sobota 29. srpna 2009

Den, kdy se sen stal skutečností

Roxy mikina - 19,90 (původně 54)

mikina Roxy - 19,90 (původně 40)

mikina Roxy - 19,90 (původně 38)
holínky - 29,99 (původně 59)
Když jsem byla malá, snila jsem o dni, kdy se otevřou všechny obchody a vše bude zdarma. Představovala jsem si, jak poběžím s obrovským kufrem a budu do něj házet vše, co mi přijde pod ruku. Následně jsem vymýšlela strategie, jak budu oblečení, které jsem si nestihla vyzkoušet, s někým vyměňovat. Nejkrásnější na tom bylo, že jsem tomu věřila.
Dnes, o několik let později, když už bohužel vím, že se obchody bez pokladen nikdy neotevřou, jsem poznala něco mnohem, mnohem lepšího. Něco reálného – síť obchodů Marshalls. Abyste pochopili mé pocity co nejlépe, zběžně vám popíši, co návštěvě Marshalls předcházelo.
Moji host – rodiče se dnes dopoledne rozhodli zajít do kina v mém oblíbeném nákupním centru, a tak jsem vyrazila s nimi, abych si mohla projít obchody, zatímco oni shlédnou film. Po dvou návštěvách každého obchodu bez jediného úlovku se naštěstí objevili Mike s Roseanne, zašli jsme na oběd, Mike si koupil telefon a jeli jsme domů. Plánem číslo 2 byla americká klasika – návštěva baseballového zápasu s tanečními vystoupeními a ohňostrojem na závěr. Navzdory nepříznivému počasí jsme s Roseanne a Rachel vyrazily směrem k baseballovému hřišti, ležícímu hned vedle obchodního centra. Během cesty déšť ještě zesílil, ale my jsme to jako správné ženy neobrátily, nýbrž dorazily až k obchodnímu centru a řádně si vynahradily naše pokažené plány. První kompenzací byl Target. Obrovský obchod podobný např. českému Tescu, jen většímu a bez jídla. Jako vždy jsme zamířily rovnou k sekci s oblečením, kde mě čekalo překvapení v podobě oblečení Paul Frank za… skoro zadarmo! Tričko za 9,90, tepláky za 15… Prostě sen. To jak už ale víme, byl jen začátek!
Druhou kompenzací byl konečně můj splněný sen – Marshalls. Hned u vstupu jsem si zamilovala barevné holínky zlevněné na polovinu, o kterých jsme náhodou s Roseanne mluvily cestou na baseball/nákupy. Dál mě Roseanne vyslala směrem k oblečení a začalo prohrabávání svršky pověšenými na ramínkách tvořící nekonečné řady. Z dálky tyto regály vypadaly spíše jako secondhand, ale pokud jste se trochu zanořili, zjistili jste, že to, čím se prohrabáváte má k oblečení z druhé ruky hodně daleko. Mezi tisíci nudnými světříky a mikinami se daly najít svetry Billabong, trička a mikiny Roxy, Ed Hardy, Quiksilver za méně než polovinu původní ceny. Zajímá vás v čem tkví tajemství tohoto nákupního ráje? Marshalls odkupuje od obchodů a designerů přebytečné kousky oblečení a obuvi a prodává je se značnou slevou. Geniální! Už se nemůžu dočkat, až začne zima a já se zanořím mezi zimní oblečení a objevím třeba nějakou krásnou zimní bundu nebo boty.



