pátek 9. července 2010

Všude dobře, doma nejlíp



Na začátku mého (zatím) posledního článku bych se ráda omluvila všem čtenářům za mou dlouhou odmlku. Přestože jsem původně plánovala ozvat již v den příletu, dovolená s rodinou v končinách, kam se wifi ještě nedostalo, odložila napsání dnešního článku na neurčito.
Tak jako všem odjezdům i tomu mému samozřejmě předcházelo balení. Balení na týdenní dovolenou se může někomu zdát jako nezvladatelný úkol, ovšem ve srovnání s balením ohromného množství za rok nasbíraných věcí je to úkol směšně lehký. Z obavy z překročení letištního limitu nadváhy jsem přibližně týden před odjezdem poslala domu dva balíky. Na poště jsem si zdarma vzala krabici označenou „flat rate“, což znamená, že nehledě na to, jak je krabice těžká (horní limit je 20 liber), poplatek za zaslání letadlem do České republiky je 50 USD. Spolu s krabicí jsem si vyzvedla formulář, do kterého jsem musela vyplnit samozřejmě adresu a jméno odesílatele a příjemce, obsah krabice a zaškrtnout co posílám. Použité oblečení spadá do kolonky „jiné“ a nemusí se u něj psát hodnota, jelikož to není nové zboží. Kvůli strachu z celníků a ztráty balíku jsem raději poslala věci levnější, jejichž ztrátu bych pravděpodobně oplakala méně než u drahých věcí. Krabice není příliš veliká, a tak jsem se snažila vybrat věci malé, ale zároveň těžké. Přestože mi paní na poště tvrdila, že balík dostanu během šesti až deseti dnů, oba přiletěly dříve než já.
Abych do Čech zbytečně nevezla věci, které bych pravděpodobně nikdy nevyužila nebo je naopak už doma mám, naplnila jsem jednu velikou igelitovou tašku a odnesla ji kamarádce Alice do školy. Alice si nejspíš nechala věci jako kosmetiku a zbytek odnesla do kostela. Pokud by se jednalo jen o oblečení, mohla jsem je jednoduše vložit do jednoho ze speciálních kontejnerů na oblečení, které jsou vyloženě na každém rohu Liší se jen destinací, kam oblečení poputuje. Ve chvíli, kdy jsem shromáždila věci bez kterých jsem odmítala Spojené státy opustit, přizvala jsem si na pomoc vakuové pytle. Tyto teleshoppingem proslavené tašky se pohybují kolem dvou set Kč, či pěti dolarů za kus a při balení se do nich rozhodně vyplatí investovat. V USA jsou k dostání například v síti obchodů Walmart a kromě vysavače s hadicí k jejich použití absolutně nic nepotřebujete.
Všechno oblečení mi moje host rodina vyprala, já ho roztřídila a složila do komínků a začala je vkládat do pytlů. Zprvu jsem šla podle návodu a pytle zaplňovala jen po vyznačenou čáru, ovšem s postupem času, kdy věcí stále neubývalo jsem pytle plnila víc a víc, až jsem jeden roztrhla. Bylo mi líto pytel jen tak vyhodit, a tak jsem oblečení trochu vyndala, díru zalepila a vzduch úspěšně vysála. Po vysátí všech pytlů jsem začala skládat věci do tašky a objevila první nevýhodu vakuových pytlů – jejich neforemnost. Většina z nich přesně pasovala do tašky, nicméně se nedaly nijak ohýbat a tvarově přizpůsobovat tvaru tašky. V sobotu večer, tři dny před odletem jsem dle očekávání naplnila tašku, se kterou jsem přijela z Čech a v neděli jsem jela dokoupit zavazadlo druhé. Dva dny před odjezdem jsem měla definitivně zabaleno a mohla se naplno začít těšit domů.
