pátek 9. července 2010

Všude dobře, doma nejlíp



Na začátku mého (zatím) posledního článku bych se ráda omluvila všem čtenářům za mou dlouhou odmlku. Přestože jsem původně plánovala ozvat již v den příletu, dovolená s rodinou v končinách, kam se wifi ještě nedostalo, odložila napsání dnešního článku na neurčito.
Tak jako všem odjezdům i tomu mému samozřejmě předcházelo balení. Balení na týdenní dovolenou se může někomu zdát jako nezvladatelný úkol, ovšem ve srovnání s balením ohromného množství za rok nasbíraných věcí je to úkol směšně lehký. Z obavy z překročení letištního limitu nadváhy jsem přibližně týden před odjezdem poslala domu dva balíky. Na poště jsem si zdarma vzala krabici označenou „flat rate“, což znamená, že nehledě na to, jak je krabice těžká (horní limit je 20 liber), poplatek za zaslání letadlem do České republiky je 50 USD. Spolu s krabicí jsem si vyzvedla formulář, do kterého jsem musela vyplnit samozřejmě adresu a jméno odesílatele a příjemce, obsah krabice a zaškrtnout co posílám. Použité oblečení spadá do kolonky „jiné“ a nemusí se u něj psát hodnota, jelikož to není nové zboží. Kvůli strachu z celníků a ztráty balíku jsem raději poslala věci levnější, jejichž ztrátu bych pravděpodobně oplakala méně než u drahých věcí. Krabice není příliš veliká, a tak jsem se snažila vybrat věci malé, ale zároveň těžké. Přestože mi paní na poště tvrdila, že balík dostanu během šesti až deseti dnů, oba přiletěly dříve než já.
Abych do Čech zbytečně nevezla věci, které bych pravděpodobně nikdy nevyužila nebo je naopak už doma mám, naplnila jsem jednu velikou igelitovou tašku a odnesla ji kamarádce Alice do školy. Alice si nejspíš nechala věci jako kosmetiku a zbytek odnesla do kostela. Pokud by se jednalo jen o oblečení, mohla jsem je jednoduše vložit do jednoho ze speciálních kontejnerů na oblečení, které jsou vyloženě na každém rohu Liší se jen destinací, kam oblečení poputuje. Ve chvíli, kdy jsem shromáždila věci bez kterých jsem odmítala Spojené státy opustit, přizvala jsem si na pomoc vakuové pytle. Tyto teleshoppingem proslavené tašky se pohybují kolem dvou set Kč, či pěti dolarů za kus a při balení se do nich rozhodně vyplatí investovat. V USA jsou k dostání například v síti obchodů Walmart a kromě vysavače s hadicí k jejich použití absolutně nic nepotřebujete.
Všechno oblečení mi moje host rodina vyprala, já ho roztřídila a složila do komínků a začala je vkládat do pytlů. Zprvu jsem šla podle návodu a pytle zaplňovala jen po vyznačenou čáru, ovšem s postupem času, kdy věcí stále neubývalo jsem pytle plnila víc a víc, až jsem jeden roztrhla. Bylo mi líto pytel jen tak vyhodit, a tak jsem oblečení trochu vyndala, díru zalepila a vzduch úspěšně vysála. Po vysátí všech pytlů jsem začala skládat věci do tašky a objevila první nevýhodu vakuových pytlů – jejich neforemnost. Většina z nich přesně pasovala do tašky, nicméně se nedaly nijak ohýbat a tvarově přizpůsobovat tvaru tašky. V sobotu večer, tři dny před odletem jsem dle očekávání naplnila tašku, se kterou jsem přijela z Čech a v neděli jsem jela dokoupit zavazadlo druhé. Dva dny před odjezdem jsem měla definitivně zabaleno a mohla se naplno začít těšit domů.
V pondělí jsem se sešla s kamarádkou Sheenou, dala jí dárek na rozloučenou, večer odevzdala rodičům vypůjčený mobilní telefon a zabalila dárek na rozloučenou. Jelikož vím, jak se moji hostitelští rodiče těší na jejich dva nové studenty, vyrobila jsem jim obrovskou ceduli s americkou vlajkou a nápisem „Vítej“. V úterý ráno jsem po osmé hodině vstala, sundala povlečení, zkontrolovala, jestli jsem nikde nic nenechala a po jedenácté jsme vyrazili směr letiště JFK v New York City. Zaparkovali jsme mezi terminály dva a tři, které oba patří letecké společnosti Delta Airlines a vešli do přelidněného vestibulu terminálu tři. Mike s Roseanne na mě počkali u dveří a já se vydala k jednomu z malých automatů s nápisem „check in“. Naťukala jsem tam číslo letenky, kterou jsem si doma vytiskla, přiložila čárový kód pasu a za chvíli mi přístroj vytiskl mojí palubní vstupenku. S Mikem a Roseanne jsem se zařadila do řady pro odbavení zavazadel. Během čekání kolem nás běhala jedna ze zaměstnankyň Delta airlines a zjišťovala, kdo odlítá již za hodinu, aby ho odbavila přednostně. Několik takových se našlo, ale bohužel tu byli i tací, kterým už letadlo dávno uletělo. Jak je všeobecně známo na letiště se má chodit s několikahodinovým předstihem a o letišti JFK v New Yorku to platí dvojnásob. U přepážky jsem s vypětím všech sil vyzvedla mé první zavazadlo na váhu jejíž displej se nakonec ustálil na čísle 86. Maximální limit pro váhu jednoho zavazadla je 70 liber, s tím že cokoliv nad 50 liber je zpoplatněno. Mých 86 mi nakonec prošlo a zaplatila jsem standardní cenu za zavazadlo s nadváhou pro mezinárodní lety. Druhá taška měla krásných 49 liber, a tak se na ní vztahoval jen příplatek za druhé zavazadlo. Na konci fronty na bezpečnostní kontrolu jsem naposled objala mé hostitelské rodiče, na požádání bezpečnostních úředníků zapnula zip na příručním kufříku, který ho zvyšuje o dobrých pět centimetrů, sundala si boty, vyndala notebook a prošla bezpečnostní kontrolou. K mému překvapení se počet příručních zavazadel vůbec neřeší, takže jsem s příručním kufříkem v jedné a s taškou na notebook v druhé ruce patřila mezi ty, s méně zavazadly. S celými třemi hodinami čekání před sebou jsem pomalým krokem došla k bráně 27, kde kromě mě a početného pěveckého sboru skoro nikdo nebyl. Kdo by tehdy čekal, že mi tento pěvecký sbor zařídí dvaceti čtyř hodinové čekání na další let do Prahy.
