Franklin High School Model United Nations banket

 Dva měsíce po naší poslední konferenci a s nebezpečně se blížícím koncem školního roku bylo na čase slavnostně uzavřít debatní sezónu 2009/2010. Stejně jako banket Amnesty International i ten FHSMUN se konal ve školní jídelně. Vstupné dvacet dolarů každý v předstihu zaplatil v učebně pana G., vyzdobené našimi oceněními.
 16. června, tři týdny po zvolení vedení klubu pro školní rok 2010/2011, jsme se všichni sešli v jídelně laděné do školních barev, tedy modré a žluté. V půl sedmé se ujal mikrofonu G a pronesl pár úvodních slov. Proslov uzavřel představením manželů Juva. Stan a Mindy Juva jsou rodičemi nyní bohužel zesnulého syna Daniela, studenta pro kterého znamenalo MUN vše. Poté, co Daniel zemřel, jeho rodiče obdrželi veliké množství peněz a přemýšleli, jak by si s nimi Daniel přál naložit. Jedna z prvních možností bylo věnovat obdržené finance MUN ve formě stipendia. G rozeslal všem letošním maturantům email s dotazníkem, na základě něhož Danielovi rodiče vybrali vítěze. Stipendium vyhrál „generální tajemník“ MUN Varshil Patel, který si jak roli hlavního vedoucího tak stipendium právem zasloužil.
 Další na programu byla večeře ve formě švédských stolů. V nabídce bylo kuře a jiné druhy masa a těstoviny. K pití byly limonády; konkrétní druh si každý objednal dopředu emailem. Po třičtvrtě hodiny jsme přesunuli pozornost od jídla ke stupínku s mikrofonem. Přišel čas na rozdání ocenění ze všech konferencí, kterých jsme se v uplynulém školním roce zúčastnili. Přestože není vítězství hlavním důvodem účasti na konferencích, byla by škoda nezmínit se o našich úspěších. G postupně přečetl jména a umístění delegátů na jednotlivých konferencích. Pokud šlo o párovou delegaci, pozval oba ke stupínku a předal jim kopii ocenění. Párové delegace dostanou při závěrečném ceremoniálu jen jedno ocenění, které si G ponechá a následně nechá vyrobit kopie. Přestože já jsem si mohla originál ponechat hned po konferenci (privilegia exchange studenta), tak mi G nechal přidělat ještě jednu. Kromě dřevěných ocenění dostal každý úspěšný delegát certifikát od místního úřadu vzdělávání. Certifikáty nebyly v den banketu seřazené, a tak si je každý vyzvednul následující den v učebně G. Spolu s certifikátem jsem si vyzvedla tričko z poslední konference RMC, které jsem si nechala od všech kamarádů podepsat.
 Po předání ocenění vyhraných na konferencích začal G rozdávat ocenění neočekávaná. Moje kamarádka Anisha dostala ocenění za nejúspěšnějšího nového delegáta, Varshil obdržel jedno za pokoření rekordu v počtu individuálních ocenění a bývalá předsedkyně FHSMUN, která odmaturovala před třemi roky, dostala čestné ocenění za studijní úspěchy po maturitě. Nakonec přišlo obrovské překvapení. G začal mluvit o tom, jakou mělo FHSMUN skvělou šanci zařadit mezi sebe zahraničního delegáta. Pokračoval o tom, jak jsem to nevzdala, byla každý týden na schůzi, pekla na každou sbírku atd. Tohle všechno dohromady mě rozbrečelo, a tak když jsem si šla pro svůj bukét a předsednické „kladívko“ na podstavci s mým jménem a nápisem „Under secretary general for foreign affairs“ , nezmohla jsem se na víc než poděkování.
 G následně předal slovo maturantům. Nejdříve jednoho po druhém představil a řekl o nich pár informací a poté jim předal mikrofon. Každý z nich měl přibližně tři minuty na jejich příběh. Většina z nich začala mluvit o jejich první schůzi MUN, strachu z mluvení před lidmi, pokračovali o jejich MUN kariéře a úspěších a zakončili to pár větami o vlivu MUN na výběr oborů, které budou studovat na univerzitě. Já jsem již měsíc dopředu plánovala pronést pár slov a rozdělit se o můj příběh, ale jelikož jsem se bála a stále jsem měla slzy v očích, rozhodla jsem se to odložit na neurčito. Po proslovech maturujících vedoucích předal Varshil jeho předsednické kladívko novému předsedovi Justiceovi. G dodal několik závěrečných slov, ve kterých studenty i rodiče ujistil, že i přes tlak nového guvernéra a rozpočtovým škrtům v oblasti vzdelávání nikam neodchází. 
