Jak jste si nejspíš všichni všimli, už jsem se nějakou dobu neozvala. Z počátečního objevování mého nového domova jsem se přesunula do fáze stereotypu, kdy je těžké najít dobré téma na článek. Ani dnes mě nic převratného nenapadlo, ale svědomí mi nedalo a rozhodla jsem se napsat. S úsměvem jsem zjistila, že na mé rozhodnutí měla s největší pravděpodobností dnešní návštěva Marshalls – nakupování se zdá býti lékem i na spisovatelský blok.
V jednom z předchozích článků jsem se zmiňovala o školních klubech a i kus tohoto článku bych ráda využila k rozvedení tohoto tématu. Během posledních dvou týdnů jsem navštívila hned 3 nové kluby. Pvním byl FBLA (future business leaders of america) neboli business klub. O klubu jsem se dozvěděla v hodině „Principles of business law“ a v touze rozšířit si své znalosti a poznat studenty se stejnými zájmy jsem se vydala na sraz do jídelny. Rozlehlá místnost se poměrně brzy zaplnila, avšak k mému zklamání samými „freshmany“ = studenty 9. ročníku. Studenti vedoucí klub byli oblečeni ve společenském stylu, nicméně tím jakákoliv spojitost s business světem končila. Sraz probíhal velice chaoticky a vcelku jedinou aktivitou byla pantomimická hra „předveďte ve skupině domácí spotřebič“ bez většího ohlasu. Abych klubu jen nekřivdila, musím uznat, že mě zaujal jejich podnět oblékat se každý čtvrtek do formálního oblečení. Nápad vzkutku originální, avšak ne natolik, abych se stala jedním z „budoucích business lídrů ameriky“.
Jelikož jsem nechtěla své čtvrtky nechat volné, hned v zápětí jsem prázdné odpoledne vyplnila klubem amnesty international. Tento klub inzeroval jeden ze studentů vedoucích klub model UN, který je zároveň prezidentem amnesty international. S pohou desítkou ostatních členů jsme se netradičně sešli, zřejmě z důvodu malého počtu účastníků, v mé bývalé učebně americké historie. Před začátkem samotného programu jsem zaslechla koverzaci dívek v zadní části třídy dohadující se, která část Korey je komunistická. Je hezké, že se chtějí stát členy klubu amnesty international, ale jak chtějí zachraňovat svět, když o něm nic nevědí? Prezident klubu s podobnými problémy nejspíše počítal, a tak se podrobně věnoval vysvětlování, co amnesty international je, jejím hlavním cílům a několika konkrétním případům, kterým se budeme v nadcházejících týdnech věnovat. Jedním z nich byla teroristická skupina na Srí Lance, místě, o němž neměl jediný student ani ponětí. Smutné.
Třetím a posledním klubem byl konečně klub sportovní a to plavání. Sraz měl být původně už minulý týden, ale k mé radosti (musela jsem na konzultace kvůli matematice) se vše přesunulo na tuto středu. Do tělocvičny jsem dorazila jako první a zpočátku to vypadalo, že o členy bude nouze. To jsem se však já i kouč velice mýlila. Do 10 minut tělocvičnu zahrnulo více než 6 desítek studentů a já se začala o své místo v týmu obávat. Kouč představil sebe a trenérku dívek, bývalou plavkyni za naší školu a nyní učitelku na základní škole, a přešel k požadavkům. 16. – 18.11. se koná výběr členů do týmu, předpokládaný počet je něco okolo 20 chlapců a přibližně 35 dívek (maximální počet členů je 56), na zkoušky potřebujeme klasicky brýle, jednodílné! plavky a potvrzení od doktora, čímž se dostávám k druhé části mého článku – lékařská péče v US.
Toto potvrzení už po mě žádala školní sestra a jsou dva způsoby jak si ho sehnat. Prvním je zajít k jakémukoliv doktorovi, nechat se prohlédnout, zaplatit minimálně 100 dolarů a přinést potvrzení do školy. Tímto způsobem riskujete, že vám to pojišťovna neproplatí a i kdyby ano, komu se chce lítat po doktorech kvůli potvrzení? Druhým a značně jednodušším způsobem je zachytit doktora ve škole. Ve škole jsou denně přítomny sestry, ale doktor provádějící „physicals“ chodí jen na objednání. Já jsem ho prošvihla už v začátku školního roku při sportovních zápisech a jeho další návštěva je naplánována na 10.11, kdy se s ním opět minu – jsme na Floridě. Jelikož o členství v plaveckém týmu opravdu stojím, rozhodla jsem se navštívit školní sestru a odevzdat jí povolení od rodičů, provést „physicals“ ve škole. Při této příležitosti jsem jí ukázala své už 2 dny zarudlé „zombie“ oko. Dala mi na něj studený obklad, který nezabral a k mému překvapení mě poslala domu. Do hodiny přijela Roseanne a my musely k doktorovi. Zatímco se mi začalo přetvářet do zombie podoby i mé druhé oko, vyhledala jsem své dokumenty k pojištění, abych měla u lékaře co nejméně potíží.