Na mé palubní vstupence byl nápis „seat request“, značící, že nemám zatím přidělené sedadlo, a tak jsem se zařadila do fronty u přepážky a čekala. Prázdná sedadla byla rozdána ještě než se na mě dostala řada a nepříliš milá paní za přepážkovou mě poslala stoupnout si na stranu. Naivně jsem si nalhávala, že beze mě přeci neodjedou, obzvlášť když jsem si koupila letenku už před rokem, a ochotně si o krůček poodstoupila. S postupem času, kdy všichni ostatní zmizeli v útrobách tunelu vedoucího do letadla a ručička na hodinách se nebezpečně blížila k odletovému času 17:05 jsem začala být nervózní. Paní za přepážkou se ujala mikrofonu a vyhlásila, že kdokoliv, kdo je již v letadle a je ochoten počkat 24 hodin na další let dostane poukaz 400 dolarů na jakoukoliv letenku a ubytování v hotelu na jeden den. Několik takových se sice objevilo, ale já se do letadla stejně nedostala. Jeden Čech, který obětoval své místo pro vlastní manželku mě nechal zkontaktovat mé české rodiče, aby na mě nečekali na letišti o den dříve. S postarší obyvatelkou Manhattanu mířící na dovolenou do Prahy jsem se s poukazem na noc v hotelu a čtyřistadolarovou poukázkou na letenku v ruce vydaly hledat vstup do letištního vlaku. Vlakem jsme pár stanic popojely a zavolaly si do hotelu, aby pro nás někdo přijel. Hotel byl vesměs plný pilotů a klientů Delty, kteří měli stejnou smůlu jako my. Naštěstí jsem v mém příručním zavazadle objevila jeden z těch výše zmíněných vakuových pytlů naplněný oblečením, a tak jsem se mohla převléci do čistého.
Ve dvanáct hodin následujícího dne, kdy jsem dle původního plánu měla být už dvanáct hodin doma, jsem já s Jane opustila hotelový pokoj a jela zpět na letiště. Práce s automatem na palubní vstupenky se tentokrát nevydařila a my musely do fronty k další přepážce, kde nám po chvíli palubní vstupenky vytiskli. Po průchodu bezpečnostní kontrolou jsme došly k bráně číslo dvacet sedm a stejně jako přesně den předtím jsme čekaly, s tím rozdílem, že tentokrát jsme měly sedadla na letence vytištěné. Nejen, že jsme měly jistotu místa v letadle, ale i nám byl dopřán luxus létání v první třídě.
Vše začalo nastupováním do letadla, kdy jsme byli první na řadě. Business třída byla nezvykle umístěná vepředu. Moje sedadlo bylo jedno z dvousedadel uprostřed, narozdíl od ekonomické třídy je v business třídě v každé řadě jen šest sedadel místo klasických sedmi. Hned po usazení na koženou sedačkou nám letušky rozdaly jídelní a nápojový lístek. Na výběr byly tři hlavní chody – steak, losos a lasagne; já jsem zvolila lososa. Během nástupování zbytku cestujících dostal každý z nás skleničku džusu a postupně jsme si objednali jídlo a nápoje. Letušky chodily se jmennými seznamy a pokoušely se nás oslovovat příjmením – u mě z důvodu nevyslovitelnosti mého jména zůstaly u paní H. Přestože bylo už dávno po 17:05, kdy jsme měli původně odletět, naše letadlo se sotva pohnulo. Pilot nás uklidnil, že čas strávený ježděním po ranveji je započítaný do letového plánu, a tak do Prahy dorazíme včas, což se také stalo. Po hodině a půl jsme se konečně odlepili od země a letušky začaly pokládat bílé látkové ubrousky na naše jídelní stolečky. Jako předkrm dostal každý z nás krevety se sýrem. Vše bylo kupodivu servírováno na opravdových talířích s opravdovými kovovými příbory. Nevím, jestli to nezpůsobilo Američanům, zvyklým na jedení z plastu i Štědrovečerní večeři, kulturní šok. Po výborném hlavní chodu následoval desert – zmrzlina, cheesecake s belgickou čokoládou nebo sýry s ovocem. Přecpaní cestující si poté pomocí knoflíků na opěradle navolili spací polohu sedadla, nasadili klapky na oči a uložili se ke spánku. Já jsem chvíli hrála hry a koukala na filmy na mém osobním monitoru, který se dal vysunout z opěradla, ale nakonec jsem se přidala ke zbytku lidí a také usnula. Probudila jsem se kolem šesté hodiny ranní českého času, kdy se začala servírovat snídaně. Bez časového posunu to bylo jen pár hodin po skončení večeře, a tak jsem vaječnou omeletu slušně odmítla a posnídala jen kávu a džus. Zanedlouho se rozsvítila kontrolka oznamující nutnost připoutat se a my začali klesat a později přistávat. Přesně v plánovaných 7:45 jsme dosedli na přistávací dráhu, ale namísto rychlého opouštění letadla a vrhání se k čekajícím příbuzným, se ozval z rozhlasu pilot. Oznámil nám, že nemůžeme opustit letadlo dokud policie ČR neodvede jednu cestující. Jednalo se o starší paní sedící jen dvě sedačky ode mě, která se zřejmě neshodla s personálem, kterému se nelíbilo její věčné trajdání po palubě letadla. Policie tedy česky mluvící držitelku amerického pasu odvedla, já si posbírala všechny své věci a vystoupila z letadla.
Dle instrukcí z New Yorku jsem se vydala rovnou k přepážce reklamace zavazadel a požádala o vydání mých kufrů, které údajně přiletěly mým původním letem. Po prohlédnutí zavazadlového skladu jsem usoudila, že mi paní za přepážkou opravdu nelhala a moje kufry nedorazily. Šla jsem tedy k pásu se zavazadly a doufala, že moje kufry nevyrazily na výlet třeba do Austrálie. Po pár minutách se kupodivu obě mé tašky objevily, já je svalila z jezdícího pásu a kolem znuděných, sprostě mluvících celníků prošla dveřmi, za kterými už čekali tři členové mé rodiny. Od přítele i táty jsem dostala kytičku a nemohla jsem být šťastnější. Rok studia a vůbec života v Americe mě rozhodně hodně naučil, mnoho věcí jsem si ujasnila a zjistila, že rčení „Všude dobře, doma nejlíp“ je pravdivé.