 Publikum se na žádost G otočilo o 180° směrem k jednomu z televizorů na kterém jsme sledovali rozhovory s maturanty a prezentaci s fotkami. V první čtvrtině to byly fotky letošních maturantů před třemi, či čtyřmi lety. V druhé čtvrtině to byli fotky těch samých lidí ale z uplynulé sezóny. Třetí čtvrtina byla věnována mladším členům FHSMUN, kteří povedou klub příští rok a poslední čtrvtina byla čistě o Varshilovi, maturujícím předsedovi. Během prezentaci jsem konečně usušila ubrečené oči a zašla požádat G, jestli bych mohla říct několik slov. Na ubrousek jsem si napsala několik bodů, které bych ráda zmínila a ujala se mikrofonu. Ve chvíli, kdy jsem se teprve rozhodovala, jestli bych chtěla proslov dát, neuvědomila jsem si, před kolika lidmi budu muset mluvit. V jídelně bylo přes osmdesát lidí a mluvení do mikrofonu taky není jedna z mých oblíbených činností. Vše jsem nakonec zvládla, zmínila vše podstatné, poděkovala celému klubu za zpříjemnění mého roku ve Spojených státech. Bez účasti v MUN by můj rok ve Spojených státech nebyl ani z poloviny tak zábavný a hledání přátel by bylo nepředstavitelně obtížné. 

Kulturní šok

 Tento článek bych ráda věnovala všem budoucím exchange studentům kteří se, stejně jako já před rokem, strachují, jaký jejich rok v Americe bude. Ať už jste předodletovou schůzku absolvovali, či vás ještě čeká, určitě jste slyšeli pojem „kulturní šok“. Upřímně řečeno, já jsem ho v jeho průběhu nezaznamenala a až zpětně si uvědomuji, jak značný byl. Doufám, že vám, budoucím exchange studentům, tento článek pomůže a třeba přijedete lépe připravení než jsem byla já.
 Těžko říci, čím bych měla začít. Vezměme to tedy od toho nejjednoduššího a to amerického vlastenectví. Podobně jako v každé české třídě visí (nebo spíše visela) fotka prezidenta, v těch amerických je vyvěšena americká vlajka. Každý den před začátkem první hodiny se každý, kdo má alespoň špetku slušnosti, postaví čelem k vlajce a z rozhlasu, či televize si vyslechne „pledge alligeance“. Jelikož vás k tomu oficálně nemůže nikdo nutit, což studenti nezapomínají denně připomínat, počet stojících se od začátku roku zmenšil na desetinu. Nejen, že americká vlajka visí v každé třídě, ale obvykle i na každém domě. K dostání jsou ručníky, ubrusy, papírové nádobí, plavky i trička s jedním a tím samým červenomodrobílým potiskem. Těžko říci, jestli bikiny nepřekračují hranici mezi vlastenectvím a zneuctěním.
 Druhá věc, která vás pravděpodobně praští do očí je nadměrná velikost absolutně čehokoliv. Vaše hostitelská rodina vás s největší pravděpodobností vyzvedne na letišti autem – auta jsou skvělým příkladem amerického maximalismu. Nejen, že každá rodina má obvykle pro každého člena rodiny staršího šestnácti let jedno auto, ale každé z těchto aut je buď SUV nebo dodávka. Z bezpečnostních důvodů se tedy rodiče čerstvých majitelů řidičského průkazu obvykle rozhodnou pro koupi většího auta. Raději investují do SUV než nechat vlastní dítě zabít ve srážce s větším autem. 
 Dalším místem, kde zaznamenáte velikostní rozdíl bude supermarket, například nejznámější Walmart. Ať už jde o sladkosti, či kosmetiku, vše se prodává ve velkém. Pokud dostanete chuť na něco „malého k zakousnutí“, nejspíš skončíte u „mini balení“, které po vás bude dojídat ještě student, co přijede rok po vás. Šampony značek a objemů, které v České republice seženete jen na pultech specializovaných kadeřnických obchodů tu běžně najdete právě ve výše zmíněném Walmartu. Řasenky se prodávají obvykle v balení po dvou, což není vzhledem k jejich tendenci vysychat zrovna výhodné. Největší kuriozitou v oblasti kosmetiky byla láhev ústní vody Listerin o objemu jednoho litru, kterou jsem objevila v naší koupelně.
