Kulturní šok

 Tento článek bych ráda věnovala všem budoucím exchange studentům kteří se, stejně jako já před rokem, strachují, jaký jejich rok v Americe bude. Ať už jste předodletovou schůzku absolvovali, či vás ještě čeká, určitě jste slyšeli pojem „kulturní šok“. Upřímně řečeno, já jsem ho v jeho průběhu nezaznamenala a až zpětně si uvědomuji, jak značný byl. Doufám, že vám, budoucím exchange studentům, tento článek pomůže a třeba přijedete lépe připravení než jsem byla já.
 Těžko říci, čím bych měla začít. Vezměme to tedy od toho nejjednoduššího a to amerického vlastenectví. Podobně jako v každé české třídě visí (nebo spíše visela) fotka prezidenta, v těch amerických je vyvěšena americká vlajka. Každý den před začátkem první hodiny se každý, kdo má alespoň špetku slušnosti, postaví čelem k vlajce a z rozhlasu, či televize si vyslechne „pledge alligeance“. Jelikož vás k tomu oficálně nemůže nikdo nutit, což studenti nezapomínají denně připomínat, počet stojících se od začátku roku zmenšil na desetinu. Nejen, že americká vlajka visí v každé třídě, ale obvykle i na každém domě. K dostání jsou ručníky, ubrusy, papírové nádobí, plavky i trička s jedním a tím samým červenomodrobílým potiskem. Těžko říci, jestli bikiny nepřekračují hranici mezi vlastenectvím a zneuctěním.
 Druhá věc, která vás pravděpodobně praští do očí je nadměrná velikost absolutně čehokoliv. Vaše hostitelská rodina vás s největší pravděpodobností vyzvedne na letišti autem – auta jsou skvělým příkladem amerického maximalismu. Nejen, že každá rodina má obvykle pro každého člena rodiny staršího šestnácti let jedno auto, ale každé z těchto aut je buď SUV nebo dodávka. Z bezpečnostních důvodů se tedy rodiče čerstvých majitelů řidičského průkazu obvykle rozhodnou pro koupi většího auta. Raději investují do SUV než nechat vlastní dítě zabít ve srážce s větším autem. 
 Dalším místem, kde zaznamenáte velikostní rozdíl bude supermarket, například nejznámější Walmart. Ať už jde o sladkosti, či kosmetiku, vše se prodává ve velkém. Pokud dostanete chuť na něco „malého k zakousnutí“, nejspíš skončíte u „mini balení“, které po vás bude dojídat ještě student, co přijede rok po vás. Šampony značek a objemů, které v České republice seženete jen na pultech specializovaných kadeřnických obchodů tu běžně najdete právě ve výše zmíněném Walmartu. Řasenky se prodávají obvykle v balení po dvou, což není vzhledem k jejich tendenci vysychat zrovna výhodné. Největší kuriozitou v oblasti kosmetiky byla láhev ústní vody Listerin o objemu jednoho litru, kterou jsem objevila v naší koupelně.
 Při nákupech se rozhodně vyplatí využívat množstevních slev. Jedním z nich je například „bogo“, neboli „buy one get one = kup jeden, dostaň jeden (buď zdarma nebo za poloviční cenu)“. Ve většině supermarketů si také můžete zdarma založit členskou kartu, kterou si zavěsíte na klíče. Slevy pro majitele členské karty se vztahují skoro na všechny položky. Další věc, které je dobré využít, jsou kupóny přiložené ke každým novinám. Kupóny poskytují obvykle slevu na potraviny, jídla v restauracích i oblečení. 
 Nezbytnou součástí každé kultury je samozřejmě jídlo. Američané obecně ztratily schopnost vařit bez použití polotovarů někdě mezi Evropou a Ellis Island. Oblíbenými jídly jsou kromě klasiky v podobě hranolek a párku v rohlíku, či hamburgeru na grilu, pizza, špagety s rajčatovou omáčkou z láhve a tzv. TV dinners. TV dinners (TV večeře) má na krabici obvykle lákavý nápis (např. „Steak s bramborovou kaší a kukuřicí“) a příprava je naprosto jednoduchá. Vyndáme z krabice, na minutu vložíme do mikrovlnné trouby, sloupneme průhlednou fólii a konzumujeme. Celá „pochoutka“ stojí jen dvacet korun, což naprosto vypovídá o jejím složení. Ušetřené peníze konzumenti obvykle utratí za doplácení statísícových účtů pojišťovně, která nikdy nehradí sto procent lékařské péče. Já jsem se naštěstí po celý rok TV dinners úspěšně vyhýbala a když bylo nehůř, hodila jsem na pánev chleba ve vajíčku.
 Pokud tu plánujete vařit, péct nebo smažit česká jídla, připravte se na omezený sortiment evropských surovin jako prášku do pečiva, vanilkového cukru, tří druhů mouky a pálivého kečupu. Zároveň je velice těžké sehnat misku na odměření cukru a mouky.
 Na pultech supermarketů jsem našla několik položek, nad kterými jsem jen kroutila hlavou. Vyklepnutá vajíčka v láhvi ve třech verzích (bílky, žloutky, mix), oloupané stroužky jablek, či mražená bageta se zapečeným sýrem mě opravdu šokovala. Předpokládám, že kdyby američané pekli, tak by jejich recept na štrůdl určoval počet vajec v mililitrech a jablka dle počtu balíčků. 