sobota 19. června 2010

Franklin High School Model United Nations banket

 Dva měsíce po naší poslední konferenci a s nebezpečně se blížícím koncem školního roku bylo na čase slavnostně uzavřít debatní sezónu 2009/2010. Stejně jako banket Amnesty International i ten FHSMUN se konal ve školní jídelně. Vstupné dvacet dolarů každý v předstihu zaplatil v učebně pana G., vyzdobené našimi oceněními.
 16. června, tři týdny po zvolení vedení klubu pro školní rok 2010/2011, jsme se všichni sešli v jídelně laděné do školních barev, tedy modré a žluté. V půl sedmé se ujal mikrofonu G a pronesl pár úvodních slov. Proslov uzavřel představením manželů Juva. Stan a Mindy Juva jsou rodičemi nyní bohužel zesnulého syna Daniela, studenta pro kterého znamenalo MUN vše. Poté, co Daniel zemřel, jeho rodiče obdrželi veliké množství peněz a přemýšleli, jak by si s nimi Daniel přál naložit. Jedna z prvních možností bylo věnovat obdržené finance MUN ve formě stipendia. G rozeslal všem letošním maturantům email s dotazníkem, na základě něhož Danielovi rodiče vybrali vítěze. Stipendium vyhrál „generální tajemník“ MUN Varshil Patel, který si jak roli hlavního vedoucího tak stipendium právem zasloužil.
 Další na programu byla večeře ve formě švédských stolů. V nabídce bylo kuře a jiné druhy masa a těstoviny. K pití byly limonády; konkrétní druh si každý objednal dopředu emailem. Po třičtvrtě hodiny jsme přesunuli pozornost od jídla ke stupínku s mikrofonem. Přišel čas na rozdání ocenění ze všech konferencí, kterých jsme se v uplynulém školním roce zúčastnili. Přestože není vítězství hlavním důvodem účasti na konferencích, byla by škoda nezmínit se o našich úspěších. G postupně přečetl jména a umístění delegátů na jednotlivých konferencích. Pokud šlo o párovou delegaci, pozval oba ke stupínku a předal jim kopii ocenění. Párové delegace dostanou při závěrečném ceremoniálu jen jedno ocenění, které si G ponechá a následně nechá vyrobit kopie. Přestože já jsem si mohla originál ponechat hned po konferenci (privilegia exchange studenta), tak mi G nechal přidělat ještě jednu. Kromě dřevěných ocenění dostal každý úspěšný delegát certifikát od místního úřadu vzdělávání. Certifikáty nebyly v den banketu seřazené, a tak si je každý vyzvednul následující den v učebně G. Spolu s certifikátem jsem si vyzvedla tričko z poslední konference RMC, které jsem si nechala od všech kamarádů podepsat.
 Po předání ocenění vyhraných na konferencích začal G rozdávat ocenění neočekávaná. Moje kamarádka Anisha dostala ocenění za nejúspěšnějšího nového delegáta, Varshil obdržel jedno za pokoření rekordu v počtu individuálních ocenění a bývalá předsedkyně FHSMUN, která odmaturovala před třemi roky, dostala čestné ocenění za studijní úspěchy po maturitě. Nakonec přišlo obrovské překvapení. G začal mluvit o tom, jakou mělo FHSMUN skvělou šanci zařadit mezi sebe zahraničního delegáta. Pokračoval o tom, jak jsem to nevzdala, byla každý týden na schůzi, pekla na každou sbírku atd. Tohle všechno dohromady mě rozbrečelo, a tak když jsem si šla pro svůj bukét a předsednické „kladívko“ na podstavci s mým jménem a nápisem „Under secretary general for foreign affairs“ , nezmohla jsem se na víc než poděkování.
 G následně předal slovo maturantům. Nejdříve jednoho po druhém představil a řekl o nich pár informací a poté jim předal mikrofon. Každý z nich měl přibližně tři minuty na jejich příběh. Většina z nich začala mluvit o jejich první schůzi MUN, strachu z mluvení před lidmi, pokračovali o jejich MUN kariéře a úspěších a zakončili to pár větami o vlivu MUN na výběr oborů, které budou studovat na univerzitě. Já jsem již měsíc dopředu plánovala pronést pár slov a rozdělit se o můj příběh, ale jelikož jsem se bála a stále jsem měla slzy v očích, rozhodla jsem se to odložit na neurčito. Po proslovech maturujících vedoucích předal Varshil jeho předsednické kladívko novému předsedovi Justiceovi. G dodal několik závěrečných slov, ve kterých studenty i rodiče ujistil, že i přes tlak nového guvernéra a rozpočtovým škrtům v oblasti vzdelávání nikam neodchází. 
 Publikum se na žádost G otočilo o 180° směrem k jednomu z televizorů na kterém jsme sledovali rozhovory s maturanty a prezentaci s fotkami. V první čtvrtině to byly fotky letošních maturantů před třemi, či čtyřmi lety. V druhé čtvrtině to byli fotky těch samých lidí ale z uplynulé sezóny. Třetí čtvrtina byla věnována mladším členům FHSMUN, kteří povedou klub příští rok a poslední čtrvtina byla čistě o Varshilovi, maturujícím předsedovi. Během prezentaci jsem konečně usušila ubrečené oči a zašla požádat G, jestli bych mohla říct několik slov. Na ubrousek jsem si napsala několik bodů, které bych ráda zmínila a ujala se mikrofonu. Ve chvíli, kdy jsem se teprve rozhodovala, jestli bych chtěla proslov dát, neuvědomila jsem si, před kolika lidmi budu muset mluvit. V jídelně bylo přes osmdesát lidí a mluvení do mikrofonu taky není jedna z mých oblíbených činností. Vše jsem nakonec zvládla, zmínila vše podstatné, poděkovala celému klubu za zpříjemnění mého roku ve Spojených státech. Bez účasti v MUN by můj rok ve Spojených státech nebyl ani z poloviny tak zábavný a hledání přátel by bylo nepředstavitelně obtížné. 



