čtvrtek 24. září 2009

Jeden ze způsobů, jak vybočit z řady při přijímacím řízení na univerzitu...

Jako většina amerických škol, i ta naše má mnoho školních klubů. Studenti se mohou stát členy klubů sportovních (fotbal, basketbal, roztleskávačky, pozemní hokej, softbal, americký fotbal, tenis, přespolní běh, tanec…), či klubů „pasivních“ – Key klub = dobrovolnické práce, klub ochránců přírody, klub odpůrců kouření a klub Model united nations, o kterém bude můj dnešní článek.
O klubu imitujícím OSN jsem se dozvěděla ještě před začátkem školního roku od Rachel, která ho zná z Jižní Korey. Později jsem ve škole narazila na letáčky hlásající:“Diskutujete rádi globální témata? Chcete navštívit New York City, Washington D.C. a Philadelphii? Přijďte na náš 1. sraz v úterý 23.9.2009 v 19 hodin do školní jídelny!“ a bylo rozhodnuto. Na příležitost poznat studenty, kteří se alespoň trochu zajímají o dění ve světě, jsem čekala od 1. dne školy. Před 7. hodinou večerní nás Roseanne vysadila u školy a my se plny očekávání vydaly do jídelny. Tato obrovská místnost byla už poměrně zaplněna a jak jsme se následně dozvěděli, sešlo se nás na 6 desítek.
Po stručném představení sedmičlenné studentské rady MUN jsme se rozdělili na dvě skupiny (noví a staří členové) a naše čtyřiceti pětičlenná skupina se odebrala do jedné z učeben. První si vzal slovo vedoucí tohoto klubu „Mr G“. Pokusím se vám předat informace, o které se s námi podělil on.
Členové MUN se scházejí pravidelně každou středu od 19:00 do 20:30 a před konferencemi i častěji. Konference se konají přibližně pětkrát do roka a studenti si svá místa musejí vybojovat vybojovat před porotou. Výměnou za tvrdou práci v podobě výzkumu, psaní esejů a proslovů, přicházejí 4 dny v těch nejvýznamnějších městech Spojených států amerických s dětmi z nejlepších škol USA diskutující na témata týkající se celého světa. Přestože je naše škola státní a mezi ty elitní by se dala zařadit jen stěží, studentům se v předchozích letech podařilo porazit děti i ze střední školy, kam musíte dělat talentové zkoušky už v 1. třídě.
Jako druhý v pořadí se ujal slova jeden ze členů rady s podrobnějším popisem konferencí. 1. konference se koná v datech 12.-15.11.2009 v místní univerzitě Rutgers a jako jediné se jí může účastnit každý člen klubu. Roseanne s Mikem už “bohužel“ zarezervovali hotel na Floridě, a tak nám 1. a pro Rachel zároveň jediná konference unikne. 2. a poněkud velkolepější konference je situována ve Philadelphii na konci měsíce ledna. Následující dvě březnové konference v New York City a Washington D.C. jsou ty nejvýznamnější. V NYC se nesejdou jen studenti ze Států, ale z celého světa. Vloni se k debatnímu týmu MUN Franklin high school podařilo probojovat do 1. desítky. Přestože se dlouhodobí členové MUN snaží využít každé příležitosti k získání peněz na ubytování a stravu během konferencí, musí si účastníci pobyt částečně financovat sami.
Naší schůzku zakončila má spolužačka ze žurnalistiky a zároveň členka MUN rady (Mr. G jí objevil již v 9. ročníku) s prezentací s fotkami z konferencí. Tým MUN si říká „Foster family“ na základě příjmení asistenta Mr. G. Díky spolupráci a vydřeným výsledkům se jimi vytvořený kolektiv pravidelně řadí na 1. příčku žebříčku kvality, náročnosti a důležitosti klubů. Chcete zaimponovat při přijímacím řízení na univerzitu? Staňte se členem Model united nations!



pondělí 21. září 2009

How to dream in english...