V luxusně vybavené čekárně s plochou obrazovkou jsem vyplnila štos papírů o mém zdravotním stavu a mých osobních údajích. Přestože jsem přišla s problémem s očima musela jsem odpovídat na otázky jestli mám rakovinu, vředy, či tuberkolózu. Z čekárny jsem se přesunula do kanceláře, kde si mě zvážili (výsledek neoznámili v kilogramech, a tak jsem se ho raději rozhodla ignorovat) a cílovou stanicí byla ordinace, v podobě kumbálu.
Místnost s hnědým kobercem, skříňkou, třemi židlemi a mutací gynekologického a zubařského křesla. Nejdříve přišla sestra, zeptala se mě kolik měřím (to jsem věděla jen v centimetrech, takže jí to moc nepomohlo) a jaké mám symptomy a zase odkráčela. Druhým v pořadí byl doktor, opět se tázající na symptomy. Samotné vyšetření probíhalo prohmatáváním (lechtáním) krku a mačkáním okolí očí. Výsledkem bylo očekávané pink eye (v mém případě pink eyes) neboli zánět spojivek (jak jsem se až teď dozvěděla ze slovníku), dostala jsem recept na kapky a už byl čas odchodu.
Na cestě z ordinace jsme se stavily u jedné z úřednic vyjednat otázku pojištění. Mé pojištění patří zřejmě k těm méně známým, a tak jsem musela za tuto návštěvu zaplatit 120 dolarů. Vyžádala jsem si doklad o zaplacení, který zašlu své pojiš´tovně a budu doufat, že se mi většina investované sumy vrátí. Kapičky jsem si vyzvedla na doporučení Roseanne ve Walmartu, kde většina předpisů stojí jen 4 dolary. Kapičky mi připravili asi za 30 minut, které jsem příjemně strávila jak jinak než nakupováním. Ráda bych k dnešnímu článku přiložila foto, ale žádné jsem v poslední době díky mému zombie vzhledu nepořídila.
V jednom z předchozích článků jsem se zmiňovala o školních klubech a i kus tohoto článku bych ráda využila k rozvedení tohoto tématu. Během posledních dvou týdnů jsem navštívila hned 3 nové kluby. Pvním byl FBLA (future business leaders of america) neboli business klub. O klubu jsem se dozvěděla v hodině „Principles of business law“ a v touze rozšířit si své znalosti a poznat studenty se stejnými zájmy jsem se vydala na sraz do jídelny. Rozlehlá místnost se poměrně brzy zaplnila, avšak k mému zklamání samými „freshmany“ = studenty 9. ročníku. Studenti vedoucí klub byli oblečeni ve společenském stylu, nicméně tím jakákoliv spojitost s business světem končila. Sraz probíhal velice chaoticky a vcelku jedinou aktivitou byla pantomimická hra „předveďte ve skupině domácí spotřebič“ bez většího ohlasu. Abych klubu jen nekřivdila, musím uznat, že mě zaujal jejich podnět oblékat se každý čtvrtek do formálního oblečení. Nápad vzkutku originální, avšak ne natolik, abych se stala jedním z „budoucích business lídrů ameriky“.
Jelikož jsem nechtěla své čtvrtky nechat volné, hned v zápětí jsem prázdné odpoledne vyplnila klubem amnesty international. Tento klub inzeroval jeden ze studentů vedoucích klub model UN, který je zároveň prezidentem amnesty international. S pohou desítkou ostatních členů jsme se netradičně sešli, zřejmě z důvodu malého počtu účastníků, v mé bývalé učebně americké historie. Před začátkem samotného programu jsem zaslechla koverzaci dívek v zadní části třídy dohadující se, která část Korey je komunistická. Je hezké, že se chtějí stát členy klubu amnesty international, ale jak chtějí zachraňovat svět, když o něm nic nevědí? Prezident klubu s podobnými problémy nejspíše počítal, a tak se podrobně věnoval vysvětlování, co amnesty international je, jejím hlavním cílům a několika konkrétním případům, kterým se budeme v nadcházejících týdnech věnovat. Jedním z nich byla teroristická skupina na Srí Lance, místě, o němž neměl jediný student ani ponětí. Smutné.
