Byla to "bomba"

Podobně jako před mou první konferencí, i té druhé a zároveň bohužel poslední předcházelo veliké drama a chaos. Tentokrát za to však nemohlo počasí, nýbrž sám člověk.
 Druhá konference jež jsem se učástnila je pojmenována po místní univerzitě – Rutgers Model Congress (RMC). Jak jste zřejmě z názvu odvodili, tentokrát se nejednalo o simulaci OSN (UN) ale přímo amerického kongresu. Stejně jako v opravdovém kongresu i náš simulovaný kongres byl rozdělen na moc zákonnou (senát a sněmovna reprezentantů), výkonnou (prezidenta vláda) a soudní. Já jsem si vybrala komisi spadající pod sněmovnu reprezentantů zabývající se vzděláváním a zaměstnaností, ve které jsem po čtyři dny vystupovala jako reprezentant Pennsylvanie za demokratickou stranu. Témata, kterým jsme se po dobu šesti zasedání věnovali byla „Ženy na pracovišti“ a „Vzdělávání ve městech“.
 RMC dala dohromady stejná organizace jako PHILMUN IDIA (Institute for Domestic and International Affairs) a tudíž i předsedové komisí byli víceméně stejní. Prostřednictvím facebooku jsem zkonaktovala přesedu mé komise z PHILMUN, který mě ujistil, že jak moje nová předsedkyně tak i její pomocnice jsou moc milé.
 Nyní něco málo k tomu, co konferenci předcházelo. Samotné přihlašování se dalo do pochodu na přelomu ledna a února. Většina delegátů z naší školy měla dilema, zdali zaplatit 125 dolarů a denně dojíždět na místo konání konference, či si za dvojnásobnou cenu dopřát pohodlí hotelu Hyatt. Po usilovném přemýšlení se z celkového počtu 41 účastníků rozhodlo pouhých osm zůstat přes noc. Přístup na webové stránky IDIA, kde jsou k dispozici ke stažení dokumenty s popisem daných témat jednotlivých komisí jsme dostali více než měsíc před konferencí, ale jak tomu tak bývá, ke psaní mé práce, popisující můj názor a možná řešení jsem se nedostala dříve než týden před datem odeslání. Na rozdíl od běžné konference Model UN, kde většina delegátů zastupuje jeden stát, či zemi ve dvojici, na RMC je každý sám za sebe. Která z možností je lepší, je vyloženě věcí názoru, nicméně já se přikláním ke rčení „Víc hlav víc ví“. Jedním z výrazných kladů debatování po dvojicích je psaní pouhé jedné práce za delegáta a možnost vzájemné výpomoci.
 Poslední středeční sraz před RMC byl zároveň i posledním srazem letošního školního roku, a tak jsme se kromě finálních příprav věnovali i troše zábavných debat. Demokraticky jsme si zvolili téma, které se nám zdálo zábavné a hlavně bychom ho nikdy v opravdové debatě nediskutovali a namísto států, či zemí jsme zastupovali celebrity jako Tiger Woods a Bill Clinton. Ve čtvrtek jsme ještě všichni dorazili do školy, jelikož úvodní ceremoniál začínal až v šest hodin večer. Přesně když se na hodinách ukázal čas 8:00 celou školou se rozezněl hlas naší nové ředitelky, informující o nutnosti okamžitého evakuování školy. Na různá požární cvičení jsem si od září již zvykla, a tak jsem se proti pravidlům školy vydala ke skříňce pro můj kabátek a učebnici na druhou hodinu, nechala tam ležet peněženku a líným krokem se začala šourat směrem k jednomu z východů. Všech 2500 studentů se nás seskupilo kolem školy a začalo čekat. Během běžného požárního cvičení bychom se do školy vrátili během deseti minut, ale tentokrát to dopadlo jinak. Během dvou hodin stání v okolí školy jsem si naivně dodělávala úkol na čtvrtou hodinu s doměním, že za chvíli už přece musíme jít zpět dovnitř. Namísto zpět do školy, kde si skoro každý nechal tašky, kabáty, telefony, nebo klíčky od auta nás vedení školy poslalo opačným směrem s tím, že to nebude více než půl míle. Náš „půl míle“ dlouhý pochod se nakonec prodloužil na hodinovou procházku po silnici (chodníky se tu nevedou). Všech 2500 studentů, tedy kromě těch těhotných, ty jely samozřejmě autem, nakonec došlo do vyprázděné čínské školy, která nám poskytla zázemí. Během čekání v této škole jsem se z konverzací spolužáků konečně dozvěděla, co se vlastně stalo. Údajně se nějaký vtipálek (terorista?) rozhodl napsat na zeď jednoho ze záchodů na třetím patře zprávu a hrozícícm bombovém útoku. Nehledě na sedm předchozích nenaplněných výhružek v okolních školách, to vedení naší školy muselo brát vážně, a tak nás evakuovali. Z čínské školy nás kolem dvanácté hodiny začaly vyzvedávat autobusy a my jeli zpět domů. To, že jste měli auto zaparkované před školou, kabelku ve třídě na zemi nebo peněženku ve skříňce byl váš problém. Já jsem brzký návart domů využila s Roseanne k nákupům posledních nutností na RMC.
