„Raději budu znamenat pro pár lidí hodně, než nic pro davy.“

Na napsání dalšího článku jsem se jako vždy připravovala už týdny dopředu a právě když jsem se chystala vše přepsat do notebooku, narazila jsem na námět, který předčil všechna má plánovaná témata – banket školního klubu Amnesty International. Na úvod se vám pokusím stručně popsat o čem tento školní klub je a jak jsem se o něm dozvěděla.
Amnesty International je školní klub bojující za lidská práva v čele s presidentem Willem Beals, který je zároveň členem vedení klubu Franklin High School Model United Nations. Přestože je Amnesty International studenty vedený klub, na veškeré dění dohlíží dle školních pravidel učitelka sociálních věd Tovey-Rider. S paní Tovay-Rider jsem se měla možnost setkat ještě před mým samotným zapojením do Amnesty při mé prezentaci o sametové revoluci v její třídě „Světové problémy“, které bohužel nejsem členem, jelikož jako exchange student musím studovat předmět „Americká historie“ a každý student má právo jen na jednu hodinu historie ročně. O Amnesty International jsem se dozvěděla na jednom z prvních srazů MUN a jako správný zvědavý exchange student jsem vyrazila na první schůzi. Amnesty se schází každý čtvrtek po skončení vyučování v učebně Tovay-Rider. Přestože jsem byla kvůli každodenním plaveckým tréninkům nucena své členství na čas přerušit na tento neskutečně užitečný klub jsem nezanevřela (a oni nezanevřeli na mě) a při mé první příležitosti jsem se znovu začala ukazovat na schůzích. 
Paní Tovay-Rider a vedení Amnesty International jsou v elektronickém spojení s členy té „opravdové“ organizace Amnesty International, od kterých dostáváme různé dokumenty jako například tzv. „Urgentní jednání“. Cílem těchto  dokumentů je získat v co nejkratším čase co největší pozornost veřejnosti a s její přispěním (podepisování dopisů, šíření informací…) pomoci oběti, jejíž lidská práva jsou omezována. Na našich schůzích si většinou na úvod řekneme, co je nového, jestli nám Amnesty International zasalo nějaké Urgentní jednání a pokud ne, věnujeme se některým z našich dlouhodobějších projektů. V poslední době to byla zejména příprava našeho banketu s názvem „Vyjádři svůj názor!“, plánovaný měsíce dopředu.
I přes naše dlouhodobé plánování se v jeho načasování našel problém. Městský spolek nazvaný „Rada mládeže“ se rozhodl uspořádat slavnostní večer přesně ve stejný den, a tak jsme si nedělali přehnané představy o počtu účastníků našeho banketu. I přes jednu velikou výhodu a to cenu naší akce (vstup zdarma oproti pěti dolarům za slavostní večer Rady mládeže) se počet účastníků nepřehoupl přes třicítku.
Jak jsem již výše zmínila téma banketu bylo vyjádření vlastního názoru. K tomuto námětu nás přivedl dokument zveřejněný na webu Amnesty International o politických vězních v Barmě a konkrétně vítezce Nobelovy ceny míru z roku 1991 Aung San Suu Kyi. Barma namísto osvobozování politických vězňů schvaluje nesmyslné zákony jako „Muž ženatý/žena vdaná za příslušníka cizího státu nemá právo kandidovat při volbách“ a pokračuje v uvězňování a mnohokrát i týrání lidí, kteří pokojně bojovali za svá práva. Aung San Suu Ky provázel opravdu tragický život. Její otec, premiér Barmské vlády, byl zavražden když byly Aung pouhé dva roky a samotná Aung byla celkem třikrát odsouzena k domácímu vězení po celkovou dobu přibližně patnácti let a to vše jen kvůli snaze o demokratické vedení státu a dodržování lidských práv.