Tento víkend, v datech 18.-20.9.2009 proběhl první oficiální sraz (tzv. orientation) všech exchange studentů umístěných organizací AYUSA ve státě New Jersey. Celkem se nás sešlo 20 studentů z 15 zemí světa a ze 3 různých programů organizace AYUSA. První a druhý program jsou stipendijní a třetí, kterého se účastním já, si účastníci financují z vlastních zdrojů. První druh stipendia je poskytován studentům z muslimských zemí, za účelu dokázat americkým občanům, že muslim se nerovná terorista. Druhý druh stipendia je součástí programu pomoci bývalým členům Sovětského svazu vést demokratický stát. Dost bylo obecných informací, nyní něco o tom, jak celý sraz probíhal.
Jelikož byl Michael během našeho srazu v Minessotě a Roseanne v Pensylvánii, úkolem bylo zajistit místo pro Rachel, což naštěstí nebyl žádný problém, přestože tu není s organizací AYUSA. V pátek po škole nás moje koordinátora Elaine vyzvedla u našeho domu a spolu s jejím manželem, čtyřletou dcerkou a další exchange studentkou Boube z Jižní Korey jsme se vydali na několikahodinovou cestu s cílem Ponderosa campground - http://www.ponderosacampground.com/ - v jižním cípu New Jersey. Silnice byly zacpané typicky pátečními kolonami, a tak jsme do kempu dorazili skoro poslední, až kolem deváté hodiny večer. Poté, co dorazilo poslední auto jsme začali s představováním. Sesedli jsme si do kroužku kolem ohně a jeden po druhém jsme prozradili naše jméno, věk, školu, kterou navštěvujeme a část NJ, ve které bydlíme. V naší skupině jsou:
• 1 studentka z Maroka
• 1 studentka z Libanonu
• 1 student z Bangladéše
• 3 studenti a 1 studentka z Německa
• 1 studentka z Finska
• 1 studentka z Gruzie
• 1 studentka z Arménie
• 1 studentka z Thajwanu
• 1 student ze Švédska
• 3 studentky z Jižní Korey
• 1 studentka z Číny
• 1 studentka ze Španělska
• 1 studentka z Nizozemí
• 1 studentka z Vietnamu
A já :) Ptáte se, proč je 75% naší skupiny ženského pohlaví? Debbie, koordinátorka naší skupiny v Roxy balerínkách, nám prozradila, že hostitelské rodiny se obvykle o chlapce nezajímají. Tento rok byl navíc za celou skoro třicetiletou existenci AYUSA tím nejtěžším pro umisťování studentů z důvodu zhoršujících se finančních situací amerických domácností. Dobrou zprávou je, že Roseanne s Mikem si příští rok plánují vzít 2 exchange studenty, ne studentky!
Po táhlém představování jsme se konečně pustili do normálních konverzací. Já jsem poněkud naivně doufala, jak skvěle si budu rozumět se studenty z Německa, když jsme vlastně sousedy. Opak byl pravdou. Na mojí otázku, jestli někdy byli v Praze se místo očekávané kladné odpovědi dostavil pohled říkající:“A co bych tam jako dělal?“. Situaci jsem se snažila zachránit náhradní otázkou, jak daleko od českých hranic bydlí, avšak místo záchrany jsem konverzaci naprosto zazdila. Odpovědí bylo buď „Nevím.“ nebo „Jak to mám vědět?“. Lea z Německa mi alespoň solidárně slíbila, že Prahu určitě jednou navštíví. Náladu mi mírně zvedla 1 z mých 4 spolubydlících v chatce, Holanďanka Maisha. Tanec a snowboarding jsou našimi společnými zájmy, máme rády stejné značky oblečení, obě se brzy staneme tetou a pozor – víme, kde je Praha a obě jsme tam byly!
Přestože se může zdát, že Česká republika byla ze všech států exchange studentů ta nejméně známá, s Gruzií se nemůžu srovnávat. Upřímně řečeno, i mně chvíli zabralo přemýšlení, co Marie myslí státem „Georgia“, a tak jsem se jí zeptala na hlavní město. Tbilisi bylo klíčem k úspěchu! Takže poté, co jsem si konečně vzpomněla na český překlad Georgie – Gruzie, jsme byly tři, které věděli, odkaď Marie pochází (já, ona a dívka ze sousední Arménie).
Druhý den už jsme hromadně vzdali konverzace ohledně našeho původu a věnovali se samotné orientation. K mému překvapení nás nebylo jen očekávaných 20, ale dorazilo i několik studentů ze sousedních států a mezi nimi i dívka z Jindřichova Hradce. Mluvily jsme spolu zásadně anglicky a to nejen proto, že jsme vzorné exchange studentky :), ale hlavně kvůli Debbie, která vybírala 1 dolar od každého, koho přistihla mluvit rodným jazykem. Po sklizení všech chemicky obarvených a přeslazených cereálií ze stolů jsme se posadili, rozdali si obálky s dokumenty a Debbie započala svůj proslov. Z velké části se věnovala pravidlům našeho programu „4D: NO drinking, NO driving, NO dating, NO Ds in school“ a typicky po americku zmínila několik pravidel ohledně hygieny. Dozvěděli jsme se, že deodorant nestačí, každý musí používat antiperspirant, máme se mýt denně a nemáme zapomínat používat žiletku:D Také nám bylo prozrazeno, co znamená zkratka TMI – too much information (příliš mnoho informací). Jedna z hostitelských rodin má bohužel zkušenost se studentem z Německa, který se neváhal svým novým sourozencům pochlubit se svými sexuálními zážitky, a tak nemáme být až příliš upřímní. Debbie také věnovala několik minut informacím ohledně školy. Jako exchange studenti, kteří předem prošli testem z angličtiny, nemáme právo studovat předmět ESL (angličtina pro cizince), jelikož to americkou vládu stojí více peněz než jen naše samotná výuka. Bohužel i přesto, že bylo několika asijským studentkám školou doporučeno tento předmět studovat, budou muset svou angličtinu zlepšit bez pomoci ze strany školy. Němečtí studenti využili příležitosti a neváhali tvrdit studentce z Číny, že jméno jednoho z nich je Adolf Hitler atd. Zřejmě z důvodu mezery ve vzdělání jim to spolkla i s navijákem a po zbytek večera volala „Adolf! Adolf!“.
Po kupodivu normální večeři (těstoviny a salát) následovala americká specialita marshmallows opečené na ohni podávané s oplatkou a čtverečkem čokolády. Ráda jsem to ochutnala, ale denně to jíst nemusím:)
Následující den ráno po stejné chemicko-cereální snídani jsme se opět já, Rachel, Boube, Elaine, její dcera a manžel sbalili a vydali na dlouhou cestu zpět do severní části New Jersey. Cestu jsme si s Rachel zpříjemňovaly hledáním ostatních exchange studentů na facebooku pomocí Elaininýho iPhonu a obědem na pobřeží oceánu. Po 43 dnech v USA jsem konečně spatřila (a ochutnala :) oceán! Nyní jsem opět doma a těším se na druhý, lednový sraz s ostatními exchange studenty.

