Jak se vše v dobré obrátilo

V úvodu tohoto článku bych ráda vyjádřila svoje nadšení z uplynulého týdne. Události ve škole se konečně daly do pohybu, já poznala mnoho nových lidí a užila si spoustu zábavy.
Tento týden se jako příprava na páteční homecoming konal tzv. spirit week. Školní rada připravila zadání jak se mají studenti každý den obléci a pondělním úkolem bylo: 9 třída – bílé oblečení, 10. ročník – žluté oblečení, 11. ročník – modré oblečení a 12. ročník černé oblečení. Jelikož jsem ve čtvrtek a pátek předchozího týdne chyběla z důvodu zánětu spojivek, o pondělním zadání jsem příliš nevěděla, a tak jsem se aktivně neúčastnila. Úterní zadání, osmdesátá léta, mi pro změnu v americkém podání nic moc neříkala, takže z mé účasti opět nic nebylo. O vtipné kostýmy ostatních studentů však nebyla nouze. Nejčastějším prvkem byly barevné podkolenky a široké pestrobarevné opasky v pase, k vidění však byly i typické šusťákovky, či trvalá v kombinaci s koženou bundičkou a červenou rtěnkou. Na čtvrtek byl připraven den slunečních brýlí, kterého jsem se solidárně zúčastnila. Přeci jen se ráda cítím jako součást školy.
Kromě dne slunečních brýlí pro celou školu byl speciálně pro mě a Rachel na čtvrtek připraven exchange students meeting. Moje spolužačka ze žurnalistiky a zároveň rRachel spolužačka z orchestru Jellisa požádala několik holek a profesorů, aby si udělali po škole čas. Při cestě do učebny C 218 jsem se i po dvouměsíčním navštěvování Franklin high school dokázala ztratit, ale i přesto jsem dorazila jako jedna z prvních. Během čekání na ostatní jsme s Jellisou a prezidentkou školní rady Zoey rozbalily mini koblížky z Dunkin Donuts, tzv. munchkins a americkou verzi pitíček Capri sone – Capri Sun. První, stmelovací hra byla zaměřená na zapamatování našich jmen. V kroužku jsme si vzájemně házely míčky a vykřikovaly jména lidí, kterým házíme. Věc, která mě zaujala ohledně amerických jmen je ta, že ne všechny děti se jmenují jako hvězdy v čechách známých seriálů, tj. Brendon, Dave, Brad, Amanda, Kelly, či Rachel. Takováto jména má jen bílá menšina, hispánská a afroamerická většina školy má jména naprosto nevyslovitelná, natož zapamatovatelná. V druhé části našeho srazu jsme se dostaly k tématu nadcházejícího homecoming. Dívky se nám rozhodly vysvětlit, jak to na takové školní párty chodí, abychom se vyhnuly případnému šoku, či trapasu. Ukázaly nám různé taneční styly, o kterých jsem neměla ani tušení a už byl pomalu čas odebrat se k zadnímu východu, kde každý den v 16 hodin čeká pozdní autobus. Ještě před odchodem se mi jedna z mých nových kamarádek, Courtney – šéfredaktorka školních novin a zároveň roztleskávačka, stihla nabídnout, že by mě v úterý mohla vzít na jejich trénink a pak mě hodit autem domů. Na základě tohoto přátelského srazu jsem se definitivně rozhodla zakoupit vstupenku na homecoming.
