Calvary chapel

Dnes, 23. srpna, po absolvování mé druhé návštěvy místního kostela, mám konečně pocit, že mám dostatek podkladů k napsání článku o tom, jak to v amerických kostelech vlastně chodí. Můj host – dad chodí do kostela, kde i on sám občas promlouvá a já spolu s Rachel a Roseanne navštěvujeme kostel, do kterého má host – mum chodila už za svobodna. Prý chvíli chodila s Mikem do jeho kostela, ale lidé se s ní nebavili a tak se vrátila zpět do svého.
Náš kostel je protestantský a nachází se asi půl hodiny jízdy autem od našeho domu. Na první pohled vypadá jako velký dvoupatrový dům a ani po vstupu dovnitř se dojem z něj nijak nepřibližuje českým kostelům. Dolní patro zabírá místnost velice podobná školním jídelnám s hracím koutkem a ve druhém patře se nachází „taneční sál“ se židlemi, promítacím plátnem a podiem s bicími, piánem, kytarami a mikrofonem. V čele místnosti kupodivu nevidíme kříž, nýbrž zlatavý nápis Jesus is a Lord.
Roseanne patří k ženám, které pomáhají s občerstvením, a tak obvykle přijíždíme přibližně o hodinu dříve (v 9 hodin), abychom nakrájely námi upečené brownies a vypily ranní kávu. V 10 hodin se všichni přemístíme z jídelny do „tanečního sálu“, kde se usadíme a vše může začít. První částí programu je obvykle zpěv úvodní písně. Zatímco kněz připojí notebook k promítacímu plátnu, jeho manželka s dcerou se ujmou hudebních nástrojů a začnou zpívat texty promítané na obrazovce. Jak jsem se už dříve zmínila, v textech se obvykle objevují věty: Ježíš je lord. Modleme se. Díky němu jsme silnější.
Po úvodní písni se ujme mikrofonu kněz s biblí v ruce stojící za stolečkem. Pro začátek přednese se zavřenýma očima a hlavou sklopenou stručnou modlitbu, ukončenou klasickým amen (čti ejmen), na kterou plynule naváže proslov o životě, životních problémech, prostě o ničem o čem bychom dosud nevěděli. Upřímně řečeno v tyto chvíle obvykle přemýšlím, proč ti lidé nejdou například pomáhat, někomu, kdo to opravdu potřebuje a ocení, místo vzývání něčeho abstraktního, č/jehož zpětná vazba je minimálně diskutabilní.
Když se kněz chystá přejít k rozebírání bible, vyzve děti ať se odeberou s jednou z „učitelek“ dolu do hracího koutku nazývaného vznešeně nedělní školou. Nedělní škola spočívá v pročítání růžové pro holčičky a modré pro chlapečky bible a následně vybarvování omalovánek a další ne úplně náboženské hry. Poté co naše řady prořídnou si každý vytáhne svou svatou knihu dostupnou opravdu v široké škále designů (květinky a růžové kamínky pro děvčata, maskáče či les pro chlapce), zvýrazňovač a kněz nadiktuje stránku a kapitolu, kterou bude dnes rozebírat. Vzhledem k tomu, že jsem nevěřící a bibli jsem četla všeho všudy jednou (v převyprávěné verzi), je pro mě občas nelehké porozumět, co tím autor/kněz/svatý myslel. Vlastní bibli si do kostela nenosím a tak se místo horlivému podtrhávání raději věnuji přemýšlení o slovech kněze. Obvykle neříká nic extrémně vyhraněného, jen že máme být vděční, chovat se slušně atd, avšak dnes mě překvapil. Úryvek byl nejspíše na téma smrt, čehož se náš kněz chytil a následoval dlouhý proslov o rozdílu mezi smrtí věřícího a nevěřícího člověka. Věřící člověk, prý nikdy neumře, je jako larva, jen se převtělí v motýla a naopak lidé nevěřící lidé jdou do pekla… 
V závěru tohoto článku musím projevit lítost, že jsem v Čechách nikdy nenavštívila mši v kostele, protože bych jistě měla lepší srovnání a můj článek by mohl být objektivnější.