K nadpisu: Od Debbie jsem se dozvěděla, že jedním z cílů našeho pobytu je snít v angličtině. Když začneme snít v angličtině, máme napůl vyhráno. Schválně hádejte, v jakém jazyce mě Rachel slýchává brebentit, když spím!

úterý 15. září 2009

Boot camp


V tomto článku bych se ráda věnovala naším sportovním hodinám, ať už těm povinným, či volitelným.
 Mou první sportovní hodinou je tanec. Tanec patří mezi volitelné předměty spolu s dalšími 66 uměleckými předměty, rozdělenými do sekcí s názvy: umění, tanec, drama, hudba a televizní produkce. Samozřejmě nebudu vyjmenovávat všech 66 předmětů, ale ráda bych zmínila alespoň těchto několik: kreslení komiksů a animace, ilustrace, sochání, tvoření backstage pro divadlo, příprava na hraní v televizi a filmech a mnoho dalších včetně 20 čistě hudebních předmětů. Jelikož jsou tyto předměty čistě dobrovolné, očekává se od studentů maximální zápal pro danou činnost. Mnoho uměleckých předmětů má několik úrovní, a proto studenti, kteří mají zájem o studium vyšší úrovně, si musejí své místo vybojovat před porotou. Můj councillor mě na základě mých předchozích tanečních zkušeností velkoryse umístil do jedné z výběrových skupin. Zpočátku jsem se bála, na jaké úrovni můj tanec v porovnání s mými spolužáky bude, ale má profesorka mě po dvou hodinách ujistila, že tančím stejně jako ostatní dívky.
 Ptáte se, jak samotná hodina probíhá? V tanečním sále se všechny převlečené dívky sejdou do 5 minut po zvonění. První půlku roku budeme věnovat přípravě na divadelní hru Romeo a Julie, tedy moderně. Zvolenému tanečnímu stylu je přizpůsobeno i naše oblečení a obuv. Ideální jsou legíny, tričko a bosé nohy, či piškoty. Na základě naší účasti a výkonu v Romeovi a Julii dostaneme naší pololetní známku a naše závěrečné ohodnocení závisí na 2 skupinových vystoupeních v květnu. Pro dobrovolníky se nabízí šance připravit si vlastní vystoupení (solo, duo…) pro únorovou taneční show. Data všech vystoupení jsou oznámena rok dopředu, takže absence studentů je vyloučena.
 Na dnešní hodině nám čerstvě vdaná Ms. Dugan rozdala pravidla týkající se naší hodiny a překvapivě dodala několik detailů ohledně osobní hygieny. Prý by nám nerada oznamovala, že páchneme, a tak nám doporučuje holit si podpaždí a prát si taneční oblečení :) Také by nerada odvracela hlavu, při každém našem zvednutí nohy a žádá nás tedy, ať nenosíme kraťásky.
 Ať už vás naše taneční pravidla pobavila, či nikoli, pravidla ohledně tělesné výchovy vás jistě nerozesmějí. První z pravidel je tzv. dress code neboli zúžený výběr oblečení. Přestože můžeme nosit zatraceně krátké kraťásky (nebo alespoň většina dívek tak činí), nemůžeme nosit tílka. Naše trička mohou mít pouze jednu z těchto 3 barev: modrá, šedá nebo bílá. Opravdu netuším, jak barvy ovlivňují náš fyzický výkon, ale budiž.
 Musím přiznat, že mě proslov Ms. Dugan o hygieně poněkud pobavil, jelikož jsem zmíněné hygienické návyky považovala za automatické, ale prvních pár minut v dívčí šatně 9. a 11. ročníků mě přesvědčil o opaku. Ještě před naší vůbec první hodinou mi v šatně na hlavě přistálo tričko mé afroamerické spolužačky se značnou nadváhou očividně neprané po několik generací.
 Po převlečení do našich modro šedobílých úborů se předuneme do obří tělocvičny, jejíž fotku jsem zveřejnila v předchozím článku. Nedokážu odhadnout, kolik studentů se v tělocvičně nachází, ale jelikož má celá škola 8 hodin a přibližně 2000 studentů, bude to něco kolem 250.
 6 profesorů korzujících po tělocvičně střídavě křičí:“Choďte dokola! Běžte! Choďte! Běžte!“ U prvního povelu „Choďtě!“ jsem si vzpomněla na vyprávění mé mámy, jak oni museli kroužit o každé přestávce na chodbách. Při etapě „Běž!“ jsem měla problém udržet se na svém místě, protože všichni moji spolužáci mají úžasnou schopnost běžet tak pomalým tempem, že jsem je prostě musela obíhat. A to nejsem bůh ví jaký sprinter.
 Když naši profesoři usoudí, že chůze a běhu bylo dost, vyhledá každý student jednoho z 6 profesorů, který je jejich master teacher. Před svým master teacherem se seřadíme do řady v abecedním pořadí a společně provedeme několik kliků a sedů - lehů a stretching. Během stretchingu jsem byla spolužačkou označena za „extra flexible“ (extra pružná), jen proto, že ve stoje dosáhnu na zem s nataženýma nohama. Aha…
 Já a zbytek protažených studentů se společně přesuneme do wrestlingové místnosti, kde se vykonává docházka č.2, tentokrát s profesorem, který vyučuje námi zvolenou kombinaci sportů. Po docházce si rozdáme podložky, spustí se americký popík a boot camp může začít. Úkolem.1 byl vzpor na předloktí po co nejdelší dobu. Při pojmu „co nejdelší dobu“ mi hlavou běžela myšlenka, jestli mě tu opravdu hodlají nechat po škole, protože vzpor trénuji každý den :D K mému štěstí byl maximální limit snížen na 2 minuty 30 sekund a vydržela jsem já a několik chlapců. Jedna ze spolužaček mi polichotila frází „good job“ neboli dobrá práce, zatleskali jsme si a dali se do posilování břišního svalstva. Můj master teacher a zároveň cvičitelka počítala do mikrofonu a zároveň makala s námi. Stejně jako ve všech ostatních hodinách na nás profesoři nekřičí (Nechtějí? Nesmějí? Kdoví…), a to je možná důvodem, proč tlouštíci zůstávají tlouštíky.
  Po 6 týdnech vyměníme střídavé posilování na zemi a běh za 3 týdny v posilovně a poté za úplně jiné sporty. S mou nynější kombinací sportů jsem maximálně spokojená a doufám, že v další nabídce bude jóga a aerobic, které byly v nabídce loňské. Sportu zdar! ;)



