pondělí 25. ledna 2010

Po necelém půlroce ve Spojených státech jsem opravdu nečekala, že bych ještě narazila na něco, co by mě šokovalo nebo alespoň překvapilo. Nicméně jen co se můj pobyt 17. ledna přehoupl přes polovičku narazila jsem paradoxně na nejvíce překvapení za několik posledních týdnů, či dokonce měsíců.
 Vše začalo při pndělní hodině americké historie. Jako každý den jsme započali hodinu otázkou na tabuli, která se více, či méně týká tématu, které budeme danou hodinu probírat. Pondělní otázkou bylo:“Jaká byla nejdelší vzdálenost, kterou jste kdy ušli, jaké bylo počasí, s kým jste šli a jak jste se na závěr cítili?“. Jelikož poměrně výraznou část klasifikace na amerických středních školách tvoří aktivita, prakticky všichni studenti vystřelili své ruce nahoru, aby se mohli s ostatními podělit o své příběhy. První vyvolaný se pochlubils e vsým výkonem 5 mílí (7,5 km). V tu chvíli jsem si pomyslela, že hold ne každý si chůzi užívá, tak jako já. Ovšem po poslechnutí druhého, třetího, i destátého příběu typu „Mým životním výkonem byli 3 míle od nás z domu do Dunkin Donuts a zpět. Bylo fakt vedro a byla jsem naprosto zpocená a vyřízená, ale zároveň pyšná.“ jsem se neudržela a rozhodla se jim všem otevřít oči. V úvodu jsem vysvětlila, že my Evropané rozhodně nepoužíváme auta tak často jako tady v USA a tím pádem častěji a déle chodíme. Jako můj nejdelší pochod jsem uvedla Prčice 2008 – 30 km, protože u jiných pochodů, přestože mohly být delší, jsem si nebyla jsitá přesnou vzdáleností. Přestože 30 km není po Čechy nic zvláštního, mojí americkou třídou se ozvalo jedno velké:“Fááákt? Nepřepočítala ses? Kdo tě donutil to jít?“. Mého cíle otevřít jim oči jsem zřejmě nedosáhla, jediným výsledkem bylo rozvinutí mé charakteristiky z „Té z Československa“ na „Tu divnou z Československa“.
 Další překvapení mě čekalo hned následující hodinu na obědě. Jedna z mých afro-amerických přísedících se mě z ničeho nic zeptala, jestli máme v „té zemi odkaď pocházím“ afro-američany. Odpověděla jsem tedy, že skoro žádné (kromě turistů). Nevím, jestli opravdu čekala, že to ve střední Evropě vypadá jako v Africe, ale každopádně na mě vyštěkla:“Takže máš předsudky, jo?“. Její reakce mi vrtala hlavou ještě několik dalších dní, během kterých jsem si pokládála otázky typu:“Proč bych s ní a dalšími afro-americkými dětmi seděla u stolu, kdyby mi vadili? Je nizké procento určité rasy v zemi důvodem k předsudkům? Proč si není schopná zapamatovat odkuď jsem a následně si vyvodit, že většina populace je bílá?“. Pondělí bylo prostě dnem překvapení.
 Mé poslední zklamání přišlo v úterní hodině angličtiny. O inteligenci většiny mých spolužáků si už dávno iluze nedělám, jen o jedné spolužačce jsem si myslela, že je chytrá. Ovšem jen do doby, kdy se nám náš nový učitel snažil vysvětlit původy jazyků. Výše zmíněná dívka začala pokládat naprosto šokující otázky jako:“Takže oni se v Anglii zasekli na té staré angličtině (tj. doba Shakespeara)? A rozuměli bychom jim, kdybychom jeli do Anglie?“. Po uplynulém týdnu s novým učitelem, kterého jsme dostali po měsíční absenci naší učitelky, jsme se definitivně rozhodla požádat o přeložení do třídy s vyššími požadavky. Uvidíme, jak se to vyvine, určitě mi držte palce.
 Všeobecným problémem většiny amerických učitelů je jejich vášeň pro sport. Nekonečnými debatami o fotbalových, či basketbalových týmech jsou schopni vyplýtvat první polovinu hodiny a následně se k nim během výkladu několikrát vracet. Pokud už nenarušují hodinu debatami o sportu, dávájí proslovy o tom, jak jsou tu proto, aby nám pomohli uspět, v čem mají naprostou pravdu. Na nadcházející pololetní testy nám přinesli obecné shrnutí půlroční práce až pod nos a někteří učitelé studentům pomáhají natolik, že jim při testech nechávají učebnice a poznámky.
 Jsme zvědavá, v čem bude druhé pololetí jiné. Už teď vím, že mi zbývají jen dva týdny plavecké sezońy, kterou jsem pomyslně uzavřela už dnes, na mých nejspíše posledních závodech, kde jsem konečně jsem povýšila ze štafety 200 na štafetu 400 kraul. Pro sport na poslední sezóny uvažuji o v naší škole velice nepopulárním golfu. Už jsem mluvila s trenérem, který řekl že uvidí, jelikož neumím hrát anemám vlastní hole. Druhou změnou bude hodina tělocviku, kterou mi na 3. nebo 4. čtvrtletí nahradí hodina „Health“, což je víceméně hodina o zdravé výživě, dospívání a sexu.




