ve Philadelphii) se zeptal co plánuje Verizon udělat pokud zpráva, která byla zveřejněna později ten samý den dokáže, že používání mobilních telefonů zvyšuje šanci rakoviny mozku, z čehož se nějak vymluvili. Následovala otázka dalšího MUN člena jestli má Verizon nějak pojištěné, že jejich výrobci nepoužívají dětské pracovníky. Já jsem se nakonec zeptala jaký je vztah mezi Verizon a Vodafone – Vodafone vlastní 45% akcií Verizon. Myslím, že jsem porpvé v životě mluvila do mikrofonu a ta ozvěna mě docela vyděsila.
 Před závěrečným překvapením si vzal slovo president nadace Verizon. Nadace má na starost například peníze získané recyklací starých telefonů. Nadace v posledních pěti letech věnovala 300 milionů dolarů a z toho 15 milionů šlo na podporu dobrovolnických akcí. Jejich hlavními cíli je zlepšení úrovně vzdělávání od prvního do dvanáctého ročníku a podpora obětí domácího násilí. Nebýt této nadace naše exkurze by se nikdy neuzkutečnila.
 Na úplný konec nás čekalo překvapení – návštěva hlavní postavy všech reklam Verizon tzv. Test man. Test man je herec, který vyhrál konkurz na reklamu a má představovat klasického pracovníka v terénu a postupem času se stal opravdovou celebritou. Test man má své typické brýle, které kupodivu nejsou rekvizitou, přišel s nimi už na konkurz. Test man si pravděpodobně vydělal dost peněz na celý zbytek života, nicméně nemůže na několik let změnit image a musí být kdykoliv k dispozici jako loutka. Hláška kterou se proslavil je „Can you hear me now?“, což v překladu znamená „Už mě slyšíš?“. Všichni jsme se s Test manem vyfotili a dostali tričko s nápisem Verizon. Před odchodem si mě vzalo na stranu několik zaměstnanců, popřáli mi hodně štěstí a pochválili mě za mojí statečnost. 

S blížícím se koncem mého pobytu ve Spojených státech přišel čas na poslední setkání s mojí koordinátorkou Elaine. Jelikož jsem se během uplynulých deseti měsíců nedostala do žádného z New Yorských muzeí, rozhodly jsme se vyrazit na nedělní výlet do Metropolitního Muzea Umění. Elaine manžel Ed s dcerou Mikaylou mě vyzvedli v sobotu po obědě, abychom se v neděli nezdržovali cestováním.
Po cestě jsme zastavili ve městečku Linden, které je z velké většiny osídleno Poláky. V Lindenu jsme zašli do dvou obchodů. Prvním byl „Maso Pulaski – evropské speciality“, který voněl jako pravé české (polské) reznictví. U Pulaského měli široký výběr úzenin, a tak Ed koupil klobásu na večerní grilování. Já jsem si koupila prášek na pečení a vanilkový cukr. Američané sice prášek na pečení prodávají, ale ne v pytlíčcích, nýbrž v plastové nádobě, ze které jen těžko naberete „jeden prášek do pečiva“, jak je obvykle v českých receptech napsáno. Pro Mikaylu jsem koupila Kinder-vajíčko a pro sebe a Elaine s Edem na ochutnání Kinder country. Po cestě k autu jsem objevila Polsko-slovenský obchod, ze kterého jsem byla nadšená ještě více. Malá, staře a špinavě vypadající sámoška, měla v nabídce zázraky jako lentilky, besipky, horalky, či Hanáckou Kyselku. 