sobota 12. září 2009

Běžný chod FHS...





Je sobotní deštivé ráno, já sedím s Mikem na pohovce a konečně se dostávám k psaní článku o mém prvním týdnu ve škole. Podklady k tomuto článku si připravuji už od pondělka a dokonce jsem si na moje poznámky vyhradila speciální blok s nápisem New York od mé sestry, do kterého horlivě zapisuji během hodin. Bohužel i přesto, jak dlouho jsem tento článek připravovala, bude zřejmě směs informací působit chaoticky. Než přejdu k samotnému obsahu bych ráda dodala, že tato „školní rubrika“ se nejspíše stane pravidelnou a bude prokládána články o mém běžném životě v US. Nyní k samotnému článku.
 Během uplynulých 4 školních dnů se naši profesoři snažili pomalu najet na normální školní režim. Dostali jsme učebnice, rozvážené po škole ve speciálních vozících, které si díkybohu můžeme nechat doma a budeme je obvykle používat jen na domácí úkoly. Jedna knížka stojí okolo 1800 Kč, takže na ně musíme být extrémně opatrní, abychom v závěru roku nemuseli zmíněnou částku platit. Dále nám byla ve čtvrtek rozdána americká verze žákovské knížky skombinovaná se školním řádem. První polovina knížky je věnována školním pravidlům, dopisům od vedení, rozvrhem s časy, kdy zvoní a druhá polovina je ve formě kalendáře, kam vám profesor napíše povolení, že můžete opustit třídu, když jdete na záchod nebo k vašemu councillorovi (úředník tvořící váš rozvrh).
 V mé první hodině (principles of business law - 7:27 – 8:17) jsme pokročili ze všech předmětů asi nejvíce. Došli jsme do dvou třetin první kapitoly s názvem právo a právní systémy. Během hodin střídavě posloucháme poutavý výklad prokládaný praktickými ukázkami a střídavě čteme články s názvy: Jaký je tvůj verdikt? nebo Přemýšlej kriticky o tomto případu; a následně o nich debatujeme. Za domácí úkol obvykle máme vypsat si zvýrazněná slova z učebnice s jejich významem. Já si pod každý anglický pojem píši český ekvivalent jinou barvou. Za můj první domácí úkol jsem dostala 20 bodů z 20 a byly mi zapsány do univerzálního školního počítačového systému, kam se zapisuje i absence.
 Má druhá hodina (US history – 8:22 – 9:10) byla po celý týden naprosto ovlivněna současnými událostmi v US, že jsme se k samotné látce ani nedostali. Jediná věc, která spadá do normálního amerického školního systému bylo tzv. „Do now“ neboli „Udělej nyní“. Každý den, po příchodu do třídy, je na tabuli nadepsáno „Do now“ a několik otázek k tématu probíranému daný den. Na tyto úkoly máme vyhrazenou speciální stránku a po 1 týdnu nás profesor obejde a rozdá body.
V úterý jsme vyplnili papír s kontaktními informacemi, jménem profesora a závěrečnou známkou „social studies“ z našeho 10. ročníku. Jelikož „social studies“ zahrnuje český zeměpis, dějepis a základy společenských věd, napsala jsem mu tam tři česká jména a tři A (jedničky) :) Následující den jsme hodinu započali úkolem: Vysvětli slova zodpovědnost, vytrvalost a cíle, na který jsme plynule navázali projevem amerického prezidenta Baracka Obamy ke studentům high school (7-12 ročník) http://www.youtube.com/watch?v=3iqsxCWjCvI . Tento projev jsem shlédla již v úterý na hodině dance/drama, ale tentokrát jsem neměla za úkol jen sledovat, nýbrž napsat příklady ke slovům z úkolu č. 1, které prezident zmínil. President pronesl svůj projev ve škole Wakefield high school ve městě Arlington, Virginia a předcházel mu krátký projev zástupce studentů, který presidenta představil. Obsahem bylo ve zkratce, že osud Ameriky je na studentech a povinností každého studenta by mělo být hledání v čem jsme dobří a nepřenášet naše osobní problémy na školu. To, že nezáleží na tom, kolik máte peněz nebo z jaké sociální vrstvy pocházíte dokázal několika příklady o chudých, či handicapovaných dětech, které to někam dotáhly. Upřímně řečeno i mně, jako neamerickému občanovi mi jeho slova vhrnuly slzy do očí.
Na začátku čtvrteční hodiny mi jeden ze spolužáků připomněl mou českou školu, když se otázal:“Budeme se koukat na film?“. Přestože jsou americké děti vesměs úplně jiné, takovéhle otázky máme společné.
Páteční hodinu jsme věnovali tématu 9/11 aneb 11. září 2001, o kterém bylo i „Do now“. Za úkol bylo zodpovědět otázky: Co si pamatuješ o útocích 11. září 2001? Kdo byl za útoky zodpovědný? Co se vlastně stalo? a Proč bychom si měli tento den pamatovat?. V následné diskuzi nám profesor vyjmenoval státy, ze kterých teroristé pocházeli a položil otázku: Proč byli zrovna ze středního východu?. Správná odpověď samozřejmě byla protože zastupovali islámské radikály, což ale nezabránilo mé spolužačce vyřknout nahlas myšlenku:“ Protože je to blízko New Yorku?“. Profesor je zřejmě na podobně hloupé odpovědi zvyklý, ale já jsem se smíchu neubránila a hned jsem to tajně zapsala do mých poznámek :) Teď z té vážnější strany. V 8:46 ze z rozhlasu ozval hlas z vedení, s informacemi o třech studentech Franklin High Schoul, kteří při těchto útocích zahynuli a s žádostí o minutu ticha.