středa 9. června 2010

Kulturní šok


 Tento článek bych ráda věnovala všem budoucím exchange studentům kteří se, stejně jako já před rokem, strachují, jaký jejich rok v Americe bude. Ať už jste předodletovou schůzku absolvovali, či vás ještě čeká, určitě jste slyšeli pojem „kulturní šok“. Upřímně řečeno, já jsem ho v jeho průběhu nezaznamenala a až zpětně si uvědomuji, jak značný byl. Doufám, že vám, budoucím exchange studentům, tento článek pomůže a třeba přijedete lépe připravení než jsem byla já.
 Těžko říci, čím bych měla začít. Vezměme to tedy od toho nejjednoduššího a to amerického vlastenectví. Podobně jako v každé české třídě visí (nebo spíše visela) fotka prezidenta, v těch amerických je vyvěšena americká vlajka. Každý den před začátkem první hodiny se každý, kdo má alespoň špetku slušnosti, postaví čelem k vlajce a z rozhlasu, či televize si vyslechne „pledge alligeance“. Jelikož vás k tomu oficálně nemůže nikdo nutit, což studenti nezapomínají denně připomínat, počet stojících se od začátku roku zmenšil na desetinu. Nejen, že americká vlajka visí v každé třídě, ale obvykle i na každém domě. K dostání jsou ručníky, ubrusy, papírové nádobí, plavky i trička s jedním a tím samým červenomodrobílým potiskem. Těžko říci, jestli bikiny nepřekračují hranici mezi vlastenectvím a zneuctěním.
 Druhá věc, která vás pravděpodobně praští do očí je nadměrná velikost absolutně čehokoliv. Vaše hostitelská rodina vás s největší pravděpodobností vyzvedne na letišti autem – auta jsou skvělým příkladem amerického maximalismu. Nejen, že každá rodina má obvykle pro každého člena rodiny staršího šestnácti let jedno auto, ale každé z těchto aut je buď SUV nebo dodávka. Z bezpečnostních důvodů se tedy rodiče čerstvých majitelů řidičského průkazu obvykle rozhodnou pro koupi většího auta. Raději investují do SUV než nechat vlastní dítě zabít ve srážce s větším autem. 
 Dalším místem, kde zaznamenáte velikostní rozdíl bude supermarket, například nejznámější Walmart. Ať už jde o sladkosti, či kosmetiku, vše se prodává ve velkém. Pokud dostanete chuť na něco „malého k zakousnutí“, nejspíš skončíte u „mini balení“, které po vás bude dojídat ještě student, co přijede rok po vás. Šampony značek a objemů, které v České republice seženete jen na pultech specializovaných kadeřnických obchodů tu běžně najdete právě ve výše zmíněném Walmartu. Řasenky se prodávají obvykle v balení po dvou, což není vzhledem k jejich tendenci vysychat zrovna výhodné. Největší kuriozitou v oblasti kosmetiky byla láhev ústní vody Listerin o objemu jednoho litru, kterou jsem objevila v naší koupelně.
 Při nákupech se rozhodně vyplatí využívat množstevních slev. Jedním z nich je například „bogo“, neboli „buy one get one = kup jeden, dostaň jeden (buď zdarma nebo za poloviční cenu)“. Ve většině supermarketů si také můžete zdarma založit členskou kartu, kterou si zavěsíte na klíče. Slevy pro majitele členské karty se vztahují skoro na všechny položky. Další věc, které je dobré využít, jsou kupóny přiložené ke každým novinám. Kupóny poskytují obvykle slevu na potraviny, jídla v restauracích i oblečení. 
 Nezbytnou součástí každé kultury je samozřejmě jídlo. Američané obecně ztratily schopnost vařit bez použití polotovarů někdě mezi Evropou a Ellis Island. Oblíbenými jídly jsou kromě klasiky v podobě hranolek a párku v rohlíku, či hamburgeru na grilu, pizza, špagety s rajčatovou omáčkou z láhve a tzv. TV dinners. TV dinners (TV večeře) má na krabici obvykle lákavý nápis (např. „Steak s bramborovou kaší a kukuřicí“) a příprava je naprosto jednoduchá. Vyndáme z krabice, na minutu vložíme do mikrovlnné trouby, sloupneme průhlednou fólii a konzumujeme. Celá „pochoutka“ stojí jen dvacet korun, což naprosto vypovídá o jejím složení. Ušetřené peníze konzumenti obvykle utratí za doplácení statísícových účtů pojišťovně, která nikdy nehradí sto procent lékařské péče. Já jsem se naštěstí po celý rok TV dinners úspěšně vyhýbala a když bylo nehůř, hodila jsem na pánev chleba ve vajíčku.
 Pokud tu plánujete vařit, péct nebo smažit česká jídla, připravte se na omezený sortiment evropských surovin jako prášku do pečiva, vanilkového cukru, tří druhů mouky a pálivého kečupu. Zároveň je velice těžké sehnat misku na odměření cukru a mouky.
 Na pultech supermarketů jsem našla několik položek, nad kterými jsem jen kroutila hlavou. Vyklepnutá vajíčka v láhvi ve třech verzích (bílky, žloutky, mix), oloupané stroužky jablek, či mražená bageta se zapečeným sýrem mě opravdu šokovala. Předpokládám, že kdyby američané pekli, tak by jejich recept na štrůdl určoval počet vajec v mililitrech a jablka dle počtu balíčků. 
 Mnoho z vás nejspíš zajímá, jaké jídlo je k dostání ve školní jídelně. Na obědovém menu Franklin High School jsou bagely (hutná houska s dírou uprostřed), bagety a jedno „teplé jídlo“ – obvykle pizza nebo hamburger. Ke každému „hlavnímu chodu“ dostanete (ne)ochucené mlíčko a kousek zeleniny či ovoce, většinou jablko nebo salát. Celý oběd stojí dva dolary, patnáct centů a je servírován na plastovém tácku s plastovým nádobím. Naší specialitou je tzv „spork“ – kombinace lžíce a vidličky. V jídelně jsou také automaty na zmrzlinu, minichipsy a sladkosti. Paní v okýnku prodává populární limonádu Snapple v plechovce. Já osobně si nosím krabičku se zeleninou a housku se šunkou a sýrem. Vodu do láhve si doplňuji z nerezových „fontánek“ na vodu na chodbách. Většina amerických dětí byla bohužel vychována na nezdravé stravě složené s fastfoodů a polotovarů, a tak když jsem si v hodině předmětu zdraví otevřela na lavici krabičku se zelenou paprikou, začala se mě celá třída vyptávat, co to jím a jak se to jí. 
 Tím se pomalu dostáváme k vaším americkým spolužákům. Na rozdíl od českých škol, kde jsou třídy rozděleny podle ročníků, na americké střední škole (ročník devět až dvanáct) jsou všechny třídy kromě angličtiny namixovány. Zároveň každý student má individuálně sestavený rozvrh, takže každý rok v září se ve třídě sejdou noví spolužáci. Pokud tedy nemá exchange student akcent, nemusí o tom, že je cizinec, nikdo vědět. 
 Narozdíl od mých naivních představ o USA, jakožto zemi klidu a míru, kde lidé všech barev, vyznání a názorů žijí pohromadě, situace ve škole, kde studuji, se nijak neliší od doby před padesáti lety. Stoly v jídelně jsou skoro bez vyjímky rozděleny podle ras a prakticky nikdy nevidíte skupinku dětí různých ras bavit se pohromadě. Jak tomu tak bývá, vyjímka potvrzuje pravidlo a těmi jsou například Indové, kteří se baví společně s bělochy. Kromě stolů v jídelně jsou neofociálně rozdělena i patra a chodby ve škole, kde se lidé scházejí. Nejvíce patrné je to ovšem u sportů. Ve škole máme sporty pro afro-američany – běh, atletika, americký fotbal, roztleskávačky a basketbal, sport pro asiaty – tenis a sporty pro bílé – plavání, pozemní hokej a softball. Přestože jsem do Ameriky přijela bez jakýchkoliv rasistických předsudků, byla jsem z nich několikrát osočena. Jednoho dne během hodiny angličtiny můj spolužák ustavičně obtěžoval profesorku a tím všem ostatním zabraňoval čemukoliv se naučit, a tak jsem mu řekla, ať mlčí. Výše zmíněný spolužák mi odvětil „Takže tahle mluvíte doma s černejma jo?“. To, že seděl za mnou a já tudíž neměla ani páru jestli je oranžovej, zelenej, černej nebo bílej, mu bylo očividně jedno, hodit všechno na svojí barvu je tu vždy nejjednodušší. 
 Poslední a rozhodně ne nejméně důležitou věcí, kterou bych ráda zmínila, je náboženství. Jak všichni víme, první kolonizátoři Ameriky sem přicházeli v touze po svobodné volbě a praktikování víry, takže nikdo nemůže čekat, že se Amerika z ničeho nic změní v ateistickou zemi. Konkrétně můj host táta je pastor a jak on, tak i moje host máma Roseanne chodí každou neděli do kostela. V domě nám podobně jako v domech všech přátel visí obrazy a cedule s náboženskými texty a více než polovina poliček v knihovně je zaplněna jen Biblemi. Náboženství se nevyhýbá ani školám. Děti se běžně modlí před jídlem u oběda a debatují o bohu. Fakt, že někdo prostě nevěří, je pro ně naprosto nepochopitelný a nepředstavitelný.
Nicméně pro Američany neznamená víra v boha jen chození do kostela a modlení se, praktikování náboženství je pro ně i forma zábavy. Na stanici 99.1 se hraje výhradně hudba s náboženskými texty a to v rytmech, že pokud neumíte anglicky, vůbec by vás nenapadlo, že se jedná o náboženskou hudbu. V každém městě se nachází alespoň jeden „Bible store“ kde jsou k zakoupení knížky, CD, oblečení i propisky s náboženskými motivy. Nás kostel pořádá každoročně kempovací víkend a dvakrát do roka „Hot dog party“. Lidé z kostela obvykle tvoří „community“, o které se exchange student agentury často zmiňují. „Community“ je společnost lidí/přátel se společnými zájmy a kromě rodiny budou vám a vaší hostitelské rodině pravděpodobně nejblíž. Jak se tak říká „Všeho moc škodí.“, a tak i to náboženství se tu občas trochu přehání. V době ekonomické krize jsem slyšela rodinnou kamarádku říkat, že „Bůh nechce, aby šla hledat práci (dobrá omluva)“. Ta samá osoba odmítá poslat své adoptované děti do státní školy, protože všechny děti jsou tam pravděpodobně drogoví dealeři a zloději a na soukromou nemá peníze, a tak je raději vyučuje doma. To, jak její dcera v šestnácti letech otěhotněla při studiu soukromé katolické školy je mi záhadou. Nejspíš ty zlobivé děti pronikly i tam. 
 Věřím, že jen co se zapojíte do školních klubů, získáte čísla na kamarády a třeba s nimi i někam vyrazíte, zapomenete, že jste nějaký kulturní šok vůbec prožili. Přeji všem budoucím exchange studentům hodně štěstí, trpělivosti a odvahy a nezapoměňte – Co vás nezabije, to vás posílí.


