PHILMUN 2010

 Po třech měsících usilovné přípravy to konečně přišlo. Byla středa 24. února, večer před plánovaným odjezdem na konferenci Model United Nations ve Philadelphii, a mě čekal poslední meeting, na kterém jsem se měla dozvědět všechny důležité předodjezdové informace. Ve škole každý mluvil o očekávané sněhové bouři a mě se hlavou začaly honit myšlenky, jestli vůbec odjedeme. Strachování mi v zápětí vyřešil telefonát ze školy, oznamující předčasný odjezd ještě ten samý den. Po prvotním šoku jsem se musela uklidnit, osprchovat, bleskově se sbalit a nakonec jsem měla radost, že si Philadelphii užiji déle, než jsem původně očkávala.
 Komunikace mezi členy MUN proběhla na jedničku a v osm hodin už jsme seděli v autobusech směrem Philadelphie. Po necelých dvou hodinách jsme se ubytovali v hotelu Holiday Inn a začali si užívat volný večer. Já jsem se po předchozí domluvě ubytovala s Lindsey, Jacque a Jaynou, s tím že manželskou postel jsem sdílela s kamarádkou z plavání Lindsey. Večer jsme strávily holčičím tlacháním a rozebíráním, co nás další den čeká.
 Ve čtvrtek jsme se s Lindsey probudily chvilku po sedmé a znuděně čekaly na ostatní, kteří by s námi vyrazili na snídani. Kolem deváté hodiny se konečně dalších sedm lidí připravilo a my vyrazili do recepční doporučeného dineru „Sněhurka“. K snídani jsem si objednala bagel a můj milovaný čaj, který mé americké kamarády přivedl k úsměvu říkajícím „Jak evropské.“. Z dineru jsme se vydali na procházku náhodnými ulicemi, které nás dovedly až na populární South street. Zpět do hotelu jsme se dostali po více než čtyřech hodinách a vedoucí G („dží“) nás hned svolal na úvodní sraz. Na začátek nás pochválil, jak skvěle jsme zvládli narychlo změněný odjezd a rozdal nám jmenovky, které jsme museli nosit po celou dobu konference. Po srazu jsme se všichni začali pomalu strojit do slavnostního oblečení a uspořádávat plány s debatními partnery. Po nekonečných dvou hodinách úvodního ceremoniálu jsem se s mým debatním partnerem Davidem přesunula do naší debatní místnosti Betsy Ross 1. K lepšímu pochopení našeho prvního zasedání naší komise vám popíši co samotné konferenci předcházelo.
 Na lednovém konkurzu na téma FARC = revoluční ozbrojené síly Kolumbie každý delegát sdělil vedoucím MUN partnera a komisi kterou preferují. Na výběr bylo osm komisí (které z obavy z nepřesného překladu vyjmenuji raději v angličtině) a skoro pod každou z nich spadala dvě témata
• Disarmament and International Security A 
o Téma č.1: Zabezpečení hranic
o Téma č.2: Nárust terorismu
• Disarmament and International Security B 
o Téma č.1: Zabezpečení hranic
o Téma č.2: Nárust terorismu
• Historic Security Council 
o Téma č.1: Palestina
• League of Arab States 
o Téma č.1: Izrael
o Téma č.2: Libanon 
• Legal Committee 
o Téma č.1: Práva médií 
o Téma č.2: Práva minorit
• UNESCO 
o Téma č.1: Urbanizace
o Téma č.2: Ženy ve vyšším vzdělávání
• United Nations Development Programme 
o Téma č.1: Práva na vodu 
o Téma č.2: Zesílení vlády na Středním východě 
• United Nations High Commission for Refugees 
o Téma č.1: Zdraví v uprchlických táborech 
o Téma č.2: Repatriace uprchlíků 
• World Bank 
o Téma č.1: Důsledky ekonomické krize
Jak jste již možná z výše vyjmenovaných témat vytušili, celý PHILMUN byl koncentrovaný na problémy středního východu. Franklin High School dostala tři země, které budou její delegáti reprezentovat. Shodou okolností se na seznamu kromě Kostariky a Jordánska obejvila i Česká republika. Delegáti na konferenci reprezentují politiku země jím přidělenou, což může například při reprezentaci Severní Korey být naprosto proti jejich vlastním názorům. Mým partnerem byl zvolen jeden z vedoucích MUN a zároveň můj kamarád David, naší komisí byl DiSec A a zemí, kterou jsme reprezentovali smaozřejmě Česká republika. Přibližně měsíc před konferencí jsme dostali přístupové heslo na stránku naší komise, odkuď jsme si stáhli dva dokumenty popisující naše témata a dali se do pátrání po informacích, na základě kterých jsme museli nejdéle týden před konferencí nahrát náš dokument s názorem státu, který reprezentujeme, a návrhy na vyřešení problému. Bez nahrání dokumentu se delegace nemůže ucházet o ocenění a přestože vítězství není hlavním účelem konference, kladné ohodnocení vždy potěší. S mým partnerem Davidem jsme si práci spravedlivě rozdělili a já se chopila zdánlivě jednoduššímu Nárustu terorismu. Jelikož cílem celé konference je dojít alespoň k jedné odhlasované rezoluci, součástí příprav je přečtení dokumentů nahraných od ostatních zemí. Přečtení dokumentů evropských delegací (Dánsko, Itálie) mi díky jejich směšně krátké délce a postrádání jakéhokoliv řešení zvedlo chybějící debatní seběvědomí. Na stránce naší komise jsme si zároveň mohli prohlédnout profil našeho předsedy, který se s Davidem setkal už na některé z jeho předchozích konferencí.