V pondělí jsem se sešla s kamarádkou Sheenou, dala jí dárek na rozloučenou, večer odevzdala rodičům vypůjčený mobilní telefon a zabalila dárek na rozloučenou. Jelikož vím, jak se moji hostitelští rodiče těší na jejich dva nové studenty, vyrobila jsem jim obrovskou ceduli s americkou vlajkou a nápisem „Vítej“. V úterý ráno jsem po osmé hodině vstala, sundala povlečení, zkontrolovala, jestli jsem nikde nic nenechala a po jedenácté jsme vyrazili směr letiště JFK v New York City. Zaparkovali jsme mezi terminály dva a tři, které oba patří letecké společnosti Delta Airlines a vešli do přelidněného vestibulu terminálu tři. Mike s Roseanne na mě počkali u dveří a já se vydala k jednomu z malých automatů s nápisem „check in“. Naťukala jsem tam číslo letenky, kterou jsem si doma vytiskla, přiložila čárový kód pasu a za chvíli mi přístroj vytiskl mojí palubní vstupenku. S Mikem a Roseanne jsem se zařadila do řady pro odbavení zavazadel. Během čekání kolem nás běhala jedna ze zaměstnankyň Delta airlines a zjišťovala, kdo odlítá již za hodinu, aby ho odbavila přednostně. Několik takových se našlo, ale bohužel tu byli i tací, kterým už letadlo dávno uletělo. Jak je všeobecně známo na letiště se má chodit s několikahodinovým předstihem a o letišti JFK v New Yorku to platí dvojnásob. U přepážky jsem s vypětím všech sil vyzvedla mé první zavazadlo na váhu jejíž displej se nakonec ustálil na čísle 86. Maximální limit pro váhu jednoho zavazadla je 70 liber, s tím že cokoliv nad 50 liber je zpoplatněno. Mých 86 mi nakonec prošlo a zaplatila jsem standardní cenu za zavazadlo s nadváhou pro mezinárodní lety. Druhá taška měla krásných 49 liber, a tak se na ní vztahoval jen příplatek za druhé zavazadlo. Na konci fronty na bezpečnostní kontrolu jsem naposled objala mé hostitelské rodiče, na požádání bezpečnostních úředníků zapnula zip na příručním kufříku, který ho zvyšuje o dobrých pět centimetrů, sundala si boty, vyndala notebook a prošla bezpečnostní kontrolou. K mému překvapení se počet příručních zavazadel vůbec neřeší, takže jsem s příručním kufříkem v jedné a s taškou na notebook v druhé ruce patřila mezi ty, s méně zavazadly. S celými třemi hodinami čekání před sebou jsem pomalým krokem došla k bráně 27, kde kromě mě a početného pěveckého sboru skoro nikdo nebyl. Kdo by tehdy čekal, že mi tento pěvecký sbor zařídí dvaceti čtyř hodinové čekání na další let do Prahy.
Na mé palubní vstupence byl nápis „seat request“, značící, že nemám zatím přidělené sedadlo, a tak jsem se zařadila do fronty u přepážky a čekala. Prázdná sedadla byla rozdána ještě než se na mě dostala řada a nepříliš milá paní za přepážkovou mě poslala stoupnout si na stranu. Naivně jsem si nalhávala, že beze mě přeci neodjedou, obzvlášť když jsem si koupila letenku už před rokem, a ochotně si o krůček poodstoupila. S postupem času, kdy všichni ostatní zmizeli v útrobách tunelu vedoucího do letadla a ručička na hodinách se nebezpečně blížila k odletovému času 17:05 jsem začala být nervózní. Paní za přepážkou se ujala mikrofonu a vyhlásila, že kdokoliv, kdo je již v letadle a je ochoten počkat 24 hodin na další let dostane poukaz 400 dolarů na jakoukoliv letenku a ubytování v hotelu na jeden den. Několik takových se sice objevilo, ale já se do letadla stejně nedostala. Jeden Čech, který obětoval své místo pro vlastní manželku mě nechal zkontaktovat mé české rodiče, aby na mě nečekali na letišti o den dříve. S postarší obyvatelkou Manhattanu mířící na dovolenou do Prahy jsem se s poukazem na noc v hotelu a čtyřistadolarovou poukázkou na letenku v ruce vydaly hledat vstup do letištního vlaku. Vlakem jsme pár stanic popojely a zavolaly si do hotelu, aby pro nás někdo přijel. Hotel byl vesměs plný pilotů a klientů Delty, kteří měli stejnou smůlu jako my. Naštěstí jsem v mém příručním zavazadle objevila jeden z těch výše zmíněných vakuových pytlů naplněný oblečením, a tak jsem se mohla převléci do čistého.