Abychom měli pořádnou polskou večeři, složenou alespoň ze dvou jídel, zavedl mě Ed do malého krámku s cedulí „Nejlepší Pierogi v NJ“. Pierogi bych nejspíše přirovnala k plněným knedlíčkům. Obvyklou náplní je bramborová kaše s cibulí, ale vyrábí se i mnoho jiných. U Elaine doma jsem si odložila věci a šla si s Mikaylou vybarvovat. Ed a Elaine adoptovali Mikaylu jako desetiměsíční miminko z čínského sirotčince. Jeden by řekl, jak úžasné to je, že takhle zachránili miminko, které nejspíš nečekala valná budoucnost, ale takový dobrý skutek nebyl jen tak. Elaine s Edem museli projít dlouhým přihlašovacím procesem a letět až do Číny, aby si jejich novou dceru vyzvedli. Cena adopce a náklady na cestování se nakonec vyšplhaly k neuvěřitelným čtyřista tisícům korun, ze kterých dostali polovinu zpět od americké vlády. Mikayla je roztomilá, šikovná (chodí na gymnastiku, step a balet) a na svůj věk neobvykle chytrá. 
Když nás vybarvování omrzelo, vyrazili jsme na malou projížďku na kolech. Já si půjčila kolo Elaine a Ed si půjčil jedno od souseda. Řízeni Mikayliným tempem jsme dojeli na nedaleké hřiště. Vyřáděné z houpaček a klouzaček jsem si dala s Mikaylou na Barbie kole závod k domovu, kde už čekala Elaine. Společnými silami jsme nakrájeli a osmažili cibuli, nakrájeli rajčata, ohřáli pierogi a přesunuli se ven ke grilu. Za chvíli přišel soused George s přítelkyní a přinesli hamburgery a hot dogy, které jsme spolu s klobásou ogrilovali. Chlapi zapíjeli klobásu a burgery pivem, v konverzaci se občas objevilo neslušné slovíčko a ani chvilku se nemluvilo a bohu, a tak jsem se na chvíli cejtila „jako doma“. Po večeři nám šla Elaine ukázat cvičící program na Wii podle Jenny McCarthy. Animovaná Jenny vám kromě předcvičování umí oscenovat tělo a povědět vám, kde přesně jste tlustí. Dobré tak pro ty, co nemají doma zrcadlo…
V sedm hodin ráno mě probudil budík, abych se mohla vysprchovat před Elaine a nenarušovat jí tak její běžný denní režim. Elaine je bývalá cvičitelka aerobiku, a tak má doma tisíc druhů lupínků, musli, jogurtů a dalších dobrot, které obvykle snídám. V devět hodin už byli všichni vysprchovaní i nasnídaní a my mohli vyrazit do Ney Yorku. Při průjezdu NYC jsem viděla hotel Donalda Trumpa, ze kterého mají hosté výhled do Central parku, který je hned přes ulici. Auto jsme zaparkovali v podzemí Metropolitního muzea a šli se usadit na schody v před muzeem, kde jsme se měli sejít s rodinou, která před pěti lety adoptovala dívku ze stejného sirotčince, ze kterého pochází Mikayla. Ed s Elaine se dozvěděli o této rodině prostřednictvím stránky podobné spolužákům.cz. 
Vstup do muzea je oficiálně zdarma, ale doporučené vstupné je pro studenty deset a pro dospělé dvacet dolarů. Za zaplacení dostanete malý fialový odznáček, který si připnete na oblečení na znamení vaší velkorysosti. Metropolitní muzeum má celkem tři patra plné exponátů snad z každého koutu světa. K zhlédnutí jsou Egyptské sochy mumií, čínské nádobí, evropské olejové malby ze 17. století atd. Pravděpodobně největší atrakcí muzea, nýbrž bohužel jen dočasnou, byla výstava děl od Picassa. Vzhledem k přítomnosti Mikayly a její malé čínské kamarádky Kathlyn jsem se u každého díla nemohla zastavit tak dlouho, jak bych si přála, ale i tak to byl hezký zážitek.