 Hned při otevření dvěři do Betsy Ross 1. se na mě vrhl dav lidí a začal se představovat jmény země, kterou reprezentují. Zároveň každý vyzvídal, které z témat by Česká republika ráda debatovala jako první. Z důvodu spožděného zveřejnění informací o Zabezpečení hranic každý očekával, že prvním tématem na řadě bude Nárust terorismu, tedy téma, které mi bylo bližší. Náš předseda Ian (Íjen) Liberty nám nekompromisně rozdal dokmenty, které jsme napsali na téma Zabezpečení hranic a my prostě neměli navýběr. Před samotným zahájením debaty nám rozdal cedule s názvem naší země, kterou jsme se po celou dobu debaty hlásili.
 Debata se zahajuje pokynem kteréhokoliv z debatujících k otevření seznamu řečníků s časem na mluvení obvykle minutou a půl. Navrhovatel je přidán na seznam a všichni ostatní delegáti automaticky vystřelí cedule do vzduchu, protože čím dříve se delegát dostane ke slovu, tím dříve si ho předseda všimne. Předtím než se delegáti, kteří jsou na řadě dostanou ke slovu, předseda se zeptá jak chtějí naložit se svým časem. Možnosti jsou tři:
1. to the points = ostatní delegáti pokládají otázky
2. to the chair = předseda smaže zbávající čas a delegáti se hned poté, co domluví, usadí
3. to another country = poté, co delegáti domluví si vezme řeč jiná země
Naši vedoucí mě vždy učili, že jedinou správnou odpovědí je č.1, tedy nechat ostatní delegáty položit vám otázky. Nechat předsedu smazat váš čas, ukazuje váš strach a věnování vašeho času jiné zemi, ukazuje zbytečně moc respektu. Pokud si mluvčí nechá čas na otázky, země toužící položit otázku zdvihne svou ceduli a čekají, dokud je předseda nevyvolá. Držení cedule nahoru v době, kdy někdo jiný mluví je vrcholně neslušné. Položení otázky předchází několik fromálních vět:
o předseda k tázajícícmu: Co potřebujete?
o Tázající k předsedovi: Mám otázku k mluvčímu.
o Předseda k otázanému: Mluvčí přijímáte?
o Otázaný: Ano (Ne je nepřístupné a po třech ne vás předseda pošle sednout)
o Tázající: Položí stručně otázku a posadí se a čas na odpověď se začíná odpočítávat.
Pokud tázající potřebuje stručný úvod musí o něj předsedu požádat. Ideální otázka je ta, na kterou se nedá odpovědět ano/ne. Když mluvčímu zbývá posledních deset sekund předseda tiše poklepe na znamení kladívkem a při vypršení času poklepe hlasitěji.
 Pokud jsou delegáti unaveni posloucháním dlouhých proslovů nabízejí se jim požádat o jednu ze dvou možností: Schůze vedená, či nevedená předsedou. Shůze vedená předsedou většinou trvá pět minut se třiceti sekundami pro každou delegaci. Pro vedenou schůzi se nezakládá seznam mluvčích, delegáti se jednoduše hlásí. Schůze nevedená předsedou obvykle trvá od pěti do deseti minut a využívá se ke konverzaci s ostatními zeměmi, jedení, pití, využítí toalety, či pracování na psaní rezolucí. Naše zasedání obvykle trvala tři a půl hodiny a měli jsme jich celkově sedm (jedno ve čtvrtek, tři v pátek, dvě v sobotu, a jedno společné s DiSec B v neděli).
