Studenti amerických středních škol musí v průběhu čtyřletého středoškolského studia nasbírat určitý počet kreditů v mnoha okruzích. Kromě povinných tří let matematiky a čtyř let angličtiny si mohou každoročně vybrat dva volitelné předměty. Já jsem si v srpnu minulého roku vybrala půlroční kurz s názvem Principy business práva a na něj navazující Aplikované business právo. V pololetí se mi pár spolužáků změnilo, ale učebnice, učitel, i styl výuky zůstal vesměs nezměněný. 
 V průběhu druhého pololetí navštívilo naší třídu celkem šest pracovníků americké telekomunikační společnosti Verizon. Hosté přicházeli ve dvojicích v přibližně čtrnáctidenních odstupech. Pokaždé se jim povedlo trefit do látky, kterou jsme zrovna probírali, což udělalo jejich lekce ještě zajímavějšími. Postupně jsme se seznámili se základy psaní kontraktů, patentování vynálezů a ochranných známek. Poslední dvojice přišla s vylepšením v podobě pytle plného čokoládiček Hershey´s. Za každou zodpovězenou otázku dostal student jednu; bohužel s přibývajícím počtem odpovědí z úst jedněch a těch samých studentů počet odměn se snížil.
 V úterý 18. května jsme byli spolu se třídou Mr. G pozváni na exkurzi do budovy Verizon. V 7:30 ráno jsme se sešli ve vestibulu školy, nicméně něco zjevně nebylo v pořádku. Všichni studenti ze třídy Mr. G vypadali, jako by jeli na konferenci MUN, zatímco naše třída byla oblečena neformálně. Mr. Pett(inelli) očividně zapoměl tento „detail“ ohledně oblečení zmínit. Obzvláště mě a mou kamarádku z MUN Katherine to zamrzelo, jelikož máme formálního oblečení z konferencí více než dost. Jediné štěští bylo, že jsem se ráno na poslední chvílí rozhodla nechat holinky, i přes silný déšť, doma.
 Po osmé hodině zastavil náš žlutý autobus u závory chránící vjezd do komplexu šesti budov, pracoviště více než tří tisíců zaměstnanců. Auto ochranky nás dovedlo bludištěm uliček ke vchodu do jedné z budov. Při opouštění autobusu dostal každý z nás jmenovku a papír se základními pravidly exkurze. Ve skupině jsme se přesunuli do jídelny, kde na nás čekala bohatá snídaně. V nabídce byly donuty, bagely s máslem, sýrem i marmeládou, jogurty a k pití dva druhy džusů, mléko a káva. Na jídle jsme si mohli pochutnat u malých stolečků spolu s pracovníku Verizon, kteří byli ochotni konverzovat na jekékoliv téma.
 Jelikož druhá škola, která se měla exkurze zúčastnit měla zpoždení, rozhodlo se vedení Verizon provést nás nově zrekonstruovaným křídlem budovy. Kromě nás studentů vyrazila i početná skupinka zaměstnanců toužící po spatření nových pracovních prostorů.
 V první místnosti jsme si pohráli s mapou mezinárodního pokrytí a poté se rozdělili do dvou skupin. Každá skupina se usadila do jedné z dvou konferenčních místností s bonbony na stole a show mohla začít. Na jedné ze stěn se z ničeho nic objevila obrazovka a z ní se na nás usmívala skupina z vedlejší místnosti. Nejen, že jsme mohli vidět jejich místnost, ale i jsme si je mohli přiblížit a účastnit se videokonference.
 Okouzleni moderní technikou jsme se vrátili zpět do jídelny pochutnat si na více dobrůtkách. S plnými žaludky a menšící se nadějí, že New Brunswick High School vůbec dorazí jsme se rozešli směrem k posluchárně. Po cestě jsem zahlédla ceduli „Sushi 11:30 – 13:30“ a pomyslela si, že takovým obědem bych jen tak nepohrdla. Těsně před vchodem do posluchárny mě čekalo překvapení – obří posilovna, kterou mají zaměstnanci Verizon k dispozici hodinu denně v pracovní době a neomezeně po práci. To vše za neuvěřitelných patnáct dolarů měsíčně. Tomu se říká dobrá motivace k dobrým studijním výsledkům.
 V posluchárně jsme se sešli se studenty New Brunswick High School, kteří byli naštěstí také oblečení neformálně. Myslela jsem , že Franklin High School je ta s nejmenším počtem bílých studentů v celém Jersey, ale New Brunswick mě vyvedl z omylu – tam nejsou totiž žádní. 
 Slova se ujal pan Milch a rozdělil se s námi o svůj životní příběh. Zajímavá byla jeho zmínka o promoci – pan Milch promoval v době podobné ekonomické krize jaká probíhá teď. Přesože se mu přechod do Verizon z postu partnera u právnické firmy zdál jako krok zpět, nakonec toho nelituje. 
 Dle čísel na našich jmenovkách jsme se rozdělili do tří skupin a vydali se do místností, kde se konaly naše kurzy. V místnosti, kde jsem byla zařazena já byly čtyři stoly s připravenými bloky a tužkami. Každý stů dostal zadání vyrobit něčím zajímavý produkt, pojmenovat ho a náležitě ho ochránit. Na výběr byl energetický nápoj, tenisky, džíny a hodinky. Po prezentaci a vyluštění křížovky jsme se společně přesunuli do místnosti, kde se konal náš druhý kurz.