Ve třetí hodině (dance – 9:15 – 10:03) jsme byli společně se studenty dramatu rozděleni do skupinek po 5 a měli jsme za úkol zahrát pantomimou scénku ze scénáře, který nám rozdala profesorka dramatu : Ms. Little (paní Malá). Po ukončení každé scénky zbytek studentů hádal, ze které že to Shakespearovy hry bylo. Po té, co jedna skupinka odehrála scénku z mé oblíbené hry Večer tříkrálový a nikdo nevěděl odpověď, jsem se stydlivě přihlásila, že vím odpověď, ale jen česky :D. Nakonec jsme se s paní Malou dostaly ke stejnému názvu v angličtině a byla jsem pochválena. Musím říct, že jsem vděčná za naší povinnou četbu v ČR, bez ní bych byla na Shakespearovsky laděných třetích hodinách naprosto ztracená. V páteční hodině jsme začali s přípravou tanečního prologu pro naší (převážně afroamerickou) verzi hry Romeo a Julie. Na pondělí máme za úkol přinést si taneční oblečení, které si budeme moci uložit do speciálních skříněk u tanečního sálu a začneme se soustředit více na tanec než na drama.
Mou čtvrtou hodinou je angličtina (10:08 – 10:56), ve které jsme se celý týden věnovali eposu o Gilgamešovi. Profesorka napsala na tabuli otázky k desetistránkovému textu, na které musíme do pondělka na základě našeho čtení odpovědět. Protože samotné vyučování angličtiny není nijak extra zajímavé, o zábavu se starají děti samy. 90% studentů sedí s batohem na stole místo sešitů (samozřejmě pokud nemají batoh na zádech), za který skrývají mobilní telefon a naprosto ignorují zadanou práci. Jeden ze studentů předstírající čtení otázek na tabuli nemohl něco přečíst, a tak se zeptal profesorky. Ta se ho zeptala jestli nepotřebuje/nenosí brýle, na což jí student odvětil:“Vidíte je snad na mně?“. Oslovování profesorky angličtiny oblíbenou frází amerických teenagerů „hej jou mama“ také není výjimkou.
Na pátou hodinu (11:01 – 11:49) se přesunuji do učebny žurnalistiky, která je má oblíbená. Na žurnalistiku jsme spojení juniors a seniors (11 a 12 ročník), přičemž většina 12. ročníku pracuje ve školních novinách. Z jejich funkcí vyplývá, že to jsou děti, které na rozdíl od ostatních ovládají spelling (profesorka angličtiny nevěděla jak vyspelovat „pronounciation“) a vědí, kde leží Česká republika. Zároveň se mě nesnaží přesvědčovat, že Československo stále existuje a neptají se mě, jestli mluvím Československy, jako můj spolužák na matematiku. Redaktor věnující se mezinárodním vztahům je díky svým evropským předkům velkým fanouškem Německa, které dokonce v červenci navštívil. Při společném obědě jsme se domluvili na interview, které chce udělat se mnou a Rachel.
Během týdne jsme konzultovali na základě našeho domácího úkolu z minulého víkendu (Vymysli námět na příběh do školních novin.) naše nápady. Moje téma: Jak jsem se stala exchange studentkou. zaujal mojí „poradkyni“ z 12. ročníku, tak třeba z toho něco bude.
Moji „6 period“ (11:54 – 12:42) trávím v jídelně, kde jsem zatím každý den seděla s jinými lidmi. V úterý si ke mně přisedla skupinka kluků, přičemž jeden z nich zná holku ze školy, která má rodiče ze Slovenska. Během tělocviku nás představil, ale česko – slovensky jsme si bohužel nepopovídali, protože nerozumí češtině. Zatím zůstáváme u pozdravu na chodbě v kombinaci Ahoj – Hi. V jednom z dalších dnů jsem se usadila k volnému stolu a věnovala se eposu o Gilgamešovi, když si ke mně přisedla skupinka afroamerických dětí. Namísto pozdravu na mě zahuhlali:“Who are you?/Kdo jsi?“, tak jsem jim slušně odpověděla, kdo a odkaď jsem, zjistila jsem, že netuší, že Česká republika existuje a tiše jsem se přesunula k bezpečnějšímu stolu ke studentům, kteří se také věnovali škole. Některé děti se zdají být až nebezpečné a ze svých stolů se vytvářejí taková gangsterská teritoria. Když jsem od svého úkolu na angličtinu občas zvedla hlavu viděla jsem afroameričanku řvoucí na spolužáka, ať okamžitě vypadne od jejich stolu, že ho tam nikdo nechce atd. Její „bodyguard“ si všiml mé pozornosti, oznámil jí to, ona si mě sjela pohledem a naštěstí se vrátila zpět ke své původní oběti.
Předposlední hodinou je matematika (algebra – 12:47 – 13:35), kde jsme se celý týden věnovali opakování z předchozích ročníků. V páteční hodině se mě spolužák sedící za mnou zeptal, jestli nemám tužku. Tužku jsem mu půjčila, načež se mě naprosto směšně zeptal, jestli jí chci zpátky. Jasně, že jsem jí chtěla zpátky, copak můžu každý den někomu dávat tužku?
Školní den pravidelně zakončuji v tělocvičně (Gym – 13:40 – 14:28), kde nám během týdne rozdali skříňky, do kterých při troše snahy narvu jednu botu a vybrali jsme si sporty. V mé třídě je na tento semestr na výběr buď ABS (/posilování břicha), cardio a posilovací stroje nebo chůze a běh, ABS a posilovací stroje. Já jsem si vybrala první možnost, protože po škole budu mít crosscountry (přespolní běh), tak nemusím běhat i o tělocviku.
Omlouvám se za až přespříliš obsáhlý článek, snad vám pomohl udělat si představu o amerických školách a jejich studentech. Příští týden mě čeká první test z Principles of business law, tak držte palce :)



