pondělí 17. května 2010





S blížícím se koncem mého pobytu ve Spojených státech přišel čas na poslední setkání s mojí koordinátorkou Elaine. Jelikož jsem se během uplynulých deseti měsíců nedostala do žádného z New Yorských muzeí, rozhodly jsme se vyrazit na nedělní výlet do Metropolitního Muzea Umění. Elaine manžel Ed s dcerou Mikaylou mě vyzvedli v sobotu po obědě, abychom se v neděli nezdržovali cestováním.
Po cestě jsme zastavili ve městečku Linden, které je z velké většiny osídleno Poláky. V Lindenu jsme zašli do dvou obchodů. Prvním byl „Maso Pulaski – evropské speciality“, který voněl jako pravé české (polské) reznictví. U Pulaského měli široký výběr úzenin, a tak Ed koupil klobásu na večerní grilování. Já jsem si koupila prášek na pečení a vanilkový cukr. Američané sice prášek na pečení prodávají, ale ne v pytlíčcích, nýbrž v plastové nádobě, ze které jen těžko naberete „jeden prášek do pečiva“, jak je obvykle v českých receptech napsáno. Pro Mikaylu jsem koupila Kinder-vajíčko a pro sebe a Elaine s Edem na ochutnání Kinder country. Po cestě k autu jsem objevila Polsko-slovenský obchod, ze kterého jsem byla nadšená ještě více. Malá, staře a špinavě vypadající sámoška, měla v nabídce zázraky jako lentilky, besipky, horalky, či Hanáckou Kyselku. 
Abychom měli pořádnou polskou večeři, složenou alespoň ze dvou jídel, zavedl mě Ed do malého krámku s cedulí „Nejlepší Pierogi v NJ“. Pierogi bych nejspíše přirovnala k plněným knedlíčkům. Obvyklou náplní je bramborová kaše s cibulí, ale vyrábí se i mnoho jiných. U Elaine doma jsem si odložila věci a šla si s Mikaylou vybarvovat. Ed a Elaine adoptovali Mikaylu jako desetiměsíční miminko z čínského sirotčince. Jeden by řekl, jak úžasné to je, že takhle zachránili miminko, které nejspíš nečekala valná budoucnost, ale takový dobrý skutek nebyl jen tak. Elaine s Edem museli projít dlouhým přihlašovacím procesem a letět až do Číny, aby si jejich novou dceru vyzvedli. Cena adopce a náklady na cestování se nakonec vyšplhaly k neuvěřitelným čtyřista tisícům korun, ze kterých dostali polovinu zpět od americké vlády. Mikayla je roztomilá, šikovná (chodí na gymnastiku, step a balet) a na svůj věk neobvykle chytrá. 
Když nás vybarvování omrzelo, vyrazili jsme na malou projížďku na kolech. Já si půjčila kolo Elaine a Ed si půjčil jedno od souseda. Řízeni Mikayliným tempem jsme dojeli na nedaleké hřiště. Vyřáděné z houpaček a klouzaček jsem si dala s Mikaylou na Barbie kole závod k domovu, kde už čekala Elaine. Společnými silami jsme nakrájeli a osmažili cibuli, nakrájeli rajčata, ohřáli pierogi a přesunuli se ven ke grilu. Za chvíli přišel soused George s přítelkyní a přinesli hamburgery a hot dogy, které jsme spolu s klobásou ogrilovali. Chlapi zapíjeli klobásu a burgery pivem, v konverzaci se občas objevilo neslušné slovíčko a ani chvilku se nemluvilo a bohu, a tak jsem se na chvíli cejtila „jako doma“. Po večeři nám šla Elaine ukázat cvičící program na Wii podle Jenny McCarthy. Animovaná Jenny vám kromě předcvičování umí oscenovat tělo a povědět vám, kde přesně jste tlustí. Dobré tak pro ty, co nemají doma zrcadlo…
V sedm hodin ráno mě probudil budík, abych se mohla vysprchovat před Elaine a nenarušovat jí tak její běžný denní režim. Elaine je bývalá cvičitelka aerobiku, a tak má doma tisíc druhů lupínků, musli, jogurtů a dalších dobrot, které obvykle snídám. V devět hodin už byli všichni vysprchovaní i nasnídaní a my mohli vyrazit do Ney Yorku. Při průjezdu NYC jsem viděla hotel Donalda Trumpa, ze kterého mají hosté výhled do Central parku, který je hned přes ulici. Auto jsme zaparkovali v podzemí Metropolitního muzea a šli se usadit na schody v před muzeem, kde jsme se měli sejít s rodinou, která před pěti lety adoptovala dívku ze stejného sirotčince, ze kterého pochází Mikayla. Ed s Elaine se dozvěděli o této rodině prostřednictvím stránky podobné spolužákům.cz. 