 V pět hodin odpoledne mě Roseanne celou nervózní s tlustým šanonem v kabelce odvezla do jen deset minut vzdáleného hotelu Hyatt. Ve foyer už čekalo několik mých spolužáků a každý z nás hned dostal modré desky s rozvrhem celé konference, seznamem komisí, vzorovým zákonem a hlavně jmenovkou, kterou jsme museli nosit po celou dobu konference. Během úvodního ceremoniálu nám byli představeni předsedové všech komisí a tři hlavní organizátoři a byli jsme seznámeni s pravidly ohledně mimo jiné sexuálního obtěžování a oblékání. Mému sousedovi Johnovi začala přesně uprostřed proslovu hlavní organizátorky téct krev z nosu, takže o zábavu opravdu nebyla nouze.
 Po úvodním ceremoniálu následovala tzv. Schůze strany, která spočívala v různém vykřikování buď republikánských nebo demokratických hesel. V osm hodin přišlo to, čím začíná opravdová debata – první zasedání komise. První půlhodinku jsme strávili posloucháním představování naší předsedkyně Stacey a její pomocnice Jessicy, rozdáváním cedulí s názvem našeho státu a seznamováním se s pravidly. Postup debaty Model Congress se neliší od Model UN nijak rapidně, avšak drobné rozdíly tam jsou. Jedním z nich je jak už jsem dříve zmínila jednotliví delegáti, dalším je chybějící list mluvčích a časový limit proslovů. Z důvodu velkého množství absolutních nováčků se Stacey rozhodla ponechat časový limit, protože půlhodinovými proslovy o ničem bychom se asi nikam nedostali. Na konci našeho prvního zasedání, pouhou půlhodinu před půlnocí jsem odjížděla domů se smíšenými pocity. Mrzelo mě, že jsem se neodvážila předstoupit před ostatní a mluvit, ale těch pár otázek, které jsem položila mluvícím delegátům a pár krátkých proslovů během řízené schůze mě držely v dobré náladě. Po příjezdu domů jsem se posadila k počítači a začala připravovat kostru k našemu prvnímu zákonu o Vzdělávání ve městech. Na zákonu jsme netradičně pracovali ve skupinách, jejichž složení bylo oprvadu náhodně a naprosto nezaložené na politické straně, ke které jsme patřili. 
 V pátek ráno mě Roseanne odvezla do hotelu kolem osmé hodiny ranní, tedy hodinu před začátkem druhého zasedání, abych měla dostatek času pracovat na návrhu zákona. Po druhém zasedání jsem se unavená a hladová jsem se se Sheenou vydala do nedalekého Mexického fastfoodu. Sheena se mnou byla v komisi, zastupovala Massachusetts – demokrat a chodí se mnou do školy. K obědu jsme si daly tortilu plněnou vším možným i nemožným (rýže, steak, kukuřice, salát…) a pro zasloužený desert jsme vyrazily do Dunkin Donuts. Na oběd jsme měli celé dvě hodiny, takže nebylo a v podpatcích se ani nedalo kam spěchat.
 Od dvou do pěti odpoledne jsme měli naše třetí zasedání, na závěr kterého jsme hlasovali o zákonech. Náš bohužel neprošel, ale o to víc jsem měla důvod přidat při debatování našeho druhého tématu. Na opět dvouhodinovou večeři jsme vyrazili tentokrát do Burger King, kde jsem slupla mojí svačinu z domova. S klížícísema očima, rozmazaným make-upem a hlavou plnou myšlenek na nadýchanou peřinku jsme se usadili k našemu čtvrtému zasedání. Během těchto tří a půl hodin jsme úspěšně načali nové téma, tentokrát Ženy na pracovišti a utvořili skupinky se společnými názory. Těsně před půlnocí mě, Aubrie a Anisha vyzvedla Roseanne a odvezla nás domů. 