úterý 8. června 2010




  S pouhými třemi týdny přede mnou přišel čas zamyslet se, kam bych se před odjezdem ráda podívala. New Jersey jako stát sousedící s oceánem má mnoho atraktivních plážových lokalit, a tak jsem nemohla návštěvu alespoň jedné z nich vynechat.
 V sobotu pátého června se Roseanne a Mike rozhodli vzít mě na výlet do města Sea Side Heights, místními nazývaného jednoduše Sea Side. Sea Side je znám pro apartmány pronajímané studenty po maturitním plesu neboli prom. Abychom nejeli v našem typicky americky velikém autě sami, rozhodli jsme se vzít také moje „sestřenice“ Mayu a Melodie s jejím přítelem Dennisem. Kolem sedmé hodiny večer jsme za deset dolarů zaparkovali na hlídaném parkovišti a vyrazili na promenádu. Jelikož byl pomalu čas na večeři, rozhodli jsme se odložit nákupy suvenýrů i procházku na pláži na později a došli do restaurace na úplném konci promenády. Ani ne pět minut po usazení se vedle našeho stolu objevil přenosný stolek a na něm specialita podniku – pizza obřích rozměrů za čtyři sta korun. Postupně jsem každému nandala osminu pizzy, která pokryla celé dva talíře a mohli jsme se dát do hodování. Jelikož většina amerických pizzerií nabízí pouze jednu verzi a to „rajčatový protlak se sýrem“ každý z nás si svůj kousek dochutil pomocí česneku, strouhaného sýru, či pálivé papriky. Právě když jsem se chtěla zakousnout do mé pálivou paprikou pokryté pizzy, promnula jsem si oko a hned v zápětí mi bylo jasně, že to jsem neměla dělat. Poloslepá jsem se dobelhala do koupelny, kde jsem se po deseti minutách vyplachování oka přimnula ho otevřít a vrátila se zpět k pizze.
 Po večeři jsme se vydali na pláž, která je po páté hodině zpřístupněna bez obvyklého pětidolarového poplatku. Voda v oceánu byla ledová, a tak jsem nemusela litovat, že jsem nechala plavky doma. Postupně jsme se všichni vyfotili, nasbírali mušle a vrátili se zpět na promenádu. Po cestě na molo plné atrakcí jsme prolezli několik krámků se suvenýry. Typickým suvenýrem ze Sea Side je mikina, či tepláky s nápisem Sea Side a kapkami neonových barev. Kromě oblečení jsou k dostání i šperky z mušliček, ručníky, plavky a jiné věci, které by turisté mohli během dovolené využít.
 Co se týká jídla, valnou většinu nabídky tvoří pizza a samozřejmě párky v rohlíku (tedy spíše mezi dvěmi půlkami veky), hranolky a točená zmrzlina. Jedna z věcí, která mě překvapila byla přítomnost dvou stánků Dunkin Donuts – v New Jersey nejspíš nejrozšířenějšího řetězce fastfoodů nabízejícího kávu, bagely a donuty.
 Na molu uspořádaném ve stylu pouti jsme se setkali se sestrou Mika Mayrou a zároveň matkou Maya a Melodie. Spolu s Mayrou přijel její přítel Vaun a jejich dvě děti. Roseanne koupila za dvacet pět dolarů vstupenky v hodnotě čtyřictei pěti "pouťových bodů", za které se každý z nás projel alespoň na jedné atrakci. Já jsem si vybrala vodní atrakci, ze které jsem měla nádherný výhled na osvícenou promenádu. Ve chvíli kdy jsme molo opouštěli nás oslovil mladý muž a věnoval nám osm pouťových bodů, za které se povozil Vaunův syn. Zpět na promenádě si Mayra koupila populární cukrovinku „funnel cake“ neboli osmažené těsto ve stylu langoše pokryté cukrem. 
 Po cestě na druhý konec promenády jsme narazili na kuriózní atrakci. Ve zpola naplněném bazénu byly tři nafukovací balony a uvnitř nich lidé. Za „pouhých“ deset dolarů se můžete nechat zavřít do vyfouknutého balonu, který se postupně pomocí hadice naplní vzduchem a hra může začít. Účelem pravděpodobně je zpříma se postavit a běžet jako krysa v kolotoči, což je díky hladině vody skoro nemožné. Celkově to připomínalo sledování hrdinů pořadu „Natočto!“ naživo.
 Když už kvůli tmě a únavě nebylo vidět na krok, oddělili jsme se s Roseanne a Mikem od ostatních a vydali se zpět k domovu. Pět minut po dvanácté jsme dorazili zpět do Somerset.
Nyní se můžu těšit už jen na MUN banket, návštěvu NYC a rozlučkovou večeři se známými. Devět školních dnů, dvacet dní celkově a z exchange studenta bude ex-exchange student.


neděle 30. května 2010

Jak jste z mých předchozích článků o amerických školách zřejmě vytušili, školní den většiny amerických studentů zdaleka nekončí se zvoněním oznamujícím konec poslední vyučující hodiny. Konkrétně moje škola, Franklin High School (FHS), nabízí širokou škálu akademických i sportovních klubů. Obecně platí čím větší škola, tím větší výběr. 
Pro účast ve školních klubech a sportovních týmech mají studenti různé důvody. Jedním z těch nejprostějších je styk s kamarády. Jelikož většina studentů nemá až do poloviny jedenáctého ročníku řidičský průkaz a veřejná doprava tu pomalu neexistuje prostory školy se nabízejí jako nejjednodušší místo k setkávání se s přáteli. Dalším důvodem pro zapojení se do některých ze školních aktivit je pocit, že někam patříte. Každý sportovní tým a většina akademických klubů má vlastní trička, mikiny i tepláky, podle kterých se kluby rozeznávají. Toto oblečení si pokud se jedná o sport obvykle vypůjčíte, ale nabídka na objednání vlastních není vyjímkou. Já spolu s ostatními členy plaveckého týmu jsme zadarmo dostali plavky nike, které jsme si mohli ponechat a byly nám vypůjčeny teplákové soupravy adidas za několik tisíc korun, které jsme nosili ve dnech závodů. Za přibližně tisíc korun jsme si mohli objednat mikinu, tepláky, tričko a kraťasy s nápisem Franklin swimming. Ve Spojených Státech není nezvyklé potkat děti v oblečení s názvem jejich školy i na veřejných místech (v kině, v obchodním centru…).
Jedním z těch praktičtějších důvodů proč nestrávit každé odpoledne doma na pohovce jsou americké vysoké školy. Narozdíl od českých vysokých škol, ty americké si na svých přihláškach potrpí na pokud možno nekonečný výpis vaší „středoškolské kariéry“. Kromě známek by měla obsahovat výčet aktivit, jimž se student na střední škole věnoval. Přestože by se mohlo zdát, že „čím více tím lépe“, občas zapůsobí více čtyřletá účast ve dvou klubech než každoroční střídání všeho možného. Aby vedení klubů nebylo jen na učitelích a trenérech, pomáhají jim sami studenti. V případě sportů zvolí trenéři jednoho ze sportovců za kapitána a kohokoliv ze školy, kdo se přihlásí, za manažera. U akademických klubů si sami studenti demokraticky zvolí své „vedoucí“. Výměnou za nesení odpovědnosti dostanou kapitáni a vedoucí klubů pomyslné body k dobru na přihlášce na vysokou školu. 