 Během našeho úvodního proslovu na čtvrtečním zasedání jsem řekla několik vět v češtině, které David následovně přeložil. Bohužel jsem neměla odvahu mluvit o blbostech, a tak jsem se zbytečně stresovala s vymýšlením smysluplných vět v češtině, odpovídajících Davidovu následovnému překladu. Ve výsledku jsem z nervozity opakovala jednu a tu samou větu dokola, jen s přeházeným slovosledem. Člověk by řekl, že mluvení v jeho rodném jazyce bude nejpohodlenější, ale pokud mluvíte před lidmi, kteří vám nerozumí a navíc s vámi víceméně soupeří, tak byste raději mluvili v jejich jazyce. Na závěr mi Davidovi nezbyl žádný čas pro mě, a tak jsem zanechala dojem, že mluvím jen česky (kterého jsem se naštěstí brzy zbavila při předsedou řízené schůzi a pokládání otázek).
 V pátek nás čekal nejnáročnější den. První dvě zasedání jsme se ještě stále věnovali Zabezpečení hranic a hlasování o rezoluci. Během psaní rezoluce nás navštívila falešná uprchlice údajně z Afgánistánu, která nám měla pomoci vtělit se do pocitů pravého uprchlíka.
Naší rezoluci jsme založili více na zlepšení životních podmínek v jednotlivých zemích (vzdělávání, zdravotnictví…) než na samotném hlídání hranic. Hlavním rozdílem mezi jednotlivými rezolucemi bylo (ne)podporování využití biometrickýcch pasů. Naše skupina byla jednoznačně proti, jelikož dle našeho názoru je rozumější investovat peníze do zlepšení životní úrovně než do hlídání hranic a s nimi spojených dokumentů. 
 Při třetím pátečním zasedání jsme začali mluvit o Nárustu terorismu. Přestože jsem toto téma původně preferovala, když přišlo k samotnému debatování nevěděla jsem co říct. Náladu mi ještě zhoršilo nedorozumění s Davidem, jestli jsme pro, či proti univerzální definici terorismu navržené v Rezoluci 1566 z roku 2004. Jelikož jsou obě temata vzájemně propojena debata se motala opět kolem vzdělávání a eliminace extrémistických škol Mandrasas. Při psaní rezoluce jsme se spojili s Jordánskem a Kostarikou z naší školy a Indonésií a Pákistánem. Z nedostatku času jsme byli donuceni spojit naší rezoluci s dalšími zeměmi jako Francie a Burundi. Díky tomuto spojení byla naše rezoluce schválena jako jediná a nám nezbývalo nic jiného než jen čekat na rozhodnutí předsedy, která že země se neodchylovala od její politiky a tím pádem byla v debatování nejlepší.
 Pokud jsme zrovna nedebatovali, zaplétala jsem kamarádkam cop, nebo jsme vyrazili na rychlý oběd v nedalekém obchodním centru. Po hlasování o rezolucích na naše druhé téma se celá delegace naší školy sebrala a vyrazila na procházku na South street, kde jsem si dala můj první typický cheesestake.
 V neděli ráno nás čekalo poslední zasedání, kde jsme si společně s DiSec B a oběma předsedy shrnuli uplynulé tři dny. Ze zasedání jsme s holkama vyrazily na rychlý oběd v nedaleké pizzerii a bleskově se celé nervózní vrátily do místnosti, kde se konal závěrečný ceremoniál. Po krátkém proslovu jedné z organizátorek a zároveň sestry jedné z vedoucích MUN na naší škole jsme se přesunuli k rozdávání ocenění. První na řadu přišel náš DiSec A. Poté co moje a Davidovo jméno nebylo vyřčeno při čtrvtém, třetím, ani druhém místě, začala jsem být nervózní, jestli vůbec něco dostaneme. Naštěstí se Davidovo očekávání naplnilo a my opravdu uslyšeli naše jména (tedy spíše jen jeho, protože moje bylo na řadě až druhé a to už jsem se přestala koncentrovat). Kromě naší ceny za nejlepší delegaci naše škola vyhrála další čtyři nejlepší delegace, dvě druhá místa, dvě třetí místa, dvě čtvrtá místa a hlavně trofej za nejlepší školní delegaci. Vzhledem k tomu, že to byla má první konference si neuvědomuji, jakého úspěchu jsme dosáhli a že jsem oprvadu první v naší škole, kdo vyhrál svojí první konferenci. Jedním z kritérií k vyhrání prvního místa je rovnocennost partnerů, což bylo v případě mě a třemi roky debatování zkušeného Davida opravdu výzva.
 Upřímně řečeno když mi při mém prvním srazu Model United Nations v září bylo řečeno, že budu muset debatovat, byla jsem si naprosto jistá, že k tomu mě nikdo v žádném případě nedokope. Nyní, po sedmi měsících ve Spojených státech jsem nejen debatovala, ale i dokázala, že nebýt rodilý Američan může být v případě debatování mezinárodní politiky spíše výhoda.