 Tentokrát se jednalo o simulaci soudního procesu. Zaměstnanci nás rozdělili do tří skupin – žalující, obhájce a soudci – jedním ze soudců jsem byla i já. Nyní se vám pokusím stručně vysvětlit kauzu, kterou jsme měli rozsoudit.
 Ava a tři muži pracují v bazénu patřícímu Tropical Pool Company. Dva pacovníci vždy sedí u bazénu a dva buď uklízejí šatny nebo sedí v kanceláři. Pokud nejsou u bazénu mají možnost přehodit si přes sebe ručník, či si obléci tričko. Jeden z pracovníků, Jakob, je závodním plavcem a rád nosí klasické upnuté plavky miniaturních rozměrů. Nehledě na to, kterou službu zrovna slouží, plavky nikdy nezahaluje.
 Po několika měsících se Ava rozhodne jít za spolupracovníkem Georgem, který je zároveň manažerem Tropical Pool Company. George na základě její stížnosti požádá Jakoba o nošení „koupáků“ a sundání plakátů modelů Sports Illustrated ze stěn v kanceláři. Jakob tak učiní a následně se o svůj příběh rozdělí se čtvrtým pracovníkem Stevem, který začne solidárně také nosit upnuté plavky . Pokaždé když Steve s Jakobem vejdou do kanceláře, nandají si ručník a zakroutí u toho boky. Navíc začnou Avu oslovovat „Plavkový fanatik“. Přestože to Avu obtěžuje, rozhodne se Georgovi nic neříci a to i přestože jí minule vyšel vstříc. Vše vyvrcholí slovní přestřelkou mezi Stevem, Jakobem a Avou, ve které Jakob označí Avu za homosexuálku a oznámí ji, že její bikiny taky nejsou dvakrát decentní. Ava se rozhodne žalovat Tropical Cool Company pro sexuální obtěžování.
 Pokud vezmeme v úvahu, že do mnoha českých bazénů je vstup v „koupácích“ zakázaný, tak je tahle kauza paradoxní. Jeden z mých spolužáků z MUN obhajoval Avu jak to jen šlo, ale Tropical Pool Company u nás soudců přeci jen vyhrála. 
 Po vynesení verdiktu byl na řadě oběd. Překvapení v podobě sushi se nekonalo, ale i tak jsme si pochutnali. Na výběr byly čytři druhy baget v balíčku s ovocem, sušenkami a chipsy. Z nápojů byl v nabídce ledový čaj, voda a zbylé nápoje od snídaně.
 Během hodování a debatování se několik zaměstnanců posadilo do řady vepředu jídelny a postupně se s námi rozdělili o jejich kariérní příběhy. Většina z nich vystudovala prestižní americké univerzity, nicméně zmínka o jakékoliv „ivy league“ škole se neobjevila. Po promoci šla valná většina z nich pracovat a sbírat zkušenosti do právnických firem, ze kterých pak přešli do Verizon. Zajímavý byl příběh ženy, která do svých deseti let žila v Jihoafrické republice. Jako Indka byla denně diskriminována, což její rodinu nakonec přinutilo přestěhovat se do Spojených Států, konkrétně Texasu. Druhou „cizinkou“ byla portugalka, jejíž rodina se do USA přestěhovala, když jí bylo pouhých šest měsíců. Na můj vkus se až moc litovala kvůli jazykové bariéře. Myslím, že by se našlo hodně lidí, co by s ní rádi měnili. Navíc většina mých amerických spolužáků doma nemluví anglicky, takže její situace nebyla nijak vyjímečná.
 Po příbězích přišly na řadu otázky studentů. David (můj partner z konference ve Philadelphii) se zeptal co plánuje Verizon udělat pokud zpráva, která byla zveřejněna později ten samý den dokáže, že používání mobilních telefonů zvyšuje šanci rakoviny mozku, z čehož se nějak vymluvili. Následovala otázka dalšího MUN člena jestli má Verizon nějak pojištěné, že jejich výrobci nepoužívají dětské pracovníky. Já jsem se nakonec zeptala jaký je vztah mezi Verizon a Vodafone – Vodafone vlastní 45% akcií Verizon. Myslím, že jsem porpvé v životě mluvila do mikrofonu a ta ozvěna mě docela vyděsila.
 Před závěrečným překvapením si vzal slovo president nadace Verizon. Nadace má na starost například peníze získané recyklací starých telefonů. Nadace v posledních pěti letech věnovala 300 milionů dolarů a z toho 15 milionů šlo na podporu dobrovolnických akcí. Jejich hlavními cíli je zlepšení úrovně vzdělávání od prvního do dvanáctého ročníku a podpora obětí domácího násilí. Nebýt této nadace naše exkurze by se nikdy neuzkutečnila.
 Na úplný konec nás čekalo překvapení – návštěva hlavní postavy všech reklam Verizon tzv. Test man. Test man je herec, který vyhrál konkurz na reklamu a má představovat klasického pracovníka v terénu a postupem času se stal opravdovou celebritou. Test man má své typické brýle, které kupodivu nejsou rekvizitou, přišel s nimi už na konkurz. Test man si pravděpodobně vydělal dost peněz na celý zbytek života, nicméně nemůže na několik let změnit image a musí být kdykoliv k dispozici jako loutka. Hláška kterou se proslavil je „Can you hear me now?“, což v překladu znamená „Už mě slyšíš?“. Všichni jsme se s Test manem vyfotili a dostali tričko s nápisem Verizon. Před odchodem si mě vzalo na stranu několik zaměstnanců, popřáli mi hodně štěstí a pochválili mě za mojí statečnost.