Pátečním zadáním oblečení bylo jakékoliv tričko, tepláky, či mikina s nápisem školy. Já jsem si od Rachel zapůjčila tepláky FHS 2011 (rok, kdy maturujete) a celý den jsem reprezentovala náš „juniors“ ročník. Možná vás právě napadají myšlenky, jetsli to myslím vážně chodit v teplácích do školy, ale to neznáte místní módu. Typickým školním oblečením jsou zimní boty UGG „boots“ a do nich zastrčené tepláky. Další příjemnou záležitostí (kromě pohodlí v teplácích) byl zkrácený rozvrh. Každá hodina trvala jen krásných 40 minut, čímž jsme nastřádali volnou hodinku a půl po 8. hodině na školní sraz v tělocvičně. Dle ročníků, do kterých patříme, jsme se usadili do jedné ze čtyř sekcí lavic, v dolních řadách se usadily školní týmy, na židlích se rozmístili členové kapely a vše mohlo začít. Všechny sporotvní týmy byly jeden po druhém představeny jejich trenéry a v dobách pauz jsme měli šanci zhlédnout představení roztleskávaček, tanečního týmu nebo např. „marching band“. V čase běžného konce 8. hodiny, tedy kolem půl třetí, jsme se „neprodleně odebrali do našich školních autobusů“ a vyrazili směrem ke svým domovům, připravovat se na večer.
V 18 hodin se začali všichni studenti shromažďovat před školou a přibližně v 18:15 se brány školy otevřely, studenti vytasili své ID karty a vstupenky, seřadili se podle ročníků a pomalu se dostávali do školy. Proces kontroly vstupenek byl značně prodloužen kontrolou formulářů se spoustou ne úplně nutných informací jako jméno zaměstnavatele rodičů, či adresa vašeho doktora. Prním cílem všech návštěvníků byla školní jídelna s připraveným teplým jídlem. Jídlo bylo vzhledem k vysoké ceně vstupenky (20 dolarů) v ceně a docela jsem si pochutnala. Na výběr byly dva druhy kuřat, masové kuličky a makarony se sýrem. S příchodem 19 hodiny se všichni s plnými žaludky vydali zpět do vestibulu, kde objednaný DJ začal pouštět americké hity. Prakticky všechny přítomné dívky sudnaly boty na podpatku, některé nandaly ponožky a začalo se tančit. Přestože mě Jellisa a Zoey na místní taneční zvyky připravily neubránila jsem se udivenému výrazu. Typickým stylem je 2 a více lidí v zástupu vrtící boky a třející se vzájemně pánvemi. Na čtvrtečním srazu jsem se zapřísahala, že takhle mě tedy tančit neuvidí, ale hádejte jak to dopadlo.
Na celou akci dohlížela školní ochranka a dva policisté. Po dobu mé přítomnosti se naštěstí nic nestalo a já jsem spolu s Rachel a jedním kamarádem odebrala do Somerset dineru, kde jsme se sešli s ostatními. Po necelé čtvrthodině mi zavolala Roseanne a vystrašeným hlasem mi oznámila, že sedí před školou třesoucí se v autě a kde prý jsme. Zanedlouho se s námi sešla před dinerem a my si všechno vyjasnily. Naše zprávy jí nedošly, protože měla vypnuté vyzvánění oznamující přicházející zprávy a tak vystrašeně zněla, jelikož před školou bylo více než 20 policejních aut, děti i rodiče ležící na mokré zemi hlavami dolů spoutáni s rukami za zády. Dnes je sobota a já stále nevím, co se ve škole stalo. Důležité je, že jsem stihla odjet ze školy včas.

Novinky z "domova" domů

Jak jste si nejspíš všichni všimli, už jsem se nějakou dobu neozvala. Z počátečního objevování mého nového domova jsem se přesunula do fáze stereotypu, kdy je těžké najít dobré téma na článek. Ani dnes mě nic převratného nenapadlo, ale svědomí mi nedalo a rozhodla jsem se napsat. S úsměvem jsem zjistila, že na mé rozhodnutí měla s největší pravděpodobností dnešní návštěva Marshalls – nakupování se zdá býti lékem i na spisovatelský blok.
