Jak jste z mých předchozích článků o amerických školách zřejmě vytušili, školní den většiny amerických studentů zdaleka nekončí se zvoněním oznamujícím konec poslední vyučující hodiny. Konkrétně moje škola, Franklin High School (FHS), nabízí širokou škálu akademických i sportovních klubů. Obecně platí čím větší škola, tím větší výběr. 
Pro účast ve školních klubech a sportovních týmech mají studenti různé důvody. Jedním z těch nejprostějších je styk s kamarády. Jelikož většina studentů nemá až do poloviny jedenáctého ročníku řidičský průkaz a veřejná doprava tu pomalu neexistuje prostory školy se nabízejí jako nejjednodušší místo k setkávání se s přáteli. Dalším důvodem pro zapojení se do některých ze školních aktivit je pocit, že někam patříte. Každý sportovní tým a většina akademických klubů má vlastní trička, mikiny i tepláky, podle kterých se kluby rozeznávají. Toto oblečení si pokud se jedná o sport obvykle vypůjčíte, ale nabídka na objednání vlastních není vyjímkou. Já spolu s ostatními členy plaveckého týmu jsme zadarmo dostali plavky nike, které jsme si mohli ponechat a byly nám vypůjčeny teplákové soupravy adidas za několik tisíc korun, které jsme nosili ve dnech závodů. Za přibližně tisíc korun jsme si mohli objednat mikinu, tepláky, tričko a kraťasy s nápisem Franklin swimming. Ve Spojených Státech není nezvyklé potkat děti v oblečení s názvem jejich školy i na veřejných místech (v kině, v obchodním centru…).
Jedním z těch praktičtějších důvodů proč nestrávit každé odpoledne doma na pohovce jsou americké vysoké školy. Narozdíl od českých vysokých škol, ty americké si na svých přihláškach potrpí na pokud možno nekonečný výpis vaší „středoškolské kariéry“. Kromě známek by měla obsahovat výčet aktivit, jimž se student na střední škole věnoval. Přestože by se mohlo zdát, že „čím více tím lépe“, občas zapůsobí více čtyřletá účast ve dvou klubech než každoroční střídání všeho možného. Aby vedení klubů nebylo jen na učitelích a trenérech, pomáhají jim sami studenti. V případě sportů zvolí trenéři jednoho ze sportovců za kapitána a kohokoliv ze školy, kdo se přihlásí, za manažera. U akademických klubů si sami studenti demokraticky zvolí své „vedoucí“. Výměnou za nesení odpovědnosti dostanou kapitáni a vedoucí klubů pomyslné body k dobru na přihlášce na vysokou školu. 
Ve stejném týdnu, kdy si češi volili novou vládu si studenti FHS volili vedoucí Amnesty International a Model UN pro školní rok 2010/2011. Z důvodu nedostatku času jsme se s ostatními členy Amnesty rozhodli spojit volby se závěrečnou „párty“ a také trochu rozlučkou se mnou. Jako obvykle jsme se sešli ve čtvrtek po škole ve třídě učitelky Tovay-Rider. Na oslavu jsem upekla bublaninu s jahodami, která se díky pravému českému prášku do pečiva povedla na výtečnou. Letošní místopředsedkyně Amnesty Daniela vybrala od každého dva až pět dolarů na čokoládový dort. Někteří členové přinesli tzv. brownies (hutný čokoládový dort) a cookies (sušenky). Vzhledem k nízkému počtu členů a tím pádem i zájemců o post vedoucích jsme se přesunuli rovnou k proslovům. Jak A.J., tak Victoria se s ostatními rozdělili o své plány pro příští rok, ujistili nás jak moc jsou Amnesty oddaní atd. Letošní prezident Will a Daniela nám rozdali kousíčky papíru, na který každý napsal jedno ze jmen. Po sečtení hlasů vyhlásil Will vítěze Victorii, což byl opravdu šok. Victoria je tak trochu blázen a o jejích schopnostech vést klub by se dalo diskutovat. Bohužel je zároveň jedním z těch lidí, se kterými nechce mít nikdo nic společného, ale je jim jich až moc líto, na to, aby jim to řekli. A.J. by byl za normálních okolností přidán k ostatním kandidátům na místnopředsedu, ale on se rozhodl tuto šanci jako správný gentleman odmítnout a post místopředsedy přenechat mojí kamarádce Alice (sestře Willa). Z A.J. se nakonec stal pokladník. Po všech formalitách jsme se konečně mohli přesunout k servírování dobrot. Bublanina zmizela ještě než jsme stihli nakrájet Danielin dort, až mě zamrzelo, že kousíček nezbyl. Pravou českou bublaninu jsem neměla už skoro rok. Během hodování jsme si postupně vystřídali několikastránkové přáníčko pro paní Tovay-Rider s osobními poděkováními a vzkazy. Před odchodem na pozdní autobus mi Daniela předala obálku formátu A4 s velikým nápisem „Otevřít až v letadle.“ Kupodivu jsem to vydržela, uložila jí do šuplíku a jsem odhodlaná vydržet až do odletu. Přeci jen mi zbývá už jen třicet dní.