 Při nákupech se rozhodně vyplatí využívat množstevních slev. Jedním z nich je například „bogo“, neboli „buy one get one = kup jeden, dostaň jeden (buď zdarma nebo za poloviční cenu)“. Ve většině supermarketů si také můžete zdarma založit členskou kartu, kterou si zavěsíte na klíče. Slevy pro majitele členské karty se vztahují skoro na všechny položky. Další věc, které je dobré využít, jsou kupóny přiložené ke každým novinám. Kupóny poskytují obvykle slevu na potraviny, jídla v restauracích i oblečení. 
 Nezbytnou součástí každé kultury je samozřejmě jídlo. Američané obecně ztratily schopnost vařit bez použití polotovarů někdě mezi Evropou a Ellis Island. Oblíbenými jídly jsou kromě klasiky v podobě hranolek a párku v rohlíku, či hamburgeru na grilu, pizza, špagety s rajčatovou omáčkou z láhve a tzv. TV dinners. TV dinners (TV večeře) má na krabici obvykle lákavý nápis (např. „Steak s bramborovou kaší a kukuřicí“) a příprava je naprosto jednoduchá. Vyndáme z krabice, na minutu vložíme do mikrovlnné trouby, sloupneme průhlednou fólii a konzumujeme. Celá „pochoutka“ stojí jen dvacet korun, což naprosto vypovídá o jejím složení. Ušetřené peníze konzumenti obvykle utratí za doplácení statísícových účtů pojišťovně, která nikdy nehradí sto procent lékařské péče. Já jsem se naštěstí po celý rok TV dinners úspěšně vyhýbala a když bylo nehůř, hodila jsem na pánev chleba ve vajíčku.
 Pokud tu plánujete vařit, péct nebo smažit česká jídla, připravte se na omezený sortiment evropských surovin jako prášku do pečiva, vanilkového cukru, tří druhů mouky a pálivého kečupu. Zároveň je velice těžké sehnat misku na odměření cukru a mouky.
 Na pultech supermarketů jsem našla několik položek, nad kterými jsem jen kroutila hlavou. Vyklepnutá vajíčka v láhvi ve třech verzích (bílky, žloutky, mix), oloupané stroužky jablek, či mražená bageta se zapečeným sýrem mě opravdu šokovala. Předpokládám, že kdyby američané pekli, tak by jejich recept na štrůdl určoval počet vajec v mililitrech a jablka dle počtu balíčků. 
 Mnoho z vás nejspíš zajímá, jaké jídlo je k dostání ve školní jídelně. Na obědovém menu Franklin High School jsou bagely (hutná houska s dírou uprostřed), bagety a jedno „teplé jídlo“ – obvykle pizza nebo hamburger. Ke každému „hlavnímu chodu“ dostanete (ne)ochucené mlíčko a kousek zeleniny či ovoce, většinou jablko nebo salát. Celý oběd stojí dva dolary, patnáct centů a je servírován na plastovém tácku s plastovým nádobím. Naší specialitou je tzv „spork“ – kombinace lžíce a vidličky. V jídelně jsou také automaty na zmrzlinu, minichipsy a sladkosti. Paní v okýnku prodává populární limonádu Snapple v plechovce. Já osobně si nosím krabičku se zeleninou a housku se šunkou a sýrem. Vodu do láhve si doplňuji z nerezových „fontánek“ na vodu na chodbách. Většina amerických dětí byla bohužel vychována na nezdravé stravě složené s fastfoodů a polotovarů, a tak když jsem si v hodině předmětu zdraví otevřela na lavici krabičku se zelenou paprikou, začala se mě celá třída vyptávat, co to jím a jak se to jí. 
 Tím se pomalu dostáváme k vaším americkým spolužákům. Na rozdíl od českých škol, kde jsou třídy rozděleny podle ročníků, na americké střední škole (ročník devět až dvanáct) jsou všechny třídy kromě angličtiny namixovány. Zároveň každý student má individuálně sestavený rozvrh, takže každý rok v září se ve třídě sejdou noví spolužáci. Pokud tedy nemá exchange student akcent, nemusí o tom, že je cizinec, nikdo vědět. 