 Mnoho z vás nejspíš zajímá, jaké jídlo je k dostání ve školní jídelně. Na obědovém menu Franklin High School jsou bagely (hutná houska s dírou uprostřed), bagety a jedno „teplé jídlo“ – obvykle pizza nebo hamburger. Ke každému „hlavnímu chodu“ dostanete (ne)ochucené mlíčko a kousek zeleniny či ovoce, většinou jablko nebo salát. Celý oběd stojí dva dolary, patnáct centů a je servírován na plastovém tácku s plastovým nádobím. Naší specialitou je tzv „spork“ – kombinace lžíce a vidličky. V jídelně jsou také automaty na zmrzlinu, minichipsy a sladkosti. Paní v okýnku prodává populární limonádu Snapple v plechovce. Já osobně si nosím krabičku se zeleninou a housku se šunkou a sýrem. Vodu do láhve si doplňuji z nerezových „fontánek“ na vodu na chodbách. Většina amerických dětí byla bohužel vychována na nezdravé stravě složené s fastfoodů a polotovarů, a tak když jsem si v hodině předmětu zdraví otevřela na lavici krabičku se zelenou paprikou, začala se mě celá třída vyptávat, co to jím a jak se to jí. 
 Tím se pomalu dostáváme k vaším americkým spolužákům. Na rozdíl od českých škol, kde jsou třídy rozděleny podle ročníků, na americké střední škole (ročník devět až dvanáct) jsou všechny třídy kromě angličtiny namixovány. Zároveň každý student má individuálně sestavený rozvrh, takže každý rok v září se ve třídě sejdou noví spolužáci. Pokud tedy nemá exchange student akcent, nemusí o tom, že je cizinec, nikdo vědět. 
 Narozdíl od mých naivních představ o USA, jakožto zemi klidu a míru, kde lidé všech barev, vyznání a názorů žijí pohromadě, situace ve škole, kde studuji, se nijak neliší od doby před padesáti lety. Stoly v jídelně jsou skoro bez vyjímky rozděleny podle ras a prakticky nikdy nevidíte skupinku dětí různých ras bavit se pohromadě. Jak tomu tak bývá, vyjímka potvrzuje pravidlo a těmi jsou například Indové, kteří se baví společně s bělochy. Kromě stolů v jídelně jsou neofociálně rozdělena i patra a chodby ve škole, kde se lidé scházejí. Nejvíce patrné je to ovšem u sportů. Ve škole máme sporty pro afro-američany – běh, atletika, americký fotbal, roztleskávačky a basketbal, sport pro asiaty – tenis a sporty pro bílé – plavání, pozemní hokej a softball. Přestože jsem do Ameriky přijela bez jakýchkoliv rasistických předsudků, byla jsem z nich několikrát osočena. Jednoho dne během hodiny angličtiny můj spolužák ustavičně obtěžoval profesorku a tím všem ostatním zabraňoval čemukoliv se naučit, a tak jsem mu řekla, ať mlčí. Výše zmíněný spolužák mi odvětil „Takže tahle mluvíte doma s černejma jo?“. To, že seděl za mnou a já tudíž neměla ani páru jestli je oranžovej, zelenej, černej nebo bílej, mu bylo očividně jedno, hodit všechno na svojí barvu je tu vždy nejjednodušší. 
 Poslední a rozhodně ne nejméně důležitou věcí, kterou bych ráda zmínila, je náboženství. Jak všichni víme, první kolonizátoři Ameriky sem přicházeli v touze po svobodné volbě a praktikování víry, takže nikdo nemůže čekat, že se Amerika z ničeho nic změní v ateistickou zemi. Konkrétně můj host táta je pastor a jak on, tak i moje host máma Roseanne chodí každou neděli do kostela. V domě nám podobně jako v domech všech přátel visí obrazy a cedule s náboženskými texty a více než polovina poliček v knihovně je zaplněna jen Biblemi. Náboženství se nevyhýbá ani školám. Děti se běžně modlí před jídlem u oběda a debatují o bohu. Fakt, že někdo prostě nevěří, je pro ně naprosto nepochopitelný a nepředstavitelný.
Nicméně pro Američany neznamená víra v boha jen chození do kostela a modlení se, praktikování náboženství je pro ně i forma zábavy. Na stanici 99.1 se hraje výhradně hudba s náboženskými texty a to v rytmech, že pokud neumíte anglicky, vůbec by vás nenapadlo, že se jedná o náboženskou hudbu. V každém městě se nachází alespoň jeden „Bible store“ kde jsou k zakoupení knížky, CD, oblečení i propisky s náboženskými motivy. Nás kostel pořádá každoročně kempovací víkend a dvakrát do roka „Hot dog party“. Lidé z kostela obvykle tvoří „community“, o které se exchange student agentury často zmiňují. „Community“ je společnost lidí/přátel se společnými zájmy a kromě rodiny budou vám a vaší hostitelské rodině pravděpodobně nejblíž. Jak se tak říká „Všeho moc škodí.“, a tak i to náboženství se tu občas trochu přehání. V době ekonomické krize jsem slyšela rodinnou kamarádku říkat, že „Bůh nechce, aby šla hledat práci (dobrá omluva)“. Ta samá osoba odmítá poslat své adoptované děti do státní školy, protože všechny děti jsou tam pravděpodobně drogoví dealeři a zloději a na soukromou nemá peníze, a tak je raději vyučuje doma. To, jak její dcera v šestnácti letech otěhotněla při studiu soukromé katolické školy je mi záhadou. Nejspíš ty zlobivé děti pronikly i tam. 
 Věřím, že jen co se zapojíte do školních klubů, získáte čísla na kamarády a třeba s nimi i někam vyrazíte, zapomenete, že jste nějaký kulturní šok vůbec prožili. Přeji všem budoucím exchange studentům hodně štěstí, trpělivosti a odvahy a nezapoměňte – Co vás nezabije, to vás posílí.