 Po obědě v jedné z muzejních restaurací, kde jsem ochutnala sushi s nějakou bílou rybou, jsme se už nemohli koukat na znuděné a otrávené obličeje Mikayly a Kathlyn a vyrazili na dětské hřiště v sousedním Central parku. Kathlyn se za chvíli rozbrečela, protože kvůli bílým punčochám nemohla na pískoviště jako Mikayla, která na rozdíl od ní měla legíny, a tak jsme se zvedli a šli na procházku. Pomalým krokem jsme došli až k uměle vyrobenému jezeru se sousoším postav z Alenky v říši divů. Sousoší slouží více jako prolézačka než dekorace, a tak se vám o fotce pouze s Alenkou bez dětí v pozadí může jen zdát. 
 Před pátou hodinou jsme se s Alenkou rozloučili, vymotali se z parku a po chodníku vyrazili zpět k muzeu. Rozloučili jsme se s Kathlyn a jejími rodiči, vyzvedli si auto, zaplatili sedm set korun za celodenní parkování a vyrazili k tunelu vedoucím pod řekou oddělující New York od New Jersey. Samotná cesta k tunelu nám zabrala asi hodinu, doprava v New York City je opravdu šílená. Ještě v New Yorku jsme museli zavolat do restaurace v New Jersey a posunout naši rezervaci na podzěji. Volání i psaní sms zpráv „mezistátně“ stojí stejně jako na území jednoho státu, a tak to nebyl zas takový problém. 
 V sedm hodin jsme dorazili do restaurace s názvem Chart House, postavené na molu s výhledem na Manhattan. Restaurace byla kvůli svatební hostině neobvykle plná, takže nás jedna ze slečen, která má na starosti usazování zákazníků, poslala s elektronickým kolečkem k baru. Kolečko začalo za patnáct minut zuřivě blikat a vibrovat, což znamenalo, že se uvolníl stůl. Bohužel jsme nedostali stůl u okna, ale i tak jsme měli slušný výhled. Jako předkrm jsme si společně objednali smažené krevety a žampiony plněné krabím masem. Jako hlavní chod jsem si vybrala lososa obaleného v prsciuttu s javorovým sirupem a asijskými zelenými fazolemi. Číšník přivážející naše jídlo přeplnil vozík a při pokládání talířů na stůl vyklopil mého lososa na zem. Hlad jsem ani neměla, a tak mi to nevadilo, ale toho lososa za v přepočtu šest set korun byla škoda. Na závěr Elaine objednala lávový dort – čokoládový dort s rozpuštěnou čokoládou uvnitř a kopečkem vanilkové zmrzliny navrch se zapíchlou svíčkou pro Eda, který bude mít v pátek narozeniny. 
 Domů jsem se dostala po desáté hodině večer a kvůli domácím úkolům jsem se do postele nedostala před půlnocí. Na pondělí bylo naštěstí naplánovano státní testování z biologie, které posunulo začátek vyučování o tři hodiny. O testování nás informoval telefonát ze školy v předchozím týdnu. Automat v telefonu připoměl všem rodičům dát dětem „výživnou snídani“ a poslat je brzy do postele, aby dobře skórovali na testech, na kterých závisí obnos peněz , který škola dostane v příštím roce. 

Pokud patříte mezi mé věrné čtenáře, zřejmě si z jednoho z mých úvodních článků pamatujete zmínku a předmětu zvaný žurnalistika, jehož jsem tu studentkou.
V jedné učebně jsou vyučovány dva, zároveň se doplňující, předměty – žurnalistika 1 a 2. Studenti žurnalistiky 2 absolvovali v předchozím roce kurz první a jejich úkolem je sestavování školních novin, upravování a samozřejmě i psaní článků. Každý z nich má na starosti jednu rubriku – Inside Franklin (dění ve škole), Health (zdraví), International (mezinárodní novinky), Sports (sportovní novinky) a Opinion (komentáře na různá témata). Já a zbytek studentů žurnalistiky 1 píšeme články, debatujeme a procvičujeme gramatiku. Gramatika se ve veřejených amerických školách přestává učit v osmé třídě, a tak hodiny jako žurnalistika slouží jako takové malé osvěžení paměti.