 V osm hodin ráno mě Aubrie s Anishou vyzvedly a my se vydaly dokončit, co jsme v předchozích dvou dnech načaly. Tříhodinové zasedání uběhlo v porovnání s těmi předešlými bleskově a my, šťastné z dokončení psaní druhého zákona, se vydaly do pizzerie na oběd. Spolu se mnou a Sheenou šla i další dívka naší školy, která s námi byla v komisi, Avatara. Pokud vás stejně jako 90% lidí, kteří jí znají napadá otázka, jestli je její jméno nějak spojené s tím filmem, tak vás mohu ujistit, že není. Během našeho úplně posledního zasedání jsme opět hlasovali o zákonech a tentokrát ten náš prošel. Dle mého názoru byl návrh našeho zákona značně nerealistický, ale tak krásně sliboval všechno, na co jsme si při jeho psaní jen mohli vzpomenout (placená mateřská dovolená pro obě pohlaví, dotace pro jesle a mateřské školky, vzdělávací programy ohledně sexuálního obtěžování na pracovišti atd.). Absolutně vyčerpaní z nedostatku spánku a 21 a půl hodin debatování v uplynulých třech dnech jsme se vydali do restaurace na večeři. Já, Sheena, Katherine, Aalok a Edward jsme se rozhodli pro Libanonskou kuchyni. Po probrání všech možných i nemožných témat jsme se pomalým krokem (holky stále v lodičkách) vydaly zpět do hotelu, ohodnotit úroveň „zábavného programu“. Program závěrečného večera se skládal z diskotéky, karaoke, povídání a hraní rockband (hraní na plastové hudební nástroje dle not v televizi). My jsme zvolili originální sezení v hotelovém pokoji a řešení nadcházejícího maturitního plesu neboli prom. Před půlnocí jsme se přesunuli zpět do foyer, kde jsme se zapojili do konverzace s ostatními spolužáky a mým profesorem dějepisu (Mr. Whitman). Mr. Whitman zrovna dával chlapské rady Collinovi jak má pozvat dívku na rande, což bylo přinejmenším komické. Collin (mimochodem naprosto zamilovaný do čehokoliv spojeného s Disney) se s námi později rozdělil o jeho „dojemný“ příběh o dece, kterou si vysloužil za boty sesbírané v Disney Worldu a kterou následně daroval jeho přítelkyni, která se s ním v pátek rozešla. Jeho příběh zakončil opravdu překvapivým „Takže teď nemám s kym jít na prom a ty, Emily jsi moje jediná kamarádka, půjdeš se mnou?“. Emily se samozřejmě začervenala a řekla, že se bude muset zeptat doma. V pondělí mi Aubrie napsala, že Collinova partnerka bude nakonec ona sama, jelikož Emily máma jí nepustí. Tak jako tak, nakupovat šaty půjdeme všechny společně.
 V neděli ráno jsme se opět sešli v místnosti, kde naše komise zasedala a tři hodiny různě rozebírali předešlé tři dny. Mimo jiné jsme se dostali k tomu, kdo nás vychovával a jak jsou jesle a mateřské školy důležité. Jedna dívka se přihlásila a řekla „já jsem byla vychována dvěma matkami“ atd. Opravdu si vážím toho, s jakou přirozeností to řekla, díky čemuž mě ani nenapadlo nad tím nějak hlouběji přemýšlet. Po obědě nás čekala úplně poslední část programu – závěrečný ceremoniál. Organizátorka pronesla na úvod pár slov a rychle se přesunula k vyhlášení výsledků. Z celkového počtu 41 delegátů jsme vyhráli 14 ocenění, což se nemusí na první pohled zdát vůbec špatné, ale nás to příliš nepotěšilo. RMC byla jediná konference v letošním školním roce, kde jsme jako škola nevyhráli.
