Prázdniny

 Příjemných pět dní volna se nám díky středeční sněhové vánici (rozuměj 50 cm sněhu) prodloužilo na celých šest dní nicnedělání. Telefonát ze školy o zrušení středečního vyučování jsme obdrželi už v úterý večer, takže jsme ve středu mohli vylehávat v posteli jak dlouho se nám zachtělo. Já, zvyklá na brzké vstávání, jsem se nevydržela válet déle než do půl osmé, a tak jsem raději vstala a šla odhazovat sníh. Po hodině a půl jsem měla hotovo, a mohla jsem na rozdíl od sousedů, kteří začali později, zalézt zpět do tepla. Původní plán na středeční večer – benefiční večeře pro oběti zemětřesení na Haiti v jídelně Franklin High School (100% z ceny vstupenky, 7 dolarů, jde na konto UNICEF) byl z důvodu nepřízně počasí odložen na 23. února a já místo slavnostního hodování strávila večer odhrabáváním sněhu. Pokud jsem ve středu zrovna nepracovala venku, věnovala jsem se psaní práce na kvapem se blížící konferenci ve Philadelphii.
 Ve čtvrtek se počasí k radosti Američanů, odmítajících řídit, když sněží, umoudřilo a my, poté co jsem znovu odházela sníh z příjezdové cesty a aut, mohly vyrazit za Roseanninou neteří Sierrou do nemocnice. Sierra trpí neléčitelnou chorobou, kvůli které je už pět let upoutaná na invalidní vozík. Před několika dny si navíc při sprchování zlomila nohu a sádra jí neumožňuje sedět na jejím elektrickém vozíku, a tak musí zůstat v nemocnici celých 6 týdnů, dokud jí sádru nesundají. Po cestě domů jsme se stavily ve Walmartu zkouknout valentýnské zboží a večer strávily nad fotkami Roseanne z mládí.
 V pátek jsme měly tak jako každý měsíc sraz s Roseanninými sestřenicemi v pizzerii, tentokrát s balónky a čelenkou s nápisem Happy Birthday pro Roseanne, k jejím pondělním narozeninám. Roseanniny sestřenice, typické postarší dámy popíjející vínko, mě příjemně překvapily, když při konverzaci o jídle použily slovo palačinka. Později jsem se dozvěděla, že předci jedné z nich byli ze Slovenska. Poté, co si Roseanne vychválila mé pečení a avření, pozvaly mě na začátek června na opekání buřtů a smažení palačinek. Po příjezdu domů jsem zkoukla část úvodního ceremoniálu ZOH ve Vancouveru a vrhla se do pečení štrůdlu na víkendový sraz exchange studentů. Těsto se mi kupodivu povedlo vyválet tak dobře, že jsem z minima surovin upekla celé čtyři veliké štrůdly. Bohužel jsem se kvůli pečení nedostala do postele před 1 hodinou ránní.
 V sobotu ráno mě Roseanne odvezla na sraz s AYUSA koordinátorkou Pam, která mě a tři další studentky (Soukaina – Maroko, Yara – Libanon a Mariam – Arménie) a její dvanáctiletou dceru Victorii odvezla k hlavní koordinátorce Debbie. Tam už byli zbývající studenti (Debbiiny studentky (Iisa – Finsko, Nado – Libanon), Rafid – Bangladéš, Jonas a Lea – Německo a Monique – Brazílie). Jelikož jsem několik týdnů před naším srazem požádala pomocí emailu Debbie, jestli by mohla studentům napsat, aby připravili jejich typické národní jídlo, Debbiina kuchyň byla plná všemožných dobrůtek. Pochutnali jsme si na německých schnitzelech a dortu s pudinkem, českém štrůdlu, arménským jablkovým koláčem, finském desertu Pulla, bangladéšském desertu a libanonském salátu a placičkami se sezamem. V neděli jsem navíc s Iisou usmažila česko-finské palačinky. Přestože jsme použily stejné těsto, výsledky byly naprosto odlišné (oba samozřejmě stejně chutné :).
 V průběhu víkendového srazu jsme probrali vše možné i nemožné. Debbie se nás víceméně snažila připravit na blížící se odjezd, což zahrunuje sepsání seznamu věcí, které si chceme nakoupit a míst, které bychom rádi navštívili, zjištění podmínek našich aerolinek ohledně limitů váhy a rozměrů převážených zavazadel a nepříliš překvapivě shození případných kil navíc. U tohoto posledního bodu bych se vzhledem k frekvenci předodjezdových otázek typu „Jak asi budu po příjezdu vypadat?“ ráda pozastavila. Nevím, zdali se v Libanonu jí extrémně zdravě, každopádně americká nepříliš zdravá strava ovlivnila nejvíce studentky z Libanonu (a jednu Němku). Zmíněné studentky společně s Debbie to berou naštěstí s nadhledem a věří, že to hned po příjezdu a návratu k běžným stravovacím návykům shodí raz dva.