čtvrtek 27. srpna 2009

Jak jsem se oficiálně stala studentkou Franklin high school

Tento článek bych ráda věnovala všem budoucím exchange studentům, aby si utvořili představu, jak může celý proces probíhat (nebo také samozřejmě nemusí – jiný kraj jiný mrav zde platí dvojnásob.
Má hostitelská high school mi byla vybrána automaticky, jako nejbližší státní škola od mého nového domova. Má host – mum mně ve škole zapsala, ještě než jsem přiletěla, takže na mě zbýval jen výběr předmětů. Školu jsme navštívily dvakrát, než se nám podařilo trefit do správného dne, kdy se zapisují předměty – pondělí 24. V „recepci“ jsme se zapsaly a vyrazily do prvního patra plného dětí. Úřednice, u které jsem se opět zapsala mě překvapivě poznala a oslovila mým křestním jménem. Později jsem se dozvěděla, že nadcházející školní rok budeme s Rachel nejspíš jediné exchange studentky mezi více než 1900 studenty.
Studenti jsou dle počátečních písmen svého příjmení rozděleni mezi councellory – úředníky, starající se o naše předměty a plnění kreditů.
Vše probíhá v přátelské a poněkud líné atmosféře. V momentě, kdy jsou studenti (přítomni s celou svou rodinou a tisíci sourozenci) zavolání, nejdříve dokončí konverzaci s kamarády a teprve poté se velice pomalým krokem vydají do kanceláře. Na jednu stranu si chtějí vybrat ty předměty, které jim nejvíc vyhovují a následně je ještě měnit, ale nejsou kvůli tomu ani ochotni přidat do kroku a nešklebit se…
Další věc, která mě překvapila, tentokrát v dobrém slova smyslu, byl styl oblékání a účesy, ne studentů, nýbrž učitelů. Během mé návštěvy ve škole jsem potkala přibližně 6 učitelů, či úředníků a celá třetina, neboli dvě afroamerické úřednice byly celé oblečeny v různých odstínech růžové. Jednoduše: Růžová je v kurzu! Jedna z nich měla navíc velice zajímavý „hair styling“. Na tisíce druhů copánků jsem si už zvykla, ale dredy na postarší úřednici, to jsem nečekala. Je úžasné, jaká je tu svoboda!
Nyní zpět k mému výběru předmětů. Před návštěvou školy jsem si od Rachel vypůjčila knížku se seznamem předmětů a jejich popisem. Od agentury jsem věděla, které předměty mám povinné (angličtina a americká historie) a zbývajícími předměty jsem chtěla ty povinné jen „doladit“ ve stejném humanitním duchu. Doma jsem si z „knihy předmětů“ vypsala předměty, jenž mě něčím oslovily, nehledě na kredity, kterým jsem ještě nepřišla na kloub.
Na začátku rozhovoru s mým councellorem jsem mu předložila mnou přeložené vysvědčení z „10. ročníku“ a začala debata o předmětech. Vzhledem k tomu, že zde nebudu maturovat, nemusím plnit žádné kredity, jediné co musím splnit, jsou mé povinné předměty a školou určená matematika. Můj councillor si všiml, že jsem si své předměty předpřipravila, což ho potěšilo, avšak co mě nepotěšilo, bylo, že mi moje zápisky „zabavil“. Na základě toho, co jsem mu pověděla, o co se zajímám a jím zabavených poznámek mi do druhého dne sestavil rozvrh, o kterém se mi ani nesnilo.
Posledním krokem nezbytným k započatí školního roku 09/10 byl tzv. ESL test. Test, na základě něhož se rozhodne, zdali zahraniční student musí navštěvovat předmět ESL – angličtina pro cizince. Test měl 4 části: listening (poslech), speaking (pohovor), writing (psaní) a reading (čtení) a konal se ve školní knihovně. Psala jsem ho já, jako jediná exchange studentka, jeden Egypťan a jeden student z Thajwanu. Výsledek testu mi poněkud netradičně přišel ve formě sms zprávy na Rachel mobil. Bez formalit, jen: She passed, she doesnť have to také the esl class. = Prošla. Nemusí chodit na ESL. 