Ve stejném týdnu, kdy si češi volili novou vládu si studenti FHS volili vedoucí Amnesty International a Model UN pro školní rok 2010/2011. Z důvodu nedostatku času jsme se s ostatními členy Amnesty rozhodli spojit volby se závěrečnou „párty“ a také trochu rozlučkou se mnou. Jako obvykle jsme se sešli ve čtvrtek po škole ve třídě učitelky Tovay-Rider. Na oslavu jsem upekla bublaninu s jahodami, která se díky pravému českému prášku do pečiva povedla na výtečnou. Letošní místopředsedkyně Amnesty Daniela vybrala od každého dva až pět dolarů na čokoládový dort. Někteří členové přinesli tzv. brownies (hutný čokoládový dort) a cookies (sušenky). Vzhledem k nízkému počtu členů a tím pádem i zájemců o post vedoucích jsme se přesunuli rovnou k proslovům. Jak A.J., tak Victoria se s ostatními rozdělili o své plány pro příští rok, ujistili nás jak moc jsou Amnesty oddaní atd. Letošní prezident Will a Daniela nám rozdali kousíčky papíru, na který každý napsal jedno ze jmen. Po sečtení hlasů vyhlásil Will vítěze Victorii, což byl opravdu šok. Victoria je tak trochu blázen a o jejích schopnostech vést klub by se dalo diskutovat. Bohužel je zároveň jedním z těch lidí, se kterými nechce mít nikdo nic společného, ale je jim jich až moc líto, na to, aby jim to řekli. A.J. by byl za normálních okolností přidán k ostatním kandidátům na místnopředsedu, ale on se rozhodl tuto šanci jako správný gentleman odmítnout a post místopředsedy přenechat mojí kamarádce Alice (sestře Willa). Z A.J. se nakonec stal pokladník. Po všech formalitách jsme se konečně mohli přesunout k servírování dobrot. Bublanina zmizela ještě než jsme stihli nakrájet Danielin dort, až mě zamrzelo, že kousíček nezbyl. Pravou českou bublaninu jsem neměla už skoro rok. Během hodování jsme si postupně vystřídali několikastránkové přáníčko pro paní Tovay-Rider s osobními poděkováními a vzkazy. Před odchodem na pozdní autobus mi Daniela předala obálku formátu A4 s velikým nápisem „Otevřít až v letadle.“ Kupodivu jsem to vydržela, uložila jí do šuplíku a jsem odhodlaná vydržet až do odletu. Přeci jen mi zbývá už jen třicet dní.
Doma jsme si na grilu připravili večeři a v šest hodin mě vyzvedla kamarádka Sheena, se kterou jsem jela na MUN. Po cestě jsme zajeli do myčky na auta a pak vhodily do automatu několik čtvrťáků a auto pořádně vyluxovaly. To, že necelou hodinu poté přišla bouřka a déšť bílé auto znovu ušpinil se nám už tolik nelíbilo. Jelikož jsme měly pořád spoustu času, zajely jsme do Dunkin Donuts vyzkoušet jejich jahodovou ledovou tříšť. Ve vestibulu školy už čekalo několik desítek lidí, převážně lidé ucházející se o některý z postů vedoucích. Uvnitř jídelny, kde se obvykle scházíme se konala předvolební debata letošních vedoucích. Přesně v sedm hodin nás G (učitel starající se o MUN) konečně vpustil dovnitř a vše mohlo začít. Na začátek nám G vysvětlil jak máme používat celkově tři volební lístky. Na prvním se nacházela jen jména uchazečů o post nejvyšší a to pozice generálního tajemníka (Model Ban Ki-moon). Na druhém volebním lístku se nacházela tři další jména spolu se jmény předcházejícími (nově zvolený generální tajemník bude vyškrtnut). A nakonec na třetím volebním lístku byla vypsána jména všech uchazečů o jakýkoliv post. 
Abybychom nevolili jen na základě osobních sympatií každý uchazeč pronesl proslov. Jeden z potencionálních generálních tajemníků si nebyl jist, jak dlouho má mluvit, a tak se zeptal. Letošními vedoucími mu bylo řečeno „Když budeš mluvit moc dlouho, nikdo pro tebe nebude volit.“, a tak se toho naštěstí každý řídil. Justice, který nakonec vyhrál, nezapoměl zmínit důležitý bod, že se nebude snažit být jako letošní generální tajemník Varshil. Varshil momentálně drží rekord v počtu individuálních ocenění a možnost, že ho někdo v nejblžší době překoná je opravdu mizivá. Ani jeden z odpadlíků nevyhrál v boji o druhou nejvyšší pozici, nicméně s prázdnou neodešli a byli zvoleni na té třetí, nejnižší úrovni. Ani jedna ze čtyř dívek ucházející se o nejnižší post se neumístila, a tak má FHS MUN pro příští rok čistě mužské vedení. Nakonec nám G prozradil definitivní datum a cenu závěrečného červnového banketu, na kterém každý delegát oceněný na koneferenci obdrží certifikát od místního úřadu vzdělávání. 
S pátkem oficiálně začal jeden z nejdůležitějších amerických svátků Memorial Weekend. Samotný Memorial Day, den vzpomínání na oběti válek, je v pondělí a považuje se za neoficiální začátek léta, což obzvláště dnešní počasí, pohybující se nad hranicí třicítky, jen potvrdilo. Na počest právě Memorial Day a Dnu nezávislosti, který je čtvrtého července se všechny obchody naplnili zbožím s motivy americké vlajky. K sehnání jsou tradiční ubrusy, ubrousky, papírové nádobí, trička i plavky. Na první den prodlouženého víkendu jsme se s Maishou, Roseanne a jejími dvěmi neteřemi vydali do kempu v severním New Jersey. Do tohoto kempu jsme jeli na víkendové kempování s lidmi z kostela v srpnu loňského roku a Roseannina nejlepší kamarádka s manželem si tam koupili přívěs sloužící jako maličká chata. Ovšem narozdíl od českých chatařů, kteří jezdí na chatu za přírodou a čerstvým vzduchem, američtí „chataři“ dělají první poslední, aby jejich hnízdečko uprostřed lesa nemělo s přírodou společného ani to nejmenší. Na pomoc jim slouží obří síťované altány, chránící rekreanty proti hmyzu, ploché televize s videohrami proti nudě a přenosné mrazáky a grily pro co nejbližší simulaci jedení ve fastfoodu (limonáda s ledem a cokoliv tučného na grilu). Vstup do kempu byl osm dolarů, ale vzhledem k možnosti využití místního bazénu to byla cena poměrně rozumná. Poprvé od konce plavecké sezóny jsem dostala šanci zaplavat si a zároveň se alespoň pokusit o náznak opálení. 
Dnes v neděli jsme se po příjezdu z kostela vydali do pobřežního městečka Keansburg, které má jako jedno z mála pláž bez placeného vstupného. Na oslavu Memorial weekend jsem oblékla plavky se vzorem americké vlajky a poprvé se vykoupala v Atlantickém oceánu. Keansburg leží v zálivu, a tak tam žádné vlny nebyly, voda byla špinavá a mělká a výhled jsme měli netypicky na New York City (konkrétně Brooklyn). Během opalování a přemýšlení nad dnešním článkem jsem usnula a probudila mě až Roseanne s informací, že jdeme na pizzu na promenádu. Léto je konečně tady a já si můžu naplno užívat svůj poslední měsíc v New Jersey.