Pokud některý ze školních klubů pořádá speciální akci jakými jsou například módní přehlídka klubu Budoucích business lídrů Ameriky, či banket jakéhokoliv klubu, jeden z nás tam vyrazí, pořídí několik fotek a následně napíše článek. Obvykle se najde redaktor, který je nějakým způsobem do akce zapojen, a tak nevysíláme náhodné lidi na akce, se kterými nejsou nijak spojeni. Já jsem v poslední době napsala o banektu Amnesty International a o konferenci Rutgers Model Congress. Články je pro věrohodnost dobré doplnit několika větami z interview s kterýmkoliv z účastníků. Uvidíme, jestli se jeden z nich objeví v jednom ze dvou plánovaných čísel školních novin.
Jednou za čas vyhlásí náš učitel Mr. DiMarco tzv. „News groups.“ News groups spočívají v nalezení zajímavé novinky v novinách, či na internetu, prezentaci a následné debatě. Obvykle debatu ukončíme v momentu, kdy se některý z nás zeptá „Jak jsme se k tomuto tématu dostali?“ a řada přichází na dalšího studenta. News groups jsou mojí oblíbenou činností, jelikož každý přijde s nějakou kuriozní zprávou.
Po dobu přibližně tří měsíců měl náš učitel Mr. DiMarco na pomoc studentku vysoké školy Ms. Jodan. Naším největším projektem byla série tří sloupků. Pozice sloupkaře je v každých novinách, či magazínu obvykle ta nejvíce vážená a vyzkoušet si to na vlastní kůži bylo více než vzrušující. Během psaní sloupku může autor plně vyjádřit svůj názor, což je od psaní běžných zpráv, kde na váš názor není absolutně žádný prostor, docela příjemná změna. Za úspěšný sloupek se považuje ten, který dá vaším čtenářům pocit, jako by vás znali a to se bez vyjadřování vlastních názorů jen stěží povede.
V průběhu šesti týdnů každý ze studentů napsal celkem tři sloupky. Každý sloupek se měl věnovat něčemu jinému, ale dohromady se měly pohybovat ve stejném oboru. Moje tři články se věnovaly společnému tématu „Lidé a moderní doba“. V prvním jsem rozebírala vliv sociálních sítí na lidi a jejich přehnané starání se o ostatní, v druhém parodovala život typického američana v 21. století plný techniky a ve třetím jsem zapřemýšlela nad otázkou „Pro koho se vlastně strojíme?“. Ms. Jodan si všechny přečetla a ke známce přidala několik slovních komentářů, které vždycky potěší.
Poté, co jsme se rozloučili s rolí sloupkařů, jsme načali nové a zároveň poslední téma – Zprávy v televizi. Podrobně jsme poslouchali krátká videa na internetu a následně jejich text srovnávali s články v novinách. Nakonec jsme si odpočinuli u sledování filmu z devadesátých let s názvem „Broadcast news“. Den po dokoukání filmu přišla Ms. Jodan s krabicí plnou čokoládových dortíků, jako dárků na rozloučenou. Přestože je Mr. DiMarco můj nejoblíbenější učitel, její moderní styl vyučování mi bude chybět.
Ke konci školního roku se nám konečně podařilo něco, na čem jsme pracovali již od září – dokončení školních novin. Ve čtvrtek 6. května na nás ve třídě čekala hromada krabic s celkově dvěmi tisíci výtisků „The Franklin Warrior“, tedy našich školních novin. V jejich názvu je použit nás školní symbol, nebo pokud chcete maskot, „válečník“. Během padesátiminutové vyučovací hodiny jsme v půlce přeložili přes tisíc výtisků a vydali se s krabicemi plných novin připravených ke čtení na procházku školou. Položili jsme je na každou „stanici“ školní ochranky, do školní knihovny a do pár tříd.