úterý 8. září 2009

Pensylvánie










Jelikož je letošní září ve znamení prodloužených víkendů, rozhodla se naše rodina vyrazit na dvoudenní výlet do sousední Pensylvánie. Hned poté, co nás (mě a Rachel) rodiče vyzvedli v pátek u školy, vyrazili jsme na tříhodinovou cestu. Naším cílem bylo turistické centrum v okolí města Lancaster, bydliště tzv. Aimish lidí. Aimish je původně švýcarská křesťanská komunita lidí, vedoucí život našich pra prapředků – nepoužívají elektřinu a vyrábějí si co nejvíce věcí doma – ať už jde o jídlo, či oblečení.
K večeru jsme se ubytovali v předem zarezervovaném hotelu, za který jsem já, ani Rachel nemusela platit, děti do 17 let mají pobyt zdarma. V našem původním plánu byla večeře v Texaské restauraci situované hned v sousedství hotelu, ale třicetiminutová čekací lhůta na stůl nás přiměla dát zavděk obyčejnému motorestu (tzv. diner). Cestou z večeře jsme zastavili u pro mě atrakce, pro americký zbytek rodiny zřejmě něco běžného – „Bible outlet“. Obchod plný náboženské literatury, obalů na bible, dětské „princess“ bible, CD s dětskými náboženskými písněmi, přívěsky, tužky, trička… prostě vše, na co se dá vtěsnat alespoň slovo Ježíš. Mika, jakožto pastora, tento obchod zaujal natolik, že jsme zde strávili pomalu více času než když jdu nakupovat já.
Sobotní den jsme započali v hotelové jídelně typicky americkou snídaní – vafle, mufiny, bakels, párky, vajíčka, toasty… Já jsem si s radostí odnesla několik jablek a pár čokoládových mufinů, jako náhražku českého perníku.
Od hotelu jsme jen popojeli do městečka s neobvyklým názvem Intercourse (=pohlavní styk). Roseanne mi ještě před odjezdem vyjmenovala názvy přilehlých vesnic s podobně laděnými názvy, takže mě trička s nápisy I love Intercourse ani moc nepřekvapila. Naší první zastávkou v Intercourse bylo farmářské tržiště s bio produkty. K dostání bylo ovoce, zelenina, uzeniny, sýry, zavařeniny, laskominy a k mé radosti i hladká mouka, ze které jsem hned v pondělí usmažila pravé české palačinky. Co mě ale zaujalo nejvíce, byla těhotná dívka, které nemohlo být více než 17 procházející se se svým mladším bratrem a maminkou (doufám, že to byl sourozenec a ne první syn).
Po úspěšném nákupu a mírném šoku jsme nasedli do vozu taženého koňmi, řídícího Aimish dívkou s oholenýma nohama. Upřímně řečeno, jen stěží jsem odolávala pokušení, zeptat se jak si ty nohy holí. Koňské povozy jsou v této „Aimish“ oblasti Pensylvánie běžnou součástí silniční dopravy, což můžete vidět na výše umístěných fotkách. Přibližně v polovině cesty jsme zastavili u stánku s domácí citronádou a pečivem. Při placení občerstvení dala Roseanne jak se sluší a patří malému Aimish chlapci dýžko (v restauracích se mimochodem pohybuje mezi 5 až 10 dolary) a chlapec nemohl uvěřit, že ty peníze jsou opravdu pro něj.
Po skončení jízdy v koňském povozu jsme měli šanci zhlédnout další konfrontaci Aimish dětí s běžným světem – dva chlapci v kavárně sledující televizi s neobvyklým zaujetím. Zatímco si chlapci užívali svou neobvyklou chvilku, já jsem se nepřestávala divit nad mým neobvyklým obědem. Jelikož jsem už přijala hranolky jako jedinou v Americe existující přílohu, velice mě překvapilo, že může existovat ještě něco horšího a to chipsy! Přátelsky jsem je tedy nabídla ostatním členům rodiny, která je s chutí slupla. Fuj!
Po (ne)chutném obědě jsme se odebrali do hotelu relaxovat. Roseanne v posteli, Mike a Rachel u počítače a já v hotelové posilovně s výhledem na bazén. Přestože jediný stroj, který jsem dokázala spustit byl běhací pás, uvítala jsem změnu cvičebního prostředí. Po zasloužené sprše jsme navštívili outlet č.2, tentokrát adidas. Mým cílem bylo sehnat mé první opravdové boty na běhání a svůj cíl jsem splnila. Za pouhých 40 dolarů si nyní dopřávám stokrát pohodlnější běh než kdy jindy. Do košíku jsem ještě přihodila druhý produkt za 50% - tenisky do školy (17 dolarů). Výhodou permanentního vysedávání v autě a prakticky minima chůze je, že vaše boty vypadají i po 10 letech jako nové, a tak se nemusím bát, že mi nevydrží do Čech.
Svůj úspěšný úlovek jsem si tajně přála oslavit večeří v mé oblíbené restauraci Olive garden, ve které však byla čekací lhůta 50-60 minut, což nám za to opravdu nestálo. Místo v turistických sítích restaurací, jakou je právě Olive garden, jsme se raději najedli v dalším z motorestů. Velice mě potěšila nabídka „All you can eat“ salátový a desertový bar za 7 dolarů. Naložila jsem si plné dva talíře čerstvé zeleniny a celé hodování zakončila otestováním všech dostupných desertů.
Poslední sobotní akcí byla návštěva outletového centra č.3 s mými oblíbenými obchody jako nike, zumiez nebo Američan eagle. S úderem 21 hodiny všechny obchody zavřeli a my se odebrali do postelí nabrat síly na nedělní cestu domů.