 V pondělí jsme se jako chodící ospalci všichni vydali do školy, kde na nás čekaly novinky. Z důvodu výhružky bombového atentátu jsou na každém patře otevřeny jen jedny záchody pro každé pohlaví (jedny záchody na 400 dětí) a přede dveřmi sedí ochranka s papírem, na který musí každý student napsat své jméno, číslo školního průkazu a čas příchodu. 
 Přestože je MUN už skoro ukončeno, stále nás čekají volby nových vedoucích na příští rok, večeře maturantů, které se mohu zúčastnit a banket. Musím přiznat, že čas tu začíná ubíhat čím dál tím rychleji a někteří z nás exchange studentů už začínají létat domů. V sobotu jdu na rozlučkovou party exchange studentky z Arménie a potom už to bude ubíhat jen a jen rychleji.
 

„Raději budu znamenat pro pár lidí hodně, než nic pro davy.“

Na napsání dalšího článku jsem se jako vždy připravovala už týdny dopředu a právě když jsem se chystala vše přepsat do notebooku, narazila jsem na námět, který předčil všechna má plánovaná témata – banket školního klubu Amnesty International. Na úvod se vám pokusím stručně popsat o čem tento školní klub je a jak jsem se o něm dozvěděla.
Amnesty International je školní klub bojující za lidská práva v čele s presidentem Willem Beals, který je zároveň členem vedení klubu Franklin High School Model United Nations. Přestože je Amnesty International studenty vedený klub, na veškeré dění dohlíží dle školních pravidel učitelka sociálních věd Tovey-Rider. S paní Tovay-Rider jsem se měla možnost setkat ještě před mým samotným zapojením do Amnesty při mé prezentaci o sametové revoluci v její třídě „Světové problémy“, které bohužel nejsem členem, jelikož jako exchange student musím studovat předmět „Americká historie“ a každý student má právo jen na jednu hodinu historie ročně. O Amnesty International jsem se dozvěděla na jednom z prvních srazů MUN a jako správný zvědavý exchange student jsem vyrazila na první schůzi. Amnesty se schází každý čtvrtek po skončení vyučování v učebně Tovay-Rider. Přestože jsem byla kvůli každodenním plaveckým tréninkům nucena své členství na čas přerušit na tento neskutečně užitečný klub jsem nezanevřela (a oni nezanevřeli na mě) a při mé první příležitosti jsem se znovu začala ukazovat na schůzích. 
Paní Tovay-Rider a vedení Amnesty International jsou v elektronickém spojení s členy té „opravdové“ organizace Amnesty International, od kterých dostáváme různé dokumenty jako například tzv. „Urgentní jednání“. Cílem těchto  dokumentů je získat v co nejkratším čase co největší pozornost veřejnosti a s její přispěním (podepisování dopisů, šíření informací…) pomoci oběti, jejíž lidská práva jsou omezována. Na našich schůzích si většinou na úvod řekneme, co je nového, jestli nám Amnesty International zasalo nějaké Urgentní jednání a pokud ne, věnujeme se některým z našich dlouhodobějších projektů. V poslední době to byla zejména příprava našeho banketu s názvem „Vyjádři svůj názor!“, plánovaný měsíce dopředu.
I přes naše dlouhodobé plánování se v jeho načasování našel problém. Městský spolek nazvaný „Rada mládeže“ se rozhodl uspořádat slavnostní večer přesně ve stejný den, a tak jsme si nedělali přehnané představy o počtu účastníků našeho banketu. I přes jednu velikou výhodu a to cenu naší akce (vstup zdarma oproti pěti dolarům za slavostní večer Rady mládeže) se počet účastníků nepřehoupl přes třicítku.
Jak jsem již výše zmínila téma banketu bylo vyjádření vlastního názoru. K tomuto námětu nás přivedl dokument zveřejněný na webu Amnesty International o politických vězních v Barmě a konkrétně vítezce Nobelovy ceny míru z roku 1991 Aung San Suu Kyi. Barma namísto osvobozování politických vězňů schvaluje nesmyslné zákony jako „Muž ženatý/žena vdaná za příslušníka cizího státu nemá právo kandidovat při volbách“ a pokračuje v uvězňování a mnohokrát i týrání lidí, kteří pokojně bojovali za svá práva. Aung San Suu Ky provázel opravdu tragický život. Její otec, premiér Barmské vlády, byl zavražden když byly Aung pouhé dva roky a samotná Aung byla celkem třikrát odsouzena k domácímu vězení po celkovou dobu přibližně patnácti let a to vše jen kvůli snaze o demokratické vedení státu a dodržování lidských práv.