Ve dvanáct hodin následujícího dne, kdy jsem dle původního plánu měla být už dvanáct hodin doma, jsem já s Jane opustila hotelový pokoj a jela zpět na letiště. Práce s automatem na palubní vstupenky se tentokrát nevydařila a my musely do fronty k další přepážce, kde nám po chvíli palubní vstupenky vytiskli. Po průchodu bezpečnostní kontrolou jsme došly k bráně číslo dvacet sedm a stejně jako přesně den předtím jsme čekaly, s tím rozdílem, že tentokrát jsme měly sedadla na letence vytištěné. Nejen, že jsme měly jistotu místa v letadle, ale i nám byl dopřán luxus létání v první třídě.
Vše začalo nastupováním do letadla, kdy jsme byli první na řadě. Business třída byla nezvykle umístěná vepředu. Moje sedadlo bylo jedno z dvousedadel uprostřed, narozdíl od ekonomické třídy je v business třídě v každé řadě jen šest sedadel místo klasických sedmi. Hned po usazení na koženou sedačkou nám letušky rozdaly jídelní a nápojový lístek. Na výběr byly tři hlavní chody – steak, losos a lasagne; já jsem zvolila lososa. Během nástupování zbytku cestujících dostal každý z nás skleničku džusu a postupně jsme si objednali jídlo a nápoje. Letušky chodily se jmennými seznamy a pokoušely se nás oslovovat příjmením – u mě z důvodu nevyslovitelnosti mého jména zůstaly u paní H. Přestože bylo už dávno po 17:05, kdy jsme měli původně odletět, naše letadlo se sotva pohnulo. Pilot nás uklidnil, že čas strávený ježděním po ranveji je započítaný do letového plánu, a tak do Prahy dorazíme včas, což se také stalo. Po hodině a půl jsme se konečně odlepili od země a letušky začaly pokládat bílé látkové ubrousky na naše jídelní stolečky. Jako předkrm dostal každý z nás krevety se sýrem. Vše bylo kupodivu servírováno na opravdových talířích s opravdovými kovovými příbory. Nevím, jestli to nezpůsobilo Američanům, zvyklým na jedení z plastu i Štědrovečerní večeři, kulturní šok. Po výborném hlavní chodu následoval desert – zmrzlina, cheesecake s belgickou čokoládou nebo sýry s ovocem. Přecpaní cestující si poté pomocí knoflíků na opěradle navolili spací polohu sedadla, nasadili klapky na oči a uložili se ke spánku. Já jsem chvíli hrála hry a koukala na filmy na mém osobním monitoru, který se dal vysunout z opěradla, ale nakonec jsem se přidala ke zbytku lidí a také usnula. Probudila jsem se kolem šesté hodiny ranní českého času, kdy se začala servírovat snídaně. Bez časového posunu to bylo jen pár hodin po skončení večeře, a tak jsem vaječnou omeletu slušně odmítla a posnídala jen kávu a džus. Zanedlouho se rozsvítila kontrolka oznamující nutnost připoutat se a my začali klesat a později přistávat. Přesně v plánovaných 7:45 jsme dosedli na přistávací dráhu, ale namísto rychlého opouštění letadla a vrhání se k čekajícím příbuzným, se ozval z rozhlasu pilot. Oznámil nám, že nemůžeme opustit letadlo dokud policie ČR neodvede jednu cestující. Jednalo se o starší paní sedící jen dvě sedačky ode mě, která se zřejmě neshodla s personálem, kterému se nelíbilo její věčné trajdání po palubě letadla. Policie tedy česky mluvící držitelku amerického pasu odvedla, já si posbírala všechny své věci a vystoupila z letadla.
Dle instrukcí z New Yorku jsem se vydala rovnou k přepážce reklamace zavazadel a požádala o vydání mých kufrů, které údajně přiletěly mým původním letem. Po prohlédnutí zavazadlového skladu jsem usoudila, že mi paní za přepážkou opravdu nelhala a moje kufry nedorazily. Šla jsem tedy k pásu se zavazadly a doufala, že moje kufry nevyrazily na výlet třeba do Austrálie. Po pár minutách se kupodivu obě mé tašky objevily, já je svalila z jezdícího pásu a kolem znuděných, sprostě mluvících celníků prošla dveřmi, za kterými už čekali tři členové mé rodiny. Od přítele i táty jsem dostala kytičku a nemohla jsem být šťastnější. Rok studia a vůbec života v Americe mě rozhodně hodně naučil, mnoho věcí jsem si ujasnila a zjistila, že rčení „Všude dobře, doma nejlíp“ je pravdivé.