pondělí 18. ledna 2010

Shakespearovský týden


V uplynulém týdnu se mi definitivně potvrdila slova pracovníků Student Agency „Američtí studenti zůstávají ve škole i po vyučování a tráví tam většinu svého volného času.“. Kvůli zkouškám hry Romeo a Julie zpracovanou třídami Drama 4 a Dance intermediate jsem se od úterý do pátku ze školy nedostala dříve než v 18 hodin. To znamená celých 11 hodin hodin strávených ve škole.
 Ve středu jsem po nacvičování zůstala na sraz mého oblíbeného klubu Model United Nations. Na tenhle jsem se obzvláště těšila, jelikož jsem se měla oficiálně dozvědět o mém úspěchu na konkurzu konaném o týden dříve. Před samotným srazem v jídelně si ke mně přisedla kamarádka Soloni (jedna z porotkyň) a rozpovídala se o mém výkonu na konkurzu. Prý kvůli mně vytvořila novou kategorii „roztomilost“ a dala mi 10 bodů z 10. Dokonce mě chtěla po mém proslovu obejmout, ale ostatní porotci, přestože jsou mými kamarády, by to asi neschvalovali. Já jsem se více než roztomile cítila vystresovaně. Svůj první proslov jsem si odbyla už dříve ve třídě Global issues na téma Sametová revoluce, nicméně tehdy o nic nešlo. Tentokrát můj pětiminutový proslov na téma FARC (revoluční ozbrojené síly Kolumbie) a 5 minut otázek rozhodovaly o mé účasti na únorové konferenci ve Philadelphii v sousední Pensylvánii.
 Jak jste asi vytušili, konkurzem jsem prošla a na konci února (konkrétně 25. – 28.2.) se podívám do Philadelphie. Z celkové ceny konference (250 dolarů) se mi odečte 75 dolarů, tedy polovina částky, kterou jsem vybrala pomocí typicky americké sbírky. Prakticky každá americká domácnost je nepřetržitě vybavena sušenky Girl scouts. Ty jsou obvykle prodávány členkami dívčího skautu (či jejich rodiči) v jejich kostele či sousedství. Moje sbírka byla velice podobná, s jediným rozdílem, že se nejednalo o dívčí skaut, ale Model united nations. V nabídce byly malé čokoládičky, gumové bonbóny a různé druhy ořechů. Mně se podařilo prodat 25 kusů po 6 dolarech a 3 dolary z každého prodaného kusu se mi odečítají z ceny konference. Nyní mi zbývá pořádně prostudovat postoj České republiky (shodou okolností je jedna ze zemí, kterou zastupujeme je právě Česká republika) k ochraně hranic a růstu terorismu.
 Ve čtvrtek se mi čekání po nácviku pěkně prodloužilo. Roseanne musela odvést Mika s infarktem do nemocnice, kde mu v sobotu voperovali kardiostimulátor. Od soboty jsme ho každý den navštěvovaly a zítra bychom ho snad mohly odvést zpět domů. Mike je naštěstí narozdíl od Roseanne pojištění. Kdyby nebyl, taková operace by ho vyšla na 600 000 korun a každý den v nemocnici na 40 000. Americký systém zdravotnictví je opravdu šílený, jsem ráda, že Roseanne netrpí ničím vážnějším než nachlazením.