V jednom z předchozích článků jsem se zmiňovala o školních klubech a i kus tohoto článku bych ráda využila k rozvedení tohoto tématu. Během posledních dvou týdnů jsem navštívila hned 3 nové kluby. Pvním byl FBLA (future business leaders of america) neboli business klub. O klubu jsem se dozvěděla v hodině „Principles of business law“ a v touze rozšířit si své znalosti a poznat studenty se stejnými zájmy jsem se vydala na sraz do jídelny. Rozlehlá místnost se poměrně brzy zaplnila, avšak k mému zklamání samými „freshmany“ = studenty 9. ročníku. Studenti vedoucí klub byli oblečeni ve společenském stylu, nicméně tím jakákoliv spojitost s business světem končila. Sraz probíhal velice chaoticky a vcelku jedinou aktivitou byla pantomimická hra „předveďte ve skupině domácí spotřebič“ bez většího ohlasu. Abych klubu jen nekřivdila, musím uznat, že mě zaujal jejich podnět oblékat se každý čtvrtek do formálního oblečení. Nápad vzkutku originální, avšak ne natolik, abych se stala jedním z „budoucích business lídrů ameriky“.
Jelikož jsem nechtěla své čtvrtky nechat volné, hned v zápětí jsem prázdné odpoledne vyplnila klubem amnesty international. Tento klub inzeroval jeden ze studentů vedoucích klub model UN, který je zároveň prezidentem amnesty international. S pohou desítkou ostatních členů jsme se netradičně sešli, zřejmě z důvodu malého počtu účastníků, v mé bývalé učebně americké historie. Před začátkem samotného programu jsem zaslechla koverzaci dívek v zadní části třídy dohadující se, která část Korey je komunistická. Je hezké, že se chtějí stát členy klubu amnesty international, ale jak chtějí zachraňovat svět, když o něm nic nevědí? Prezident klubu s podobnými problémy nejspíše počítal, a tak se podrobně věnoval vysvětlování, co amnesty international je, jejím hlavním cílům a několika konkrétním případům, kterým se budeme v nadcházejících týdnech věnovat. Jedním z nich byla teroristická skupina na Srí Lance, místě, o němž neměl jediný student ani ponětí. Smutné.
Třetím a posledním klubem byl konečně klub sportovní a to plavání. Sraz měl být původně už minulý týden, ale k mé radosti (musela jsem na konzultace kvůli matematice) se vše přesunulo na tuto středu. Do tělocvičny jsem dorazila jako první a zpočátku to vypadalo, že o členy bude nouze. To jsem se však já i kouč velice mýlila. Do 10 minut tělocvičnu zahrnulo více než 6 desítek studentů a já se začala o své místo v týmu obávat. Kouč představil sebe a trenérku dívek, bývalou plavkyni za naší školu a nyní učitelku na základní škole, a přešel k požadavkům. 16. – 18.11. se koná výběr členů do týmu, předpokládaný počet je něco okolo 20 chlapců a přibližně 35 dívek (maximální počet členů je 56), na zkoušky potřebujeme klasicky brýle, jednodílné! plavky a potvrzení od doktora, čímž se dostávám k druhé části mého článku – lékařská péče v US.
Toto potvrzení už po mě žádala školní sestra a jsou dva způsoby jak si ho sehnat. Prvním je zajít k jakémukoliv doktorovi, nechat se prohlédnout, zaplatit minimálně 100 dolarů a přinést potvrzení do školy. Tímto způsobem riskujete, že vám to pojišťovna neproplatí a i kdyby ano, komu se chce lítat po doktorech kvůli potvrzení? Druhým a značně jednodušším způsobem je zachytit doktora ve škole. Ve škole jsou denně přítomny sestry, ale doktor provádějící „physicals“ chodí jen na objednání. Já jsem ho prošvihla už v začátku školního roku při sportovních zápisech a jeho další návštěva je naplánována na 10.11, kdy se s ním opět minu – jsme na Floridě. Jelikož o členství v plaveckém týmu opravdu stojím, rozhodla jsem se navštívit školní sestru a odevzdat jí povolení od rodičů, provést „physicals“ ve škole. Při této příležitosti jsem jí ukázala své už 2 dny zarudlé „zombie“ oko. Dala mi na něj studený obklad, který nezabral a k mému překvapení mě poslala domu. Do hodiny přijela Roseanne a my musely k doktorovi. Zatímco se mi začalo přetvářet do zombie podoby i mé druhé oko, vyhledala jsem své dokumenty k pojištění, abych měla u lékaře co nejméně potíží. 