Abychom návštěvníky něčím nalákali, rozhodli jsme se servírovat hlavní chod, deserty, nápoje a oslovit ostatní školní kluby s žádostí o vystoupení. I přes nešťastné načasování se nám podařilo získat dostatek vystupujících na zaplnění tříhodinového programu. Začátek byl naplánován na šestou hodinu, ovšem jak tomu tak bývá lidé se courali až do půl sedmé, a tak jsme úvod o půl hodinu odloužili. Ve volném čase jsme připravili občerstvení a rozprostřeli po stolech informační letáky.
 Úvodního slova se ujal president Will, vícepresidentka Daniela a dva další členové. Společnými silami vysvětlili čemu se jako klub věnujeme, jeho stručnou historii a hlavně program dnešního večera. Po úvodu přišla na řadu první vystupující Alyea, která sloučila tři různé básně spojené s vyjadřováním vlastního názoru a s nadšením je přednesla. Na Alyino mluvené slovo navázalo pět členů klubu African Island United s jejich africkým tancem. Před sedmou hodinou dorazil rapper Osa, který však potřeboval několik minut na přípravu reproduktorů a DJ pultu, a tak se Daniela ujala mikrofonu a přečetla profil jednoho z bojovníků za lidská práva, jehož životní příběh jí zaujal a ona mu tak chtěla vzdát hold.
S Osou jsem se seznámila při mé první hodině tance spojenou s hodinou dramatu, kde si mě vybral za partnera pro naší první aktivitu – představování našeho partnera zbytku třídy. Upřímně řečeno Osu jako rappera jsem popisovala s mírným despektem, čehož zpětně lituji. Osovo vystoupení nejen předčilo má očekávání, ale dokonce bych si ho ráda poslechla znovu. Jeho přednes byl kultivovaný a bez jakýchkoliv vulgárních slov.
V sedm hodin a deset minut přišlo na řadu jídlo. K nabídce byly zapečené těstoviny, zeleninové i masové lasagne, kuřecí stehýnka a rýže. Z desertů to byly dobroty, které jsem pekla celé čtvrteční odpoledne - sušenky, vanilkové a čokoládové dortíky, štrůdl a cheesecake. Všichni návštěvníci a obzvláště Willova maminka vychovaná na jablečné farmě se zamilovali do mého štrůdlu a cheesecake zmizel dříve než jsem ho stačila položit na stůl. 
Přibližně po hodině hodování jsme se vrátili zpět k programu, tentokrát byl na řadě nejdůležitější host večera, student posledního ročníku Rutgers univerzity Ghalib Mahmoud. Ghalib je momentálně kromě studií politologie na praxi u United Nations, což je snem nejspíš každého člena MUN. Ghalib navštívil mimo jiné devět uprchlických táboru a spolupracoval s Amnesty International a Světovou zdravotnickou organizací (WHO), se kterou pojede na velkou srpnovou konferenci v Austrálii. To, co v životě zatím dokázal je opravdu obdivuhodné a já jsem vděčná, že jsem mohla někoho takového potkat.
Na závěr večera jsme si připravili malou satirickou scénku simulující politickou situaci v zemích jako je právě Barma. Daniela představující vojenského utiskovatele postupně zatkla všechny „ohrožovatele státní politiky“, kteří debatovali o možných mírových reformách vlády. Na scénku navazovala krátká diskuze o jiných možnostech vyřešení takové situace. Přesně v devět hodin jsme celý banket uzavřeli slavnostním ceremoniálem, kde jsme předali Willovi plakát nakreslený na počest tohoto banketu s malými vzkazy od všech členů. Srolovaný plakát převázaný stužkou, kterou jsem náhodou přidělala víko od jednoho z dortů a atmosféra končícího posledního roku střední školy přivedla Willa, jeho maminku a Danielu k slzám. Já jsem k nim taky neměla daleko, ale udržela jsem se.
Atmosféra celého banketu byla komorní a jak řekl Will na začátku „Raději budu znamenat pro pár lidí hodně, než nic pro davy.“ Večery jako byl ten dnešní dokazují jak důležitý tenhle rok je a i přes to všechno, co se mi na spojených státech nelíbí, schopnost sejít a upřímně se bavit u debatování důležitých témat američanům nikdo nevezme.