Franklin Warrior má osm stránek a celkově třicet tři článků. K mému příjemnému překvapení se v nich objevily i dva články, kterých jsem autorem. V rubrice Inside Franklin mám článek s názvem „Já, můj muž a našich dvanáct dětí.“ Tento článek vypráví o mé hostitelské rodině a jejich zkušenostech s exchange studenty. Na stránce číslo šest dominuje rubrice International článek „Český školní systém vs. Americký systém“ doplněný fotkou mého českého gymnázia. V rámečku uprostřed článku je zvětšeným písmem napsáno: Narozdíl od amerických jídelen, v těch českých se jídlo servíruje na opravdových/porcelánových talířích s kovovými příbory.
Hned následující den jsem dostala několik reakcí k mým článkům. Spolužačka v hodině nazvané „Zdraví“ okomentovala článek o mé české škole jednoduchým „U vás je všechno tak odlišný.“. Učitelka angličtiny se třídy zeptala, jestli noviny četli a a oznámila jim, že by měli, protože v nich mám dva články. Vzhledem k povaze a zájmům mých spolužáků mi bylo naprosto jasné, že o existenci novin nemají ani potuchy. V tu chvíli jsem si tajně přála, aby si učitelka nechala komentáře pro sebe. Na druhou stranu mě její pozornost samozřejmě potěšila, přeci jenom učí angličtinu. Jeden z posledních větších komenářů mi věnovala učitelka, která měla službu u zapisování studentů čekajících na záchod. Při kontrolování mé školní průkazky si všimla mého nezvyklého jména a zeptala se mě, jestli jsem autorkou těch článků. Následně mi je začala vychvalovat a ptát se mě jak jsem si ten rok užila a co se mi na tom líbilo nejvíc. Potěšilo mě, že i přes ty všechny povinnosti, které učitelé mají, si našli chvilku a přečetli si novíny, jejichž přípravě jsme věnovali mnoho vyučovacích hodin.

Sweet sixteen

Během mého dosavadního pobytu ve Spojených státech jsem navštívila celkem tři oslavy šestnáctých narozenin. „Sladkých šestnáct“ se tu slaví opravdu velkolepě, jak můžete ostatně vidět v televizním pořadu Sweet sixteen na MTV.
 První párty, na které jsem byla hostem, byla oslava Mikovy neteře Melodie. Přípravy začaly už na podzim roku 2009. Nejtěžším úkolem bylo najít co nejlevnější a zároveň nejhezčí sál (cena se pohybuje od šesti tisíc nahoru). Poté přišlo na řadu sepsání seznamu hostů, výběr jídla spolu s firmou, která ho dodá, DJ a barev, ve kterých bude celá oslava laděna. Nakonec činnost pro dívky nejpříjemnější – nákup šatů pro oslavenkyni a její „družičky“ a rozeslání pozvánek.
 O několik měsíců později, konkrétně 20. března, přišel den D. Při příjezdu k sálu jsme se minuli s bílou limuzínou, ve které oslavenkyně s doprovodem přijela. U vchodu jsme si vyzvedli kartičky s našimi jmény a číslem stolu, u kterého budeme sedět. Já a Maisha jsme byly usazeny u stolu č. 17 spolu s ostatními teenagery a Mike s Roseanne u stolu č. 1 s rodiči Melodie. Patnáct minut po předpokládaném začátku se všichni usadili a DJ ohlásil příchod oslavenkyně a jejího doprovodu. Ve dvěřích se objevila Melodie v obrovských bílých šatech a za ní čtyři družičky, všechny v páru s chlapcem. Pět párů společně zatančilo, pak se všichni kromě Melodie usadili a její táta ji vyzval k tanci. Na závěr jejich ploužení přineslo několik lidí Melodie trůn, na který se usadila a táta jí dle hispánské tradice, obvykle praktikované během oslavy patnáctých naorzenin nazývané Quinceanera, vyměnil střevíčky za nové. Celý tento proces má symbolizovat přeměnu dívky v ženu.