Doma jsme si na grilu připravili večeři a v šest hodin mě vyzvedla kamarádka Sheena, se kterou jsem jela na MUN. Po cestě jsme zajeli do myčky na auta a pak vhodily do automatu několik čtvrťáků a auto pořádně vyluxovaly. To, že necelou hodinu poté přišla bouřka a déšť bílé auto znovu ušpinil se nám už tolik nelíbilo. Jelikož jsme měly pořád spoustu času, zajely jsme do Dunkin Donuts vyzkoušet jejich jahodovou ledovou tříšť. Ve vestibulu školy už čekalo několik desítek lidí, převážně lidé ucházející se o některý z postů vedoucích. Uvnitř jídelny, kde se obvykle scházíme se konala předvolební debata letošních vedoucích. Přesně v sedm hodin nás G (učitel starající se o MUN) konečně vpustil dovnitř a vše mohlo začít. Na začátek nám G vysvětlil jak máme používat celkově tři volební lístky. Na prvním se nacházela jen jména uchazečů o post nejvyšší a to pozice generálního tajemníka (Model Ban Ki-moon). Na druhém volebním lístku se nacházela tři další jména spolu se jmény předcházejícími (nově zvolený generální tajemník bude vyškrtnut). A nakonec na třetím volebním lístku byla vypsána jména všech uchazečů o jakýkoliv post. 
Abybychom nevolili jen na základě osobních sympatií každý uchazeč pronesl proslov. Jeden z potencionálních generálních tajemníků si nebyl jist, jak dlouho má mluvit, a tak se zeptal. Letošními vedoucími mu bylo řečeno „Když budeš mluvit moc dlouho, nikdo pro tebe nebude volit.“, a tak se toho naštěstí každý řídil. Justice, který nakonec vyhrál, nezapoměl zmínit důležitý bod, že se nebude snažit být jako letošní generální tajemník Varshil. Varshil momentálně drží rekord v počtu individuálních ocenění a možnost, že ho někdo v nejblžší době překoná je opravdu mizivá. Ani jeden z odpadlíků nevyhrál v boji o druhou nejvyšší pozici, nicméně s prázdnou neodešli a byli zvoleni na té třetí, nejnižší úrovni. Ani jedna ze čtyř dívek ucházející se o nejnižší post se neumístila, a tak má FHS MUN pro příští rok čistě mužské vedení. Nakonec nám G prozradil definitivní datum a cenu závěrečného červnového banketu, na kterém každý delegát oceněný na koneferenci obdrží certifikát od místního úřadu vzdělávání. 
S pátkem oficiálně začal jeden z nejdůležitějších amerických svátků Memorial Weekend. Samotný Memorial Day, den vzpomínání na oběti válek, je v pondělí a považuje se za neoficiální začátek léta, což obzvláště dnešní počasí, pohybující se nad hranicí třicítky, jen potvrdilo. Na počest právě Memorial Day a Dnu nezávislosti, který je čtvrtého července se všechny obchody naplnili zbožím s motivy americké vlajky. K sehnání jsou tradiční ubrusy, ubrousky, papírové nádobí, trička i plavky. Na první den prodlouženého víkendu jsme se s Maishou, Roseanne a jejími dvěmi neteřemi vydali do kempu v severním New Jersey. Do tohoto kempu jsme jeli na víkendové kempování s lidmi z kostela v srpnu loňského roku a Roseannina nejlepší kamarádka s manželem si tam koupili přívěs sloužící jako maličká chata. Ovšem narozdíl od českých chatařů, kteří jezdí na chatu za přírodou a čerstvým vzduchem, američtí „chataři“ dělají první poslední, aby jejich hnízdečko uprostřed lesa nemělo s přírodou společného ani to nejmenší. Na pomoc jim slouží obří síťované altány, chránící rekreanty proti hmyzu, ploché televize s videohrami proti nudě a přenosné mrazáky a grily pro co nejbližší simulaci jedení ve fastfoodu (limonáda s ledem a cokoliv tučného na grilu). Vstup do kempu byl osm dolarů, ale vzhledem k možnosti využití místního bazénu to byla cena poměrně rozumná. Poprvé od konce plavecké sezóny jsem dostala šanci zaplavat si a zároveň se alespoň pokusit o náznak opálení. 
Dnes v neděli jsme se po příjezdu z kostela vydali do pobřežního městečka Keansburg, které má jako jedno z mála pláž bez placeného vstupného. Na oslavu Memorial weekend jsem oblékla plavky se vzorem americké vlajky a poprvé se vykoupala v Atlantickém oceánu. Keansburg leží v zálivu, a tak tam žádné vlny nebyly, voda byla špinavá a mělká a výhled jsme měli netypicky na New York City (konkrétně Brooklyn). Během opalování a přemýšlení nad dnešním článkem jsem usnula a probudila mě až Roseanne s informací, že jdeme na pizzu na promenádu. Léto je konečně tady a já si můžu naplno užívat svůj poslední měsíc v New Jersey.