neděle 6. září 2009

Můj první školní den na Franklin high school


Letošní školní rok na Franklin high school začal poněkud netradičně již 3. září, tedy před dnem práce, který se letos slaví 7. září. Stejně jako v ČR jsem i tady vstala v 6 hodin ráno, vykonala typické ranní činnosti a spolu s Rachel vyrazila na zastávku našeho školního autobusu, vzdálenou ani ne 2 minuty od domova. Autobus přijel podle řádu v 6:51, avšak na druhou stranu silnice. Přestože řidič spustil závoru na přední straně autobusu, která má zabránit přecházení před autobusem, všechny děti se líným krokem vydali střemhlav do provozu nejbližší cestou, tedy předem. Jelikož byl první školní den, noví studenti se museli řidiči prokázat dopisem od školy s informacemi o odjezdech autobusu. Poté, co se všichni ospalci usadili do kožených lavic, vybavených pásy podobným těm v letadle, se řidič vydal směrem ke škole. Naše zastávka je první na trase, takže jsme během cesty několikrát stavěli na dalších zastávkách. Po necelých 20 minutách jsme dorazili ke škole, kde už se postupně řadily ostatní žluté autobusy kolem školy. Studenti se roztřídily do 3 hlavních skupin, podle budovy, kde mají svou první hodinu. 
Moje první hodina se měla nacházet ve třídě „C218“, tedy budova C, druhé patro. U vstupu do budovy si musí každý student vyndat svůj průkaz totožnosti vydávaný školou a projet ho speciálním strojkem. Tím se škola snaží vyhýbat problémy s docházkou. Po zabzučení zvonku v 7:30, kdy začíná první hodina, náš profesor zjistil, že se ve třídě nacházejí studenti se třemi různými předměty na rozvrzích, takže jsme se během hodiny rozdělili a přesunuli do jiné učebny, tentokrát v budově B. Během přesunu se ozval hlas z rozhlasu přednášející ranní modlitbu. Security guys (něco jako školní policie) nařídili všem zastavit, přiložit pravou ruku na hruď a alespoň předstírat pozornost. Správně bychom byli měli koukat na vlajku, ale ta se na chodbě nenacházela. Po druhém zabzučení zvonku po přibližně padesátiminutové hodině jsem se během tříminutové přestávky bleskově přesunula do další učebny, též v budově B. Abych neměla přechod mezi třídami moc jednoduchý, stěžovali mi ho studenti ukládající si své věci do všudypřítomných kovových skříněk na kód nebo dívky objímající své profesory či školní policisty se slovy:“Stýskalo se mi.“ Vždycky jsem si myslela, že v Americe jsou veškeré dotyky na pracovišti popř. ve škole naprosto tabu, ale Roseanne mě následně utvrdila, že je to úplně běžné. Schválně, kolik z vás objalo 1. září svého profesora?
Druhá hodina probíhala jako všechny hodiny první den proslovem o pravidlech jako zákaz používání jakékoliv elektroniky (hlavně mobily a ipody), docházka, včasné příchody do hodiny atd, takže jsem měla spoustu času na prohlížení třídy a mých nových spolužáků. Všechny učebny jsou vybaveny počítači, promítačem, televizí, elektrickým ořezávátkem na katedře a klasicky lavicemi. Každá lavice je jen pro jednoho studenta a má k sobě z pravé strany přimontovanou židli, takže abyste se mohli usadit, musíte obejít celou lavici nebo lépe celou řadu. 