 V neděli, na svátek Svatého Valentýna a Čínský Nový rok se u Debbie v domě stavil přítel finské studentky Iisy Steve. Někteří z vás teď možná kroutí nevěřícně hlavou, jaktože tu studenti randí, přestože je to proti pravidlům exchange programu. Já k tomu bohužel nemám konkrétní odpověď, zřejmě záleží na jednotlivých studentech, rodinách a vztahu mezi nimi. Tak jako já si domu odvezu spoustu zážitků, nových zkušeností ( a ano, také oblečení) Iisa se v červnu vrací do Finska i se Stevem, který letos maturuje. Jak se říká, „Láska hory přenáší“, tak proč ne i oceán?
 V neděli večer jsem se po předchozí domluvě s Roseanne sbalila a vyrazila s Pam a jejími studentkami k ní domů. K večeři mi Soukie připravila tradiční marocký mátový čaj s medem (jako od maminky) a po zhlédnutí americké verze reality show Trosečník jsem se ve sklepě vybaveném lépe než leckterý obývací pokoj uložila s Mariam ke spánku.
 Budík mě v pondělí vzbudil už v 6 hodin ráno, čekal mě totiž dlouhý den v New York City. V sedm jsem já se sSoukie, Mariam a Chiarou z Itálie nasedla do auta a Pam manžel Joe nás po cestě na Wall Street, kde pracuje, vysadil na Union square. V osm hodin ráno jsme zalezly do nejbližší restaurace, sluply bagel a vyrazily vstříc New Yorským obchodům. Ty však k našemu zklamání otevíraly až v 9 hodin, a tak jsme se odebraly do nedalekého Starbucks. Přesně v devět jsme naběhly do našeho oblíbeného obchodu Forever 21, odkud jsme se nedostaly dříve než v půl jedenácté. Z Union square jsme se napojily na slavnou Broadway, která nás dovedla až na Times Square. Z Times Square jsme se nedopatřením napojily místo zpět na Broadway na 7. avenue, po které jsme došly skoro až k Central Park. Naprosto vyřízené jsme zalezly do přecpaného McDonaldu, kde se holky najedly a já si přinesla pizzu ze sousedního Sbarro. Před zpáteční cestou jsme zavolaly Joe, který nám bohužel oznámil, že odjíždí dříve a my musíme domů autobusem. Vystresované změnou plánu jsme se pomalu začaly přesouvat z křižovatky 38. street a 5. avenue na roh 8. avenue a 42. street k autobusovému nádraží Port Authority. Tam jsme si po nekonečných dvaceti minutách hledání správné pokladny zakoupily za necelých 7 dolarů lístky zpět do Verony a odebraly se k nástupišti 410. V autobusu jsme všechny naprosto vyřízené po devíti hodinách chůze po NYC usnuly a probudily se až ve Veroně. Od autobusu jsme popošly ještě 15 minut k domu Pam, která mě hned vzápetí odvezla na sraz s Roseanne.
 A na závěr malá rada pro ty z vás, kteří se do Spojených Států teprve chystáte. Nestrachujte se v jaké části Spojených Států, či v jaké rodině budete umístěni. Při rozhovoru s Debbie jsem dostala šanci nahlédnout do databáze studentů na příští rok, přístupné jen zaměstnancům AYUSA a vyslechla si její komentáře. Petonecionální hostielskou rodinu ovlivní každá maličkost vaší přihlášky a samozřejmě první věc, na kterou se rodina kouká je vaše fotka, takže rozhodně nezpomeňte na sympatický úsměv. Všeobecně bych doporučila příliš se nezmiňovat z jaké sociální vrstvy pocházíte, jelikož většina hostitelských rodin se obává poskytnout zázemí dětem z bohatých rodin, ze strachu, že by se jim nemuselo v rodině s (pod)průmernými příjmy líbit. Jak asi tušíte, každá rodina, škola, město i stát má svá pro a proti, takže nemá cenu přijíždět s hlavou plnou jak už špatných, či dobrých očekávání, protože realita může být naprosto odlišná a každému řeci vyhovuje něco jiného, nebo ne?

Konec poloeltí a zimní sezóny

Přestože většinu mých článků píši v pondělí, tentokrát jsem se vzhledem ke zvolenému tématu rozhodla počkat do středy, tedy posledního dne prvního pololetí nebo jak se v americká škole říká „druhého známkovacího období/1. semestru“.
Tak jako v Čechách i v Americe se píší pololetní práce. Průběh tohoto testování se pravděpodobně liší školu od školy, já vám popíši to na Franklin High School ve městě Somerset, New Jersey, kde trávím svůj junior year (druhý ročník střední školy). Přestože oficiální psaní testů a s nimi spojený zkrácený rozvrh začal ve čtvrtek, já jsem si první polovinu mé pololetní práce z angličtiny odbyla už ve středu. Zadáním byla esej na téma:“Porovnej všechna manželství hlavní hrdinky.“ Spojené s knihou Their eyes were watching god, povinnou četbou ze začátku roku. Na pomoc jsme si mohli připravit pidikartičku s poznámkami, na kterou se mi kupodivu hravě vešlo vše, co jsem potřebovala.