Od dnešního dne zbývá pouze týden do začátku školy. Doufám, že i po začátku školy, budu s mým rozvrhem stále stejně spokojená a výběr sportů bude jen třešničkou na dortu.

neděle 23. srpna 2009

Calvary chapel


Dnes, 23. srpna, po absolvování mé druhé návštěvy místního kostela, mám konečně pocit, že mám dostatek podkladů k napsání článku o tom, jak to v amerických kostelech vlastně chodí. Můj host – dad chodí do kostela, kde i on sám občas promlouvá a já spolu s Rachel a Roseanne navštěvujeme kostel, do kterého má host – mum chodila už za svobodna. Prý chvíli chodila s Mikem do jeho kostela, ale lidé se s ní nebavili a tak se vrátila zpět do svého.
Náš kostel je protestantský a nachází se asi půl hodiny jízdy autem od našeho domu. Na první pohled vypadá jako velký dvoupatrový dům a ani po vstupu dovnitř se dojem z něj nijak nepřibližuje českým kostelům. Dolní patro zabírá místnost velice podobná školním jídelnám s hracím koutkem a ve druhém patře se nachází „taneční sál“ se židlemi, promítacím plátnem a podiem s bicími, piánem, kytarami a mikrofonem. V čele místnosti kupodivu nevidíme kříž, nýbrž zlatavý nápis Jesus is a Lord.
Roseanne patří k ženám, které pomáhají s občerstvením, a tak obvykle přijíždíme přibližně o hodinu dříve (v 9 hodin), abychom nakrájely námi upečené brownies a vypily ranní kávu. V 10 hodin se všichni přemístíme z jídelny do „tanečního sálu“, kde se usadíme a vše může začít. První částí programu je obvykle zpěv úvodní písně. Zatímco kněz připojí notebook k promítacímu plátnu, jeho manželka s dcerou se ujmou hudebních nástrojů a začnou zpívat texty promítané na obrazovce. Jak jsem se už dříve zmínila, v textech se obvykle objevují věty: Ježíš je lord. Modleme se. Díky němu jsme silnější.
Po úvodní písni se ujme mikrofonu kněz s biblí v ruce stojící za stolečkem. Pro začátek přednese se zavřenýma očima a hlavou sklopenou stručnou modlitbu, ukončenou klasickým amen (čti ejmen), na kterou plynule naváže proslov o životě, životních problémech, prostě o ničem o čem bychom dosud nevěděli. Upřímně řečeno v tyto chvíle obvykle přemýšlím, proč ti lidé nejdou například pomáhat, někomu, kdo to opravdu potřebuje a ocení, místo vzývání něčeho abstraktního, č/jehož zpětná vazba je minimálně diskutabilní.
Když se kněz chystá přejít k rozebírání bible, vyzve děti ať se odeberou s jednou z „učitelek“ dolu do hracího koutku nazývaného vznešeně nedělní školou. Nedělní škola spočívá v pročítání růžové pro holčičky a modré pro chlapečky bible a následně vybarvování omalovánek a další ne úplně náboženské hry. Poté co naše řady prořídnou si každý vytáhne svou svatou knihu dostupnou opravdu v široké škále designů (květinky a růžové kamínky pro děvčata, maskáče či les pro chlapce), zvýrazňovač a kněz nadiktuje stránku a kapitolu, kterou bude dnes rozebírat. Vzhledem k tomu, že jsem nevěřící a bibli jsem četla všeho všudy jednou (v převyprávěné verzi), je pro mě občas nelehké porozumět, co tím autor/kněz/svatý myslel. Vlastní bibli si do kostela nenosím a tak se místo horlivému podtrhávání raději věnuji přemýšlení o slovech kněze. Obvykle neříká nic extrémně vyhraněného, jen že máme být vděční, chovat se slušně atd, avšak dnes mě překvapil. Úryvek byl nejspíše na téma smrt, čehož se náš kněz chytil a následoval dlouhý proslov o rozdílu mezi smrtí věřícího a nevěřícího člověka. Věřící člověk, prý nikdy neumře, je jako larva, jen se převtělí v motýla a naopak lidé nevěřící lidé jdou do pekla… 
V závěru tohoto článku musím projevit lítost, že jsem v Čechách nikdy nenavštívila mši v kostele, protože bych jistě měla lepší srovnání a můj článek by mohl být objektivnější.


