Jak se vše v dobré obrátilo

V úvodu tohoto článku bych ráda vyjádřila svoje nadšení z uplynulého týdne. Události ve škole se konečně daly do pohybu, já poznala mnoho nových lidí a užila si spoustu zábavy.
Tento týden se jako příprava na páteční homecoming konal tzv. spirit week. Školní rada připravila zadání jak se mají studenti každý den obléci a pondělním úkolem bylo: 9 třída – bílé oblečení, 10. ročník – žluté oblečení, 11. ročník – modré oblečení a 12. ročník černé oblečení. Jelikož jsem ve čtvrtek a pátek předchozího týdne chyběla z důvodu zánětu spojivek, o pondělním zadání jsem příliš nevěděla, a tak jsem se aktivně neúčastnila. Úterní zadání, osmdesátá léta, mi pro změnu v americkém podání nic moc neříkala, takže z mé účasti opět nic nebylo. O vtipné kostýmy ostatních studentů však nebyla nouze. Nejčastějším prvkem byly barevné podkolenky a široké pestrobarevné opasky v pase, k vidění však byly i typické šusťákovky, či trvalá v kombinaci s koženou bundičkou a červenou rtěnkou. Na čtvrtek byl připraven den slunečních brýlí, kterého jsem se solidárně zúčastnila. Přeci jen se ráda cítím jako součást školy.
Kromě dne slunečních brýlí pro celou školu byl speciálně pro mě a Rachel na čtvrtek připraven exchange students meeting. Moje spolužačka ze žurnalistiky a zároveň rRachel spolužačka z orchestru Jellisa požádala několik holek a profesorů, aby si udělali po škole čas. Při cestě do učebny C 218 jsem se i po dvouměsíčním navštěvování Franklin high school dokázala ztratit, ale i přesto jsem dorazila jako jedna z prvních. Během čekání na ostatní jsme s Jellisou a prezidentkou školní rady Zoey rozbalily mini koblížky z Dunkin Donuts, tzv. munchkins a americkou verzi pitíček Capri sone – Capri Sun. První, stmelovací hra byla zaměřená na zapamatování našich jmen. V kroužku jsme si vzájemně házely míčky a vykřikovaly jména lidí, kterým házíme. Věc, která mě zaujala ohledně amerických jmen je ta, že ne všechny děti se jmenují jako hvězdy v čechách známých seriálů, tj. Brendon, Dave, Brad, Amanda, Kelly, či Rachel. Takováto jména má jen bílá menšina, hispánská a afroamerická většina školy má jména naprosto nevyslovitelná, natož zapamatovatelná. V druhé části našeho srazu jsme se dostaly k tématu nadcházejícího homecoming. Dívky se nám rozhodly vysvětlit, jak to na takové školní párty chodí, abychom se vyhnuly případnému šoku, či trapasu. Ukázaly nám různé taneční styly, o kterých jsem neměla ani tušení a už byl pomalu čas odebrat se k zadnímu východu, kde každý den v 16 hodin čeká pozdní autobus. Ještě před odchodem se mi jedna z mých nových kamarádek, Courtney – šéfredaktorka školních novin a zároveň roztleskávačka, stihla nabídnout, že by mě v úterý mohla vzít na jejich trénink a pak mě hodit autem domů. Na základě tohoto přátelského srazu jsem se definitivně rozhodla zakoupit vstupenku na homecoming.
Pátečním zadáním oblečení bylo jakékoliv tričko, tepláky, či mikina s nápisem školy. Já jsem si od Rachel zapůjčila tepláky FHS 2011 (rok, kdy maturujete) a celý den jsem reprezentovala náš „juniors“ ročník. Možná vás právě napadají myšlenky, jetsli to myslím vážně chodit v teplácích do školy, ale to neznáte místní módu. Typickým školním oblečením jsou zimní boty UGG „boots“ a do nich zastrčené tepláky. Další příjemnou záležitostí (kromě pohodlí v teplácích) byl zkrácený rozvrh. Každá hodina trvala jen krásných 40 minut, čímž jsme nastřádali volnou hodinku a půl po 8. hodině na školní sraz v tělocvičně. Dle ročníků, do kterých patříme, jsme se usadili do jedné ze čtyř sekcí lavic, v dolních řadách se usadily školní týmy, na židlích se rozmístili členové kapely a vše mohlo začít. Všechny sporotvní týmy byly jeden po druhém představeny jejich trenéry a v dobách pauz jsme měli šanci zhlédnout představení roztleskávaček, tanečního týmu nebo např. „marching band“. V čase běžného konce 8. hodiny, tedy kolem půl třetí, jsme se „neprodleně odebrali do našich školních autobusů“ a vyrazili směrem ke svým domovům, připravovat se na večer.
V 18 hodin se začali všichni studenti shromažďovat před školou a přibližně v 18:15 se brány školy otevřely, studenti vytasili své ID karty a vstupenky, seřadili se podle ročníků a pomalu se dostávali do školy. Proces kontroly vstupenek byl značně prodloužen kontrolou formulářů se spoustou ne úplně nutných informací jako jméno zaměstnavatele rodičů, či adresa vašeho doktora. Prním cílem všech návštěvníků byla školní jídelna s připraveným teplým jídlem. Jídlo bylo vzhledem k vysoké ceně vstupenky (20 dolarů) v ceně a docela jsem si pochutnala. Na výběr byly dva druhy kuřat, masové kuličky a makarony se sýrem. S příchodem 19 hodiny se všichni s plnými žaludky vydali zpět do vestibulu, kde objednaný DJ začal pouštět americké hity. Prakticky všechny přítomné dívky sudnaly boty na podpatku, některé nandaly ponožky a začalo se tančit. Přestože mě Jellisa a Zoey na místní taneční zvyky připravily neubránila jsem se udivenému výrazu. Typickým stylem je 2 a více lidí v zástupu vrtící boky a třející se vzájemně pánvemi. Na čtvrtečním srazu jsem se zapřísahala, že takhle mě tedy tančit neuvidí, ale hádejte jak to dopadlo.
Na celou akci dohlížela školní ochranka a dva policisté. Po dobu mé přítomnosti se naštěstí nic nestalo a já jsem spolu s Rachel a jedním kamarádem odebrala do Somerset dineru, kde jsme se sešli s ostatními. Po necelé čtvrthodině mi zavolala Roseanne a vystrašeným hlasem mi oznámila, že sedí před školou třesoucí se v autě a kde prý jsme. Zanedlouho se s námi sešla před dinerem a my si všechno vyjasnily. Naše zprávy jí nedošly, protože měla vypnuté vyzvánění oznamující přicházející zprávy a tak vystrašeně zněla, jelikož před školou bylo více než 20 policejních aut, děti i rodiče ležící na mokré zemi hlavami dolů spoutáni s rukami za zády. Dnes je sobota a já stále nevím, co se ve škole stalo. Důležité je, že jsem stihla odjet ze školy včas.