V luxusně vybavené čekárně s plochou obrazovkou jsem vyplnila štos papírů o mém zdravotním stavu a mých osobních údajích. Přestože jsem přišla s problémem s očima musela jsem odpovídat na otázky jestli mám rakovinu, vředy, či tuberkolózu. Z čekárny jsem se přesunula do kanceláře, kde si mě zvážili (výsledek neoznámili v kilogramech, a tak jsem se ho raději rozhodla ignorovat) a cílovou stanicí byla ordinace, v podobě kumbálu.
Místnost s hnědým kobercem, skříňkou, třemi židlemi a mutací gynekologického a zubařského křesla. Nejdříve přišla sestra, zeptala se mě kolik měřím (to jsem věděla jen v centimetrech, takže jí to moc nepomohlo) a jaké mám symptomy a zase odkráčela. Druhým v pořadí byl doktor, opět se tázající na symptomy. Samotné vyšetření probíhalo prohmatáváním (lechtáním) krku a mačkáním okolí očí. Výsledkem bylo očekávané pink eye (v mém případě pink eyes) neboli zánět spojivek (jak jsem se až teď dozvěděla ze slovníku), dostala jsem recept na kapky a už byl čas odchodu.
Na cestě z ordinace jsme se stavily u jedné z úřednic vyjednat otázku pojištění. Mé pojištění patří zřejmě k těm méně známým, a tak jsem musela za tuto návštěvu zaplatit 120 dolarů. Vyžádala jsem si doklad o zaplacení, který zašlu své pojiš´tovně a budu doufat, že se mi většina investované sumy vrátí. Kapičky jsem si vyzvedla na doporučení Roseanne ve Walmartu, kde většina předpisů stojí jen 4 dolary. Kapičky mi připravili asi za 30 minut, které jsem příjemně strávila jak jinak než nakupováním. Ráda bych k dnešnímu článku přiložila foto, ale žádné jsem v poslední době díky mému zombie vzhledu nepořídila.

Kimchi Hana

Jak zřemě všichni víte, hlavním cílem exchange programů je poznat americkou kulturu. Avšak už ne tolik lidí ví, z jakého důvodu se americké domácnosti stávají dobrovolnickými hostitelskými rodinami. Jedním z důvodů, proč se americké rodiny starají o děti ze všech koutů světa je jejich touha poznat naopak kulturu cizí. Moji host rodiče si toto objevování každoročně ještě zdvojnásobují ubytováváním 2 studentů místo 1.
Jelikož se 2. října v Koree slaví Chu-seuk, neboli oslava konce léta, rozhodla se Roseanne v rámci poznávání korejské kultury tento svátek neignorovat a vyrazit na večeři do korejské restaurace. Rachel se vystrojila do tradičních korejských šatů, upletla si copánky, nasadila čelenku a mohly jsme vyrazit. Mike byl bohužel v práci, a tak se jednalo o výhradně dámskou jízdu.