pátek 21. srpna 2009

Stravovací návyky mé hostitelské rodiny


Tento článek jsem se rozhodla napsat na základě myšlenky mé spolužačky, cituji:“To jsem zvědavá, jestli tam přibereš nebo zhubneš nebo jak budeš vůbec vypadat.“. Musím uznat, že jsem sama zvědavá, je to opravdu velká výzva. Ptáte se proč? Brzy pochopíte. Ale nejdříve obecný úvod a americkém stravování z širšího úhlu pohledu.
Spojené státy americké si nejspíše většina z vás asociuje s rychlými občerstveními typu Mc Donalds, KFC, Pizza Hut, Taco Bell, Dunkin Donuts, Wendys´a bůh ví kterými ještě a nejste daleko od pravdy. Mezi těmito řetězci a jejich konzumenty funguje dokonalá symbióza. Producenti prodávají své zboží za nebývale nízké ceny a konzumenti na oplátku konzumují prakticky každodenně, vše co se do nich vejde. Uvedu příklad: Nejste sice příznivcem hranolek a burgrů všech chutí a velikostí, nicméně neodoláte zmrzlinovému poháru v Mc Donalds? V ČR zaplatíte za pohár „české“ velikosti přibližně 30 Kč. V USA zaplatíte ne za stejný, nýbrž minimálně o polovinu větší zmrzlinový pohár pouhý 1 dolar (cca 18 Kč) a ještě dostanete pytlík oříšků na posyp zdarma. Tak kdo by jezdil do supermarketů pro čerstvé ryby a zeleninu, když se může za „pár babek“ najíst hned za rohem (ano fastfoody jsou opravdu na každém rohu.)? Moje host rodina rozhodně ne. Jak to tedy vypadá se stravováním u nás? Čtěte dál.
Den začínáme snídaní. Úmyslně jsem z předchozí věty vypustila slovíčko „klasicky“, protože den by sice měl začínat snídaní (abychom „nakopli“ náš metabolismus atd.), avšak ruku na srdce, kolik z vás pravidelně snídá? Naše rodina snídá, řekněme občas a rozhodně ne společně. Vzhledem k tomu, že chodím spát poměrně brzy (max. v 11 hodin) vstávám též brzy a snídám jako první. Má host mum už je tou dobou také vzhůru, nicméně Roseanne opravdu nepatří mezi vyznavače zdravé výživy a odmítá jíst cokoliv, co vypadá jen trochu zdravě (cereálie v jakémkoliv odstínu hnědé a béžové, jen trochu tmavý chléb, rýži, jogurty…). K jejímu životnímu stylu tedy samozřejmě nepatří pravidelné snídaně a pokud už do sebe ráno něco hodí, jsou to buď vajíčka se slaninou (ovšem jen pokud je dělá i pro svého muže) nebo potravinovými barvivy nabarvené cereálie plovoucí v mléku. Já si poněkud stereotypně připravuji low fat jogurt activia (verzi „ ne low fat“ tu neseženete) s rýžovými cornflakes, musli a nakrájenou půlkou jablka. Pokud mám chuť doplním to zeleným čajem, který si kupodivu neuvařím v konvici, ale pouze zmáčknu speciální páčku na našem rodinném automatu na vodu a napustím si hrneček vařící vodou rovnou z automatu. Že doma používáte konvici? To se tady nenosí… 
Poznámka ke snídani: Pro vše, co jsem vyjmenovala z mého ranního jídelníčku jsme museli zajet do supermarketu, nic z toho se tu nenacházelo. Ani čaj!
Dalším pokrmem během dne je/by měl být oběd. Američani si s obědem hlavu opravdu moc nelámou. Buď ukuchtí jen tak něco, aby se neřeklo nebo nejedí vůbec nic. Roseanne nevaří o nedělích nebo pokud není Mike doma. Vzhledem k tomu, že Mike chodí skoro každý den do práce, se dny, kdy vaří, omezují na minimum. Mě bohužel po dvou hodinách nejedení začne ukrutně kručet v břiše, a tak začala Roseanne občas vařit, popř. se st/ravujeme ve fastfoodech. Takže nejdříve přistoupíme k verzi a vaření.
Vaření mě docela baví (rozhodně víc než naprosto pasivní host – sister Rachel), a tak Roseanne pomáhám, čímž se mi dostává práva vybírat, co si dáme za přílohu atd. Jednoho dne jsem v supermarketu jako přílohu k čemusi navrhla bramborovou kaši a Roseanne už už šahala do regálu s pytlíky s nápisem „mash potatoes“. Zeptala jsem se tedy:“Proč neuděláme bramborovou kaši z opravdových brambor?“. Host – mum se zamyslela a uznala, že to bude levnější a (hlavně) zdravější. Po návratu domu jsem se pustila do škrabání a vaření brambor. Ve chvíli kdy jsem je chtěla „uhňácat“ nastal problém. Problém č.1: Jak se … řekne anglicky „něco na hnávání brambor“? Problém č.2.: Jak se řekne anglicky hňácat? Problém č.3.: Jak uhňácat brambory bez „něčeho na hňácání brambor“? Dobře dost bylo hňácání… Dobrá zpráva je, že jsem se se všemi problémy nakonec úspěšně vypořádala a brambory rozmixovala mixérem. Roseanne prý nemá „hňácadlo“, protože dělat domácí bramborovu kaši je staromódní.
A nyní verze b)fastfood. Abych alespoň trochu ospravedlnila mou rodinu, musím uznat, že jsme ještě nikdy nevyjeli z domu, jen proto, abychom se najedli ve fastfoodu. Ve fastfoodech jíme pouze „na cestách“. Nicméně na cestách nikoliv několikadenních, nýbrž např. pětiminutových do supermarketu nebo půlhodinových, nedělních, do kostela. Vzhledem k tomu, že nechci vypadat jako totální blázen a chci si občas dopřát např. zmrzlinu (odmítání fastfoodů a konzumace zmrzliny z fatsfoodů si trochu odporují), stravuji se tam, kde má rodina, čili ve fastfoodech. Naučila jsem se objednávat si cokoliv bez housky, dressingů a hranolek, což není vždy jednoduché (výběr) ani příjemné (udivený pohled pracovníka rychlého občerstvení), avšak touha po krásném = hubeném těle vítězí. Mým poněkud náročným požadavkům naprosto vyhovuje fastfoodo/restaurace Friendly´s - http://www.friendlys.com -, nacházející se např. v mém oblíbeném nákupním centru Woodbridge. Za 9,99 dolarů obdržíte menu skládající se z hlavního jídla (dva toasty s kuřetem a hranolky nebo má volba salát s kuřecími kousky), nápoj (můžete si nechat dolévat) a obří zmrzlinový pohár dle vlastního výběru s polevou. Při mé poslední návštěvě Woodbridge centra jsem díky mým malým příbuzným (neteře Mika) objevila dětské menu u Friendly´s. Za 6 dolarů si pochutnáte na stejné porci jako v menu za 9,99, jen máte větší výběr nápojů a zmrzlina vypadá velkolepěji (lentilky, čokoláda, karamel, posypy atd…).
Spolu s večerem přichází i jídlo dne, večeře. Američané nepotřebují k životu snídani, ani oběd, ale večeře musí být. Pokud si k večeři nepochutnávají na zbytcích od oběda z fastfoodu (vše, co nedojíte, si můžete zabalit do krabice, kterou obdržíte zdarma) vaří „opravdové“ jídlo z fake ingrediencí. Dodavatelé amerických supermarketů se museli za poslední roky opravdu snažit, aby dokázali vyrobit téměř cokoliv v instantní, práškové, mražené, prostě v jakékoliv podobě, jen ne té původní, alespoň trochu přírodní. V amerických obchodech lze nalézt mražená kolečka masa na hamburgery, rozříznuté housky na hamburgery a hlavně tzv. TV dinner, které lze započítat mezi „opravdová jídla“ mé rodiny. TV dinner vyndáte z krabice, strčíte do mikrovlnky a za minutku máte např. těstoviny s masovými kuličkami nebo makarony se sýrem. Já se naštěstí těmto „jakože jídlům“ úspěšně vyhýbám a večeřím obvykle jen ovoce. Opravdu si Američané myslí, že ten žlutý prášek byly kdysi brambory a že ta růžová kolečka „masa“ bylo kdysi živé prase?