Z rozhovorů spolužáků jsem pochytila, že každý se při testech chce cítit pohodlně, a tak jsem ve čtvrtek vyrazila do školy v typicky americkém modelu – legíny, hucule (UGGs) a velká mikina školního týmu (plavání). Překvapení se nekonalo, opravdu jsem do školy plné legín, tepláků a občas i pyžam zapadla. Ve čtvrtek byly studenti testováni z předmětů, které mají 1. a 5. hodinu a každému z nich byly věnovány dvě hodiny. Mým prvním předmětem byl Principles of business law a jako vždy jsme mohli používat učebnici a poznámky. Možná se teď ptáte, k čemu nám takové testování schopnosti listování učebnicí je a já musím přiznat, že tomu také nerozumím. Druhým testem bylo psaní článku v předmětu Journalism na základě shlédnutí úryvku z filmu o čarodějnictví ve městě Salem. Úkolem bylo vtělit se do pozice reportéra sedícího v soudní síni, dělat si poznámky, sepsat seznam lidí, se kterými bychom bývali udělali rozhovor a nakonec napsat článek. Ve 12 zabzučel školní zvonko-bzučák a já se vyjímečně vydala rovnou domů, jelikož plavecký trénink byl zrušen.
V pátek se proces písemek opakoval, jen předměty se obměnily. Mým prvním předmětem byla matematika – Precalculus. Američtí učitelé obvykle zůstávají jednou, či dvakrát v týdnu ve škole déle, čehož jsem v úterý a ve středu využila a zašla na opakování z matematiky, které mi, alespoň doufám, pomohlo při testu. Druhým předmětem byla americká historie, ke které jsme dostali dopředu 50 otázek a téma eseje. Náš učitel nakonec vybral otázek jen 8 a oznámkoval nejlepších 7. Paradoxně ani k jedné z 50 otázek se nevázala žádná data, což je na jednu stranu oproti českému dějepisu úleva, ale na stranu druhou by pár dat americkým dětem vůbec neuškodilo. Třeba by se potom neptali, jestli by Alexandr Veliký ta samá osobnost jako Alexandr Hamilton. Ve 12 mě a Maishu vyzvedla Roseanne, abych nemusela ve škole čekat až do 14:30, kdy nám odjížděl autobus na závody. Volné dvě hodiny jsme se rozhodly strávit návštěvou pastorovy ženy Debbie, žijící kousek od školy. Jen co jsme se v kuchyni usadily, Roseanne vyndala dva subway sendviče, které dostala zdarma za nasbírané subway body. Už už jsem se chtěla zakousnout do mého oblíbeného sendviče a Debbie vyjekla:“Roseanne, řekneš modlitbu ty nebo to mám udělat já?“. Musím přiznat, že už jsem si několikrát vyslechla modlitbu v Mc Donaldu, ale doma nad sendvičem v papíru jsem se ještě nemodlila a Roseanne zjevně také ne, protože vypadala přinejmenším překvapeně. Jak se říká – Jiný kraj, jiný mrav.
Zbytek dne jsem strávila na mých posledních velkých závodech, shodou okolností na tom samém místě, kde jsem sezónu započala. Vzhledem k velké účasti (10 škol) nemohl plavat každý, a tak jsem se pohodlně usadila na tribunu a sledovala ostatní. V tu chvíli ke mně přišla trenérka s informací, že chce, abych plavala štafetu 200 a navíc jako první plavec. Shlédnutí několik neúspěšných startů v podobě předčasného a trapného pádu do vody mě trochu znervóznilo, ale vše jsem nakonec zvládla a dokonce zaplavala nejlepší čas z naší čtveřice. Po šesti hodinách závodů jsme se v devět hodin večer konečně vydali zpět ke škole.
V sobotu mě Roseanne vzala na nákupy elegantního oblečení, které potřebuji na rychle se blížící PHILMUN – Model United Nations konferenci ve Philadelphii. Kalhoty jsem pořídila v akci 1+1 zdarma, avšak s jakýmkoliv zimním zbožím jako kabát, či kozačky jsem měla smůlu. Obchody jsou už plné plavek a letních šatů. Už teď vám mohu prozradit, že nadcházející sezónu to vypadá na námořnické barvy a vzory.
Jelikož mi na pondělí vyšly pololetky z tance, které jsem předvedla už minulý týden (minutová choreografie ve skupinkách) a oběd, zůstala jsem doma a do školy přišla až na 14. hodinu, abych odjela s ostatními na naše poslední závody. Plavala jsem klasicky štafetu 200, ale čas jsem si kvůli naprosto ledovému bazénu spíše zhoršila.
Od zítřka nám začíná druhé poloeltí, což pro některé studenty znamená změnu rozvrhu. Mně se změní jen Principles of business law na Applied business law a tělocvik v posledním čtvrtletí na Health class. Příští středu se půjdu podívat na sraz golfového klubu a uvidím, jestli by mi hraní stálo za každodenní tréninky a pozdní příchody domů. Zpětně mohu říci, že první polovina utekla poměrně rychle a já pomalu začínám odpočítávat zbývající týdny.