Abychom návštěvníky něčím nalákali, rozhodli jsme se servírovat hlavní chod, deserty, nápoje a oslovit ostatní školní kluby s žádostí o vystoupení. I přes nešťastné načasování se nám podařilo získat dostatek vystupujících na zaplnění tříhodinového programu. Začátek byl naplánován na šestou hodinu, ovšem jak tomu tak bývá lidé se courali až do půl sedmé, a tak jsme úvod o půl hodinu odloužili. Ve volném čase jsme připravili občerstvení a rozprostřeli po stolech informační letáky.
 Úvodního slova se ujal president Will, vícepresidentka Daniela a dva další členové. Společnými silami vysvětlili čemu se jako klub věnujeme, jeho stručnou historii a hlavně program dnešního večera. Po úvodu přišla na řadu první vystupující Alyea, která sloučila tři různé básně spojené s vyjadřováním vlastního názoru a s nadšením je přednesla. Na Alyino mluvené slovo navázalo pět členů klubu African Island United s jejich africkým tancem. Před sedmou hodinou dorazil rapper Osa, který však potřeboval několik minut na přípravu reproduktorů a DJ pultu, a tak se Daniela ujala mikrofonu a přečetla profil jednoho z bojovníků za lidská práva, jehož životní příběh jí zaujal a ona mu tak chtěla vzdát hold.
S Osou jsem se seznámila při mé první hodině tance spojenou s hodinou dramatu, kde si mě vybral za partnera pro naší první aktivitu – představování našeho partnera zbytku třídy. Upřímně řečeno Osu jako rappera jsem popisovala s mírným despektem, čehož zpětně lituji. Osovo vystoupení nejen předčilo má očekávání, ale dokonce bych si ho ráda poslechla znovu. Jeho přednes byl kultivovaný a bez jakýchkoliv vulgárních slov.
V sedm hodin a deset minut přišlo na řadu jídlo. K nabídce byly zapečené těstoviny, zeleninové i masové lasagne, kuřecí stehýnka a rýže. Z desertů to byly dobroty, které jsem pekla celé čtvrteční odpoledne - sušenky, vanilkové a čokoládové dortíky, štrůdl a cheesecake. Všichni návštěvníci a obzvláště Willova maminka vychovaná na jablečné farmě se zamilovali do mého štrůdlu a cheesecake zmizel dříve než jsem ho stačila položit na stůl. 
Přibližně po hodině hodování jsme se vrátili zpět k programu, tentokrát byl na řadě nejdůležitější host večera, student posledního ročníku Rutgers univerzity Ghalib Mahmoud. Ghalib je momentálně kromě studií politologie na praxi u United Nations, což je snem nejspíš každého člena MUN. Ghalib navštívil mimo jiné devět uprchlických táboru a spolupracoval s Amnesty International a Světovou zdravotnickou organizací (WHO), se kterou pojede na velkou srpnovou konferenci v Austrálii. To, co v životě zatím dokázal je opravdu obdivuhodné a já jsem vděčná, že jsem mohla někoho takového potkat.
Na závěr večera jsme si připravili malou satirickou scénku simulující politickou situaci v zemích jako je právě Barma. Daniela představující vojenského utiskovatele postupně zatkla všechny „ohrožovatele státní politiky“, kteří debatovali o možných mírových reformách vlády. Na scénku navazovala krátká diskuze o jiných možnostech vyřešení takové situace. Přesně v devět hodin jsme celý banket uzavřeli slavnostním ceremoniálem, kde jsme předali Willovi plakát nakreslený na počest tohoto banketu s malými vzkazy od všech členů. Srolovaný plakát převázaný stužkou, kterou jsem náhodou přidělala víko od jednoho z dortů a atmosféra končícího posledního roku střední školy přivedla Willa, jeho maminku a Danielu k slzám. Já jsem k nim taky neměla daleko, ale udržela jsem se.
Atmosféra celého banketu byla komorní a jak řekl Will na začátku „Raději budu znamenat pro pár lidí hodně, než nic pro davy.“ Večery jako byl ten dnešní dokazují jak důležitý tenhle rok je a i přes to všechno, co se mi na spojených státech nelíbí, schopnost sejít a upřímně se bavit u debatování důležitých témat američanům nikdo nevezme.