pondělí 17. srpna 2009

Six Flags - Great Adventure


"All you can drink" bottle




Pohled na park z lanovky
V mém příspěvku o jednom z nejznámějších zábavních parků „Six Flags“ -http://www.sixflags.com/greatadventure/tickets/index.aspx – se s vámi podělím o zážitky mé dnešní návštěvy. Rozhodnutí mé host mum navštívit tento park bylo zcela spontánní, bez jakýchkoliv příprav, takže jsem ani neměla čas těšit se alespoň pár dní dopředu. Informace, že se Six flags se nachází jen 30 minut jízdy autem od nás mě naladilo do mé obvyklé „těšící“ nálady. Po hodině a půl cesty jsem se mohla leda tak utěšovat, že teď už tam opravdu musíme být.
Jelikož všichni ostatní členové mé rodiny (Roseanne, Mike a Rachel) mají celosezónní vstupenku (tzv. Season pass – 99,99 dolarů), mohla jsem využít jednu ze slev poskytovaných přátelům, popř. rodinným příslušníkům majitelů celosezónních vstupenek, slevu na vstup. Lístek na celý den mě stál 15 dolarů, což je oproti běžnému vstupnému (cca 40 dolarů), příjemná cena. Další slevu z „kouzelné kuponové knížečky“ jsme využili hned po vstupu v čínské restauraci Panda. Za 10 dolarů (místo původních 13) jsem si zakoupila kelímek „All you can drink“, který jak název napovídá, můžete po celou dobu vaší návštěvy doplňovat nápoji typu Coca Cola, Sprite, Fanta, Citronáda, Ice Tea atd. K doplnění potřebujete též papírový náramek, který obdržíte při koupi. Vzhledem k tomu, že to prakticky nikdo nekontroluje, doplňovali jsme i láhev z předchozích návštěvy o 106 a předpokládám, že ani při příští návštěvě nenecháme naše kelímky doma a obrníme se frázemi mé host mum (Náramek má můj manžel.).
Nyní něco málo k tomu, o čem celý zábavní park je, totiž atrakcím. Zábavní park rozdává majitelům celosezónních vstupenek volné vstupy na všechny měsíce, kromě srpna a vědí proč. Tolik, kolik vydělají za vstupy během druhého měsíce prázdnin, jim dovoluje rozdávat „volňásky“ prakticky každému. Srpen je měsícem nekončících front. V parku jsme strávili přibližně 8 hodin a stihli jsme navštívit jen 4 atrakce. Čekací doby se pohybují od 30 minut do několika hodin. Nejdelší frontu (přes hodinu a půl) jsme s Rachel vystály na jednu z vodních atrakcí a stálo to za to. Personál s tričkem „Mějte to srdce a pomožte nám park uchovat čistý“ nás usadil do imitace vydlabaného kmenu a jízda mohla začít. Nejdříve strmě nahoru, poté po menších skocích dolů a nakonec jízda střemhlav dolů se závěrečnou sprškou. Další atrakce, kterou jsem si užila byla první dráha, samozřejmě dřevěná, kterou kdy v tomto parku postavili (před 30 lety!). Ani ne půl hodinovou frontu se mnou vystála tentokrát Roseanne a stejně jako na vodní atrakci, jsme ulovily místo v první řadě. Když už jsme musely trpět ve frontě, nebudeme přeci sedět někde, kde neuvidíme. Jízda to byla opravdu rychlá (dokonce mi ulítla gumička z culíku), avšak bez hrůzostrašných jízd hlavou dolů. Ty jsme si nechaly raději na jindy a to nejen kvůli otravným frontám, ale hlavně díky volným vstupům pro celou rodinu na září a říjen, kdy se čekací doby vrátí do normálu (např. 5 minut na vodní atrakci).
Už teď se nemůžu dočkat, až si Six Flags užiji naplno, bez front, příšerného vedra a s nějakým tím Roxy úlovkem z obchodu který jsem si dnes vyhlídla.



neděle 16. srpna 2009

Tak trochu jiné kempování


„Tak a je to za námi. Zvládli jsme to a nic nám nescházelo.“ Tato slova nejspíš právě probíhají hlavami mých host – rodičů. Je nedělní odpoledne a my jsme zpět doma po víkendovém kempování. Upřímně řečeno, já jsem celé kempování nepovažovala za až takový „big deal“, ale ten humbuk kolem, který má rodina dokázala vytvořit, mě přiměl pustit se do psaní tohoto příspěvku.
Výlet k Panter lake - http://www.njcamping.com/panther/ - byl zorganizován lidmi z kostela, kam má host – mum každou neděli dochází, už někdy na začátku letošního roku. Rodiny si rozebraly kempovací místa a přípravy mohly začít. Každá rodina si ve Walmartu pochopitelně koupila monstrozní stan, avšak už méně pochopitelně altánek chránící relaxující proti moskytům, tuny plastového nádobí, minimálně 2 přenosné mrazáky a klimatizace, nafukovací postele, peřiny, grily a plachty pod, popř. nad stan. Poněkud velká investice na pouhé 2 dny kempování, nemyslíte?
Vzhledem k tomu, že šlo o církevní akci, musela jsem si koupit jednodílné plavky (cituji:“Abych neuváděla místní chlapce v pokušení a tím jim nedávala podnět ke „špatným“ myšlenkám.“ Pokud tím byl myšlen třeba ten šestnáctiletý chlapec s tetováním, tak myslím, že bych nebyla prvním podnětem v jeho životě, ale budiž.) Ve výsledku se má investice ukázala jako zbytečná, protože ostatní dívky měly normální bikiny. Ze stejného důvodu nesměly nesesdané páry sdílet jeden stan. Čímž se dostáváme k pro mě zvláštnímu rozporu v chování místních věřících. Prvních 6 dnů v týdnu byste jen stěží hádali, že jsou pobožní (mluví sprostě atd.), avšak v neděli se rázem promění v postavy se zdviženýma rukama zpívající sice melodické, nýbrž poměrně vyhraněné písně, jejichž text se stále točí kolem slov Ježíš, Lord a Král králů.
Po půlročních přípravách přišel konečně čtvrtek, den balení. Raději zapomeňte na krosny, ešusy a karimatky, tohle je Amerika! Naopak si představte velké plastové boxy naplněné nádobím nejen plastovým, ale i tím klasickým, kuchyňským. Dále pak mrazáky naplněné vším (tj. housky na výrobu hamburgerů a hotdogů, mražená kolečka „masa“ na hamburgery, párky, brambory…), jen ne jídlem vhodným ke kempování. Z ingrediencí, které každý přivezl vyplýval i náš jídelníček. Jen stěží se mi dařilo vyhýbat se všudypřítomným hotdogům a hamburgerům a sníst něco výživnějšího. Nicméně jsem přeci jen zhřešila. V sobotu večer se totiž konal zmrzlinový raut a tomu jednoduše nešlo odolat. Podlouhlý stůl vyskládaný zmrzlinami, polevami, posypy a šlehačkami nejrůznějších barev a chutí naskýtal opravdu unikátní pohled.
Ve chvílích, jako byly ty víkendové, se mi na jednu stranu stýská po českém životním stylu, ale na druhou stranu si ho teď mnohem víc cením. Stýská se mi po obědech (tady se neobědvá), malých večeřích (tady se každovečerně přejídají) a po normálním pečivu. Tímto vysílám domů svojí závist :)