 Narozdíl od mých naivních představ o USA, jakožto zemi klidu a míru, kde lidé všech barev, vyznání a názorů žijí pohromadě, situace ve škole, kde studuji, se nijak neliší od doby před padesáti lety. Stoly v jídelně jsou skoro bez vyjímky rozděleny podle ras a prakticky nikdy nevidíte skupinku dětí různých ras bavit se pohromadě. Jak tomu tak bývá, vyjímka potvrzuje pravidlo a těmi jsou například Indové, kteří se baví společně s bělochy. Kromě stolů v jídelně jsou neofociálně rozdělena i patra a chodby ve škole, kde se lidé scházejí. Nejvíce patrné je to ovšem u sportů. Ve škole máme sporty pro afro-američany – běh, atletika, americký fotbal, roztleskávačky a basketbal, sport pro asiaty – tenis a sporty pro bílé – plavání, pozemní hokej a softball. Přestože jsem do Ameriky přijela bez jakýchkoliv rasistických předsudků, byla jsem z nich několikrát osočena. Jednoho dne během hodiny angličtiny můj spolužák ustavičně obtěžoval profesorku a tím všem ostatním zabraňoval čemukoliv se naučit, a tak jsem mu řekla, ať mlčí. Výše zmíněný spolužák mi odvětil „Takže tahle mluvíte doma s černejma jo?“. To, že seděl za mnou a já tudíž neměla ani páru jestli je oranžovej, zelenej, černej nebo bílej, mu bylo očividně jedno, hodit všechno na svojí barvu je tu vždy nejjednodušší. 
 Poslední a rozhodně ne nejméně důležitou věcí, kterou bych ráda zmínila, je náboženství. Jak všichni víme, první kolonizátoři Ameriky sem přicházeli v touze po svobodné volbě a praktikování víry, takže nikdo nemůže čekat, že se Amerika z ničeho nic změní v ateistickou zemi. Konkrétně můj host táta je pastor a jak on, tak i moje host máma Roseanne chodí každou neděli do kostela. V domě nám podobně jako v domech všech přátel visí obrazy a cedule s náboženskými texty a více než polovina poliček v knihovně je zaplněna jen Biblemi. Náboženství se nevyhýbá ani školám. Děti se běžně modlí před jídlem u oběda a debatují o bohu. Fakt, že někdo prostě nevěří, je pro ně naprosto nepochopitelný a nepředstavitelný.
Nicméně pro Američany neznamená víra v boha jen chození do kostela a modlení se, praktikování náboženství je pro ně i forma zábavy. Na stanici 99.1 se hraje výhradně hudba s náboženskými texty a to v rytmech, že pokud neumíte anglicky, vůbec by vás nenapadlo, že se jedná o náboženskou hudbu. V každém městě se nachází alespoň jeden „Bible store“ kde jsou k zakoupení knížky, CD, oblečení i propisky s náboženskými motivy. Nás kostel pořádá každoročně kempovací víkend a dvakrát do roka „Hot dog party“. Lidé z kostela obvykle tvoří „community“, o které se exchange student agentury často zmiňují. „Community“ je společnost lidí/přátel se společnými zájmy a kromě rodiny budou vám a vaší hostitelské rodině pravděpodobně nejblíž. Jak se tak říká „Všeho moc škodí.“, a tak i to náboženství se tu občas trochu přehání. V době ekonomické krize jsem slyšela rodinnou kamarádku říkat, že „Bůh nechce, aby šla hledat práci (dobrá omluva)“. Ta samá osoba odmítá poslat své adoptované děti do státní školy, protože všechny děti jsou tam pravděpodobně drogoví dealeři a zloději a na soukromou nemá peníze, a tak je raději vyučuje doma. To, jak její dcera v šestnácti letech otěhotněla při studiu soukromé katolické školy je mi záhadou. Nejspíš ty zlobivé děti pronikly i tam. 
 Věřím, že jen co se zapojíte do školních klubů, získáte čísla na kamarády a třeba s nimi i někam vyrazíte, zapomenete, že jste nějaký kulturní šok vůbec prožili. Přeji všem budoucím exchange studentům hodně štěstí, trpělivosti a odvahy a nezapoměňte – Co vás nezabije, to vás posílí.

  S pouhými třemi týdny přede mnou přišel čas zamyslet se, kam bych se před odjezdem ráda podívala. New Jersey jako stát sousedící s oceánem má mnoho atraktivních plážových lokalit, a tak jsem nemohla návštěvu alespoň jedné z nich vynechat.