středa 19. května 2010


Studenti amerických středních škol musí v průběhu čtyřletého středoškolského studia nasbírat určitý počet kreditů v mnoha okruzích. Kromě povinných tří let matematiky a čtyř let angličtiny si mohou každoročně vybrat dva volitelné předměty. Já jsem si v srpnu minulého roku vybrala půlroční kurz s názvem Principy business práva a na něj navazující Aplikované business právo. V pololetí se mi pár spolužáků změnilo, ale učebnice, učitel, i styl výuky zůstal vesměs nezměněný. 
 V průběhu druhého pololetí navštívilo naší třídu celkem šest pracovníků americké telekomunikační společnosti Verizon. Hosté přicházeli ve dvojicích v přibližně čtrnáctidenních odstupech. Pokaždé se jim povedlo trefit do látky, kterou jsme zrovna probírali, což udělalo jejich lekce ještě zajímavějšími. Postupně jsme se seznámili se základy psaní kontraktů, patentování vynálezů a ochranných známek. Poslední dvojice přišla s vylepšením v podobě pytle plného čokoládiček Hershey´s. Za každou zodpovězenou otázku dostal student jednu; bohužel s přibývajícím počtem odpovědí z úst jedněch a těch samých studentů počet odměn se snížil.
 V úterý 18. května jsme byli spolu se třídou Mr. G pozváni na exkurzi do budovy Verizon. V 7:30 ráno jsme se sešli ve vestibulu školy, nicméně něco zjevně nebylo v pořádku. Všichni studenti ze třídy Mr. G vypadali, jako by jeli na konferenci MUN, zatímco naše třída byla oblečena neformálně. Mr. Pett(inelli) očividně zapoměl tento „detail“ ohledně oblečení zmínit. Obzvláště mě a mou kamarádku z MUN Katherine to zamrzelo, jelikož máme formálního oblečení z konferencí více než dost. Jediné štěští bylo, že jsem se ráno na poslední chvílí rozhodla nechat holinky, i přes silný déšť, doma.
 Po osmé hodině zastavil náš žlutý autobus u závory chránící vjezd do komplexu šesti budov, pracoviště více než tří tisíců zaměstnanců. Auto ochranky nás dovedlo bludištěm uliček ke vchodu do jedné z budov. Při opouštění autobusu dostal každý z nás jmenovku a papír se základními pravidly exkurze. Ve skupině jsme se přesunuli do jídelny, kde na nás čekala bohatá snídaně. V nabídce byly donuty, bagely s máslem, sýrem i marmeládou, jogurty a k pití dva druhy džusů, mléko a káva. Na jídle jsme si mohli pochutnat u malých stolečků spolu s pracovníku Verizon, kteří byli ochotni konverzovat na jekékoliv téma.
 Jelikož druhá škola, která se měla exkurze zúčastnit měla zpoždení, rozhodlo se vedení Verizon provést nás nově zrekonstruovaným křídlem budovy. Kromě nás studentů vyrazila i početná skupinka zaměstnanců toužící po spatření nových pracovních prostorů.
 V první místnosti jsme si pohráli s mapou mezinárodního pokrytí a poté se rozdělili do dvou skupin. Každá skupina se usadila do jedné z dvou konferenčních místností s bonbony na stole a show mohla začít. Na jedné ze stěn se z ničeho nic objevila obrazovka a z ní se na nás usmívala skupina z vedlejší místnosti. Nejen, že jsme mohli vidět jejich místnost, ale i jsme si je mohli přiblížit a účastnit se videokonference.
 Okouzleni moderní technikou jsme se vrátili zpět do jídelny pochutnat si na více dobrůtkách. S plnými žaludky a menšící se nadějí, že New Brunswick High School vůbec dorazí jsme se rozešli směrem k posluchárně. Po cestě jsem zahlédla ceduli „Sushi 11:30 – 13:30“ a pomyslela si, že takovým obědem bych jen tak nepohrdla. Těsně před vchodem do posluchárny mě čekalo překvapení – obří posilovna, kterou mají zaměstnanci Verizon k dispozici hodinu denně v pracovní době a neomezeně po práci. To vše za neuvěřitelných patnáct dolarů měsíčně. Tomu se říká dobrá motivace k dobrým studijním výsledkům.
 V posluchárně jsme se sešli se studenty New Brunswick High School, kteří byli naštěstí také oblečení neformálně. Myslela jsem , že Franklin High School je ta s nejmenším počtem bílých studentů v celém Jersey, ale New Brunswick mě vyvedl z omylu – tam nejsou totiž žádní. 
 Slova se ujal pan Milch a rozdělil se s námi o svůj životní příběh. Zajímavá byla jeho zmínka o promoci – pan Milch promoval v době podobné ekonomické krize jaká probíhá teď. Přesože se mu přechod do Verizon z postu partnera u právnické firmy zdál jako krok zpět, nakonec toho nelituje. 
 Dle čísel na našich jmenovkách jsme se rozdělili do tří skupin a vydali se do místností, kde se konaly naše kurzy. V místnosti, kde jsem byla zařazena já byly čtyři stoly s připravenými bloky a tužkami. Každý stů dostal zadání vyrobit něčím zajímavý produkt, pojmenovat ho a náležitě ho ochránit. Na výběr byl energetický nápoj, tenisky, džíny a hodinky. Po prezentaci a vyluštění křížovky jsme se společně přesunuli do místnosti, kde se konal náš druhý kurz.
 Tentokrát se jednalo o simulaci soudního procesu. Zaměstnanci nás rozdělili do tří skupin – žalující, obhájce a soudci – jedním ze soudců jsem byla i já. Nyní se vám pokusím stručně vysvětlit kauzu, kterou jsme měli rozsoudit.
 Ava a tři muži pracují v bazénu patřícímu Tropical Pool Company. Dva pacovníci vždy sedí u bazénu a dva buď uklízejí šatny nebo sedí v kanceláři. Pokud nejsou u bazénu mají možnost přehodit si přes sebe ručník, či si obléci tričko. Jeden z pracovníků, Jakob, je závodním plavcem a rád nosí klasické upnuté plavky miniaturních rozměrů. Nehledě na to, kterou službu zrovna slouží, plavky nikdy nezahaluje.
 Po několika měsících se Ava rozhodne jít za spolupracovníkem Georgem, který je zároveň manažerem Tropical Pool Company. George na základě její stížnosti požádá Jakoba o nošení „koupáků“ a sundání plakátů modelů Sports Illustrated ze stěn v kanceláři. Jakob tak učiní a následně se o svůj příběh rozdělí se čtvrtým pracovníkem Stevem, který začne solidárně také nosit upnuté plavky . Pokaždé když Steve s Jakobem vejdou do kanceláře, nandají si ručník a zakroutí u toho boky. Navíc začnou Avu oslovovat „Plavkový fanatik“. Přestože to Avu obtěžuje, rozhodne se Georgovi nic neříci a to i přestože jí minule vyšel vstříc. Vše vyvrcholí slovní přestřelkou mezi Stevem, Jakobem a Avou, ve které Jakob označí Avu za homosexuálku a oznámí ji, že její bikiny taky nejsou dvakrát decentní. Ava se rozhodne žalovat Tropical Cool Company pro sexuální obtěžování.

 Pokud vezmeme v úvahu, že do mnoha českých bazénů je vstup v „koupácích“ zakázaný, tak je tahle kauza paradoxní. Jeden z mých spolužáků z MUN obhajoval Avu jak to jen šlo, ale Tropical Pool Company u nás soudců přeci jen vyhrála. 
 Po vynesení verdiktu byl na řadě oběd. Překvapení v podobě sushi se nekonalo, ale i tak jsme si pochutnali. Na výběr byly čytři druhy baget v balíčku s ovocem, sušenkami a chipsy. Z nápojů byl v nabídce ledový čaj, voda a zbylé nápoje od snídaně.
 Během hodování a debatování se několik zaměstnanců posadilo do řady vepředu jídelny a postupně se s námi rozdělili o jejich kariérní příběhy. Většina z nich vystudovala prestižní americké univerzity, nicméně zmínka o jakékoliv „ivy league“ škole se neobjevila. Po promoci šla valná většina z nich pracovat a sbírat zkušenosti do právnických firem, ze kterých pak přešli do Verizon. Zajímavý byl příběh ženy, která do svých deseti let žila v Jihoafrické republice. Jako Indka byla denně diskriminována, což její rodinu nakonec přinutilo přestěhovat se do Spojených Států, konkrétně Texasu. Druhou „cizinkou“ byla portugalka, jejíž rodina se do USA přestěhovala, když jí bylo pouhých šest měsíců. Na můj vkus se až moc litovala kvůli jazykové bariéře. Myslím, že by se našlo hodně lidí, co by s ní rádi měnili. Navíc většina mých amerických spolužáků doma nemluví anglicky, takže její situace nebyla nijak vyjímečná.
 Po příbězích přišly na řadu otázky studentů. David (můj partner z konference ve Philadelphii) se zeptal co plánuje Verizon udělat pokud zpráva, která byla zveřejněna později ten samý den dokáže, že používání mobilních telefonů zvyšuje šanci rakoviny mozku, z čehož se nějak vymluvili. Následovala otázka dalšího MUN člena jestli má Verizon nějak pojištěné, že jejich výrobci nepoužívají dětské pracovníky. Já jsem se nakonec zeptala jaký je vztah mezi Verizon a Vodafone – Vodafone vlastní 45% akcií Verizon. Myslím, že jsem porpvé v životě mluvila do mikrofonu a ta ozvěna mě docela vyděsila.
 Před závěrečným překvapením si vzal slovo president nadace Verizon. Nadace má na starost například peníze získané recyklací starých telefonů. Nadace v posledních pěti letech věnovala 300 milionů dolarů a z toho 15 milionů šlo na podporu dobrovolnických akcí. Jejich hlavními cíli je zlepšení úrovně vzdělávání od prvního do dvanáctého ročníku a podpora obětí domácího násilí. Nebýt této nadace naše exkurze by se nikdy neuzkutečnila.
 Na úplný konec nás čekalo překvapení – návštěva hlavní postavy všech reklam Verizon tzv. Test man. Test man je herec, který vyhrál konkurz na reklamu a má představovat klasického pracovníka v terénu a postupem času se stal opravdovou celebritou. Test man má své typické brýle, které kupodivu nejsou rekvizitou, přišel s nimi už na konkurz. Test man si pravděpodobně vydělal dost peněz na celý zbytek života, nicméně nemůže na několik let změnit image a musí být kdykoliv k dispozici jako loutka. Hláška kterou se proslavil je „Can you hear me now?“, což v překladu znamená „Už mě slyšíš?“. Všichni jsme se s Test manem vyfotili a dostali tričko s nápisem Verizon. Před odchodem si mě vzalo na stranu několik zaměstnanců, popřáli mi hodně štěstí a pochválili mě za mojí statečnost. 