Většina dětí chodí do školy buď s až směšně malými kabelkami nebo naopak s velkými batohy, které si během hodiny nechávají na zádech, což vypadá celkem komicky (obzvlášť když si z batohu něco vyndají a pak ho vrátí zpět na záda). Roseanne mi pár dní před začátkem školy řekla, že jsou ve škole nějaká pravidla ohledně délky kalhot (ne kratší než kam vám sahají ruce) a triček bez rukávů. Při pohledu na mé spolužáky a vzpomínce na pravidla o oblékání jsem se musela pousmát. Většina holek nosí kraťásky, které zahalují opravdu jen to nejnutnější a kluci je doplňují basketbalovými kraťasy staženými opravdu proklatě nízko. Nejspíš protože se v amerických školách, ostatně jako i v domácnostech, nepřezouvá, nosí většina holých z…. gumové pantofle nike s „ladícími“ ponožkami též nike na nohách už z domova. Holé nohy nosí kolektivně zlaté, popř. stříbrné „gladiátorské“ sandály.
Přestávka mezi druhou a třetí hodinou byla opravdu velkou výzvou. Během 3 minut jsem se musela promotat celou školou z budovy B až do budovy F, do tanečního sálu. Dorazila jsem opravdu načas, o návštěvě toalety se mi mohlo jen zdát. Z tanečního sálu jsme se přesunuly (v naší taneční hodině jsme jen holky) do monstrózního školního divadla, kde jsme se sešly se studenty dramatu. Kvůli přípravě nejspíš vánoční hry Romeo a Julie budeme první půlrok pracovat společně, abychom působili ve hře jednotně a druhý půlrok se budeme soustředit jen na tanec. Jediným úkolem během této hodiny bylo udělat dvojice tanečník – herec, vyměnit si tři zajímavé informace o sobě a následně je přednést ostatním. Můj „partner“ se jmenoval Ousa, je napůl Nigérijec a je prý rapper :)
Po dalších dvou běžných hodinách jsem se o přestávce stavila v hlavní kanceláři, kde si mě vyfotili webcamerou a vystavili mi můj školní průkaz totožnosti. Díky tomuto zdržení jsem se nestihla včas přesunout do jídelny, takže mě na chodbě chytil jeden ze školních policistů, zeptal se mě, kde mám být a upozornil mě, že příště už za to bude postih. Když si vzpomenu kolik hodin jsem v životě strávila na chodbách v mé české škole během pauz, tak si přeji, aby mi sem někdo několik minut navíc poslal. Při vstupu do jídelny jsem si „pípla“ můj nový průkaz a usadila se k jednomu ze stovek stolů. Během konzumace mého oběda z domova jsem obhlížela obědy mých spolužáků, zakoupené u okýnek s nápisy „teplý oběd“. Teplý oběd v překladu znamená studená houska proložená ohřátým kusem mletého masa, hranolky a list salátu, který končí z 90 procent v koši. Vše servírované na papírovém tácku. Celý výživný oběd můžete zapít buď ochuceným mlíčkem á la první stupeň základní školy nebo limonádou v plechovce. Pokud zrovna nemáte chuť na „teplý“ oběd, můžete si jako zbytek studentů koupit pytlík s popcornem nebo chipsy. Jídelnu opouští studenti hromadně 3 minuty před začátkem další hodiny. Jídelna je vybavena toaletami, takže oficiálně nemáte důvod a tedy ani povolení opouštět jídelnu, dokud nezačne pauza před další hodinou.
Předposlední hodinou byla matematika, kterou jsme prakticky celou strávili posloucháním životního příběhu našeho učitele. V zkratce: se svým věkem 63 let je nejstarším učitelem na škole, už 30 let bojuje s rakovinou, v mládí jezdil na soutěže v kulturistice a stále posiluje 5 dní v týdnu. V konci hodiny nám rozdal několik příkladů, abychom věděli, co nás na začátek čeká.
Na poslední hodinu jsem se přesunula do naší obří tělocvičny, kde jsem jen nahlásila jméno a zbytek hodiny seděla na tribuně spolu s ostatními studenty roztříděnými podle ročníků. V následujících hodinách nám budou přiděleny skříňky na sportovní věci a vybereme si sporty, kterým se chceme věnovat prvních pár měsíců.
První den byl pro mě jedním slovem chaos. Doufám, že se v příštích dnech přestanu ztrácet, najdu si čas na hledání mé skříňky a rozluštím systém odemykání.