středa 12. srpna 2009

Confessions of a Shopaholic


tílka Nike (růžové a zelené) - 21  (po mnoha slevách ze 40 dolarů) = 420 Kč

tričko roxy - 12,50 (po mnoha slevách) = 225 Kč

tenisky Adidas - 49,99 (původně 69) = 900 Kčtričko Burton - 12,50 (po mnoha slevách) = 225 Kčtričko Volcom - 12,5O (po mnoha slevách) = 225 Kč

šaty JCPenny - 29,90 (původně 50) = 540 Kč

Ano, je to tu! Ten toužebně očekávaný den. Sen milionů dívek po celém světě. Spolu s mou nákupní euforií přichází stručný popis nakupování „po americku“ krok po kroku.
UPOZORNĚNÍ: Pokud si pod nadpisem „Báječný svět shopaholiků“ představujete Carrie Bradshaw , kráčející po 5. avenue s taškami Dior, Channel a Luis Vuitton, tento článek není pro vás. Tento článek je určen všem, kteří milují obří obchodní domy, značky a slevy, slevy, slevy…
Krok č.1: Nasednout do obřího auta (Nač chodit pěšky, když máme auto…)
Poté, co si vyberete jedno ze 7 sedadel ve vašem monstrozním americkém autě, přichází čas zeptat se:“Jak daleko je obchodní centrum?“. „Not so far (Kousek./Nedaleko.)…“ Pro mě znamená kousek 10, maximálně 20 minut. Ne však pro Američany. Pokud jedete pouze kousek, znamená to nezbytný nájezd na dálnici, míjení tisíců fastfoodů, walmartů, K martů a dollar shopů po dobu minimálně 40, popř. 50 minut. Zpříjemnit si cestu samozřejmě lze, nejlépe myšlenkou, že už tam přeci musíme být, když je to jen „kousek“‘!
Krok č.2: Zaparkovat
Před příletem do USA bych se jen stěží odvážila věnovat v článku o nakupování parkování zvláštní odstavec, ale parkování po americku rozhodně stojí za zmínku. Cílem Američanů není kupodivu zaparkovat co nejdříve, nýbrž umístit jejich obří vozítko co nejblíže vchodu, ideálně hned do první řady, přestože čekací lhůta na dobré místo, může být nejen velice dlouhá, ale i plná vzájemných nadávek mezi řidiči. Přechod mezi klimatizovaným autem a též klimatizovaným nákupním centrem je pro ně vražedný.
Krok č.3: Prožít nákupní slast na 100%
Po únavné cestě a neméně otravném parkování přichází satisfakce v podobě několika desítek mně neznámých obchodů. Jak všichni víme, Amerika je země melagomanská, tudíž ani při nakupování se netroškaří. Pokud by vás nedejbože chytly evropské minimalistické manýry, všudypřítomné množstevní slevy vás vrátí zpět do americké reality.
V Americe se tedy rozhodně nevyplatí nakupovat tu jedno tričko, tu svetřík, tu sukni… Cílem je najít obchod, který vám sedí a obléci se od hlavy až k patě. Zde je příklad množstevních slev: Základní cena trička je 14,99 dolarů = 270 Kč (po slevě ze 23 dolarů = 414 Kč). Kup 2 a více triček a každé tě bude stát jen 12,50 dolarů = 225 Kč./ Základní cena trička je opět 14,99 dolarů a džín cca 30 dolarů = 540 Kč. Kup 3 trička a 2 džíny a celý nákup máš za 80 dolarů = 1440 Kč.
Krok č.4: Ukojit hlad = najít nejbližší Mc Donalds
Pokud se hodláte jako každý průměrný Američan nasytit v jedné z poboček světoznámého fastfoodu Mc Donalds, ne v každém obchodním domě uspějete. Ač má hostmum hledala Mc Donalds ze všech sil, kde nic tu nic. Musely jsme dát zavděk zdravější formě stravování ve fastfoodo – restauraci, jejíž jméno jsem si jako obvykle nezapamatovala. Objednala jsem si „výhodné menu“ za 9,99 = 180 Kč skládající se ze salátu s kuřecím masem, nápoje dle vlastního výběru (moje volba: citronáda) a zmrzliny též dle vlastního výběru (moje volba: oříškovo – karamelová s karamelovou polevou). Roseanne si pochutnala na toastech s masem, barbecue omáčkou a sýrem, hranolkami a též nápojem a zmrzlinou. Jelikož je rodilá Američanka, nechala si zabalit jeden toast s sebou (krabice v ceně jídla), aby měla místo na zmrzlinu...

