Community service aneb co dávám americe já

Ještě než se vůbec dostanu k mému dnešnímu tématu community service, ráda bych objasnila dění po homecomingu z minulého článku. Namísto zdlouhavého překladu přikládám odkaz na místní internetové noviny a stránky franklin high school s informacemi o incidentu: http://www.nj.com/news/index.ssf/2009/10/five_adults_7_juveniles_arrest.html http://www.franklinboe.org/fhs/lib/fhs/10_28_09_update_letter.pdf . 
 Nyní něco o velice podstatné části exchange programu – community service. Od mé agentury AYUSA jsem při prvním srazu s místní koordinátorkou dostala papír se seznamem čiností, se kterými bych své komunitě mohla pomáhat. V nabídce se nachází uklízení parků a pláží, dobrovolničení v muzeích, pomáhání v útulcích, práce uvaděče na konzertech, pomáhání s vysazováním nových stromků, start recyklace ve škole, navštěvy seniorů, práce s dětmi po škole, podávání jídla v kostele, práce v místní nemocnici, pomáhání v knihovně, doučování mladších studentů, povídání o své vlasti na základních školách, či jednoduše býti členem školního Key clubu. Zpočátku jsem se community service poměrně obávala, ale s postupem času mé obavy opadly a já pomáhám více než bych původně očekávala.
 První oficální akce s dobrovolnickým Key clubem, které jsem se zúčastnila se konala minulou sobotu, tedy 24.10.2009 a dala by se přirovnat k české tombole. V 18 hodin večer nás (mě a Rachel) Roseanne i přes televizní varování před tornádem odvezla do místní základní školy. V tělocvičně, kde už byly od „denní směny“ Key clubu rozmístěné stoly s více než 400 dárkovými koši, jsme dostaly stejné tričko jako všichni ostatní dobrovolníci a vše mohlo začít. Každý z přibližně 20 dobrovolníků se ujal jednoho koše a k němu přiloženému kyblíku plném papírků s čísly zájemců, seřadili jsme se do řady a moderátor začal losovat čísla. Poté, co se zájemce přihlásil, se člověk držící koš rozběhl zkontrolovat pravost čísla a následně koš předal. Po předání se proces opakoval (vzít koš a kyblík – jít do řady – běžet – zkontrolovat číslo – předat) dvacetkrát. Zajímavými cenami byl koš plný kosmetiky v hodnotě nejméně 4000, debitní karta s 10 tisíci a hlavní cena – televizor. K mému překvapení jsme si mohli dobrovolnická trička ponechat a navrch nám byl věnován poukaz na snídani a hlavní jídlo v McDonalds platný do března 2010. Skoro jsem měla špatný pocit, že jsem více dostala, než udělala.
 Další community service mě čekal hned v zápětí a to ve středu 28.10., při příležitosti třídních schůzek. Se štrůdlem, cookies a cupcakes v rukou jsem se v 18 hodin sešla s ostatními dobrovolníky z model united nations ve školní hale. Na nám přidělený stůl jsme vyskládali upečené dobrůtky, limonády, vánoční koule s motivem školy a sošky školního maskota a určili ceny (dobrůtky za 9 Kč, štrůdl za 14, kelímek limonády za 9, vánoční koule 1 za 34, dvě za 51 a soška školního maskota za necelých 100 Kč). Jelikož jsem toho napekla nejvíce, nemusela jsem skoro vůbec pomáhat a večer jsem strávila příjemně povídáním s kamarády a prohlížením programů ostatních klubů. Při tomto poflakování jsem objevila velice zajímavý klub, o kterém jsem do té doby neměla ani ponětí – National honors society. Klub výhradně pro maturanty, sdružující studenty studující honors třídy s průměrem přibližně 90% (záleží na počtu honors tříd) a s minimálně 20 hodinami community service, neboli klub chytrých. S radostí jsem zjistila, že vlastně všichni moji kamarádi jsou jeho členy, popř. lídry. Ve čtvrtek se třídní schůzky opakovaly, my se opět sešli, prodávali a vydělávali. Za dva dny jsme vydělali něco málo přes 240 dolarů, které se členům model un následně odečtou z ceny konferencí.
 Třetím a zároveň posledním community service uplynulého týdne byl páteční „Safe Halloween“. Každému klubu (já jsem se opět zúčastnila za model un a Rachel za key club) byla přidělena jedna třída, kterou si členové společnými silami a z vlastních zdrojů vyzdobili. Naším programem pro malé „koledníky“ byla dekorace cookies. Děti se mohli usadit ke stolu, natřít si vanilkovou sušenku čokoládou a ozdobit barevným posypem. Jelikož jsme s mým kamarádem Davidem před začátkem zajeli do obchodu koupit barvy na obličej, děti si mohli také nechat ozdobit tvářičky Halloweenskými mativy jako dýněmi, netopýry, či duchy. V 18 hodin mě a Rachel vyzvedla Roseanne a jeli jsme do pizza hut nečekaně na pizzu. Pizzu jsem měla následně druhý den k obědu i k večeři a den poté opět k večeři. Tomu se říká zdravá strava.
 Na závěr něco málo o Halloweenu, tedy mimo téma community service. Při příležitosti pomáhání na Safe halloweenu mě kamarád Ricky pozval na jeho Halloweenskou party. Přestože jsem byla původně pozvána na typickou Sweet sixteen party, pozvání na Halloween, který je přeci jen jednou do roka, jsem nemohla odolat. Můj a Rickyho společný kamarád David mě vyzvedl v 17:45, byl podroben nezbytnému a hlavně důkladnému výslechu od Mika (argument, že je David synem pastora a jen mě vyzvedává mu zdaleka nestačil) a před 18 hodinou jsme byli propuštěni. David mi po cestě prozradil, že Rickyho dům je malý, ale to se pěkně mýlil. Dům byl více než postačující a všech 9 se nás pohodlně vešlo do sklepa, kde tráví většinu svého času snad všichni američtí teennageři. David přivezl hru Rockband, kterou připojíte k televizi a dále jen hrajete na bubny a kytaru, či zpíváte podle not na televizní obrazovce. Po snědení objednané pizzy jsme ku příležitosti Haloweenu pustili film Drag me to the hell neboli Stáhni mě do pekla. Nevím čím to, ale na rozdíl od prvního sledování tohoto filmu jsme vydržela sedět s očima otevřenýma a více než příšer jsem se bála nudy. Roseanne mi velkoryse nabídla příchod ve 12, kterého jsem naplno využila a přišla opravdu „za pět dvanáct“.