Prázdniny

 Příjemných pět dní volna se nám díky středeční sněhové vánici (rozuměj 50 cm sněhu) prodloužilo na celých šest dní nicnedělání. Telefonát ze školy o zrušení středečního vyučování jsme obdrželi už v úterý večer, takže jsme ve středu mohli vylehávat v posteli jak dlouho se nám zachtělo. Já, zvyklá na brzké vstávání, jsem se nevydržela válet déle než do půl osmé, a tak jsem raději vstala a šla odhazovat sníh. Po hodině a půl jsem měla hotovo, a mohla jsem na rozdíl od sousedů, kteří začali později, zalézt zpět do tepla. Původní plán na středeční večer – benefiční večeře pro oběti zemětřesení na Haiti v jídelně Franklin High School (100% z ceny vstupenky, 7 dolarů, jde na konto UNICEF) byl z důvodu nepřízně počasí odložen na 23. února a já místo slavnostního hodování strávila večer odhrabáváním sněhu. Pokud jsem ve středu zrovna nepracovala venku, věnovala jsem se psaní práce na kvapem se blížící konferenci ve Philadelphii.
 Ve čtvrtek se počasí k radosti Američanů, odmítajících řídit, když sněží, umoudřilo a my, poté co jsem znovu odházela sníh z příjezdové cesty a aut, mohly vyrazit za Roseanninou neteří Sierrou do nemocnice. Sierra trpí neléčitelnou chorobou, kvůli které je už pět let upoutaná na invalidní vozík. Před několika dny si navíc při sprchování zlomila nohu a sádra jí neumožňuje sedět na jejím elektrickém vozíku, a tak musí zůstat v nemocnici celých 6 týdnů, dokud jí sádru nesundají. Po cestě domů jsme se stavily ve Walmartu zkouknout valentýnské zboží a večer strávily nad fotkami Roseanne z mládí.
 V pátek jsme měly tak jako každý měsíc sraz s Roseanninými sestřenicemi v pizzerii, tentokrát s balónky a čelenkou s nápisem Happy Birthday pro Roseanne, k jejím pondělním narozeninám. Roseanniny sestřenice, typické postarší dámy popíjející vínko, mě příjemně překvapily, když při konverzaci o jídle použily slovo palačinka. Později jsem se dozvěděla, že předci jedné z nich byli ze Slovenska. Poté, co si Roseanne vychválila mé pečení a avření, pozvaly mě na začátek června na opekání buřtů a smažení palačinek. Po příjezdu domů jsem zkoukla část úvodního ceremoniálu ZOH ve Vancouveru a vrhla se do pečení štrůdlu na víkendový sraz exchange studentů. Těsto se mi kupodivu povedlo vyválet tak dobře, že jsem z minima surovin upekla celé čtyři veliké štrůdly. Bohužel jsem se kvůli pečení nedostala do postele před 1 hodinou ránní.
 V sobotu ráno mě Roseanne odvezla na sraz s AYUSA koordinátorkou Pam, která mě a tři další studentky (Soukaina – Maroko, Yara – Libanon a Mariam – Arménie) a její dvanáctiletou dceru Victorii odvezla k hlavní koordinátorce Debbie. Tam už byli zbývající studenti (Debbiiny studentky (Iisa – Finsko, Nado – Libanon), Rafid – Bangladéš, Jonas a Lea – Německo a Monique – Brazílie). Jelikož jsem několik týdnů před naším srazem požádala pomocí emailu Debbie, jestli by mohla studentům napsat, aby připravili jejich typické národní jídlo, Debbiina kuchyň byla plná všemožných dobrůtek. Pochutnali jsme si na německých schnitzelech a dortu s pudinkem, českém štrůdlu, arménským jablkovým koláčem, finském desertu Pulla, bangladéšském desertu a libanonském salátu a placičkami se sezamem. V neděli jsem navíc s Iisou usmažila česko-finské palačinky. Přestože jsme použily stejné těsto, výsledky byly naprosto odlišné (oba samozřejmě stejně chutné :).
 V průběhu víkendového srazu jsme probrali vše možné i nemožné. Debbie se nás víceméně snažila připravit na blížící se odjezd, což zahrunuje sepsání seznamu věcí, které si chceme nakoupit a míst, které bychom rádi navštívili, zjištění podmínek našich aerolinek ohledně limitů váhy a rozměrů převážených zavazadel a nepříliš překvapivě shození případných kil navíc. U tohoto posledního bodu bych se vzhledem k frekvenci předodjezdových otázek typu „Jak asi budu po příjezdu vypadat?“ ráda pozastavila. Nevím, zdali se v Libanonu jí extrémně zdravě, každopádně americká nepříliš zdravá strava ovlivnila nejvíce studentky z Libanonu (a jednu Němku). Zmíněné studentky společně s Debbie to berou naštěstí s nadhledem a věří, že to hned po příjezdu a návratu k běžným stravovacím návykům shodí raz dva.