 V sobotu pátého června se Roseanne a Mike rozhodli vzít mě na výlet do města Sea Side Heights, místními nazývaného jednoduše Sea Side. Sea Side je znám pro apartmány pronajímané studenty po maturitním plesu neboli prom. Abychom nejeli v našem typicky americky velikém autě sami, rozhodli jsme se vzít také moje „sestřenice“ Mayu a Melodie s jejím přítelem Dennisem. Kolem sedmé hodiny večer jsme za deset dolarů zaparkovali na hlídaném parkovišti a vyrazili na promenádu. Jelikož byl pomalu čas na večeři, rozhodli jsme se odložit nákupy suvenýrů i procházku na pláži na později a došli do restaurace na úplném konci promenády. Ani ne pět minut po usazení se vedle našeho stolu objevil přenosný stolek a na něm specialita podniku – pizza obřích rozměrů za čtyři sta korun. Postupně jsem každému nandala osminu pizzy, která pokryla celé dva talíře a mohli jsme se dát do hodování. Jelikož většina amerických pizzerií nabízí pouze jednu verzi a to „rajčatový protlak se sýrem“ každý z nás si svůj kousek dochutil pomocí česneku, strouhaného sýru, či pálivé papriky. Právě když jsem se chtěla zakousnout do mé pálivou paprikou pokryté pizzy, promnula jsem si oko a hned v zápětí mi bylo jasně, že to jsem neměla dělat. Poloslepá jsem se dobelhala do koupelny, kde jsem se po deseti minutách vyplachování oka přimnula ho otevřít a vrátila se zpět k pizze.
 Po večeři jsme se vydali na pláž, která je po páté hodině zpřístupněna bez obvyklého pětidolarového poplatku. Voda v oceánu byla ledová, a tak jsem nemusela litovat, že jsem nechala plavky doma. Postupně jsme se všichni vyfotili, nasbírali mušle a vrátili se zpět na promenádu. Po cestě na molo plné atrakcí jsme prolezli několik krámků se suvenýry. Typickým suvenýrem ze Sea Side je mikina, či tepláky s nápisem Sea Side a kapkami neonových barev. Kromě oblečení jsou k dostání i šperky z mušliček, ručníky, plavky a jiné věci, které by turisté mohli během dovolené využít.
 Co se týká jídla, valnou většinu nabídky tvoří pizza a samozřejmě párky v rohlíku (tedy spíše mezi dvěmi půlkami veky), hranolky a točená zmrzlina. Jedna z věcí, která mě překvapila byla přítomnost dvou stánků Dunkin Donuts – v New Jersey nejspíš nejrozšířenějšího řetězce fastfoodů nabízejícího kávu, bagely a donuty.
 Na molu uspořádaném ve stylu pouti jsme se setkali se sestrou Mika Mayrou a zároveň matkou Maya a Melodie. Spolu s Mayrou přijel její přítel Vaun a jejich dvě děti. Roseanne koupila za dvacet pět dolarů vstupenky v hodnotě čtyřictei pěti "pouťových bodů", za které se každý z nás projel alespoň na jedné atrakci. Já jsem si vybrala vodní atrakci, ze které jsem měla nádherný výhled na osvícenou promenádu. Ve chvíli kdy jsme molo opouštěli nás oslovil mladý muž a věnoval nám osm pouťových bodů, za které se povozil Vaunův syn. Zpět na promenádě si Mayra koupila populární cukrovinku „funnel cake“ neboli osmažené těsto ve stylu langoše pokryté cukrem. 
 Po cestě na druhý konec promenády jsme narazili na kuriózní atrakci. Ve zpola naplněném bazénu byly tři nafukovací balony a uvnitř nich lidé. Za „pouhých“ deset dolarů se můžete nechat zavřít do vyfouknutého balonu, který se postupně pomocí hadice naplní vzduchem a hra může začít. Účelem pravděpodobně je zpříma se postavit a běžet jako krysa v kolotoči, což je díky hladině vody skoro nemožné. Celkově to připomínalo sledování hrdinů pořadu „Natočto!“ naživo.
 Když už kvůli tmě a únavě nebylo vidět na krok, oddělili jsme se s Roseanne a Mikem od ostatních a vydali se zpět k domovu. Pět minut po dvanácté jsme dorazili zpět do Somerset.

Nyní se můžu těšit už jen na MUN banket, návštěvu NYC a rozlučkovou večeři se známými. Devět školních dnů, dvacet dní celkově a z exchange studenta bude ex-exchange student.