Po necelém půlroce ve Spojených státech jsem opravdu nečekala, že bych ještě narazila na něco, co by mě šokovalo nebo alespoň překvapilo. Nicméně jen co se můj pobyt 17. ledna přehoupl přes polovičku narazila jsem paradoxně na nejvíce překvapení za několik posledních týdnů, či dokonce měsíců.
 Vše začalo při pndělní hodině americké historie. Jako každý den jsme započali hodinu otázkou na tabuli, která se více, či méně týká tématu, které budeme danou hodinu probírat. Pondělní otázkou bylo:“Jaká byla nejdelší vzdálenost, kterou jste kdy ušli, jaké bylo počasí, s kým jste šli a jak jste se na závěr cítili?“. Jelikož poměrně výraznou část klasifikace na amerických středních školách tvoří aktivita, prakticky všichni studenti vystřelili své ruce nahoru, aby se mohli s ostatními podělit o své příběhy. První vyvolaný se pochlubils e vsým výkonem 5 mílí (7,5 km). V tu chvíli jsem si pomyslela, že hold ne každý si chůzi užívá, tak jako já. Ovšem po poslechnutí druhého, třetího, i destátého příběu typu „Mým životním výkonem byli 3 míle od nás z domu do Dunkin Donuts a zpět. Bylo fakt vedro a byla jsem naprosto zpocená a vyřízená, ale zároveň pyšná.“ jsem se neudržela a rozhodla se jim všem otevřít oči. V úvodu jsem vysvětlila, že my Evropané rozhodně nepoužíváme auta tak často jako tady v USA a tím pádem častěji a déle chodíme. Jako můj nejdelší pochod jsem uvedla Prčice 2008 – 30 km, protože u jiných pochodů, přestože mohly být delší, jsem si nebyla jsitá přesnou vzdáleností. Přestože 30 km není po Čechy nic zvláštního, mojí americkou třídou se ozvalo jedno velké:“Fááákt? Nepřepočítala ses? Kdo tě donutil to jít?“. Mého cíle otevřít jim oči jsem zřejmě nedosáhla, jediným výsledkem bylo rozvinutí mé charakteristiky z „Té z Československa“ na „Tu divnou z Československa“.
 Další překvapení mě čekalo hned následující hodinu na obědě. Jedna z mých afro-amerických přísedících se mě z ničeho nic zeptala, jestli máme v „té zemi odkaď pocházím“ afro-američany. Odpověděla jsem tedy, že skoro žádné (kromě turistů). Nevím, jestli opravdu čekala, že to ve střední Evropě vypadá jako v Africe, ale každopádně na mě vyštěkla:“Takže máš předsudky, jo?“. Její reakce mi vrtala hlavou ještě několik dalších dní, během kterých jsem si pokládála otázky typu:“Proč bych s ní a dalšími afro-americkými dětmi seděla u stolu, kdyby mi vadili? Je nizké procento určité rasy v zemi důvodem k předsudkům? Proč si není schopná zapamatovat odkuď jsem a následně si vyvodit, že většina populace je bílá?“. Pondělí bylo prostě dnem překvapení.
 Mé poslední zklamání přišlo v úterní hodině angličtiny. O inteligenci většiny mých spolužáků si už dávno iluze nedělám, jen o jedné spolužačce jsem si myslela, že je chytrá. Ovšem jen do doby, kdy se nám náš nový učitel snažil vysvětlit původy jazyků. Výše zmíněná dívka začala pokládat naprosto šokující otázky jako:“Takže oni se v Anglii zasekli na té staré angličtině (tj. doba Shakespeara)? A rozuměli bychom jim, kdybychom jeli do Anglie?“. Po uplynulém týdnu s novým učitelem, kterého jsme dostali po měsíční absenci naší učitelky, jsme se definitivně rozhodla požádat o přeložení do třídy s vyššími požadavky. Uvidíme, jak se to vyvine, určitě mi držte palce.
 Všeobecným problémem většiny amerických učitelů je jejich vášeň pro sport. Nekonečnými debatami o fotbalových, či basketbalových týmech jsou schopni vyplýtvat první polovinu hodiny a následně se k nim během výkladu několikrát vracet. Pokud už nenarušují hodinu debatami o sportu, dávájí proslovy o tom, jak jsou tu proto, aby nám pomohli uspět, v čem mají naprostou pravdu. Na nadcházející pololetní testy nám přinesli obecné shrnutí půlroční práce až pod nos a někteří učitelé studentům pomáhají natolik, že jim při testech nechávají učebnice a poznámky.
 Jsme zvědavá, v čem bude druhé pololetí jiné. Už teď vím, že mi zbývají jen dva týdny plavecké sezońy, kterou jsem pomyslně uzavřela už dnes, na mých nejspíše posledních závodech, kde jsem konečně jsem povýšila ze štafety 200 na štafetu 400 kraul. Pro sport na poslední sezóny uvažuji o v naší škole velice nepopulárním golfu. Už jsem mluvila s trenérem, který řekl že uvidí, jelikož neumím hrát anemám vlastní hole. Druhou změnou bude hodina tělocviku, kterou mi na 3. nebo 4. čtvrtletí nahradí hodina „Health“, což je víceméně hodina o zdravé výživě, dospívání a sexu.