pondělí 17. května 2010





S blížícím se koncem mého pobytu ve Spojených státech přišel čas na poslední setkání s mojí koordinátorkou Elaine. Jelikož jsem se během uplynulých deseti měsíců nedostala do žádného z New Yorských muzeí, rozhodly jsme se vyrazit na nedělní výlet do Metropolitního Muzea Umění. Elaine manžel Ed s dcerou Mikaylou mě vyzvedli v sobotu po obědě, abychom se v neděli nezdržovali cestováním.
Po cestě jsme zastavili ve městečku Linden, které je z velké většiny osídleno Poláky. V Lindenu jsme zašli do dvou obchodů. Prvním byl „Maso Pulaski – evropské speciality“, který voněl jako pravé české (polské) reznictví. U Pulaského měli široký výběr úzenin, a tak Ed koupil klobásu na večerní grilování. Já jsem si koupila prášek na pečení a vanilkový cukr. Američané sice prášek na pečení prodávají, ale ne v pytlíčcích, nýbrž v plastové nádobě, ze které jen těžko naberete „jeden prášek do pečiva“, jak je obvykle v českých receptech napsáno. Pro Mikaylu jsem koupila Kinder-vajíčko a pro sebe a Elaine s Edem na ochutnání Kinder country. Po cestě k autu jsem objevila Polsko-slovenský obchod, ze kterého jsem byla nadšená ještě více. Malá, staře a špinavě vypadající sámoška, měla v nabídce zázraky jako lentilky, besipky, horalky, či Hanáckou Kyselku. 
Abychom měli pořádnou polskou večeři, složenou alespoň ze dvou jídel, zavedl mě Ed do malého krámku s cedulí „Nejlepší Pierogi v NJ“. Pierogi bych nejspíše přirovnala k plněným knedlíčkům. Obvyklou náplní je bramborová kaše s cibulí, ale vyrábí se i mnoho jiných. U Elaine doma jsem si odložila věci a šla si s Mikaylou vybarvovat. Ed a Elaine adoptovali Mikaylu jako desetiměsíční miminko z čínského sirotčince. Jeden by řekl, jak úžasné to je, že takhle zachránili miminko, které nejspíš nečekala valná budoucnost, ale takový dobrý skutek nebyl jen tak. Elaine s Edem museli projít dlouhým přihlašovacím procesem a letět až do Číny, aby si jejich novou dceru vyzvedli. Cena adopce a náklady na cestování se nakonec vyšplhaly k neuvěřitelným čtyřista tisícům korun, ze kterých dostali polovinu zpět od americké vlády. Mikayla je roztomilá, šikovná (chodí na gymnastiku, step a balet) a na svůj věk neobvykle chytrá. 
Když nás vybarvování omrzelo, vyrazili jsme na malou projížďku na kolech. Já si půjčila kolo Elaine a Ed si půjčil jedno od souseda. Řízeni Mikayliným tempem jsme dojeli na nedaleké hřiště. Vyřáděné z houpaček a klouzaček jsem si dala s Mikaylou na Barbie kole závod k domovu, kde už čekala Elaine. Společnými silami jsme nakrájeli a osmažili cibuli, nakrájeli rajčata, ohřáli pierogi a přesunuli se ven ke grilu. Za chvíli přišel soused George s přítelkyní a přinesli hamburgery a hot dogy, které jsme spolu s klobásou ogrilovali. Chlapi zapíjeli klobásu a burgery pivem, v konverzaci se občas objevilo neslušné slovíčko a ani chvilku se nemluvilo a bohu, a tak jsem se na chvíli cejtila „jako doma“. Po večeři nám šla Elaine ukázat cvičící program na Wii podle Jenny McCarthy. Animovaná Jenny vám kromě předcvičování umí oscenovat tělo a povědět vám, kde přesně jste tlustí. Dobré tak pro ty, co nemají doma zrcadlo…
V sedm hodin ráno mě probudil budík, abych se mohla vysprchovat před Elaine a nenarušovat jí tak její běžný denní režim. Elaine je bývalá cvičitelka aerobiku, a tak má doma tisíc druhů lupínků, musli, jogurtů a dalších dobrot, které obvykle snídám. V devět hodin už byli všichni vysprchovaní i nasnídaní a my mohli vyrazit do Ney Yorku. Při průjezdu NYC jsem viděla hotel Donalda Trumpa, ze kterého mají hosté výhled do Central parku, který je hned přes ulici. Auto jsme zaparkovali v podzemí Metropolitního muzea a šli se usadit na schody v před muzeem, kde jsme se měli sejít s rodinou, která před pěti lety adoptovala dívku ze stejného sirotčince, ze kterého pochází Mikayla. Ed s Elaine se dozvěděli o této rodině prostřednictvím stránky podobné spolužákům.cz. 
Vstup do muzea je oficiálně zdarma, ale doporučené vstupné je pro studenty deset a pro dospělé dvacet dolarů. Za zaplacení dostanete malý fialový odznáček, který si připnete na oblečení na znamení vaší velkorysosti. Metropolitní muzeum má celkem tři patra plné exponátů snad z každého koutu světa. K zhlédnutí jsou Egyptské sochy mumií, čínské nádobí, evropské olejové malby ze 17. století atd. Pravděpodobně největší atrakcí muzea, nýbrž bohužel jen dočasnou, byla výstava děl od Picassa. Vzhledem k přítomnosti Mikayly a její malé čínské kamarádky Kathlyn jsem se u každého díla nemohla zastavit tak dlouho, jak bych si přála, ale i tak to byl hezký zážitek.
 Po obědě v jedné z muzejních restaurací, kde jsem ochutnala sushi s nějakou bílou rybou, jsme se už nemohli koukat na znuděné a otrávené obličeje Mikayly a Kathlyn a vyrazili na dětské hřiště v sousedním Central parku. Kathlyn se za chvíli rozbrečela, protože kvůli bílým punčochám nemohla na pískoviště jako Mikayla, která na rozdíl od ní měla legíny, a tak jsme se zvedli a šli na procházku. Pomalým krokem jsme došli až k uměle vyrobenému jezeru se sousoším postav z Alenky v říši divů. Sousoší slouží více jako prolézačka než dekorace, a tak se vám o fotce pouze s Alenkou bez dětí v pozadí může jen zdát. 
 Před pátou hodinou jsme se s Alenkou rozloučili, vymotali se z parku a po chodníku vyrazili zpět k muzeu. Rozloučili jsme se s Kathlyn a jejími rodiči, vyzvedli si auto, zaplatili sedm set korun za celodenní parkování a vyrazili k tunelu vedoucím pod řekou oddělující New York od New Jersey. Samotná cesta k tunelu nám zabrala asi hodinu, doprava v New York City je opravdu šílená. Ještě v New Yorku jsme museli zavolat do restaurace v New Jersey a posunout naši rezervaci na podzěji. Volání i psaní sms zpráv „mezistátně“ stojí stejně jako na území jednoho státu, a tak to nebyl zas takový problém. 
 V sedm hodin jsme dorazili do restaurace s názvem Chart House, postavené na molu s výhledem na Manhattan. Restaurace byla kvůli svatební hostině neobvykle plná, takže nás jedna ze slečen, která má na starosti usazování zákazníků, poslala s elektronickým kolečkem k baru. Kolečko začalo za patnáct minut zuřivě blikat a vibrovat, což znamenalo, že se uvolníl stůl. Bohužel jsme nedostali stůl u okna, ale i tak jsme měli slušný výhled. Jako předkrm jsme si společně objednali smažené krevety a žampiony plněné krabím masem. Jako hlavní chod jsem si vybrala lososa obaleného v prsciuttu s javorovým sirupem a asijskými zelenými fazolemi. Číšník přivážející naše jídlo přeplnil vozík a při pokládání talířů na stůl vyklopil mého lososa na zem. Hlad jsem ani neměla, a tak mi to nevadilo, ale toho lososa za v přepočtu šest set korun byla škoda. Na závěr Elaine objednala lávový dort – čokoládový dort s rozpuštěnou čokoládou uvnitř a kopečkem vanilkové zmrzliny navrch se zapíchlou svíčkou pro Eda, který bude mít v pátek narozeniny. 
 Domů jsem se dostala po desáté hodině večer a kvůli domácím úkolům jsem se do postele nedostala před půlnocí. Na pondělí bylo naštěstí naplánovano státní testování z biologie, které posunulo začátek vyučování o tři hodiny. O testování nás informoval telefonát ze školy v předchozím týdnu. Automat v telefonu připoměl všem rodičům dát dětem „výživnou snídani“ a poslat je brzy do postele, aby dobře skórovali na testech, na kterých závisí obnos peněz , který škola dostane v příštím roce.