Třetím a posledním klubem byl konečně klub sportovní a to plavání. Sraz měl být původně už minulý týden, ale k mé radosti (musela jsem na konzultace kvůli matematice) se vše přesunulo na tuto středu. Do tělocvičny jsem dorazila jako první a zpočátku to vypadalo, že o členy bude nouze. To jsem se však já i kouč velice mýlila. Do 10 minut tělocvičnu zahrnulo více než 6 desítek studentů a já se začala o své místo v týmu obávat. Kouč představil sebe a trenérku dívek, bývalou plavkyni za naší školu a nyní učitelku na základní škole, a přešel k požadavkům. 16. – 18.11. se koná výběr členů do týmu, předpokládaný počet je něco okolo 20 chlapců a přibližně 35 dívek (maximální počet členů je 56), na zkoušky potřebujeme klasicky brýle, jednodílné! plavky a potvrzení od doktora, čímž se dostávám k druhé části mého článku – lékařská péče v US.
Toto potvrzení už po mě žádala školní sestra a jsou dva způsoby jak si ho sehnat. Prvním je zajít k jakémukoliv doktorovi, nechat se prohlédnout, zaplatit minimálně 100 dolarů a přinést potvrzení do školy. Tímto způsobem riskujete, že vám to pojišťovna neproplatí a i kdyby ano, komu se chce lítat po doktorech kvůli potvrzení? Druhým a značně jednodušším způsobem je zachytit doktora ve škole. Ve škole jsou denně přítomny sestry, ale doktor provádějící „physicals“ chodí jen na objednání. Já jsem ho prošvihla už v začátku školního roku při sportovních zápisech a jeho další návštěva je naplánována na 10.11, kdy se s ním opět minu – jsme na Floridě. Jelikož o členství v plaveckém týmu opravdu stojím, rozhodla jsem se navštívit školní sestru a odevzdat jí povolení od rodičů, provést „physicals“ ve škole. Při této příležitosti jsem jí ukázala své už 2 dny zarudlé „zombie“ oko. Dala mi na něj studený obklad, který nezabral a k mému překvapení mě poslala domu. Do hodiny přijela Roseanne a my musely k doktorovi. Zatímco se mi začalo přetvářet do zombie podoby i mé druhé oko, vyhledala jsem své dokumenty k pojištění, abych měla u lékaře co nejméně potíží.
V luxusně vybavené čekárně s plochou obrazovkou jsem vyplnila štos papírů o mém zdravotním stavu a mých osobních údajích. Přestože jsem přišla s problémem s očima musela jsem odpovídat na otázky jestli mám rakovinu, vředy, či tuberkolózu. Z čekárny jsem se přesunula do kanceláře, kde si mě zvážili (výsledek neoznámili v kilogramech, a tak jsem se ho raději rozhodla ignorovat) a cílovou stanicí byla ordinace, v podobě kumbálu.
Místnost s hnědým kobercem, skříňkou, třemi židlemi a mutací gynekologického a zubařského křesla. Nejdříve přišla sestra, zeptala se mě kolik měřím (to jsem věděla jen v centimetrech, takže jí to moc nepomohlo) a jaké mám symptomy a zase odkráčela. Druhým v pořadí byl doktor, opět se tázající na symptomy. Samotné vyšetření probíhalo prohmatáváním (lechtáním) krku a mačkáním okolí očí. Výsledkem bylo očekávané pink eye (v mém případě pink eyes) neboli zánět spojivek (jak jsem se až teď dozvěděla ze slovníku), dostala jsem recept na kapky a už byl čas odchodu.
Na cestě z ordinace jsme se stavily u jedné z úřednic vyjednat otázku pojištění. Mé pojištění patří zřejmě k těm méně známým, a tak jsem musela za tuto návštěvu zaplatit 120 dolarů. Vyžádala jsem si doklad o zaplacení, který zašlu své pojiš´tovně a budu doufat, že se mi většina investované sumy vrátí. Kapičky jsem si vyzvedla na doporučení Roseanne ve Walmartu, kde většina předpisů stojí jen 4 dolary. Kapičky mi připravili asi za 30 minut, které jsem příjemně strávila jak jinak než nakupováním. Ráda bych k dnešnímu článku přiložila foto, ale žádné jsem v poslední době díky mému zombie vzhledu nepořídila.
Žádné komentáře:
Okomentovat