Doufám, že si po přečtení mého „Nakupování po americku ve 4 krocích“ dovedete živě představit tu radost z množstevních slev a obdivujete mé úlovky.




neděle 9. srpna 2009

My first 24 hours in the US

Jak název napovídá, tento článek bude o mém prvním dni v USA. Ale abych hned neskočila z Čech přes oceán, zmíním se několika větami o přímém letu z Prahy na letiště JFK v New Yorku.
Let měl původně trvat 9 hodin, 15 minut, což jsme k mé radosti o několik minut zkrátili. Cestu nám zpříjemňoval tým letušek, dva celovečerní filmy (Marley and me a Mr Beans holidays) a roznášené jídlo. K dispozici bylo buď kuře s těstovinami nebo těstoviny v „zelené omáčce“. Ať jste si vybrali kuře jako já, nebo těstoviny, dostali jste ještě malinkou housku s přiloženým máslíčkem, minisalát, dortík a dokonce kovové příbory. Několik hodin po „obědě“ následovala svačina v podobě trojhránku crocodile (který mi mimochodem stále leží v obří americké ledničce). Během výstupu z letadla mě, relativní nepořádnici, šokoval všudypřítomný nepořádek. Nedávno jsem četla rozhovor s letuškou, kde se mimo jiné zmiňovala o neuvěřitelném nepořádku, který cestující dokáží během letu vytvořit a musím uznat, že měla pravdu. To nebyly jen deky a polštářky na zemi, to byl tuhle příbor, tamhle obal od kuřete, pod sousedem pytlík na případnou nevolnost (naštěstí nepoužitý)… Nepořádek tak neskutečný, že se jedna z letušek neudržela a přímo nad zahraničním majitelem obalu od kuřete a obřího kopce odpadků na jídelním tácu ironicky prohlásila cosi o vytříbeném stolování…
Po tom, co jsem se prodrala dekami, polštářky a obaly od kuřat ven, vystála frontu u imigračních úředníků a odevzdala vyplněné dokumenty rozdávané v letadle, začalo pátrání po kufru. Vzhledem k nepřítomnosti čísla mého letu na informačních tabulích nad rotujícími pásy, jsem se rozhodla oslovit pracovníka letiště. S typicky americkým úsměvem na rtech mi poradil, ať prohlídnu kufry válející se na zemi v letištní hale a opravdu, byl tam! S kufrem v jedné a s příručním zavazadlem v druhé ruce jsem se vydala hledat ceduli s mým jménem. Ceduli jsem sice najít nezvládla, ale autorka cedule (Rachel – má spolubydlící) si mě našla dříve, než jsem stihla začít panikařit. Zanedlouho dorazil i můj host – daddy a můj americký život mohl začít!