 V neděli, na svátek Svatého Valentýna a Čínský Nový rok se u Debbie v domě stavil přítel finské studentky Iisy Steve. Někteří z vás teď možná kroutí nevěřícně hlavou, jaktože tu studenti randí, přestože je to proti pravidlům exchange programu. Já k tomu bohužel nemám konkrétní odpověď, zřejmě záleží na jednotlivých studentech, rodinách a vztahu mezi nimi. Tak jako já si domu odvezu spoustu zážitků, nových zkušeností ( a ano, také oblečení) Iisa se v červnu vrací do Finska i se Stevem, který letos maturuje. Jak se říká, „Láska hory přenáší“, tak proč ne i oceán?
 V neděli večer jsem se po předchozí domluvě s Roseanne sbalila a vyrazila s Pam a jejími studentkami k ní domů. K večeři mi Soukie připravila tradiční marocký mátový čaj s medem (jako od maminky) a po zhlédnutí americké verze reality show Trosečník jsem se ve sklepě vybaveném lépe než leckterý obývací pokoj uložila s Mariam ke spánku.
 Budík mě v pondělí vzbudil už v 6 hodin ráno, čekal mě totiž dlouhý den v New York City. V sedm jsem já se sSoukie, Mariam a Chiarou z Itálie nasedla do auta a Pam manžel Joe nás po cestě na Wall Street, kde pracuje, vysadil na Union square. V osm hodin ráno jsme zalezly do nejbližší restaurace, sluply bagel a vyrazily vstříc New Yorským obchodům. Ty však k našemu zklamání otevíraly až v 9 hodin, a tak jsme se odebraly do nedalekého Starbucks. Přesně v devět jsme naběhly do našeho oblíbeného obchodu Forever 21, odkud jsme se nedostaly dříve než v půl jedenácté. Z Union square jsme se napojily na slavnou Broadway, která nás dovedla až na Times Square. Z Times Square jsme se nedopatřením napojily místo zpět na Broadway na 7. avenue, po které jsme došly skoro až k Central Park. Naprosto vyřízené jsme zalezly do přecpaného McDonaldu, kde se holky najedly a já si přinesla pizzu ze sousedního Sbarro. Před zpáteční cestou jsme zavolaly Joe, který nám bohužel oznámil, že odjíždí dříve a my musíme domů autobusem. Vystresované změnou plánu jsme se pomalu začaly přesouvat z křižovatky 38. street a 5. avenue na roh 8. avenue a 42. street k autobusovému nádraží Port Authority. Tam jsme si po nekonečných dvaceti minutách hledání správné pokladny zakoupily za necelých 7 dolarů lístky zpět do Verony a odebraly se k nástupišti 410. V autobusu jsme všechny naprosto vyřízené po devíti hodinách chůze po NYC usnuly a probudily se až ve Veroně. Od autobusu jsme popošly ještě 15 minut k domu Pam, která mě hned vzápetí odvezla na sraz s Roseanne.
 A na závěr malá rada pro ty z vás, kteří se do Spojených Států teprve chystáte. Nestrachujte se v jaké části Spojených Států, či v jaké rodině budete umístěni. Při rozhovoru s Debbie jsem dostala šanci nahlédnout do databáze studentů na příští rok, přístupné jen zaměstnancům AYUSA a vyslechla si její komentáře. Petonecionální hostielskou rodinu ovlivní každá maličkost vaší přihlášky a samozřejmě první věc, na kterou se rodina kouká je vaše fotka, takže rozhodně nezpomeňte na sympatický úsměv. Všeobecně bych doporučila příliš se nezmiňovat z jaké sociální vrstvy pocházíte, jelikož většina hostitelských rodin se obává poskytnout zázemí dětem z bohatých rodin, ze strachu, že by se jim nemuselo v rodině s (pod)průmernými příjmy líbit. Jak asi tušíte, každá rodina, škola, město i stát má svá pro a proti, takže nemá cenu přijíždět s hlavou plnou jak už špatných, či dobrých očekávání, protože realita může být naprosto odlišná a každému řeci vyhovuje něco jiného, nebo ne?