Vstup do muzea je oficiálně zdarma, ale doporučené vstupné je pro studenty deset a pro dospělé dvacet dolarů. Za zaplacení dostanete malý fialový odznáček, který si připnete na oblečení na znamení vaší velkorysosti. Metropolitní muzeum má celkem tři patra plné exponátů snad z každého koutu světa. K zhlédnutí jsou Egyptské sochy mumií, čínské nádobí, evropské olejové malby ze 17. století atd. Pravděpodobně největší atrakcí muzea, nýbrž bohužel jen dočasnou, byla výstava děl od Picassa. Vzhledem k přítomnosti Mikayly a její malé čínské kamarádky Kathlyn jsem se u každého díla nemohla zastavit tak dlouho, jak bych si přála, ale i tak to byl hezký zážitek.
 Po obědě v jedné z muzejních restaurací, kde jsem ochutnala sushi s nějakou bílou rybou, jsme se už nemohli koukat na znuděné a otrávené obličeje Mikayly a Kathlyn a vyrazili na dětské hřiště v sousedním Central parku. Kathlyn se za chvíli rozbrečela, protože kvůli bílým punčochám nemohla na pískoviště jako Mikayla, která na rozdíl od ní měla legíny, a tak jsme se zvedli a šli na procházku. Pomalým krokem jsme došli až k uměle vyrobenému jezeru se sousoším postav z Alenky v říši divů. Sousoší slouží více jako prolézačka než dekorace, a tak se vám o fotce pouze s Alenkou bez dětí v pozadí může jen zdát. 
 Před pátou hodinou jsme se s Alenkou rozloučili, vymotali se z parku a po chodníku vyrazili zpět k muzeu. Rozloučili jsme se s Kathlyn a jejími rodiči, vyzvedli si auto, zaplatili sedm set korun za celodenní parkování a vyrazili k tunelu vedoucím pod řekou oddělující New York od New Jersey. Samotná cesta k tunelu nám zabrala asi hodinu, doprava v New York City je opravdu šílená. Ještě v New Yorku jsme museli zavolat do restaurace v New Jersey a posunout naši rezervaci na podzěji. Volání i psaní sms zpráv „mezistátně“ stojí stejně jako na území jednoho státu, a tak to nebyl zas takový problém. 
 V sedm hodin jsme dorazili do restaurace s názvem Chart House, postavené na molu s výhledem na Manhattan. Restaurace byla kvůli svatební hostině neobvykle plná, takže nás jedna ze slečen, která má na starosti usazování zákazníků, poslala s elektronickým kolečkem k baru. Kolečko začalo za patnáct minut zuřivě blikat a vibrovat, což znamenalo, že se uvolníl stůl. Bohužel jsme nedostali stůl u okna, ale i tak jsme měli slušný výhled. Jako předkrm jsme si společně objednali smažené krevety a žampiony plněné krabím masem. Jako hlavní chod jsem si vybrala lososa obaleného v prsciuttu s javorovým sirupem a asijskými zelenými fazolemi. Číšník přivážející naše jídlo přeplnil vozík a při pokládání talířů na stůl vyklopil mého lososa na zem. Hlad jsem ani neměla, a tak mi to nevadilo, ale toho lososa za v přepočtu šest set korun byla škoda. Na závěr Elaine objednala lávový dort – čokoládový dort s rozpuštěnou čokoládou uvnitř a kopečkem vanilkové zmrzliny navrch se zapíchlou svíčkou pro Eda, který bude mít v pátek narozeniny. 
 Domů jsem se dostala po desáté hodině večer a kvůli domácím úkolům jsem se do postele nedostala před půlnocí. Na pondělí bylo naštěstí naplánovano státní testování z biologie, které posunulo začátek vyučování o tři hodiny. O testování nás informoval telefonát ze školy v předchozím týdnu. Automat v telefonu připoměl všem rodičům dát dětem „výživnou snídani“ a poslat je brzy do postele, aby dobře skórovali na testech, na kterých závisí obnos peněz , který škola dostane v příštím roce. 



4 komentáře:

  1. Tak to musel být super výlet.
    Ta Hanácka tě musela potěšit, po tak dlouhý době..=) xP
    O.

    OdpovědětVymazat
  2. predstav si, ze jsem ji nechala u Elaine v lednicce:( Alespon dve horalky furt mam:) Mela bych je snist nez pojedu domu, abych nevozila drivi do lesa

    OdpovědětVymazat
  3. Horalky, Hanácká kyselka ... V Americe? ;)
    To čumim ..

    OdpovědětVymazat
  4. viď?:) já jsem taky čuměla:)

    OdpovědětVymazat