Přestože naše auto (pro zainteresované: značka Ford – automat/pro nezainteresované: stříbrné – na zemi: CD, deštník, kapesníky, toaletní papír, účtenky, kabely, GPS navigace) stálo hned před terminálem, velice mě překvapila otevřená okýnka dokořán a pejsek mé host family jednou nohou vevnitř a druhou zvenku na kapotě. Jestli vás napadlo, že jsme ho ihned po příchodu vrátili zpět do auta, jste na omylu. Tic tac nás předstihl a zmizel sám. Ovšem ne dovnitř, ale přímo ven na chodník!
Cesta z letiště byla poměrně zacpaná (Američané mají MNOHEM větší auta – čím delší auta, tím delší zácpa;), což můj temperamentní daddy (původem z Portorika) průběžně hlasitě komentoval větami typu: „Je sobotní odpoledne, proč ty lidi nezůstanou doma?“ popř. „Proč alespoň nejedou druhým směrem?“. K jeho radosti se dopravní zácpa brzy opravdu přesunula do protisměru, což daddyho kupodivu nenabudilo ke zvýšení rychlosti a spěchu domů. Právě naopak! Zastavil u nejbližší kavárny/benzínky/fastfoodu (pokud se to nejmenuje KFC nebo Mc Donalds, ještě to nerozeznám) a koupil nám (mně a sobě) kávu. Rachel kávu nepije, takže jsem ho potěšila a hlasitě pronesl:“Konečně mám dceru, která pije kávu!“. Během následujícíh 24 hodin to stihl zopakovat ještě dvakrát…
Kávu jsme si jako správní Amíci vzali s sebou, uložili ji do vestavěného stojánku a vydali se k domovu. Ovšem co bychom to byli za Američany, kdybychom se nestavili ve fastfoodu! Takže spěch nespěch, hlad je hlad. Daddy nás usadil k plastovému stolečku před „no name“ fastfood a šel si objednat cosi na zahnání jeho akutního hladu. Po chvíli se ve dveřích objevila obří igelitka plná krabic a kdesi v jejím zákrytu náš daddy. V igelitce bylo možno najít celé kuře, hranolky v pytlíku jako na popcorn do mikrovlnky, plastové nádobí a rýži. Během hodování jsem zjistila, že daddyho nákup zdaleka nepatřil mezi ty největší. Dveřmi vycházeli muži i ženy všech barev a rozměrů skryti za neskutečně velkými igelitkami plných jídla. Asi tak velkými jako 4 největší kbelíky dostupné v českém KFC (podotýkám v ČESKÉM).
Po zbytek cesty jsme zastavili už „jen“ jednou a to u daddyho bratra, abychom mu dali zbytek kuřete. Prý neměli nic k večeři, což mě vzhledem ke gigantickým rozměrům jejich ledničky udivuje. Za zmínku stojí jejich typická reakce na naprosto cokoliv (tady zrovna reagovali na můj původ):“Oh, that’s cool!“. Ještě jsem nepochytila žádnou podobně „cool“ odpověď, takže jsem prozatím odkázaná na americký úsměv.
Doma už nás čekala má host mum Roseanne (její prarodiče byli z Maďarska a druzí z Itálie), která mi opravdu padla do oka. Je neskutečně milá, ráda nakupuje (nejraději ve slevách jako já) a připomíná mi mou vedoucí z tábora Praktická dívka paní Boumovou.
Už během prohlídky domu upoutávaly mou pozornost věci, které vám teď popíši. Začneme u nejzásadnějšího prvku – přezouvání. Zatím se mě má host family neotázala, proč si vždy po příchodu domů sundávám boty, ale jejich zvídavých pohledů si nešlo nevšimnout. Asi jsem příliš konzervativní, ale stále jsem nenašla jedinou výhodu v paření nohou v teniskách. Napadá mě, že možná ani moje spolubydlící se v paření nohou nenašla, vyřešila to ovšem jinak. Boty si také nepřezouvá, raději však používá žabky, v těch si nohy přeci jen ušpiníte.
Další netradičním prvkem je záchodové prkýnko. Už jsem seděla na prkýncích umělohmotných, skleněných i s imitací dřeva, nýbrž polstrované prkýnko pro mě bylo novinkou. Pokud toužíte po vyzkoušení této velice pohodlné verze, vyhledejte čerstvé rodiče a požádejte je o propůjčení přebalovaní podložky z otíratelného materiálu. Méně náročným postačí nemocniční lavičky vycpané molitanem.
Nadcházející dvě a zároveň poslední netradiční části mého nového domova se nacházejí též v koupelně. Abychom neodbíhali zůstaneme ještě u toalety. Tentokrát si však nepohovíme na prkýnku, nýbrž vstaneme a pohlédneme do hlubin. Pokud hledíte do české toalety, vidíte na dně asi 10cm vysokou vrstvu vody, ovšem pokud hledíte do toalety americké, vidíte maximálně 10cm vrstvy bez vody. Napřed jsem si myslela, že máme nejspíš rozbitý záchod, koupelna v kostele mě však ujistila, že nevidím nic nenormálního.
Poslední částí, o které se chystám zmínit jsou vodovodní kohoutky. Jejich počet se pohybuje v rozmezích čísel 1 až 3. Jen jeden kohoutek máme např. u umyvadla v koupelně. Lze s ním pohybovat vpřed, vzad, doprava a doleva. Vzad – zapnout, vpravo – studená, vlevo – teplá, vpřed – vypnout. O pouhý metr vedle – ve vaně, se nacházejí kohoutky tři, jejich význam mi zatím zůstal utajen. Dospěla jsem k názoru, že funkce krajních kohoutků se nijak neliší a prostředním přepínáte mezi sprchou a dolním kohoutkem. I přes toto zjištění jsem stále nepřišla na způsob vypínání vody, spoléhám se na systém pokud – omyl.



Svou první noc jako exchange studentka jsem strávila na horním patře palandy v mém společném pokojíčku s Rachel. Palandu prý stloukl můj daddy s jeho kamarádem ze dvou normálních postelí, což spícího uvádí v iluzi, že leží na vodní posteli.
Ráno naše rodina započala stylově v Mc Donalds. Mummy hromadně objednala 4 egg toasts (houska, tlustý plátek šunky, centimetr vysoká vrtsva vajíčka a žlutý sýr) a 4 bramborové placičky. Daddy mluvil o mé podobě s jakýmsi jeho příbuzným na základě pití kávy a skládání papírů od toastů. Pokud o mě někdy někdo prohlásil, že jsem mlsná, rychle by změnil názor. Během mých prvních 24 hodin v USA (včetně letu) jsem vždy všechno dojedla (nevyžádané hranolky k tortile se nepočítají, ty jsem nechala ze zdravotních důvodů).
Na závěr bych ráda pozdravila všechny v ČR, kteří se k tomuto blogu dostanou a zároveň vyřídila, že mi nic nechybí a mám se hezky.