My first 24 hours in the US

Jak název napovídá, tento článek bude o mém prvním dni v USA. Ale abych hned neskočila z Čech přes oceán, zmíním se několika větami o přímém letu z Prahy na letiště JFK v New Yorku.
Let měl původně trvat 9 hodin, 15 minut, což jsme k mé radosti o několik minut zkrátili. Cestu nám zpříjemňoval tým letušek, dva celovečerní filmy (Marley and me a Mr Beans holidays) a roznášené jídlo. K dispozici bylo buď kuře s těstovinami nebo těstoviny v „zelené omáčce“. Ať jste si vybrali kuře jako já, nebo těstoviny, dostali jste ještě malinkou housku s přiloženým máslíčkem, minisalát, dortík a dokonce kovové příbory. Několik hodin po „obědě“ následovala svačina v podobě trojhránku crocodile (který mi mimochodem stále leží v obří americké ledničce). Během výstupu z letadla mě, relativní nepořádnici, šokoval všudypřítomný nepořádek. Nedávno jsem četla rozhovor s letuškou, kde se mimo jiné zmiňovala o neuvěřitelném nepořádku, který cestující dokáží během letu vytvořit a musím uznat, že měla pravdu. To nebyly jen deky a polštářky na zemi, to byl tuhle příbor, tamhle obal od kuřete, pod sousedem pytlík na případnou nevolnost (naštěstí nepoužitý)… Nepořádek tak neskutečný, že se jedna z letušek neudržela a přímo nad zahraničním majitelem obalu od kuřete a obřího kopce odpadků na jídelním tácu ironicky prohlásila cosi o vytříbeném stolování…
Po tom, co jsem se prodrala dekami, polštářky a obaly od kuřat ven, vystála frontu u imigračních úředníků a odevzdala vyplněné dokumenty rozdávané v letadle, začalo pátrání po kufru. Vzhledem k nepřítomnosti čísla mého letu na informačních tabulích nad rotujícími pásy, jsem se rozhodla oslovit pracovníka letiště. S typicky americkým úsměvem na rtech mi poradil, ať prohlídnu kufry válející se na zemi v letištní hale a opravdu, byl tam! S kufrem v jedné a s příručním zavazadlem v druhé ruce jsem se vydala hledat ceduli s mým jménem. Ceduli jsem sice najít nezvládla, ale autorka cedule (Rachel – má spolubydlící) si mě našla dříve, než jsem stihla začít panikařit. Zanedlouho dorazil i můj host – daddy a můj americký život mohl začít!