 Po dalším tanci konečně přišlo na řadu jídlo. DJ postupně vyvolával čísla stolů, které se seřadily do řady a u táců s jídlem si nabrali, co se dalo. V nabídce byla rýže s fazolemi, garnáti, kuře a jiná masa, těstoviny a salát s vekou. Po celou dobu večera měli všichni starší 21 let možnost objednání alkoholických nápojů a pro teenagery stála na každém stolu láhev s limonádou. Když všichni dohodovali, Melodie se ujala mikrofonu a začala rozdávat šestnáct růží pro šestnáct nejdůležitějších lidí v jejím životě. Dvě pro rodiče, jednu pro otčíma, jednu pro živou a jednu pro zesnulou babičku, dvě pro sestry, jednu pro strejdu Mika atd. 
 Po zbylou část večera se tančilo, fotilo s oslavenkyní a pojídalo dortíky. Desertů bylo skoro více než hlavních chodů – cheesecake, čokoládový a mrkvový dort a ovocný salát. Před odchodem jsme položili taštičku s dárkem na stůl tomu vyhrazený a odjeli zpět domů.
 Druhá oslava se konala hned o týden později a tentokrát jsme slavily narozeniny mé kamarádky ze školy Aubrie. Ve dvanáct hodin jsme měly sraz u restaurace I-HOP. Aubriina maminka, která přijela z Floridy, kde od rozvodu s Aubriiným tátou bydlí, si pronajala dodávku, do které si nás všech šest nasedlo a vyrazily jsme do nedaleké samoobsluhy na nákup dobrůtek. Do košíku jsme naházely brambůrky, čokolády, ovoce, zeleninu a v neposlední řadě zmrzlinu. Po cestě do domu Aubriiných prarodičů jsme zastavily ve videopůjčovně Blockbuster a vypůjčily několik filmů. U Aubrie v pokojíčku jsme vybalily sladkosti a zhlídly Slečnu drsňák. Po skončení filmu jsme se přesunuly do sklepa, kde jsme se usadily ke stolu a Aubriina rodina přinesla nádherný dort v podobě zeměkoule. Kolem dokola dortu byli všechny možné vlaječky včetně té české a OSN, prostě jeden z těch dortů, co vypadá skvěle, ale jíst se nikomu nechce. Po ochutnání dortu, který dle očekávání nebyl nic moc jsme se usadily na koberec a postupně Aubrie popřály a daly jí dárky.
 Na čtvrtou hodinu jsme byly objednané na manikúru, nicméně aby nám u toho zkrášlování nekručelo v břiše, vyrazily jsme o něco dříve a stavily se v dineru na pozdní oběd. V nehtovém salónu jsme si vybraly barvu laku a během čekání si pročítaly časopisy.
 Předposlední část našeho sobotního programu byla návštěva mého oblíbeného obchodního centra Bridgewater Commons. V předraženém obchodě Bloomingdales jsme si vyzkoušely šaty v cenovém rozmezí dvě stě až sedm set dolarů a poté se přesunuly do poněkud levnějšího Lord and Taylor a vyzkoušely si další šaty. Přesně v devět hodin nás zaměstnanci obchodního domu upozornili, že brzy zavírají, a tak jsme vyrazily zakončit náš skvělý den do kina. Vybraly jsme film Remember me (Nezapomeň na mě) s hlavní hvězdou Stmívání Robertem Pattisonem.
 Zpět do domu Aubriiny babičky jsme se dostaly kolem půlnoci. Před usnutím jsme si pustily film Prázdniny a u sledování chroupaly popcorn. V neděli ráno mě vyzvedla Roseanne, abych s ní mohla jet do kostela.