Po 20 minutách v autě jsme dorazily k restauraci s názvem „Kimchi Hana“. Cíl naší cesty jsem poznala okamžitě, protože korejské jídlo „Kimchi“ je Rachel oblíbené a máme ho doma v ledničce. Při vstupu jsem vzorně a hlavně po domácku pozdravila „Aňjó“ (=ahoj), korejský personál nás usadil a přišel 1. kámen úrazu – výběr jídla. Menu bylo sice přeložené do angličtiny, ale způsobem, že autor přeložil korejské znaky do běžného písma a tím překlad končil. Pokud jsme si tedy nechtěly náhodně vybrat něco z názvů: Mandu, Janguogue, či Ddukbokgi a riskovat, že vám naservírují „Bóbika“, musely jsme výběr přenechat na „domorodci“. Rachel nás naštěstí poučila o korejských zvycích týkajících se stravování a jedním z nich je právě zvyk objednat jídla dohromady a jíst od všeho kousek. Během objednávání „Bibimbab, Tuenjangjjigae, Bulgogi a Sangchussam“ si Rachel popovídala v korejštině o svých slušivých šatech a než jsme se nadály na stole přistály přílohy v podobě více než tuctu malinkých mističek. V mističkách by okurky, zelí, brambory a spousta neznámých druhů korejských rostlin. Kupodivu hned v zápětí přibylo k přílohám i hlavní menu – rizoto (Bibimbab), polívka s tofu (Tuenjangjjigae) a korejské barbecue (Bulgogi).
Kromě výše zmíněného rizota mi velice zachutnalo tzv. Sangchussam. K přípravě této pochoutky potřebujete list salátu, rýži a barbecue. Na list salátu umístíte kopeček rýže, plátek masa, vše vzorně zabalíte a…
A právě s tímto krokem jsme narazily na 2. kámen úrazu. K pozření tohoto pokrmu můžete využít 2 způsoby. 1., korejský, „Otevřít pusu a celou zelenou kuličku strčit do pusy.“ zní sice jednoduše, ale o to hůře se provádí. Já jsem zvolila evropský styl (12 kousnutí místo 1), z čehož Rachel vstávaly vlasy hrůzou na hlavě.
Jako desert jsme obdržely pomeranč, Rachel se nabídla, že za všechny zaplatí a my se s plným žaludkem spokojeně odebraly do obchodů.

Back to school night

První měsíc ve škole je za námi, a tak přišel čas na první rodičovské schůzky. Rodičovské schůzky v naší škole se dělí na dva druhy. První je setkání učitelů se všemi rodiči a druhým typem je přímá konverzace mezi učiteli a jednotlivými rodiči. Já se včera zúčastnila jako dobrovolník v rámci klubu Model United Nations 1. typu rodičovských schůzek neboli Back to school night.
Žádost o pomoc na rodičovských schůzkách mi přišla stejně jako všem ostatním členům MUN o víkendu emailem spolu s dokumenty na naší první konferenci. V emailu stálo, že drobné příspěvky v podobě pečiva, kávy, či plastového nádobí jsou vítány a do školy se máme dostavit v 17:45. Roseanne s Mikem se rozhodli jako správní (host) rodiče školu také navštívit, a tak jsem neměla problém s odvozem.
Přestože jsem do školy dorazila skoro až v 18 hodin z MUN jsme byli zatím tři. S postupem času a příchodem dalších členů se k mým kokosovým a čokoládovým cupcakes nahromadila spousta cookies a muffinů a my mohli začít vykládat vše na stůl nám přiřazený. K mému překvapení jsme naše dobroty nerozdávali, nýbrž prodávali. Laskominy byly prodávány po 50 centech za kus (8 Kč), káva Dunkin Donuts za 1 dolar a limonády s neomezenou možností doplnění za 75 centů.
A jaký byl program pro rodiče? Návštěva první třídy, kterou jednotlivé děti studují, byla naplánována na 18:15. Dále se rodiče přesunovali do ostatních tříd po přibližně 10 minutách. Jelikož jsem zapoměla Roseanne vysvětlit systém budov A, B, C a čísla učeben 100 = 1. patro, 200 = 2. patro, 300 = 3. patro, tak se s Mikem pěkně naběhali, než zjistili, že A neznamená první patro, ale budova A.
Rodiče, kteří „zatáhli“ některé hodiny (např. tělocvik) se zastavovali u stolků školních klubů a nakupovali laskominky. Díky jejich štědrosti jsme vydělali přes 110 dolarů, které využijeme jako finanční pomoc při platbě konferencí. Užila jsem si spoustu zábavy a poznala chytré děti, kterým nevadí trávit svůj volný čas ve škole.