pondělí 11. ledna 2010

Konečně jsme se dočkali



Dění uplynulého týdne bylo z velké části ovlivněno čekáním. V pondělí 28.12. (den před odjezdem Rachel) mi z ničeho nic napsala koordinátorka pro AYUSA New Jersey Debbie. Nejdříve se zeptala, kdy Rachel odlítá, a když se dozvěděla, že hned následující den, zajímala se, jestli Roseanne s Mikem uvažují o dalším studentovi. Mike s Roseanne řekli jen:“ Proč ne?“, a tak nám Debbie prozradila, o co jde. Holandská stzdentka (adoptovaná z Tanzánie) Maisha má problémy s její host rodinou a hledá se pro ní nová host rodina. Maishy host táta zemřel těsně před jejím příjezdem, host máma pracuje od rána do večera a pokud už se s Maishou vidí, nezajímá se o ní. Maishu jsem si moc dobře pamatovala ze srpnového srazu exchange studentů, jelikož mi byla jako snowboardistka a tanečnice ze všech exchange studentů nejsympatičtější.
 Aby mohl být student přestěhován, musí se vyřídit vše ve škole. Vzhledem k vánočním prázdninám jsme se vším museli počkat až do pondělí 4. ledna. Ve čtvrtek jsme měli všechny papíry podpesané a debbie mohla Maishe oznámit, kdy a kam se stěhuje. V pátek jsem jako každý den vyrazila do školy a Mike s Roseanne směr Rutheford vyzvednout jejich novou dceru. Z tréninku mě odvezl táta kamarádky Lindsey, já si dala sprchu a zrovna když jsem se zabalovala do ručníku mi zavolal Mike, ať jim jdu pomoci s kufry. Nasadila jsem tedy bleskově tepláky a mikinu a začala nosit Maishiny věci dovnitř. V rychlosti jsem Maishe ukázala, kde co je a vrátila se k přípravě na pasta party s plaveckým týmem.
 Party se konala tradičně ve sklepě jednoho z členů. Zatímco většina týmu hrála nějakou hru s úchylnými úkoly, já, Lindsey a několik dalších jsme se věnovali hře Aples to Apples. Tato hra se skládá ze zelených kartiček s přídavnými jmény a červených s podtstnými jmény. Každý z hráčů dostane 7 červených kartiček a doprostřed se položí 1 kartička zelená. Všichni, kromě jednoho položí červenou kartičku s podstatným jménem, které se nejvíce hodí k přídavnému jménu na zelené kartičce uprostřed, slovem dolů. Hráč, který nepoložil žádnou kartičku, rozsoudí, která 2 slova se k sobě hodí nejvíce. Vítěz získává zelenou kartičku a stává se soudcem pro následující kolo. Cílem je získat 5 zelených kartiček.
 V sobotu jsme si s Maishou a Roseanne udělaly dívčí den tvořený klasicky nákupy. Tentokrát jsem ovšem musela koukat po věcech potřebných pro hru Romeo a Julie (podprsenka bez ramínek, legíny…) , ve které v pátek a sobotu tančím. Na závěr nákupů jsme se zašly najíst do Friendly´s. Maisha našla v posledním soustě kousek plastu, a tak své jídlo po domluvě s manažerkou restaurace dostala zadarmo. Příjemný první den v Somerset, co říkáte?
 V neděli jsme šly s Maishou poprvé do kostela, kde si zahrála na bubny, kytaru a piáno. V kostele nás vyzvednul Mike a společně jsme jeli do jeho kostela, kde oddával jeho kamaráda, se kterým pracoval jako pastor ve vězení. Obřadu se účastnili jen nevěsta se ženichem, ženichovy děti (dcera a syn) a 2 nejbližší kamarádi. Já jsem celý obřad trapně probrečela, i přestože jsem nevěstu s eženichem nidky předtím neviděla. Obzvlášť dojemná byla ta část, kde si novomanželé navzájem vyznávali lásku.
 Po obřadu nás všechny pozvali na večeři. Já jsem si objednala kalamáry s pestem a ořechy. Více než 200 let stará retaurace měla jednu z nekrásnějších koupelen, jakou jsem kdy viděla, a tak jsem se musela s Maishou smaozřejmě vyfotit. 
 Zítra nás s Maishou čeká první společný den ve škole a navíc dvě společné hodiny – oběd a tělocvík. Zítřkem mi zároveň začíná odpolední příáprava Roema a Julie, kvůli které zmeškám troje plavecké závody.