 Poslední narozeninové párty jsem se zúčastnila minulý pátek. Oslavenkyní byla moje spolubydlíci z MUN konference ve Philadelphii Lindsey. Dárek pro ni jsem jela koupit do Bridgewater Commons s kamarádkou Sheenou. Typickým americkým dárkem je dárková karta do jakéhokoliv obchodu s oblečením a nejlépe Victoria´s secret. Já jsem Lindsey koupila několik laků na nehty, které si přála, kosmetiku a náušnice. Den před oslavou jsem se do Bridgewater vrátila s Alice, které jsem půjčila na oslavu šaty, a její mámou na nákup bot k našim šatům. 
 V pátek večer mě Sheena vyzvedla a společně jsme jely do hasičárny nedaleko naší školy. Pronajmutí veliké místnosti v hasičárně je levnější variantou pronajímání sálu. U dvěří stála roztomilá cedule s fotkami Lindsey a na stole z části popsané papíry na narozeninová přání a vzkazy. Po přivítání s Lindsey, která si narozdl od Melodie odpustila velkolepý princeznovský příchod, jsme si šly nandat jídlo, které Lindsey maminka uvařila. Na výběr byly dva druhy kuřete, těstoviny, salát s houstičkami, sýrové tyčinky a nějaké mexické ruličky. U baru obsluhovaném dvěma barmany jsme si nechali nalít jednu z limonád do námi podepsaných kelímků a usadily se ke stolu s plechovými židličkami. Když všichni dojedli DJ pustil pomalou hudbu a Lindsey s tátou se přesunuli na parket umístěný uprostřed místnosti. Následující písničky už byly v tempu rychlejším, a tak se všichni zvedli a začali tančit. Po hodince tančení přinesla Lindsey maminka dva dorty (čokoládový a vanilkový), Lindsey si půjčila od DJ mikrofon a započala svůj proslov. Podobně jako Melodie rozdávala růže, Lindsey se rozhodla se šestnácti lidmi postupně zapálit šestnáct svíček na jednom z jejích dortů. První svíčka byla pro Lindsey maminku, která celou párty zorganizovala, druhá pro tátu, třetí pro tetu, která oslavu fotila, čtvrtá pro kamarádku z dětství, která je mimochodem napůl Slovenka, pátá pro bráchu a šestá… pro mě! Přestože jsem si s Lindsey docela blízká (byly jsme společně v plaveckém týmu a jednou spolu plavaly štafetu, sdílíme skříňku a obě děláme MUN) svíčku od ní jsem upřímně nečekala. Když byly všechny svíčky zapáleny a později sfouknuty všichni se namísto k dortům vrhnuli ke stolečku s deserty, kde se nacházely dvě čokoládové fontány. Na špejli jsme si napíchli jahody, ananas a marshmellows a celý špíz si obalili v mléčné čokoládě. Po cestě ke stolu jsme k čokoládovo-ovocné bombě přidali kousíček dortu a šly si ty dobrůtky užít ke stolu. Do jedenácti hodin jsme tančili různé americké tance podle slov v písničkách a v jedenáct jsme se všichni rozloučili, vyfotili poslední fotky, u dvěří dostali čokoládové lízátko ve tvaru šestnáctky a vydali se zpět k domovu. Sheena mě naštěstí hodila zpět domů, a tak jsem nemusela otravovat Roseanne nebo Mika, který stejně pracoval noční. 
 Na závěr bych ráda všechny oslavy porovnala. Suverénně nejdražší oslavou byla ta první, jejíž cena se přehoupla přes sto tisíc korun. Jelikož Melodie je spíše než kamarádka jen moje příbuzná a žádného z jejích kamarádů neznám, oslavu jsem si příliš neužila. Aubrie oslava byla skvělá a vešla se do limitu stanoveného Aubriinou maminkou 500 USD. Párty pořádaná Lindsey mámou bych označla za nejpovedenější, čemuž přispívá fakt, že ke konci mého pobytu se počet mých kamarádů mnohonásobně zvětšil, a tak jsem se mohla se všemi na oslavě bavit a tančit. 

Žádná další oslava mě pravděpobodně již nečeká, ale 16. června máme závěrečný MUN banket, o kterém se určitě zmíním v jednom z mých posledních článků.