Přestože naše auto (pro zainteresované: značka Ford – automat/pro nezainteresované: stříbrné – na zemi: CD, deštník, kapesníky, toaletní papír, účtenky, kabely, GPS navigace) stálo hned před terminálem, velice mě překvapila otevřená okýnka dokořán a pejsek mé host family jednou nohou vevnitř a druhou zvenku na kapotě. Jestli vás napadlo, že jsme ho ihned po příchodu vrátili zpět do auta, jste na omylu. Tic tac nás předstihl a zmizel sám. Ovšem ne dovnitř, ale přímo ven na chodník!
Cesta z letiště byla poměrně zacpaná (Američané mají MNOHEM větší auta – čím delší auta, tím delší zácpa;), což můj temperamentní daddy (původem z Portorika) průběžně hlasitě komentoval větami typu: „Je sobotní odpoledne, proč ty lidi nezůstanou doma?“ popř. „Proč alespoň nejedou druhým směrem?“. K jeho radosti se dopravní zácpa brzy opravdu přesunula do protisměru, což daddyho kupodivu nenabudilo ke zvýšení rychlosti a spěchu domů. Právě naopak! Zastavil u nejbližší kavárny/benzínky/fastfoodu (pokud se to nejmenuje KFC nebo Mc Donalds, ještě to nerozeznám) a koupil nám (mně a sobě) kávu. Rachel kávu nepije, takže jsem ho potěšila a hlasitě pronesl:“Konečně mám dceru, která pije kávu!“. Během následujícíh 24 hodin to stihl zopakovat ještě dvakrát…
Kávu jsme si jako správní Amíci vzali s sebou, uložili ji do vestavěného stojánku a vydali se k domovu. Ovšem co bychom to byli za Američany, kdybychom se nestavili ve fastfoodu! Takže spěch nespěch, hlad je hlad. Daddy nás usadil k plastovému stolečku před „no name“ fastfood a šel si objednat cosi na zahnání jeho akutního hladu. Po chvíli se ve dveřích objevila obří igelitka plná krabic a kdesi v jejím zákrytu náš daddy. V igelitce bylo možno najít celé kuře, hranolky v pytlíku jako na popcorn do mikrovlnky, plastové nádobí a rýži. Během hodování jsem zjistila, že daddyho nákup zdaleka nepatřil mezi ty největší. Dveřmi vycházeli muži i ženy všech barev a rozměrů skryti za neskutečně velkými igelitkami plných jídla. Asi tak velkými jako 4 největší kbelíky dostupné v českém KFC (podotýkám v ČESKÉM).
Po zbytek cesty jsme zastavili už „jen“ jednou a to u daddyho bratra, abychom mu dali zbytek kuřete. Prý neměli nic k večeři, což mě vzhledem ke gigantickým rozměrům jejich ledničky udivuje. Za zmínku stojí jejich typická reakce na naprosto cokoliv (tady zrovna reagovali na můj původ):“Oh, that’s cool!“. Ještě jsem nepochytila žádnou podobně „cool“ odpověď, takže jsem prozatím odkázaná na americký úsměv.
Doma už nás čekala má host mum Roseanne (její prarodiče byli z Maďarska a druzí z Itálie), která mi opravdu padla do oka. Je neskutečně milá, ráda nakupuje (nejraději ve slevách jako já) a připomíná mi mou vedoucí z tábora Praktická dívka paní Boumovou.
Už během prohlídky domu upoutávaly mou pozornost věci, které vám teď popíši. Začneme u nejzásadnějšího prvku – přezouvání. Zatím se mě má host family neotázala, proč si vždy po příchodu domů sundávám boty, ale jejich zvídavých pohledů si nešlo nevšimnout. Asi jsem příliš konzervativní, ale stále jsem nenašla jedinou výhodu v paření nohou v teniskách. Napadá mě, že možná ani moje spolubydlící se v paření nohou nenašla, vyřešila to ovšem jinak. Boty si také nepřezouvá, raději však používá žabky, v těch si nohy přeci jen ušpiníte.
Další netradičním prvkem je záchodové prkýnko. Už jsem seděla na prkýncích umělohmotných, skleněných i s imitací dřeva, nýbrž polstrované prkýnko pro mě bylo novinkou. Pokud toužíte po vyzkoušení této velice pohodlné verze, vyhledejte čerstvé rodiče a požádejte je o propůjčení přebalovaní podložky z otíratelného materiálu. Méně náročným postačí nemocniční lavičky vycpané molitanem.
Nadcházející dvě a zároveň poslední netradiční části mého nového domova se nacházejí též v koupelně. Abychom neodbíhali zůstaneme ještě u toalety. Tentokrát si však nepohovíme na prkýnku, nýbrž vstaneme a pohlédneme do hlubin. Pokud hledíte do české toalety, vidíte na dně asi 10cm vysokou vrstvu vody, ovšem pokud hledíte do toalety americké, vidíte maximálně 10cm vrstvy bez vody. Napřed jsem si myslela, že máme nejspíš rozbitý záchod, koupelna v kostele mě však ujistila, že nevidím nic nenormálního.
Poslední částí, o které se chystám zmínit jsou vodovodní kohoutky. Jejich počet se pohybuje v rozmezích čísel 1 až 3. Jen jeden kohoutek máme např. u umyvadla v koupelně. Lze s ním pohybovat vpřed, vzad, doprava a doleva. Vzad – zapnout, vpravo – studená, vlevo – teplá, vpřed – vypnout. O pouhý metr vedle – ve vaně, se nacházejí kohoutky tři, jejich význam mi zatím zůstal utajen. Dospěla jsem k názoru, že funkce krajních kohoutků se nijak neliší a prostředním přepínáte mezi sprchou a dolním kohoutkem. I přes toto zjištění jsem stále nepřišla na způsob vypínání vody, spoléhám se na systém pokud – omyl.

Svou první noc jako exchange studentka jsem strávila na horním patře palandy v mém společném pokojíčku s Rachel. Palandu prý stloukl můj daddy s jeho kamarádem ze dvou normálních postelí, což spícího uvádí v iluzi, že leží na vodní posteli.
Ráno naše rodina započala stylově v Mc Donalds. Mummy hromadně objednala 4 egg toasts (houska, tlustý plátek šunky, centimetr vysoká vrtsva vajíčka a žlutý sýr) a 4 bramborové placičky. Daddy mluvil o mé podobě s jakýmsi jeho příbuzným na základě pití kávy a skládání papírů od toastů. Pokud o mě někdy někdo prohlásil, že jsem mlsná, rychle by změnil názor. Během mých prvních 24 hodin v USA (včetně letu) jsem vždy všechno dojedla (nevyžádané hranolky k tortile se nepočítají, ty jsem nechala ze zdravotních důvodů).
Na závěr bych ráda pozdravila všechny v ČR, kteří se k tomuto blogu dostanou a zároveň vyřídila, že mi nic nechybí a mám se hezky.